Miroslav Balaštík

Čekání na román

Brněnský Host je dnes bezesporu jedním z nejprestižnějších a nejúspěšnějších českých nakladatelství. Ročně vydává více než sto titulů a jeho autoři získali četné literární ceny; patří k nim například Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Jiří Hájíček či Radka Denemarková. V tomto nakladatelském domě se také vzedmula vlna zájmu o skandinávské detektivky, když v roce 2008 vyšel překlad světového bestselleru Stiega Larssona MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY. Jeho šéfredaktor a spolumajitel Miroslav Balaštík zároveň už víc než dvacet let řídí literární časopis Host, publikuje provokativní eseje o literatuře a poslední dobou i o politice. A stále čeká na velký román.

 

text Monika Rychlíková, foto David Konečný

 

 balastik2jpg.jpg

 

Nedávno jsem si byla v Hostu vyzvednout něco z vaší produkce a byla jsem překvapena, jak jsou to architektonicky krásné a velkolepé prostory. Myslela jsem na to, jak jste kdysi koupil značku Host za láhev whisky a redakci jste měli v miniaturní místnosti se společným záchodem kdesi na patře. Vzpomínáte si ještě na ty začátky?
Ano. A dokonce i s trochou nostalgie. Byla první polovina 90. let a tedy doba, o níž se říká, že kdo si ji pamatuje, tak ji nezažil. Že jsme s Tomášem Reichelem dostali od Dušana Skály značku Host za flašku, bylo vlastně symbolické. Bylo nám něco přes dvacet, studovali jsme v Brně filozofickou fakultu a jediné, na co jsme měli peníze, byl alkohol a knihy. Ale ta doba byla opojná hlavně tím počátečním chaosem, v němž jakákoliv budoucnost, kterou si člověk vysnil, byla reálná a dosažitelná. Jediným omezením byla vaše představivost. My jsme byli posedlí literaturou a přesvědčením, že chceme vydávat nejlepší literární časopis. Dušan Skála, který Hosta vzkřísil v 80. letech jako samizdat, se chtěl věnovat podnikání a Igor Fic, jeho tehdejší šéfredaktor, se stěhoval do Kroměříže, tak nám ho přenechali.
Sebevědomí vám evidentně nechybělo. Byl to i důvod, proč jste vedle časopisu začali vydávat i knížky. Prvním titulem byla básnická sbírka, proč zrovna poezie?
Byl to nejen první titul, ale i druhý i dvacátý. Začínali jsme jako básnické nakladatelství. To ostatně taky souviselo s tehdejší atmosférou. Poezie v literatuře jednoznačně dominovala, vedly se o ní vášnivé polemiky, vydávaly se manifesty a organizovala setkání českých básníků na hradě Bítov. Poezie jako žánr vyjadřovala tu nakumulovanou tvůrčí energii, která se drala na povrch. A co se týče sebevědomí: ve dvaceti si jen málokdo nemyslí, že je génius.

 

balastikjpg.jpg


Nelíčíte ta devadesátá léta moc idylicky? Dnešní mladá generace v nich vidí začátek korupce, podceňování sociálních problémů nebo prostě dobu, kdy se zhaslo a kradlo…
Dobře, doplňuji: byla to doba básníků a veksláků. A je pravda, že pro to druhé až tolik kreativity potřeba nebylo a člověk si vystačil s fialovým konfekčním oblekem a konexemi od bolševika. A taky je pravda, že se tehdy některé věci neřešily. Například to, že by se v časopisech za články a za texty měly platit honoráře. Což je dodnes velký problém v celé kulturní sféře. Ale tehdy byla sama možnost svobodně psát a publikovat pro autory dostatečnou satisfakcí a všichni cítili i jakousi zodpovědnost za obor. Nikdo nemyslel na to, že by se literaturou a poezií měl živit. Problém byl, že toho stát dlouho zneužíval a literární granty, které poskytoval na vydávání nekomerční literatury a časopisů, stačily tak tak na tiskárnu. Tím odsoudil literaturu a umění do role soukromého koníčka, což se podepsalo jak na její úrovni, tak na kulturní úrovni společnosti.

 

banner_clanek


Nakladatelství Host ovšem na tomto koníčku vyrostlo a stalo se jedním z nejprestižnějších v republice. Jak se to tak stane, když je úroveň nízká?
Aby to bylo jasné: nemyslím si, že česká literatura, která u nás vychází, má nízkou úroveň. Myslím si ale, že bychom mohli mít více Kunderů nebo Hrabalů, pokud by ji stát podporoval a literatura v devadesátých letech neztratila společenskou prestiž. Tvrdím, že lidská kreativita je do značné míry univerzální a člověk ji směřuje do těch oblastí, kde mu přinese ocenění a uživí ho. Proto máme více právníků a ekonomů než světových spisovatelů. Literatura je práce na plný úvazek, jenže v našem malém jazykovém prostředí se jí těžko může člověk uživit. Modelový příklad: prodej velmi úspěšného románu se pohybuje kolem pěti tisíc výtisků. Z maloobchodní ceny knihy získává autor standardně deset až dvanáct procent. Je-li tedy pultová cena knihy 250 korun, dostane autor z prodeje jednoho výtisku 25 až 30 Kč, celkem tedy až 150 tisíc. Vzhledem k tomu, že na románu pracuje minimálně dva roky, znamená to měsíční příjem něco přes šest tisíc korun brutto. A i kdyby se kniha stala bestsellerem a suma byla dvojnásobná, stále to nepředstavuje částku, která by mohla spisovatele uživit. Pokud tedy stát uzná, že národní literaturu potřebuje, musí se o spisovatele postarat prostřednictvím stipendií a grantů, jak je tomu třeba ve Skandinávii. Ostatně tam taky vidíme, že jde o velmi výhodnou investici; spisovatelé píší profesionálně, prodávají více knih i překlady do zahraničí. Těch pár korun, co stát dá spisovateli, se pak mnohonásobně vrátí na daních.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 01/18 - výběr z článků

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Čertoviny

Čertoviny

Co se stane, když dva mladí čerti popletové povalí při úklidu kotel s hříšnou duší? Duše uteče a Luciper se rozčertí. Za trest musí jít oba čerti na svět a každý přivést do pekla jednu hříšnou duši. Pak jim bude odpuštěno.

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Šiniči Tohei

Šiniči Tohei

Aikido vzniklo počátkem dvacátého století, kdy ho z japonských bojových umění rozvinul Morihei Uešiba. Nejvyšším mistrem jeho školy se stal Koiči Tohei, jenž techniky aikida dále rozvíjel a obohatil ho o meditaci a dechová cvičení. V roce 1974 Koiči Tohei založil vlastní směr s názvem Ki-aikido, který klade důraz na duchovní stránku technik a energii Ki. V roce 2010 převzal vedení jeho syn Šiniči Tohei, který je dnes prezidentem celosvětové organizace.

10 let LaFa

10 let LaFa

Holešovická La Fabrika vznikla před deseti lety a od té doby si postupně vydobyla postavení respektované pražské umělecké scény, která poskytuje dokonalé technické zázemí mnoha umělcům různých žánrů. Hercům, muzikantům, tanečníkům, artistům, výtvarníkům a fotografům, občas i sportovcům. Otcem myšlenky i realizace je Richard Balous, s velkou podporou své ženy Zuzany. Program, který La Fabrika nabízí, je velice pestrý. Kromě divadelních představení (např. s Taťánou Vilhelmovou, Vojtou Dykem, Marthou Issovou, Zuzanou Bydžovskou, Annou Polívkovou, otcem a synem Prachařovými a dalšími herci) se tu konají koncerty, taneční představení, léta zde měl domovskou scénu soubor La Putyka. A letos se na zdejší scéně uskuteční již potřetí festival nonverbálního divadla. Zkrátka a dobře v La Fabrice to tepe a pořád je tam narváno. A Richard slibuje, že je to teprve začátek! Blahopřejeme!

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Odnikud

Odnikud

Herečka Diane Kruger se vrátila do Německa, aby podala jeden ze svých nejlepších výkonů ve filmu ODNIKUD.

Video k lednové Xantypě

Video k lednové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Lidé - výběr z článků

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař (29) se narodil a vyrůstal v Praze, od patnácti let však žije v USA. Vystudoval tvůrčí psaní na New York University, kde získal prestižní stipendium E. L. Doctorow Fellowship. Jeho debutový román KOSMONAUT Z ČECH byl u nás uveden v rámci literárních večerů v pražském Centru současného umění DOX ve vzducholodi Gulliver.

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

V souvislosti s dubnovým uvedením americké skupiny The Cars a jejího frontmana a hlavní autorské osobnosti Rika Ocaska do Síně slávy rock’n’rollu znovu ožívá téměř neuvěřitelný příběh jeho manželky, topmodelky českého původu Pavlíny Pořízkové. Počátkem sedmdesátých let minulého století plnil přední stránky zahraničních médií. Připomíná se ale i příběh jejich manželství. Věkově nerovnocenný pár, jenž od sebe dělí šestnáct let, spolu prožil již více než tři desetiletí. V oblasti šoubyznysu to je dost výjimečné. Drsná americká média tuhle dvojici označila jako „krásku a zvíře“. Časopis Harper’s Bazaar Pavlínu totiž v roce 1992 zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa a i dnes, kdy již překročila padesátku, je stále velmi půvabná a křivky jejího těla by jí mohla závidět nejedna dvacetiletá. Ric však má do ideálu mužské krásy daleko…

Vlasta Čiháková Noshiro

Vlasta Čiháková Noshiro

Historička umění, japanistka a kurátorka Vlasta Čiháková Noshiro (73) žije v Čechách, za svou druhou vlast však považuje Japonsko. Mnoho let tam pracovala, od Japonců se naučila pokoře a sebeovládání. Císař Akihito jí letos udělil prestižní japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce.

Aleš Formánek

Aleš Formánek

Důsledně černobílé fotografie Aleše Formánka jsou jako kočky, které žijí hned několik životů; první, kdy autor zvěční svůj „model“ v jeho/jejím každodenním prostředí, druhý, kdy fotografie putuje zpět ke svému překvapenému „hrdinovi“, a další, kdy ho/ji s ní opět vyfotí s emocí, kterou jeho fotografie vyvolala. Ve výjimečných případech se tento rituál opakuje i několikrát.

Petr Janeček

Petr Janeček

Pérák žije v kolektivní paměti jako mytická postava protinacistického odboje, jako nepolapitelný superman, který to gestapákům vždy nandá. Do ulic se vydává po setmění, díky pérům připevněným na botách skáče přes ohrady i ze střechy na střechu… Etnolog a folklorista Petr Janeček o něm nyní vydal v nakladatelství Argo rozsáhlou publikaci MÝTUS O PÉRÁKOVI. MĚSTSKÁ LEGENDA MEZI FOLKLOREM A POPULÁRNÍ KULTUROU.

Marek Ždánský

Marek Ždánský

Marek Ždánský miluje odmalička zvířata. Nakonec si splnil sen a patnáct let pracoval v ZOO Praha jako ošetřovatel lidoopů. Dnes už se živí něčím jiným, ale láska ke zvířatům, obzvlášť ke gorilám, mu zůstala.

Radkin Honzák

Radkin Honzák

Setkání s věhlasným psychiatrem Radkinem Honzákem je prý něco jako svátek. Nadšení jsou z něj studenti Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kde přednáší, čtenáři jeho knih i ti, kdo se s ním setkají jen tak. Šíří kolem sebe pohodu, dobrou náladu a nenásilně vede lidi k zamyšlení. Nedalo mi to a některé otázky jsem mu poslala mailem dříve, než jsme se potkali. Vzápětí mi přišlo: „Každá otázka je těhotná odpovědí. Otevřem si porodnici a budem dbát, aby bylo minimum potratů.“

Šiniči Tohei

Šiniči Tohei

Aikido vzniklo počátkem dvacátého století, kdy ho z japonských bojových umění rozvinul Morihei Uešiba. Nejvyšším mistrem jeho školy se stal Koiči Tohei, jenž techniky aikida dále rozvíjel a obohatil ho o meditaci a dechová cvičení. V roce 1974 Koiči Tohei založil vlastní směr s názvem Ki-aikido, který klade důraz na duchovní stránku technik a energii Ki. V roce 2010 převzal vedení jeho syn Šiniči Tohei, který je dnes prezidentem celosvětové organizace.

Michal Oktavian Gürtler

Michal Oktavian Gürtler

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne