Zóna kontaktu

Prázdné silnice. Přízraky rozstřílených budov. Ulice a domy bez lidí. Hypnotizující opuštěnost. Bezčasí. Jakási neurčitá hrozba smrti na obzoru. Když v roce 1979 dotočil ruský režisér Andrej Tarkovskij svůj slavný film STALKER, jistě netušil, jak se jeho bezútěšné vizi filmové Zóny bude podobat „zamrzlá“ ukrajinská fronta na podzim roku 2017. Jak vypadá každodenní život v ochromení, které nevyřešený konflikt přinesl?

 

ukrajinajpg.jpg
Město Slavjansk bylo jedním z epicenter bojů na Ukrajině. 

 

text a foto Jiří Pasz

 

Stojíme u nápisu Slavjansk, vy­vedeného z železných písmen natřených v ukrajinských národ­ních barvách. Díry po kulkách jsou přemalované na červené květiny vlčího máku, symbol válečných veteránů. Pod nápisem je neuměle napsáno: Ukrajina nade vše a Sláva hrdinům Ukrajiny! Slavjansk byl jedním z nejintenzivnějších bojišť povstání. Do původně asi stotisícového města potom přibylo mnoho lidí, kteří uprchli před boji, trvajícími v jeho blízkosti už tři a půl roku. Ve městě je málo práce, zvedly se ceny bydlení, je tu cítit nejistotu. Místní strojírenský průmysl, před válkou závislý na dodávkách do Ruska, je nyní bezradný.

 

banner_clanek

 

Pro čtyřicátnici Alenu z Doněcku začala válka 14. června 2014. Ráno se rodina vzbudila do střelby, nad domem létala letadla. „V sousedním domě zemřela po zásahu minometem celá rodina, rodiče i malé děti. Pak jsme utekli.“ Zrovna dokončili rekonstrukci bytu, vše ale museli nechat za sebou. Útěk měl původně trvat maximálně dva týdny. Teď, po třech a půl letech pomalu přemýšlejí, že se nikdy nevrátí. Majetek si prý mohou nechat převézt přes „frontu“. Existují lidé, kteří to umějí, jeden náklaďák přijde na nějakých patnáct tisíc korun. Jezdí se lesy, mimo vojenské check­pointy, mimo minová pole.
Alena pracuje pro ukrajinskou organizaci ADRA, kde pomáhá ostatním přesídleným a uprchlým. V blízkosti linie kontaktu ovšem žije přes dvě stě padesát tisíc lidí, takže ani vláda, ani zahraničím podporované neziskové organizace nemohou napravit všechny škody. „Nejtěžší je pro mne vysvětlit, když nemůžeme pomoci. To pak večer sedím, v náruči jorkšíra, kterého mi dal syn, a snažím se to vydýchat. Je to náročné být celý den v tom smutku tady.“ Alena jezdí po regionu, monitoruje potřeby místních a dohlíží na obnovu domů. Lidé si tu zvykli na přítomnost nebezpečí a nejistotu. Často mluví o svých životních příbězích jaksi mimochodem, krčí rameny – takový je tu život. Mnoho jich ale trpí podobnými dilematy jako Alena. Mají obnovovat své domy, když se válka může rozhořet znovu? Mohou ti, kteří mají domy a byty na druhé straně, ještě doufat, že se někdy vrátí domů? Mají si svůj život začít budovat kompletně znovu? A pokud ano, má to být zde, blízko nejisté bojové linie, či někde západněji? Nebudou se tam na ně lidé dívat jako na příživníky?

 

ukrajina2jpg.jpg
Lidé se rozhodli zůstat navzdory každodenní nejistotě.

 


Mezi městy a vesnicemi se táhnou široké silnice, na nichž téměř chybí doprava. Sem tam míjíme vojenské kolony. Krajina je tu velmi podobná té české, mohli bychom být někde na Hané. Projíždíme mnoha vojenskými kontrolními stanovišti. Na každém vojáci pečlivě kontrolují, co jsme zač. Jsou mezi nimi mladíčci i na pohled ostřílení veteráni. Voják má žold v přepočtu okolo sedmi tisíc korun měsíčně, mnohým se prý riskovat život za takové peníze moc nechce.
Přijíždíme do města Marjinka, což je v podstatě předměstí Doněcka. Žije tu stále asi pět tisíc lidí, stejný počet jich ale už odešel jinam. Jak může fungovat město, které opustí polovina obyvatel, je těžko představitelné. Maminky čekají na své děti před školou, kam humanitární pracovníci z ADRY každý den vozí pitnou vodu, protože ve městě jí je zoufalý nedostatek. Základní škola vypadá podobně jako ty u nás, na vchodových dveřích však visí plakáty s informacemi o minách. Ve škole jsou ve všech oknech pytle s pískem. Na stěnách jsou červenou páskou vyznačeny hranice, nad nimiž hrozí zásah od snajpra. Střílet se prý začíná každý den po třetí hodině. Proč se tu střílí na školy a nemocnice? Prý aby lidé dále žili ve strachu. Pozoruji vymydlené a vyšňořené prvňáčky, kteří jsou prvních pár týdnů ve škole, a říkám si, o kolik jednodušší byl můj vlastní nástup do školy.
Stav nemocnic, které jsem navštívil
v městech Avdijevka, Krasnohorivka a Sve­tlodarsk, ilustruje rozsah škod na infrastruktuře blízko zamrzlé fronty. Některé jsou v provozu pouze z pěti či deseti procent. Rozbombardovanými střechami teče do budov, na stěnách v čekárnách a ordinacích jsou vidět stopy kulek, chybí základní technologické vybavení. Lékaři a sestry se bojí docházet do práce, na některé budovy se pořád střílí. I sem se dováží denně tisíce litrů pitné vody pro lidi z okolí, kteří ji jinak nemohou sehnat. Odvážejí si ji na kolech, odnášejí v kanystrech. Nejemotivnějším obrazem zkázy je pak kompletně zničená psychiatrická nemocnice u Semenivky. Dospělí i dětští pacienti se tu na začátku bojů ocitli uprostřed palby. Prý je už nestihli evakuovat. Pohled na věci, které tu v prachu nechali za sebou, je skutečně mrazivý: červená dámská lodička, hrneček se srdíčkem, sken z magnetické rezonance, origami, které děti vyráběly při terapii…

 

ukrajina3jpg.jpg
Prvňáčci se musejí chránit před střelbou snajprů. 

 


V rámci vládního programu MEDEVAC tu Češi platí nákup vybavení nemocnic. Hematologický analyzátor, koncentrátor vzduchu, tonometry či mikroskopy mi osobně nic neříkají, už na pohled ale svou novotou působí v poničených ordinacích jako zjevení. „Bez sterilizátoru bychom nemohli vůbec pracovat, nemohly by probíhat žádné operace…“ popisuje těžkosti zdravotníků na linii jedna z lékařek. „Naše nemocnice je pouze kilometr od uchváceného území. Vozí nám sem raněné, civilisty i vojáky. Máme tu teď taky hodně tuberkulózy… S těmihle darovanými bi­nokulárními mikroskopy můžeme konečně dělat pořádně analýzy krve,“ pochvaluje si laborantka, která pracuje u oken, kde je místo skla kus hliníkové fólie. „Ale centrifuga je stará, mrazák taky,“ krčí rameny. Asi šedesátiletá Olga tu právě prochází procedurou, která pomáhá rozhýbat nemocná kolena za pomoci českých přístrojů. „Žiju tu už čtyřicet let. Bombardování, co tu zažíváme… děti se strašně bojí… když vnučka slyší hrom za bouřky, říká, babičko, zase bombardují,“ potlačuje Olga slzy. „Jsou jí čtyři roky! Všichni jsme pořád nervózní. Je ale potřeba žít dál. Nedívat se kolem sebe a žít dál.“
Trochu se stydím, protože mě tu vítají jako hrdinu, kterým nejsem. Během tří dnů mi děkuje tolik lidí jako jindy za deset let. Jako bych přímo já, jen svou přítomností něco mohl změnit. Snad je to pro místní znamení, že se o ně stále zajímáme. Uvědomují si, že svět už dnes řeší jiné krize a konflikty, že se doslova ocitají v „konkurenčním“ boji mezi dramaty rozesetými po celém světě.

 

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 01/18 - výběr z článků

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Čertoviny

Čertoviny

Co se stane, když dva mladí čerti popletové povalí při úklidu kotel s hříšnou duší? Duše uteče a Luciper se rozčertí. Za trest musí jít oba čerti na svět a každý přivést do pekla jednu hříšnou duši. Pak jim bude odpuštěno.

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Šiniči Tohei

Šiniči Tohei

Aikido vzniklo počátkem dvacátého století, kdy ho z japonských bojových umění rozvinul Morihei Uešiba. Nejvyšším mistrem jeho školy se stal Koiči Tohei, jenž techniky aikida dále rozvíjel a obohatil ho o meditaci a dechová cvičení. V roce 1974 Koiči Tohei založil vlastní směr s názvem Ki-aikido, který klade důraz na duchovní stránku technik a energii Ki. V roce 2010 převzal vedení jeho syn Šiniči Tohei, který je dnes prezidentem celosvětové organizace.

10 let LaFa

10 let LaFa

Holešovická La Fabrika vznikla před deseti lety a od té doby si postupně vydobyla postavení respektované pražské umělecké scény, která poskytuje dokonalé technické zázemí mnoha umělcům různých žánrů. Hercům, muzikantům, tanečníkům, artistům, výtvarníkům a fotografům, občas i sportovcům. Otcem myšlenky i realizace je Richard Balous, s velkou podporou své ženy Zuzany. Program, který La Fabrika nabízí, je velice pestrý. Kromě divadelních představení (např. s Taťánou Vilhelmovou, Vojtou Dykem, Marthou Issovou, Zuzanou Bydžovskou, Annou Polívkovou, otcem a synem Prachařovými a dalšími herci) se tu konají koncerty, taneční představení, léta zde měl domovskou scénu soubor La Putyka. A letos se na zdejší scéně uskuteční již potřetí festival nonverbálního divadla. Zkrátka a dobře v La Fabrice to tepe a pořád je tam narváno. A Richard slibuje, že je to teprve začátek! Blahopřejeme!

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Odnikud

Odnikud

Herečka Diane Kruger se vrátila do Německa, aby podala jeden ze svých nejlepších výkonů ve filmu ODNIKUD.

Video k lednové Xantypě

Video k lednové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Reportáže - výběr z článků

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Na koloběžce po světě

Na koloběžce po světě

Před rokem jsem si vzal batoh, koloběžku a s pár kamarády jsme se vydali za oceán. Naplánovali jsme trasu, která měla vést přes celou Střední Ameriku až do Jižní Ameriky a skončit v dalekém São Paulu. Cesta na koloběžkách trvala bezmála osm měsíců.

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Při natáčení svého celovečerního debutu ARCHA SVĚTEL A STÍNŮ se mladí čeští dokumentaristé, režisér Jan Svatoš a kameramanka Romi Straková, vypravili do odlehlých oblastí Afriky. Zavítali také do nejslavnějšího filmového archivu na světě – do knihovny Kongresu ve Washingtonu. Film spojuje silný životní příběh manželů Martina a Osy Johnsonových s nadčasovými tématy, jež dodnes hýbou civilizovaným světem. Originální filmové svědectví bude mít premiéru na březnovém FEBIOFESTU.

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Lo Manthang

Lo Manthang

Existuje vůbec někde na světě ono bájné a tajemstvími opředené údolí Šangri-la? Tahle otázka se znovu a znovu vynořuje, snad aby důkladně potrápila náruživé cestovatele, stejně jako neúnavné hledače dobrodružství.

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne