Ateliér Zdenky Braunerové aneb Ostrov vítané samoty

Mít svůj vlastní ateliér. Místo, kde by byla sama se svými obrazy. Podobné sny provázely Zdenku Braunerovou (1858–1934) už od dívčích let. Také díky nim ji někteří považovali za poněkud výstřední a přehnaně samostatnou. Vždyť ideální žena devatenáctého století měla být především oddanou manželkou, pečlivou matkou a dobrou hospodyní.

Ateliér

Království na půdě
Na tři místa se Zdenka Braunerová celý život ráda vracela. Vedle Prahy a Paříže do jejího srdcového trojlístku patřily i Roztoky u Prahy. Právě tady koupil její otec František August Brauner v šedesátých letech devatenáctého století mlýn. A protože byl z mlynářského rodu, nějakou dobu tu ještě mleli pro přátele. S manželkou a čtyřmi dětmi sem však hlavně jezdil v létě na prázdniny. Po jeho smrti se letní sídlo proměnilo v rodinnou vilku, kterou Braunerovi pronajímali hostům. Starší sestra Anna se brzy provdala do Francie, oba bratři žili převážně v Praze, zato Zdena s maminkou bydlela větší část roku právě v bývalém roztockém mlýně. V podkroví na půdě měla i svůj první ateliér. Byla to malá místnost s velkým střešním oknem. V zimě se tady netopilo, a tak někdy sotva udržela štětce v ruce. Moc klidu na práci tu nemívala. Dům plný hostů, kteří si ve vile pronajímali pokojíky, nejspíš nepřipomínal tichou oázu. Přesto však byla na své první malířské království jaksepatří pyšná.

Probuzené letovisko
Do poloviny devatenáctého století byly Roztoky malou obcí soustředěnou kolem vodní tvrze a zámku. Od chvíle, kdy sem začal jezdit vlak, se ale všechno změnilo. Měšťané v této době začínali objevovat půvaby letních sídel. A snadno dostupné Roztoky, nepříliš vzdálené od Prahy, se poměrně rychlým tempem proměňovaly ve vyhledávané letovisko. Zámožní milovníci nového životního stylu si proto nechávali přestavovat drobné viniční domky v Tichém údolí na letní vily, k nemalému zděšení Zdenky Braunerové, která právě do těchto míst ráda chodila. A údolí si cenila především proto, že nemělo „ticho“ pouze v názvu. S oblibou však podnikala i malířské výpravy na Levý Hradec, do Klecan či do Únětic.

Z.B.

Sama architektkou
V Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy a v Literárním archivu Památníku národního písemnictví se dochovala bohatá korespondence sester Braunerových. Ke konci roku 1897 se Zdenka v dopise Anně poprvé zmiňuje, že by si chtěla v Roztokách postavit „chalupu“ s ateliérem. Připojila dokonce i vlastnoruční nákres. „Já na to žádného architekta nepotřebuju a se starým Hladíkem by jsme to provedli sami,“ prohlašuje rezolutně. Zmíněný Josef Hladík nebyl architekt, ale zednický mistr. V Roztokách ale stavěl nejedno ze zdejších letních sídel. V prvních snech si svůj budoucí ateliér malířka představovala jako „mélange mezi českou chalupou a anglickým cottage“. S jednoduchými dveřmi i okny a střechou krytou prejzy, šindeli či došky. Inspiraci pro svůj vysněný „domeček“ našla v anglickém dobovém časopise The Studio, jehož jedna část se věnovala architektuře. Do jisté míry ji inspiroval také ateliér sochaře Františka Bílka v Chýnově, kam poměrně často jezdívala.

Šetrná bohémka
Mistr zednický odhadl na počátku stavbu na tři tisíce zlatých. Pro Zdenku to byla hodně velká suma peněz. Její obrázky se sice už tehdy prodávaly, ale výdaje měla obvykle větší než příjmy. A tak byla z větší části odkázaná na rodinné finance. Braunerovi měli příjmy z akcií, peníze dostávali za pronájem domů v Praze i Roztokách, ale… Po smrti otce bděl nad výdaji přísným okem bratr Vladimír, který byl právníkem. A také matce musela Zdena podrobně vyúčtovávat, co během měsíce utratila. „Lidé si myslí, že byla bohémka. Ve skutečnosti však šetřila, kde mohla,“ říká Marcela Šášinková ze Středočeského muzea v Roztokách u Prahy, která se životem malířky už delší dobu zabývá. Přešívala si šaty, vyráběla klobouky, topila jen v malých kamínkách. A peníze si přivydělávala, kde se dalo. Aby měla na živobytí, začala například ve Francii malovat nábytek.

Celý článek si přečtete ve speciálním vydání Domy s příběhem

Speciál objednáte zde, nebo telefonicky na 257 312 206

Text a foto Ivana Matyášová, historické snímky Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy

Speciální vydání - Domy s příběhem - výběr z článků

Chýnovská „chaloupka“ a pražská vila Františka Bílka

Chýnovská „chaloupka“ a pražská vila Františka Bílka

Svému chýnovskému domu říkal sochař František Bílek (1872–1941), jenž bývá považován za nejvýznamnější osobnost českého secesního symbolistického sochařství, něžně „chaloupka“. Ve skutečnosti obyčejné venkovské stavení nepřipomínala. Rozměry měla jako rodinná vila.

Památník Adolfa Heyduka

Památník Adolfa Heyduka

Měšťanský dům v Tyršově ulici byste při návštěvě jihočeského Písku rozhodně neměli minout bez povšimnutí. Poznáte ho podle průčelí, na němž je symbol básnictví – labuť a Pegas a nad římsou štít s obloučky a vlaštovčími ocasy, sgrafity a letopočtem 1900. To je rok, kdy si manželé Heydukovi nechali postavit v tehdy tiché ulici dům s krásnou vyhlídkou až na Šumavu. Společně tu bydleli třiadvacet let.

Vila pana Bauera

Vila pana Bauera

Středočeská krajina mezi Pečkami, Kolínem a Kouřimí si druhou polovinu devatenáctého století prožívala po svém, a kdo ví, nakolik se roznesla okolními vesnicemi zpráva, že si dva židovští živnostníci odněkud z Uher, s majetečkem tak na dva vozy, pronajali dvůr ve Veltrubech, vsi kousek nad Kolínem. Jeden z nich se jmenoval Ignatz Bauer a v novém působišti se mu dařilo.

Za tajemstvím Faustova domu

Za tajemstvím Faustova domu

Nenápadný větší dům či menší palác, jakých v Praze stojí desítky. Kolem něj Karlovým náměstím spěchají chodci, jezdí tramvaje a auta. Kdo si v každodenním shonu uvědomí, že minul „ten“ Faustův dům? Proč nese právě tohle jméno, když v něm doktor Johannes Faust nikdy nebydlel?

Vojta Náprstek a dům U Halánků

Vojta Náprstek a dům U Halánků

Klidná atmosféra Betlémského náměstí vnímavého návštěvníka možná vtáhne i do časů minulých, kdy ve starobylém domě U Halánků žil a šířil osvětu Vojta Náprstek (1826 – 1894). Genius loci tohoto domu zůstal zachován do dnešních dnů, kdy zde v Náprstkově muzeu najdeme nejen předměty z jeho pozůstalosti, ale hlavně dary cestovatelů, kteří byli jeho přáteli.

Editorial

Slovo šéfredaktorky
Vážené a milé čtenářky, vážení a milí čtenáři,
věřili byste, že XANTYPA slaví už dvacáté narozeniny?! Zavzpomínali jsme na redakční začátky a sentimentálně se ponořili do našeho bohatého archivu textů a fotografií. Musím říct, že to bylo zajímavé čtení a je ho hodně za těch dvacet let. Usilovně jsme při tom přemýšleli, čím bychom vám, našim čtenářům, udělali radost. A protože speciály ČESKÁ ŠLECHTA ŽIJE! i PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA, které jsme vám v minulých letech nabídli, jsou téměř rozebrány (jen posledních pár kousků si ještě můžete objednat), napadlo nás vydat další speciál s tématem téměř nestárnoucím: domy architektonicky významné, se zajímavou minulostí, jež mají svůj genius loci nebo v nich žili lidé s nevšedními osudy.