Forman Sisters

Málokdo se může pochlubit takovou výjimečností jako Josefína, Emílie a Antonie. Jejich tatínek Petr Forman je známý divadelník, maminka Klára je scenáristka, dědeček Miloš Forman byl jeden z největších světových filmových režisérů, dědeček Jiří Stránský je věhlasný scenárista a spisovatel a babička Věra Křesadlová je známou herečkou.

 

text Vašek Vašák, foto Petr Weigl a Irena Vodáková

 

forman1jpg1.jpg

 

Po kom máte křestní jména?
Josefína: Myslím, že po nikom konkrétním. Rodiče spíš měli rádi stará česká jména. Vzniklo to určitě přirozeně.
Emílie: Oni jsou Petr a Klára, to není žádný vzrůšo, tak si to na nás dohnali (úsměv). Žádnou Emílii v mém věku neznám. Buďto jsou starší, nebo Emy.

Jak se vzájemně oslovujete?
Josefína: Toňo nebo Toni, Emo nebo Emi a já jsem Pepa nebo Fí.
Emílie: Když jsme se na sebe zlobily, oslovovaly jsme se: Emilo, Josefo a Antono.

 

forman2jpg1.jpg
Josefína, Antonie a Emílie s dědou Milošem Formanem

 

 

Dětství jste prožily v karavanu. Byli jste celá rodina tedy tak trochu světští…
Josefína: Ve Francii je styl života „světských“, jak bychom řekli my, docela normální. Je to země maringotek, nezávislých podnikatelů – hlavně v kultuře, takže jsme nebyli exoti, ke kterým by se báli přistoupit jako ke zvláštní sociální skupině. Naopak. Když jsme kočovali po různých vesničkách a městech, tak k nám byli místní lidi velmi vřelí. Pro mě to bylo nejkrásnější životní období.
Emílie: Komunita divadelníků, v níž jsme se pohybovali, je taková velká rodina. Žili jsme nádherně. Bez stresu. Měli jsme toho málo, ale o to víc jsme zažívali.
Josefína: Pořád byla okolo nás spousta lidí. Když jsme byli v Praze, často v našem baráku někdo pobýval. Rodiny, který se zrovna stěhovaly nebo neměly kde bydlet, anebo Ukrajinci, který byli nucený jít hledat práci do Čech, aby uživili svoje rodiny na Ukrajině.
Antonie: U nás jsou vždycky pro všechny dveře otevřený. Stejně jako je to v zahraničí. Když k nám někdo přijede, bereme ho za svýho.
Josefína: Lidi v divadelních komunitách v zahraničí jsou otevřený a jsou zvyklí sdílet. Tady to bylo možná v komunismu tabu, lidi se báli, ale my jsme tak žili.
Emílie: Přijedete na festival, postavíte si stan, zaparkujete karavan a měsíc a půl žijete vedle někoho jinýho, takže se mezi vámi přirozeně tvoří vazby a zvete se k sobě domů. Stanete se součástí životního stylu, v němž se lidi poznávají a jezdí se navštěvovat. Nebo když se potkají na stejných štacích, zajdou společně na večeři. To je moc příjemný.

 

forman3jpg.jpg
S maminkou a pejsky Boženou a Blahunou. Zleva Josefína, Antonie, maminka Klára a Emílie

 

 

Divadlu, s nímž jste se setkávaly denně, jste tudíž nemohly uniknout…
Antonie: Kdybychom se vztekaly, asi by nás rodiče s sebou nebrali. Ale my jsme to milovaly. Je to pro nás přirozený. Táta jezdil po štacích, protože to byla jeho práce. Kdybychom nejezdily s ním, několik měsíců bychom ho neviděly. Navíc jsem milovala svět divadla a fakt, že jsme všichni spolu, byla jasná volba.

Strýc Matěj s vámi také jezdil?
Antonie: Samozřejmě. Je moc fajn. Všichni bydlíme v jednom baráku.

Jaké máte na dědu Stránského vzpomínky z dob, kdy jste byly malé?
Antonie: Když jsme nebyly v karavanu, pobývaly jsme u něj a u babičky Jitky, která nás doprovázela na tancování a na kroužky. Tancování jsme se věnovaly všechny, ale spíš ho máme jako hobby a na vyčištění hlavy. Děda, bych řekla, je víceméně stále stejný. Je to taková naše pevná skála, o kterou se můžeme opřít. Pamatuji si, jak vždy při objetí mě pořádně zmáčknul se slovy „tady máš sílu“.

 

forman4jpg.jpg

 

Jak vypadala vaše setkání s dědou Formanem? Chodil s vámi na procházky?
Emílie: Spíš hodně vyprávěl. Historky z natáčení nebo ze svého života, v němž poznal spoustu lidí. Taky miloval ježdění na kole.
Josefína: V devadesátých letech jsme často jez­dily s ním. I s tátou, Matějem a Martinou, Milošovou ženou. A s naší tetou Belou.

Jak jste dědovi Formanovi říkali?
Josefína: Losos.
Antonie: To byla taková naše interní mluva.
Emílie: Petr s Matějem mu taky tak říkali.
Josefína: Ani se nepamatuju, že by se mu říkalo jinak.

Jak ho oslovovali jeho synové Andy a Jim?
Antonie: Daddy. Tatínku.

Máte v rodině více takových zvláštních slov?
Josefína: Jeden náš velmi dobrý kamarád, David Voverka, chtěl okřiknout psa, který furt štěkal, a povídá: „Ať už ta Líza ‚neřandá‘.“ Nějak se mu tenkrát zamotal jazyk. Slovo „řandat“ se mi strašně líbilo, tak jsem ho přenesla do rodiny, a když se nám nechce používat konkrétní sloveso, řekneme místo třeba vágního „dělat“ o moc zajímavější „řandat“. Jsme na sebe v rodině hodně napojení a vůči sobě velice vnímaví. Takže náš rodinný jazyk se tvoří snadno, nová slova se rychle etablují.
Emílie: Vždycky jsme taková slova používali.
Antonie: Co si pamatuji, tak jsme i hodně slov převzali od babičky Jitky, jako „nabodeníčko“ nebo „pinčocháče“. Mohli bychom založit vlastní slovník.
Josefina: Nebo tvůj slavnej „námraz“ – kom­binace mrazu a námrazy (směje se).

Děda Forman měl taky své výrazy?
Emílie: Neměl, ale když jsme občas použily takový slovo, tak ho ohromně zaujalo, pídil se po tom, jak vzniklo, a smál se. Byl moc zvědavej a rád se učil nový věci.

O co se zajímal?
Emílie: Když už nikam nejezdil, zajímalo ho, co se děje ve světě, ve filmu, co děláme, a vždycky se všemu divil. On se uměl krásně divit.

Co říkal, Toničko, vaší velké roli ve filmu DUKLA 61?
Antonie: Potěšila ho. Premiéry se bohužel nedožil, ale když jsem tam byla naposledy, už byl film dotočený, tak jsem mu o něm aspoň vyprávěla. Ocenil i to, že ho režíroval David Ondříček, syn jeho velkého kamaráda, kameramana Miroslava Ondříčka. Smáli jsme se tomu, že je to vlastně takový „Forman-Ondříček Re­union“ (opětné setkání dvojice Forman--Ondříček, pozn. aut.).

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

XANTYPA 01/2019 - výběr z článků

Slavný hotel opět na výsluní

Slavný hotel opět na výsluní

Šlechta, státníci, umělci a další významní hosté se vydali roku 1893 do Tater, aby slavnostně otevřeli Hotel Lomnica, který se měl stát chloubou nově vzniklé osady Tatranská Lomnica. A skutečně tomu tak bylo, stavba navržená „dvorním architektem Tater“ Gedeonem Majunkem (1854–1921) si s příchodem nového investora vysloužila přízvisko První dáma Tater. Návštěvníci se z terasy kochali výhledem na majestátní Lomnický štít, hráli tenis, golf a v zimě sáňkovali. První dáma Tater přestála obě světové války, i když neunikla rabování, přežila i éru komunismu. Osudovou ránu jí zasadilo až období po revoluci. Stavba s výjimečnou atmosférou se proměnila na čtvrt století ve vybydlenou ruinu. Před časem ale povstala jako fénix z popela.

A na desce se točí Nipper…

A na desce se točí Nipper…

Obraz nazvaný HIS MASTER’S VOICE (HLAS JEHO PÁNA), na němž pejsek Nipper soustředěně naslouchá hlasu vycházejícímu z gramofonu, se stal jednou z nejslavnějších firemních značek.

Olivova dětská léčebna

Olivova dětská léčebna

Místo na konci Říčan nebylo vybráno před více než sto dvaceti lety náhodně. Olivova dětská léčebna stojí v nadmořské výšce čtyři sta deset metrů a malé pacienty, kteří to mají, co by kamenem dohodili k říčce Rokytce, jezírku a lesoparku, léčí i zdejší klima.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Desetiletý DOX

Desetiletý DOX

Centrum současného umění DOX slaví 10. narozeniny! Pro ohromnou řadu profesionálů i laiků je DOX autoritou, která jim nejen pomáhá formovat a dokreslovat názor na současné české i světové umění, ale nutí je zamýšlet se nad dnešním turbulentním světem a pokoušet se hledat alespoň dílčí řešení – každý sám pro sebe, pro komunitu i pro celou společnost. Proto je DOX nepostradatelný!

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

Jakub S. Trojan

Jakub S. Trojan

Karla a Jakub Trojanovi žijí ve sborovém domě Českobratrské církve evangelické v pražské Libni. Jejich klidný a laskavý způsob komunikace, kdy si navzájem doplňují vzpomínky a formulace, je svým způsobem přírodní úkaz, který může vzniknout snad jen za více než šedesát osm let manželství a hlavně sdílením základních a upřímně žitých hodnot. Původně jsem chtěla mluvit s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, chartistou a bývalým děkanem Evangelické teologické fakulty o jeho vzpomínkách na pohřeb Jana Palacha, ale když se hovor stočil k praktickým dopadům Trojanových občanských postojů, které vedly k jeho perzekuci ze strany komunistického režimu, vzpomínky jeho ženy Karly se zcela přirozeně staly součástí našeho dialogu.

První památník „živé pochodni“

První památník „živé pochodni“

Postava mladého muže zvedajícího ruce k nebi obklopená plameny. To je památník Jana Palacha v Římě. Uprostřed stejnojmenného náměstí Piazza Jan Palach. Bronzová plastika na travertinovém podstavci. Čtyři a půl metru vysoký monument připomínající českého studenta, jehož mezní čin se zapsal do dějin.

Osobnosti - výběr z článků

Miloš Fikejz

Miloš Fikejz

Na pultech našich knihkupectví je momentálně možné najít jedinečný počin – třídílný slovník českých filmových herců a hereček. Bez něj se neobejde žádný český filmový novinář či historik, ale ocení jej i každý filmový fanoušek. Autorem monumentálního díla, čítajícího více než dva tisíce stran, je dlouholetý pracovník Národního filmového archivu Miloš Fikejz, který se vedle životopisů českých filmových tvůrců věnuje i jejich fotografickému portrétování.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

Jakub S. Trojan

Jakub S. Trojan

Karla a Jakub Trojanovi žijí ve sborovém domě Českobratrské církve evangelické v pražské Libni. Jejich klidný a laskavý způsob komunikace, kdy si navzájem doplňují vzpomínky a formulace, je svým způsobem přírodní úkaz, který může vzniknout snad jen za více než šedesát osm let manželství a hlavně sdílením základních a upřímně žitých hodnot. Původně jsem chtěla mluvit s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, chartistou a bývalým děkanem Evangelické teologické fakulty o jeho vzpomínkách na pohřeb Jana Palacha, ale když se hovor stočil k praktickým dopadům Trojanových občanských postojů, které vedly k jeho perzekuci ze strany komunistického režimu, vzpomínky jeho ženy Karly se zcela přirozeně staly součástí našeho dialogu.

Amy Winehouse

Amy Winehouse

Příběh nevšedního talentu a zá­ro­veň nelítostné sebedestrukce. Zpěvačka, autorka a kytaristka suverénně propojující jazz, rhythm and blues a soul. Nositelka řady nejprestižnějších hudeb­ních cen, jejíž nahrávky patřily – i přes hudební náročnost a často smutné až depresivní ladění textů – k těm komerčně nejúspěšnějším. A ode dne své smrti další členka pochmurného klubu 27: Amy Winehouse.

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/2019

XANTYPA XANTYPA 01/2019

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne