Zóna kontaktu

Prázdné silnice. Přízraky rozstřílených budov. Ulice a domy bez lidí. Hypnotizující opuštěnost. Bezčasí. Jakási neurčitá hrozba smrti na obzoru. Když v roce 1979 dotočil ruský režisér Andrej Tarkovskij svůj slavný film STALKER, jistě netušil, jak se jeho bezútěšné vizi filmové Zóny bude podobat „zamrzlá“ ukrajinská fronta na podzim roku 2017. Jak vypadá každodenní život v ochromení, které nevyřešený konflikt přinesl?

 

ukrajinajpg.jpg
Město Slavjansk bylo jedním z epicenter bojů na Ukrajině. 

 

text a foto Jiří Pasz

 

Stojíme u nápisu Slavjansk, vy­vedeného z železných písmen natřených v ukrajinských národ­ních barvách. Díry po kulkách jsou přemalované na červené květiny vlčího máku, symbol válečných veteránů. Pod nápisem je neuměle napsáno: Ukrajina nade vše a Sláva hrdinům Ukrajiny! Slavjansk byl jedním z nejintenzivnějších bojišť povstání. Do původně asi stotisícového města potom přibylo mnoho lidí, kteří uprchli před boji, trvajícími v jeho blízkosti už tři a půl roku. Ve městě je málo práce, zvedly se ceny bydlení, je tu cítit nejistotu. Místní strojírenský průmysl, před válkou závislý na dodávkách do Ruska, je nyní bezradný.

 

baner-clanek

 

Pro čtyřicátnici Alenu z Doněcku začala válka 14. června 2014. Ráno se rodina vzbudila do střelby, nad domem létala letadla. „V sousedním domě zemřela po zásahu minometem celá rodina, rodiče i malé děti. Pak jsme utekli.“ Zrovna dokončili rekonstrukci bytu, vše ale museli nechat za sebou. Útěk měl původně trvat maximálně dva týdny. Teď, po třech a půl letech pomalu přemýšlejí, že se nikdy nevrátí. Majetek si prý mohou nechat převézt přes „frontu“. Existují lidé, kteří to umějí, jeden náklaďák přijde na nějakých patnáct tisíc korun. Jezdí se lesy, mimo vojenské check­pointy, mimo minová pole.
Alena pracuje pro ukrajinskou organizaci ADRA, kde pomáhá ostatním přesídleným a uprchlým. V blízkosti linie kontaktu ovšem žije přes dvě stě padesát tisíc lidí, takže ani vláda, ani zahraničím podporované neziskové organizace nemohou napravit všechny škody. „Nejtěžší je pro mne vysvětlit, když nemůžeme pomoci. To pak večer sedím, v náruči jorkšíra, kterého mi dal syn, a snažím se to vydýchat. Je to náročné být celý den v tom smutku tady.“ Alena jezdí po regionu, monitoruje potřeby místních a dohlíží na obnovu domů. Lidé si tu zvykli na přítomnost nebezpečí a nejistotu. Často mluví o svých životních příbězích jaksi mimochodem, krčí rameny – takový je tu život. Mnoho jich ale trpí podobnými dilematy jako Alena. Mají obnovovat své domy, když se válka může rozhořet znovu? Mohou ti, kteří mají domy a byty na druhé straně, ještě doufat, že se někdy vrátí domů? Mají si svůj život začít budovat kompletně znovu? A pokud ano, má to být zde, blízko nejisté bojové linie, či někde západněji? Nebudou se tam na ně lidé dívat jako na příživníky?

 

ukrajina2jpg.jpg
Lidé se rozhodli zůstat navzdory každodenní nejistotě.

 


Mezi městy a vesnicemi se táhnou široké silnice, na nichž téměř chybí doprava. Sem tam míjíme vojenské kolony. Krajina je tu velmi podobná té české, mohli bychom být někde na Hané. Projíždíme mnoha vojenskými kontrolními stanovišti. Na každém vojáci pečlivě kontrolují, co jsme zač. Jsou mezi nimi mladíčci i na pohled ostřílení veteráni. Voják má žold v přepočtu okolo sedmi tisíc korun měsíčně, mnohým se prý riskovat život za takové peníze moc nechce.
Přijíždíme do města Marjinka, což je v podstatě předměstí Doněcka. Žije tu stále asi pět tisíc lidí, stejný počet jich ale už odešel jinam. Jak může fungovat město, které opustí polovina obyvatel, je těžko představitelné. Maminky čekají na své děti před školou, kam humanitární pracovníci z ADRY každý den vozí pitnou vodu, protože ve městě jí je zoufalý nedostatek. Základní škola vypadá podobně jako ty u nás, na vchodových dveřích však visí plakáty s informacemi o minách. Ve škole jsou ve všech oknech pytle s pískem. Na stěnách jsou červenou páskou vyznačeny hranice, nad nimiž hrozí zásah od snajpra. Střílet se prý začíná každý den po třetí hodině. Proč se tu střílí na školy a nemocnice? Prý aby lidé dále žili ve strachu. Pozoruji vymydlené a vyšňořené prvňáčky, kteří jsou prvních pár týdnů ve škole, a říkám si, o kolik jednodušší byl můj vlastní nástup do školy.
Stav nemocnic, které jsem navštívil
v městech Avdijevka, Krasnohorivka a Sve­tlodarsk, ilustruje rozsah škod na infrastruktuře blízko zamrzlé fronty. Některé jsou v provozu pouze z pěti či deseti procent. Rozbombardovanými střechami teče do budov, na stěnách v čekárnách a ordinacích jsou vidět stopy kulek, chybí základní technologické vybavení. Lékaři a sestry se bojí docházet do práce, na některé budovy se pořád střílí. I sem se dováží denně tisíce litrů pitné vody pro lidi z okolí, kteří ji jinak nemohou sehnat. Odvážejí si ji na kolech, odnášejí v kanystrech. Nejemotivnějším obrazem zkázy je pak kompletně zničená psychiatrická nemocnice u Semenivky. Dospělí i dětští pacienti se tu na začátku bojů ocitli uprostřed palby. Prý je už nestihli evakuovat. Pohled na věci, které tu v prachu nechali za sebou, je skutečně mrazivý: červená dámská lodička, hrneček se srdíčkem, sken z magnetické rezonance, origami, které děti vyráběly při terapii…

 

ukrajina3jpg.jpg
Prvňáčci se musejí chránit před střelbou snajprů. 

 


V rámci vládního programu MEDEVAC tu Češi platí nákup vybavení nemocnic. Hematologický analyzátor, koncentrátor vzduchu, tonometry či mikroskopy mi osobně nic neříkají, už na pohled ale svou novotou působí v poničených ordinacích jako zjevení. „Bez sterilizátoru bychom nemohli vůbec pracovat, nemohly by probíhat žádné operace…“ popisuje těžkosti zdravotníků na linii jedna z lékařek. „Naše nemocnice je pouze kilometr od uchváceného území. Vozí nám sem raněné, civilisty i vojáky. Máme tu teď taky hodně tuberkulózy… S těmihle darovanými bi­nokulárními mikroskopy můžeme konečně dělat pořádně analýzy krve,“ pochvaluje si laborantka, která pracuje u oken, kde je místo skla kus hliníkové fólie. „Ale centrifuga je stará, mrazák taky,“ krčí rameny. Asi šedesátiletá Olga tu právě prochází procedurou, která pomáhá rozhýbat nemocná kolena za pomoci českých přístrojů. „Žiju tu už čtyřicet let. Bombardování, co tu zažíváme… děti se strašně bojí… když vnučka slyší hrom za bouřky, říká, babičko, zase bombardují,“ potlačuje Olga slzy. „Jsou jí čtyři roky! Všichni jsme pořád nervózní. Je ale potřeba žít dál. Nedívat se kolem sebe a žít dál.“
Trochu se stydím, protože mě tu vítají jako hrdinu, kterým nejsem. Během tří dnů mi děkuje tolik lidí jako jindy za deset let. Jako bych přímo já, jen svou přítomností něco mohl změnit. Snad je to pro místní znamení, že se o ně stále zajímáme. Uvědomují si, že svět už dnes řeší jiné krize a konflikty, že se doslova ocitají v „konkurenčním“ boji mezi dramaty rozesetými po celém světě.

 

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 01/18 - výběr z článků

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Čertoviny

Čertoviny

Co se stane, když dva mladí čerti popletové povalí při úklidu kotel s hříšnou duší? Duše uteče a Luciper se rozčertí. Za trest musí jít oba čerti na svět a každý přivést do pekla jednu hříšnou duši. Pak jim bude odpuštěno.

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Šiniči Tohei

Šiniči Tohei

Aikido vzniklo počátkem dvacátého století, kdy ho z japonských bojových umění rozvinul Morihei Uešiba. Nejvyšším mistrem jeho školy se stal Koiči Tohei, jenž techniky aikida dále rozvíjel a obohatil ho o meditaci a dechová cvičení. V roce 1974 Koiči Tohei založil vlastní směr s názvem Ki-aikido, který klade důraz na duchovní stránku technik a energii Ki. V roce 2010 převzal vedení jeho syn Šiniči Tohei, který je dnes prezidentem celosvětové organizace.

10 let LaFa

10 let LaFa

Holešovická La Fabrika vznikla před deseti lety a od té doby si postupně vydobyla postavení respektované pražské umělecké scény, která poskytuje dokonalé technické zázemí mnoha umělcům různých žánrů. Hercům, muzikantům, tanečníkům, artistům, výtvarníkům a fotografům, občas i sportovcům. Otcem myšlenky i realizace je Richard Balous, s velkou podporou své ženy Zuzany. Program, který La Fabrika nabízí, je velice pestrý. Kromě divadelních představení (např. s Taťánou Vilhelmovou, Vojtou Dykem, Marthou Issovou, Zuzanou Bydžovskou, Annou Polívkovou, otcem a synem Prachařovými a dalšími herci) se tu konají koncerty, taneční představení, léta zde měl domovskou scénu soubor La Putyka. A letos se na zdejší scéně uskuteční již potřetí festival nonverbálního divadla. Zkrátka a dobře v La Fabrice to tepe a pořád je tam narváno. A Richard slibuje, že je to teprve začátek! Blahopřejeme!

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Odnikud

Odnikud

Herečka Diane Kruger se vrátila do Německa, aby podala jeden ze svých nejlepších výkonů ve filmu ODNIKUD.

Video k lednové Xantypě

Video k lednové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Reportáže - výběr z článků

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kapky z poháru nesmrtelnosti

Kumbhaméla je spojení dvou sanskrtských slov kumbha a méla, přičemž KUMBH znamená džbán a MÉLA setkání. Pochází z dávné legendy, podle které bojovali bohové s démony o pohár nesmrtelnosti a kapky nektaru ukáply na čtyři místa na zemi, kde se čtyřikrát za dvanáct let konají poutě střídavě ve čtyřech městech. Letos to bylo od 15. ledna do 4. března v Iláhábádu na soutoku řek Gangy a Jamuny a podle odhadů se setkání zúčastnilo neuvěřitelných 150 milionů lidí. Jen v nejvýznamnější den, 4. února, se zde v posvátné řece vykoupalo 10 milionů věřících.

Korfu

Korfu

Korfu (Kerkyra), snad nejznámější z Jónských ostrovů, je oblíbeným cílem Řeků z pevniny i zahraničních turistů. Cestovní ruch tu zažívá svůj vrchol samozřejmě v létě, ale návštěvnost výrazně stoupá i během Velikonoc.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Marche

Marche

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

Karneval v Nice

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

Mont-Saint-Michel

Mont-Saint-Michel

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

V obyčejnosti je krása

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne