Natalie Portmanová

Židovská kráska prezidentskou vdovou

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

 

portmanjpg.jpg

 

Zpodobnění ženy, jež se po boku Johna Fitzgeralda Kennedyho stala světovou celebritou a zůstala jí i po jeho smrti, znamenalo pro Portmanovou lákavou i riskantní výzvu. „Předem jsem o ní moc nevěděla. Stejně jako většina běžných lidí jsem znala pouze její mediální obraz,“ přiznala herečka. Jackie ztvárnila jako zraněnou bytost, zmítanou reportérským dotíráním, pragmatickým politickým provozem i trýznivými starostmi o dvě děti. V nejhlubší vrstvě vyprávění se svěřuje empatickému knězi (v podání nedávno zesnulého Johna Hurta). V jejích drásavých zpovědích zaznívají trpké zmínky o Johnových nevěrách i existenciální otázky nad boží spravedlností.
„Když přesně nevíte, co se dělo, máte dost herecké svobody. Když Jackie mluví se svým knězem nebo s Bobbym Kennedym, můžete tu scénu hrát, jak se vám zlíbí. Ale atentát byl tak nepředstavitelný a filmový záznam té události je natolik známý, že bylo velmi těžké zahrát ten okamžik věrohodně,“ poznamenala o scéně, v níž pár vteřin po vražedných výstřelech drží v rukou zkrvavenou hlavu svého muže. Během příprav na svou roli zhlédla i skutečný dobový dokument z roku 1961, v němž Jackie provázela televizní štáb po Bílém domě. „Naučila jsem se rytmus její řeči, kde dělala pauzy i jaký měla přízvuk,“ upřesnila Portmanová.
„Zahlédnete různé stránky komplikované osobnosti. Zjistíte, v čem byla silná a v čem zranitelná, jak se uměla odvázat a kdy se ovládala,“ shrnula herečka, jež vůči skutečné Jackie neskrývá svou úctu. „Dokud jsem ji hrála, snažila jsem se její povahu nesoudit. Ale teď už můžu říct, že jsem si ji zamilovala. Nesmírně ji obdivuji za to, jak tu tragédii překonala a pořád dokázala žít smysluplný život,“ dodala o předobrazu postavy, která jí letos vynesla nominaci na Oscara. Obsahově pozoruhodné i pečlivě vydekorované retro, na základě skutečných událostí mapující vrcholné politické zákulisí i zvraty sebeluxusnějších životů, bylo na prestižní ocenění nominováno i za hudbu a kostýmy.

 

natalie-portman-21468jpg.jpg
Černá labuť, 2010

 

Modelkou být nechci
Její cesta před filmovou kameru připomíná vyfabulovanou pohádku. Narodila se židovským rodičům v Jeruzalémě 4. června 1981 – přesně v den, kdy její matce Shelley bylo devětadvacet. Její otec Avner Hershlag je specialista na léčbu ženské neplodnosti, samotná Natalie se kdysi chtěla stát zvěrolékařkou. Ve třech letech přesídlila s rodiči do USA, od čtyř chodila do baletu, pseudonym Portmanová, který používá od svého filmového debutu, má podle dívčího jména své babičky. „Když mi bylo jedenáct, po hodině tance jsem zašla do pizzerie. Byl tam chlapík od firmy Revlon a chtěl, abych se stala jejich modelkou. A seznámil mě s příslušnými agenty. Ale já jim řekla, že modelkou být nechci, že chci radši hrát. A tak mě představili nějakým hereckým agentům,“ zavzpomínala herečka.
Svůj přirozený talent projevila hned v prvním filmu. V thrilleru LEON (1994) hrála osiřelou dívenku, které se ujme negramotný zabiják (v podání Jeana Renoa). Bizarní dvojice – připomínající potulného muzikanta a jeho bezprizornou schovanku – začne pátrat po psychopatickém policistovi, který nechal zlikvidovat hrdinčinu rodinu. Režisér Luc Besson mladičkou Natalii zprvu obsadit nechtěl vzhledem k jejímu nízkému věku. Pak ale zohlednil připomínky jejích rodičů, pozměnil scénář a vsadil na její bezprostřednost. Výsledkem byl originální postmoderní „morytát“, zpestřený jiskřivými dialogy a černým humorem.
„Když jsem se vrátila do školy a všem o filmu vykládala, zřejmě jsem to nepodávala zrovna nejcitlivěji. Asi jsem byla dost arogantní a ostatní se se mnou přestali bavit. Bylo mi tak strašně, že jsem musela změnit školu. Tehdy jsem si zvykla přemýšlet o tom, jaký vliv mají moje slova na ostatní,“ zrekapitulovala rub své počínající kariéry, kterou dokázala i moudře korigovat. „Působí fakt divně, když je člověk ve dvanácti vnímán jako sexuální objekt. Proto jsem se rozhodla jít opačným směrem a snad deset let jsem vyhýbala všemu erotickému.“ Kvůli příliš explicitním sexuálním scénám odmítla role v novém přepisu Nabokovova románu LOLITA či v pikantním retru LEDOVÁ BOUŘE.
Jako nevlastní dcera umanutého policis­ty se objevila v existenciální gangsterce NE­LÍTOSTNÝ SOUBOJ (1995), pod taktovkou Woo­dyho Allena hrála v jeho parodickém muzikálu VŠICHNI ŘÍKAJÍ: MILUJI TĚ (1996). Pak získala roli v jedné z nejproslulejších sci-fi sérií všech dob: ve třech nových epizodách STAR WARS (1999, 2002 a 2005), jež časově předcházely ději původní ságy, ztvárnila královnu Amidalu. „Když jsem byla obsazena do EPIZODY I – SKRYTÁ HROZBA, původní HVĚZDNÉ VÁLKY jsem vůbec neviděla. Samozřejmě jsou součástí naší pop-kultury, takže jsem znala základní věci jako Yodu, Obi-Wan Kenobiho, účes princezny Leiy, hlášky typu ‚Ať vás provází Síla‘ a tak podobně. Ale možná to bylo dobře. Možná jsem zapůsobila při castingu právě tím, že jsem celou tu mytologii nebrala tak vážně jako ostatní,“ zauvažovala Natalie, jež fandí profesionálnímu wrestlingu, ráda se potápí a mezi svými kolegyněmi si váží hlavně Diane Keatonové.

 

baner-clanek

 

 

04_jackie_photo-stjpg.jpg
Ve filmu Jackie s Casparem Phillipsonem

 

Mapy paměti
První otevřenou milostnou scénu předvedla na plátně v trpce úsměvné romanci JDI ZA SVÝM SRDCEM (2000), známé i z českých kin. V ní zosobnila těhotnou mladou „socku“, kterou opustí její milý. Bezradná hrdinka tajně přespává v hypermarketu, pak se ale v oklahomském zapadákově postaví na vlastní nohy. Ještě předtím ztvárnila titulní roli v broadwayské divadelní inscenaci DENÍK ANNY FRANKOVÉ. Už během natáčení LEONA navštívila slavný amsterodamský dům, kde se pronásledovaná židovská dívka skrývala před nacisty. A otec dal své dceři přečíst i Anniny světoznámé zápisky. „Pomohla mi stát se lepším člověkem. Ta inscenace znamenala to nejmenší, co jsem mohla udělat na její počest.“
Na přelomu milénia vystudovala psychologii na prestižní Harvardově univerzitě v Bostonu. „Dost jsem se zajímala o funkci paměti, o to, jak paměť souvisí s formováním lidské identity,“ uvedla spoluautorka práce AKTIVACE ČELNÍHO LALOKU PŘI STÁLOSTI OBJEKTU, na níž se podílela během studií. „Když pak hrajete nějakou postavu, můžete si vytvořit mapu její paměti. Víte, jak její charakter formovaly určité věci z minulosti a jak se promítají do jejích vzpomínek. To hodně pomáhá. Navíc existuje řada postav, které trpí nějakou poruchou či úchylkou. Takže se docela hodí znát něco z psychopatologie,“ naznačila souvislost svých studií s hereckou profesí.
Zásadním titulem její pestré filmografie se stalo drama NA DOTEK (2004) realizované podle divadelní hry Patricka Marbera. Za svou kreaci v této sarkastické anamnéze intimních vztahů Portmanová vyhrála Zlatý glóbus a byla nominována na Oscara za vedlejší úlohu. Kvůli roli v postkatastrofické sci-fi V JAKO VENDETA (2006) – natočené podle scénáře sourozenců Wachowských – si v jedné z klíčových epizod nechala oholit hlavu. Hrála spojenkyni tajuplného mstitele, jenž pomocí převleků a výbušnin válčí proti totalitnímu systému v britské budoucnosti. „O roli Evey jsem moc stála, protože se v ní setkává řada témat, která mě zajímají. Ta dívka nechce mít na začátku s politikou nic společného. Ale určité skutečnosti z její minulosti ji k ní dovedou,“ podotkla Portmanová. Během natáčení prý Wachowským vnukla nápad na zfilmování románu ATLAS MRAKŮ, který tehdy právě četla.
Oběť zrůdného režimu – tentokrát v reálné španělské minulosti – zosobnila v dramatu GOYOVY PŘÍZRAKY (2006), pro něž si ji vyhlédl Miloš Forman. Jako dcera bohatého madridského kupce kvůli nesmyslnému doznání prodělá hrůzné mučení od fanatických inkvizitorů. „Natáčení toho filmu pro mě bylo jako další rok na vysoké. Dozvěděla jsem se hodně věcí o Španělsku, jeho historii, kultuře, o Goyově životě… Moje Inés byla herecky i lidsky nesmírně zajímavá, byly to vlastně dvě postavy. Nejprve Goyova múza, nádherná a neposkvrněná dívka z křesťanské rodiny. A poté, co ji nespravedlivě obvinili z kacířství, se z ní ve vězení stala lidská troska,“ ozřejmila herečka, jež ve Formanově podobenství o konfliktu umělecké svobody a ideologické zaslepenosti ztvárnila i dceru utrápené hrdinky – otrlou prostitutku Alicii.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Jan Foll, foto profimedia.cz a archiv

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Jiří Havelka

Jiří Havelka

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Sundarbans

Sundarbans

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Osobnosti - výběr z článků

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/2019

XANTYPA XANTYPA 05/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne