Miroslav Balaštík

Čekání na román

Brněnský Host je dnes bezesporu jedním z nejprestižnějších a nejúspěšnějších českých nakladatelství. Ročně vydává více než sto titulů a jeho autoři získali četné literární ceny; patří k nim například Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Jiří Hájíček či Radka Denemarková. V tomto nakladatelském domě se také vzedmula vlna zájmu o skandinávské detektivky, když v roce 2008 vyšel překlad světového bestselleru Stiega Larssona MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY. Jeho šéfredaktor a spolumajitel Miroslav Balaštík zároveň už víc než dvacet let řídí literární časopis Host, publikuje provokativní eseje o literatuře a poslední dobou i o politice. A stále čeká na velký román.

 

text Monika Rychlíková, foto David Konečný

 

 balastik2jpg.jpg

 

Nedávno jsem si byla v Hostu vyzvednout něco z vaší produkce a byla jsem překvapena, jak jsou to architektonicky krásné a velkolepé prostory. Myslela jsem na to, jak jste kdysi koupil značku Host za láhev whisky a redakci jste měli v miniaturní místnosti se společným záchodem kdesi na patře. Vzpomínáte si ještě na ty začátky?
Ano. A dokonce i s trochou nostalgie. Byla první polovina 90. let a tedy doba, o níž se říká, že kdo si ji pamatuje, tak ji nezažil. Že jsme s Tomášem Reichelem dostali od Dušana Skály značku Host za flašku, bylo vlastně symbolické. Bylo nám něco přes dvacet, studovali jsme v Brně filozofickou fakultu a jediné, na co jsme měli peníze, byl alkohol a knihy. Ale ta doba byla opojná hlavně tím počátečním chaosem, v němž jakákoliv budoucnost, kterou si člověk vysnil, byla reálná a dosažitelná. Jediným omezením byla vaše představivost. My jsme byli posedlí literaturou a přesvědčením, že chceme vydávat nejlepší literární časopis. Dušan Skála, který Hosta vzkřísil v 80. letech jako samizdat, se chtěl věnovat podnikání a Igor Fic, jeho tehdejší šéfredaktor, se stěhoval do Kroměříže, tak nám ho přenechali.
Sebevědomí vám evidentně nechybělo. Byl to i důvod, proč jste vedle časopisu začali vydávat i knížky. Prvním titulem byla básnická sbírka, proč zrovna poezie?
Byl to nejen první titul, ale i druhý i dvacátý. Začínali jsme jako básnické nakladatelství. To ostatně taky souviselo s tehdejší atmosférou. Poezie v literatuře jednoznačně dominovala, vedly se o ní vášnivé polemiky, vydávaly se manifesty a organizovala setkání českých básníků na hradě Bítov. Poezie jako žánr vyjadřovala tu nakumulovanou tvůrčí energii, která se drala na povrch. A co se týče sebevědomí: ve dvaceti si jen málokdo nemyslí, že je génius.

 

balastikjpg.jpg


Nelíčíte ta devadesátá léta moc idylicky? Dnešní mladá generace v nich vidí začátek korupce, podceňování sociálních problémů nebo prostě dobu, kdy se zhaslo a kradlo…
Dobře, doplňuji: byla to doba básníků a veksláků. A je pravda, že pro to druhé až tolik kreativity potřeba nebylo a člověk si vystačil s fialovým konfekčním oblekem a konexemi od bolševika. A taky je pravda, že se tehdy některé věci neřešily. Například to, že by se v časopisech za články a za texty měly platit honoráře. Což je dodnes velký problém v celé kulturní sféře. Ale tehdy byla sama možnost svobodně psát a publikovat pro autory dostatečnou satisfakcí a všichni cítili i jakousi zodpovědnost za obor. Nikdo nemyslel na to, že by se literaturou a poezií měl živit. Problém byl, že toho stát dlouho zneužíval a literární granty, které poskytoval na vydávání nekomerční literatury a časopisů, stačily tak tak na tiskárnu. Tím odsoudil literaturu a umění do role soukromého koníčka, což se podepsalo jak na její úrovni, tak na kulturní úrovni společnosti.

 

baner-clanek


Nakladatelství Host ovšem na tomto koníčku vyrostlo a stalo se jedním z nejprestižnějších v republice. Jak se to tak stane, když je úroveň nízká?
Aby to bylo jasné: nemyslím si, že česká literatura, která u nás vychází, má nízkou úroveň. Myslím si ale, že bychom mohli mít více Kunderů nebo Hrabalů, pokud by ji stát podporoval a literatura v devadesátých letech neztratila společenskou prestiž. Tvrdím, že lidská kreativita je do značné míry univerzální a člověk ji směřuje do těch oblastí, kde mu přinese ocenění a uživí ho. Proto máme více právníků a ekonomů než světových spisovatelů. Literatura je práce na plný úvazek, jenže v našem malém jazykovém prostředí se jí těžko může člověk uživit. Modelový příklad: prodej velmi úspěšného románu se pohybuje kolem pěti tisíc výtisků. Z maloobchodní ceny knihy získává autor standardně deset až dvanáct procent. Je-li tedy pultová cena knihy 250 korun, dostane autor z prodeje jednoho výtisku 25 až 30 Kč, celkem tedy až 150 tisíc. Vzhledem k tomu, že na románu pracuje minimálně dva roky, znamená to měsíční příjem něco přes šest tisíc korun brutto. A i kdyby se kniha stala bestsellerem a suma byla dvojnásobná, stále to nepředstavuje částku, která by mohla spisovatele uživit. Pokud tedy stát uzná, že národní literaturu potřebuje, musí se o spisovatele postarat prostřednictvím stipendií a grantů, jak je tomu třeba ve Skandinávii. Ostatně tam taky vidíme, že jde o velmi výhodnou investici; spisovatelé píší profesionálně, prodávají více knih i překlady do zahraničí. Těch pár korun, co stát dá spisovateli, se pak mnohonásobně vrátí na daních.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 01/18 - výběr z článků

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Čertoviny

Čertoviny

Co se stane, když dva mladí čerti popletové povalí při úklidu kotel s hříšnou duší? Duše uteče a Luciper se rozčertí. Za trest musí jít oba čerti na svět a každý přivést do pekla jednu hříšnou duši. Pak jim bude odpuštěno.

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Šiniči Tohei

Šiniči Tohei

Aikido vzniklo počátkem dvacátého století, kdy ho z japonských bojových umění rozvinul Morihei Uešiba. Nejvyšším mistrem jeho školy se stal Koiči Tohei, jenž techniky aikida dále rozvíjel a obohatil ho o meditaci a dechová cvičení. V roce 1974 Koiči Tohei založil vlastní směr s názvem Ki-aikido, který klade důraz na duchovní stránku technik a energii Ki. V roce 2010 převzal vedení jeho syn Šiniči Tohei, který je dnes prezidentem celosvětové organizace.

10 let LaFa

10 let LaFa

Holešovická La Fabrika vznikla před deseti lety a od té doby si postupně vydobyla postavení respektované pražské umělecké scény, která poskytuje dokonalé technické zázemí mnoha umělcům různých žánrů. Hercům, muzikantům, tanečníkům, artistům, výtvarníkům a fotografům, občas i sportovcům. Otcem myšlenky i realizace je Richard Balous, s velkou podporou své ženy Zuzany. Program, který La Fabrika nabízí, je velice pestrý. Kromě divadelních představení (např. s Taťánou Vilhelmovou, Vojtou Dykem, Marthou Issovou, Zuzanou Bydžovskou, Annou Polívkovou, otcem a synem Prachařovými a dalšími herci) se tu konají koncerty, taneční představení, léta zde měl domovskou scénu soubor La Putyka. A letos se na zdejší scéně uskuteční již potřetí festival nonverbálního divadla. Zkrátka a dobře v La Fabrice to tepe a pořád je tam narváno. A Richard slibuje, že je to teprve začátek! Blahopřejeme!

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Odnikud

Odnikud

Herečka Diane Kruger se vrátila do Německa, aby podala jeden ze svých nejlepších výkonů ve filmu ODNIKUD.

Video k lednové Xantypě

Video k lednové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Lidé - výběr z článků

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne