Eva Turnová

Basa je krásnej, uzemňující nástroj

Eva Turnová je veřejnosti asi nejvíce známa jako bývalá baskytaristka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People of the Universe; nyní má vlastní soubor Eturnity. Eva je ovšem ženou mnoha profesí a mimo hudební dráhu také maluje, překládá, a od roku 2011 se na stránkách týdeníků objevují její sloupky TURNOVÝ HÁJ. Ty pak každoročně vycházejí v „sebraných spisech“ pod stejným názvem. Doposud vyšlo pět dílů a na jaro se chystá vydání šestého.

 

 turnovajpg.jpg

 

text Vladimír Drápal, foto archiv časopisu Marianne, Iveta Kopicová, Václav Záhorský a archiv E. Turnové

 

Propracovaná pointa, jemný hu­mor, jímž jsou její sloupky protkány, a skvostné zacháze­ní s českým jazykem z Evy Turnové dělají víc než jen pouhou glosátorku přítomnosti. Jak napsal Martin Machovec v revue Babylon: „Sloupky Evy Turnové jsou vlastně jakési minipovídky, hořkohumorné glosy k současnosti, texty nabité nejen ironií, ale hlavně sebeironií, texty nesmírně hutné. Svět Evy Turnové je svět náš, je to ovšem svět nahlížený jejíma očima, očima ženy žijící dnes v Česku, je to tedy také její vlastní universum. Právě tam, kde současné české autorky dokáží být sebeironické, sarkastické, tam, kde jejich psaní si uchovává svoji ženskost, aniž by se omezovalo na pár ohraných emocionálních témat, přispívají k české literatuře dílem velmi výrazným. A to Eva Turnová zvládá skvěle.“ Nedávno jí u vydavatelství Guerilla Records vyšla audiokniha s autorským čtením.

Etablovala ses jako hudebnice, měla jsi kromě domácí kapely i svoje projekty, a přesto ses s vervou pustila do psaní. Bylo to najednou, a nebo to v tobě „zrálo“?
Mě vždycky bavilo hraní si se slovy. Na táborech jsem radši vyhrávala literární soutěže, aby mě pak neotravovali s bobříkem odvahy nebo mlčení. Celkem brzy jsem se uzavírala do světa četby a svých představ, kde hrál velkou roli humor a odlehčený pohled na dění kolem, což mi přinášelo pocit vnitřní svobody a uchránilo mě od mnoha traumat. Takže jsem si pak intuitivně vybírala prostředí, kde tohle fungovalo, což třeba kapelu Plastic People hodně charakterizovalo, bylo to jako přijít domů. Spousta lidí má za to, že komunikace v undergroundu byla postavená na vulgarismech, ale v Plasticích naopak panovaly jemnost, vtip a nadhled. Aspoň prvních deset let.
Ale ty jsi nehrála jen s Plastiky. Neméně podstatnou kapelou pro český underground byli DG 307, což je v podstatě synonymum jména Pavla Zajíčka…
Pavel sháněl basistu, dostal na mě číslo od zpěvačky Načevy, dali jsme si sraz v klubu Jilská, vypadal ten den jako Henry Fonda a úplně mi uhranul. Zeptal se mě, jestli mám „mag“, což znamenalo „magneťák“, a dal mi kazetu s nahrávkou. Doma jsem si to pustila, připomnělo mi to Johna Calea, navíc jsem si vzpomněla, že jsme „dégéčka“ poslouchali tajně v Plzni na půdě, a zavolala jsem mu, že s nima hrát budu. Na zkoušku jsem přišla jako první a Pavel mi řek’ „hraj něco“. Tak jsem hrála kvinty, nic jinýho mě nenapadlo, pak přišel čelista a začal hrát v protirytmu, pak kytarista, ten do toho vazbil, a Pavel do toho hrál jednoduše na klávesy a křičel svoje básně. Takže takhle vznikala tvorba v DG, Pavel prostě působil na muzikanty a tvořilo se při zkouškách. Koncerty byly neuvěřitelně magický, vždycky jsem stála jako solnej sloup a byla úplně v transu. Do toho Pavel někdy deset vteřin před začátkem přišel a každýmu zvlášť zašeptal: na začátku hrajte něco v a moll, a my jsme hráli a on do toho deklamoval, co v noci napsal. Pak jsme spolu asi rok žili, a když jsme se rozešli, napsal mi dopis „Rozlitý vody nelze sesbírat“. To jsme pak hráli jako volnou improvizaci a byl to hodně silnej a zároveň bolestnej zážitek. Tohle si myslím, že s těmahle lidma odchází, schopnost úplně se obnažit a ty věci pak doopravdy znovu prožívat a nemyslet u toho na to, jestli se to ostatním líbí nebo ne.
Jaký to je, bejt sama holka v kapele?
Já myslím, že mnohem důležitější než tohle genderový hledisko je to, jestli jsou muzikanti v kapele naplněný tím, co dělají, a jestli je tam nějaká společná vize. Například bejt holka v kapele Mejly Hlavsy byla obrovská radost. Mejla měl všechny předpoklady stát se přirozenou ikonou – měl v sobě hudebního génia, disciplínu a schopnost utvářet si podmínky pro to, aby svoji představu mohl dotáhnout. To znamená třeba i opustit prostředí, kde už to stagnuje, a o tom rozhodnutí nepochybovat. Spolupráce s ním vypadala tak, že on vymyslel a nahrál písničky, a my je nazkoušeli, což byla často intenzivní dřina, která ale člověka vždycky někam posune. A pak se vyjelo na šňůru. Mejla neztrácel čas zbytečným sebepotvrzováním, nikdy jsem ho neslyšela někoho kritizovat. Vzpomínám si, jak jsem jednou přinesla svoji dost překombinovanou skladbu na pět dob, a on akorát řekl: „No, holka, čeká tě ještě trnitá cesta.“ Nebyl tam ani moc prostor na nějaký flirtování. Prostě miloval hudbu, chtěl hrát a tomu podřídil všechno. To s Plastikama jsme často ani nedošli z hospody do zkušebny. Pak už jsme dokonce nechodili ani do tý hospody a vařilo se víceméně pořád ze stejný vody, na kterou postavil Mejla.

 

turnova2jpg.jpg
Čtení v Dejvickém divadle v rámci pěti literárních večerů SVÍČKA ZA VÁCLAVA HAVLA na počest V. Havla k jeho nedožitým osmdesátinám, 2016

 


To byl důvod, proč jsi nakonec kapelu opustila?
Částečně. Bylo to ale krásnejch šestnáct let, nabitejch zážitkama, cestováním, hudbou, a poznala jsem spoustu lidí. Mně se třeba teď vůbec nechce nikam cestovat jako turista, protože jsem to měla vždycky spojený s tím, že někde hrajem a prožívám ty místa a setkání skrz to hraní. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to někdy skončí takovýmhle rozpadem. Kapela je hodně křehkej organismus, a dokud je tam nějaký silný pojítko, tak to funguje. A jakmile se ten mikroorganismus něčím nebo někým naruší a začne se řešit, kdo má pravdu, a začnou se vytahovat starý křivdy, tak je to v podstatě konec, stejně jako v každým vztahu. Většinou to znamená, že čas toho vztahu se naplnil, a asi se to nemá brát jako fiasko. Mě jenom vždycky mrzí, když věc se silným potenciálem skončí nějak banálně. Ale je to rozhodně dobrá lekce pro ego, protože každej má za to, že on to myslí dobře, a přitom kolem je najednou spoušť… Takže se to vyhrotilo, každej si snad něco uvědomil a nabral jinej směr. Spousta fanoušků se urazila, když jsme se rozpadli, jako bychom byli Národní divadlo a neměli vůbec nárok přestat existovat. To bylo legrační. Národní divadlo PPU prostě shořelo.
Nicméně kontakt jsi nepřerušila, a pokud vím, jsi často ve společnosti Vráti Brabence, který občas hostuje na tvých autorských čteních i v tvé kapele Eturnity. On je to takový tvůj „starší otec“ a svébytný filozof, jestli se nemýlím…
Vráťa je vlastně jedinej z Plastiků, s kým se pravidelně vídám. A pro mě byl vždycky nejdůležitější. Někdy si říkáme, že nejlepší na tom hraní s Plastikama bylo, jak jsme si během jízd na koncerty povídali v autě. O stromech, o literatuře, určitě jsme se takhle nepřímo inspirovali i co se týče toho psaní. S někým máš prostě pocit, že ho strašně dobře znáš, může to bejt nějaká babička v metru, nebo zase někdo, s kým jsi v dennodenním kontaktu. A to jsem měla vždycky s Vráťou, tu ničím nepodmíněnou blízkost. Až pak tam bylo to, že přemejšlíme o podobných věcech, čteme stejný knížky a máme podobnej humor. Hraní bylo až to poslední, ale tam se to možná všechno sečetlo.

 

baner-clanek


Tvůj odchod z Plastiků neznamenal, že by tě hudba přestala zajímat. Vždyť máš „svoje“ Eturnity. Tam je to nastavené jak?
Tam je to zatím tak, že já složím písničku a muzikanti, který mají nástroj mnohem zvládnutější než já, si to zahrajou po svým. Teď to malinko vázne na tom, že psaní je pro mě v současnosti prioritou. Neumím se položit do několika aktivit naplno. Ale několik koncertů máme domluvených, takže přes zimu zkusím dostat hudbu na první místo a pár věcí složit.
A jak tě napadla zrovna basová kytara? Chápu, že dívky sní o tom, být klavírní virtuoskou a na koncertě ve vyprodaném Rudolfinu dostat od pána ve fraku pugét květin, ale baskytara? A v podzemním klubu v Jilský?
Já jsem jako dívka strávila hodně času v zahrádkářský kolonii na Trojském ostrově, kde se dělaly ohně, hrálo se na kytaru. Měli jsme tehdy asi sedm psů a pořád jsme chodili na cvičák, a tam bylo pánů ve fraku minimum. Klimpr se mi trochu zprotivil na povinných koncertech se základkou, pamatuju si, že jsme se vždycky svíjeli smíchy, jak cembalistka Růžičková při hraní funí. Takže jsem asi od deseti hrála na kytaru a pak až mnohem později přešla na basu, protože můj kluk měl kapelu, ze který odešel basák, za čtrnáct dní byl koncert, a tak jsem se to naučila a už tam zůstala. Basa je krásnej, uzemňující nástroj, vlastně nechápu, proč na ni nehraje víc holek. Možná si myslí, že to neumáčknou, ale daj se koupit i tenčí struny. No a jak ses ptal na Jilskou, tam jsme pak s „dégéčkama“ zkoušeli. Nejhezčí zkoušení bylo ale v prostorách Lucerny, tehdy ještě nezrekonstruovaný. Pouštěl nás tam kamarád, kterej dělal správce, a bylo to vždycky trochu o život, protože všude visely elektrický dráty. Ale to prostředí bylo nádherný.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 01/18 - výběr z článků

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Čertoviny

Čertoviny

Co se stane, když dva mladí čerti popletové povalí při úklidu kotel s hříšnou duší? Duše uteče a Luciper se rozčertí. Za trest musí jít oba čerti na svět a každý přivést do pekla jednu hříšnou duši. Pak jim bude odpuštěno.

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Šiniči Tohei

Šiniči Tohei

Aikido vzniklo počátkem dvacátého století, kdy ho z japonských bojových umění rozvinul Morihei Uešiba. Nejvyšším mistrem jeho školy se stal Koiči Tohei, jenž techniky aikida dále rozvíjel a obohatil ho o meditaci a dechová cvičení. V roce 1974 Koiči Tohei založil vlastní směr s názvem Ki-aikido, který klade důraz na duchovní stránku technik a energii Ki. V roce 2010 převzal vedení jeho syn Šiniči Tohei, který je dnes prezidentem celosvětové organizace.

10 let LaFa

10 let LaFa

Holešovická La Fabrika vznikla před deseti lety a od té doby si postupně vydobyla postavení respektované pražské umělecké scény, která poskytuje dokonalé technické zázemí mnoha umělcům různých žánrů. Hercům, muzikantům, tanečníkům, artistům, výtvarníkům a fotografům, občas i sportovcům. Otcem myšlenky i realizace je Richard Balous, s velkou podporou své ženy Zuzany. Program, který La Fabrika nabízí, je velice pestrý. Kromě divadelních představení (např. s Taťánou Vilhelmovou, Vojtou Dykem, Marthou Issovou, Zuzanou Bydžovskou, Annou Polívkovou, otcem a synem Prachařovými a dalšími herci) se tu konají koncerty, taneční představení, léta zde měl domovskou scénu soubor La Putyka. A letos se na zdejší scéně uskuteční již potřetí festival nonverbálního divadla. Zkrátka a dobře v La Fabrice to tepe a pořád je tam narváno. A Richard slibuje, že je to teprve začátek! Blahopřejeme!

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Odnikud

Odnikud

Herečka Diane Kruger se vrátila do Německa, aby podala jeden ze svých nejlepších výkonů ve filmu ODNIKUD.

Video k lednové Xantypě

Video k lednové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Sir Winston Churchill

Sir Winston Churchill

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Ondřej Sokol

Ondřej Sokol

Je úspěšný herec, moderátor, režisér a překladatel. Také je uměleckým šéfem Činoherního klubu. Jelikož se nějaký čas známe, mohu říct, že ač je vnímán širší veřejností jako člověk, jemuž je blízký humor, nejraději má ironii, v níž je obsažen v kombinaci s opačným pólem.

Mikuláš Bek

Mikuláš Bek

Výrazná postava našeho akademického světa Mikuláš Bek působil jako vysokoškolský učitel na univerzitách v Praze, Olomouci a Brně. Později byl prorektorem, následně rektorem Masarykovy univerzity, jímž je dosud. Nyní kandiduje do Senátu.

Sandra Kleinová

Sandra Kleinová

Její maminka byla herečka, tatínek hudebník, ona se našla ve sportu. V jejím případě to byl tenis a sympatická Sandra Kleinová se mu věnovala profesionálně. Pak tenis vyměnila za sportovní komentátorství a péči o rodinu.

Jindřich Štreit

Jindřich Štreit

Kantor, jak si sám někdy říká, je pokorný člověk, který se významně zasloužil o zviditelnění moravské vesničky se stejnojmenným hradem – vynikající fotograf Jindřich Štreit, jinak Jindra ze Sovince.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne