Sundarbans

V říši mangrovů, vodních kanálů a neviditelných tygrů

Sundarbans, rozsáhlá říční delta rozkládající se při severním okraji Indického oceánu, je zcela ojedinělým prostorem, jenž nemá na světě obdoby. Při pohledu na mapu Indie připomíná celá lokalita Národního parku Sundarbans víceprstovou rukavici, a to především díky množství říčních toků směřujících z vnitrozemí do Bengálského zálivu. Tohle magické místo, protkané tisícovkami meandrů a vodních kanálů, zaujímá rozlohu zhruba deset tisíc kilometrů čtverečních a leží na území dvou států – Indie a Bangladéše. Jde samozřejmě o jednolitý přírodní celek, před lety uměle rozdělený státní hranicí.

 

sundarbandjpg.jpg
Volavky v korunách vzrostlých stromů

 

Kromě velikosti plochy, kterou obě části parku zabírají, liší se i počtem obyvatel žijících v jeho těsné blízkosti, či přímo v chráněných územích. I když je Indie státem nad jiné lidnatým, Bangladéš nepředčí. A je tu ještě jeden podstatný rozdíl: obě části území sice oplývají stejným dílem mangrovovými porosty, množstvím vody, bahna a především bujně pestrou škálou flóry a fauny, nicméně na té „méně civilizované“ straně, tedy v Bangladéši, jsou prostory národního parku pro návštěvníky mnohem přístupnější. Respektive je zde větší benevolence místních správních institucí vůči turistům, díky níž se mohou po bangladéšské části parku pohybovat svobodněji.

Delta a lidé
Sundarbanská delta je jednou z nejširších na světě. Hlavně díky mohutným řekám, které ji spoluvytvářejí. Masu zdejších vod mají na svědomí takoví velikáni, jako jsou Ganga či Brahmaputra, ale na celkové zavodněnosti prostoru mají svůj podíl i toky menšího kalibru. Oba sundarbanské národní parky, indický i bangladéšský, získaly své názvy díky rozsáhlé mangrovové vegetaci s převládajícími křovinami Heritiera sundari. Dřevo stromu sundari má purpurovou barvu a je neobyčejně pevné. Bývá vyhledávaným materiálem při stavbě lodí a hojně se také využívá pro základní konstrukce budov, výrobu železničních pražců i telegrafních a osvětlovacích sloupů. Dřevorubci, jimž se tu říká bawalis, pracují v primitivních podmínkách od svítání do tmy. Za obydlí jim občas slouží provizorní přístřešky postavené na kmenech stromů, nicméně většinou, pokud to situace dovoluje, přespávají přímo na řece, ve člunech. Jejich už tak dost náročnou práci komplikuje opakující se i několik metrů vysoká přílivová vlna přicházející z Bengálského zálivu, stejně jako nebezpečí napadení dravou zvěří, hlavně bengálskými tygry. Od začátku listopadu do poloviny prosince se do jižní části Sundarbanu stahují tisíce rybářů, aby v ústí řek pokoušeli štěstí. Rybolov trvá v tu dobu skoro nepřetržitě, dnem i nocí, a podílejí se na něm i stovky lodic. Až na výjimky se rybaření v oblasti rezervace oficiálně nepovoluje, ale mnoho vesničanů tady i přes riziko postihu pytlačí. Mangrovy jsou mokřadní lesy plné vzhůru rostoucích vzdušných kořenů. Jejich hladké, kluzké a místy i špičaté hroty vytvářejí neschůdnou plochu připomínající fakírský koberec. Vypadá to, jako by tady všude pod povrchem žila obří dřevěná chobotnice.
Vzhledem ke zdejší nehostinné krajině se první lidé v Sundarbanu objevili až ve 13. století našeho letopočtu. V té době tady hledali útočiště především hinduisté, ustupující před šířícím se islámem. Později, v 17. století, se v kraji rozšířil vliv věhlasných portugalských pirátů, kteří odsud beztrestně podnikali své krvavé výboje. Kvůli nedostatku pitné vody se ale v oblasti žádná lidská komunita příliš dlouho trvale neudržela. Sundarbanské bažiny proto zůstávají až do dneška především nerušeným domovem zvěře a zajímavých botanických druhů. Je ovšem nad slunce jasnější, že kdyby indická, respektive bangladéšská vláda důsledně nevymezovaly hranice svých národních parků, patrně by se všechny dostupné pralesní plochy brzy proměnily v nová, rýží osetá pole.

 

sundarband2jpg.jpg
Přistávací molo v Sajnekhali

  

V říši mangrovů
Mangrovy hostí mnoho živočichů, a to jak savců, ptáků či plazů, tak i všelijakého hmyzu. Už po pár hodinách ale dokážete celkem bravurně rozeznat v houští skrytého varana nebo rodinku vzácných říčních vyder bezstarostně se prohánějících po bahnitém břehu. Nejčastěji lze zahlédnout axise indické, kropenaté jeleny. V lese plném ostrých stínů jim skvrny slouží za dokonalé mimikry. Kromě ledňáčků, volavek a vodouchů můžete občas spatřit i malajského marabu s opelichanou hlavou a sáhodlouhýma nohama, jak spolu s ostatními brodivými ptáky hledá, v čase těsně po odlivu, potravu skrytou v blátě bahnitého břehu. Na území Sundarbanu žije šedesát druhů savců, dvě stě šedesát druhů ptáků a padesát pět druhů plazů, což, sečteno a podtrženo, vydá na slušně velkou zoo.

 

banner_clanek



Med lesních včel a svět bohů lesa
Zvláštní postavení mezi obyvateli pralesa mají divoká včelstva. Měli jsme štěstí a viděli větev, z níž visela asi metr dlouhá plástev včely zlaté Apis dorsata. Dělnice tohoto druhu jsou výrazně žluté a dosahují délky skoro dvou centimetrů. Místní lidé hovoří o posvátných včelích stromech a sběr medu tu odedávna patří k tradičním činnostem. Kvalitu medu zjišťují jednoduchým způsobem, postačí jim jen klůcek čistého plátna a zápalky. Med nakapou na látku a zapálí ji. Pokud je oheň čistý a jasný, pak test dopadl na výbornou. Ovšem třikrát běda prodejci, je-li plamen tlumený nebo plátno dokonce pouze doutná a čadí.
Rizika spojená se sběrem pralesního medu, těžbou dřeva, rybolovem i dalšími činnostmi sloužícími k obživě v krajině mangrovových porostů dala vzniknout legendě o statečné dívce Bonbibi. Jak hinduisté, tak muslimové, všichni zde uctívají bohyni lesa Bonbibi. Tato „Paní džungle“, jak se jí také přezdívá, spolu s bohem Dakshin Raiem, dohlížejí na tygry, hady, žraloky i krokodýly, aby lidem pracujícím v lesích pokud možno neškodili. V každé zdejší osadě najdeme svatyně osazené sochami, které jasnookou a černovlasou ochránkyni Bonbibi zpodobňují. O tom, že vesničané, odcházející do mangrovového lesa za obživou, neberou nebezpečí na lehkou váhu, svědčí i zvyky, jež přetrvávají z minulosti až dodnes. Traduje se, že ženy, jejichž manželé jdou do pralesa, odkládají na znamení smutku své šperky, aby se po dobu mužovy nepřítomnosti stávaly dočasnými vdovami. Sběrači medu pátrající po hnízdech lesních včel nosívají dle starého obyčeje vzadu na temeni připevněnou masku znázorňující lidský obličej. Nosí ji proto, aby vzbudili v číhajícím tygrovi dojem, že jsou k němu stále otočeni čelem.

 

sundarband3jpg.jpg
Řeka Pusuri, vlévající se do vod Bengálského zálivu, je jedním z mnoha toků, které spoluvytvářejí rozsáhlou sundarbanskou deltu.

 

Panthera tigris tigris
Na indickém subkontinentu najdeme celkem třiadvacet tygřích rezervací. Pokud se nějaký cestovatel rozhodne vydat do sundarbanské delty, je pro něj stoprocentně tím nejočekávanějším, nejatraktivnějším, nejnebezpečnějším zvířetem bengálský tygr, Panthera tigris tigris. Hned na začátku chci poctivě říct, že já, ani mí přátelé jsme žádného bengálského krasavce nespatřili. A to ani na bangladéšské, ani na indické straně.
Bengálský tygr se živí masem jelenů, antilop a divočáků, nepohrdne ovšem ani divokým skotem. Denně musí zkonzumovat až deset kilogramů potravy, proto se v nouzi nevyhýbá požírání žab, drobných hlodavců a ptáků. Podle výsledků posledního indického sčítání žije v Národním parku Sundarbans dvě stě sedmdesát tygřích jedinců. Na bang­ladéšské, tedy na té podstatně rozsáhlejší straně se bohužel v posledních letech žádná revize stavu nedělala. Tygr se stal postupem času jedním z nejohroženějších zvířecích druhů na světě. Ještě před druhou světovou válkou žilo v Asii skoro sto tisíc těchto šelem, ale v šedesátých letech minulého století se jejich stav kriticky snížil na pouhých dva a půl tisíce kusů. Vskutku alarmující číslo! Vztah místních obyvatel k těmto šelmám vystihují nejlépe slova Pranábese Sandžala, jednoho z rybářů, kterého nedávno potrhal v pralese tygr: „Bez těchto zvířat by nebyla žádná džungle. A přestane-li existovat džungle, zahyneme nakonec i my.“

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 2. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

text a foto Jaromír Červenka

XANTYPA 03/17 - výběr z článků

Jiří Havelka

Jiří Havelka

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

Milan Cais

Milan Cais

Existuje jedna otázka, která dozajista rozčílí každého umělce: „Kde berete inspiraci?“ Výtvarníka a hudebníka (frontmana skupiny Tata Bojs) Milana Caise se po zhlédnutí jeho výstavy DVEŘE DOVNITŘ v pražské Ville Pellé ptát nemusíme. Je totiž navýsost zřejmé, že hlavní inspirací k jeho tvorbě je on sám. Naštěstí vystavená díla nevyprávějí o žádném zbytnělém egu, ale jsou odrazem poctivého nahlížení do vlastního nitra, do něhož otevírá návštěvníkům pomyslné dveře.

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Jessica, hroší zázrak

Jessica, hroší zázrak





Není agresivnějšího tvora než je hroch, zapomeneme-li na druh komárů Anopheles, odporný bzučící hmyz, který svou malarickou infikací ročně zabije statisíce afrických obyvatel. Ale dějí se i zázraky…

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Jiří Havelka je mnohostranný umělec. Režíruje v mnoha různých divadlech, včetně Národního i v alternativních prostorách různorodé soubory, je pedagogem na DAMU, občas působí jako herec se souborem Vosto5, zahrál si také v několika filmech a pracuje i v zahraničí. V poslední době ho nejvíc přitahuje nonverbální pohybové divadlo. Pro mě velice výrazná a zajímavá osobnost, proto jsem požádala Jana Kerbra, aby Jiřího vyzpovídal a mohli jsme ho přiblížit i vám, čtenářům. A jako vždy, přečtete si mnohem víc. Například co právě dělá herečka Zuzana Kronerová nebo Justin Berka, převor vyšebrodského kláštera, dozvíte se, kde vystavují Milan Cais a Joska Skalník, jaké další plány mají William a Alexandra Lobkowiczovi, kteří nejen ve svém paláci na Pražském hradě podporují umění.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Babiš vložil Agrofert do svěřenského fondu.

Likvidaci antimafiánské policie shledali poslanci O.K. Cesta do pekel

Reportáže - výběr z článků

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

„Postavte most tak, aby na vlaky projíždějící přes propast dopadala voda z Viktoriiných vodopádů…“ Slova, která patřila železničním inženýrům, vyslovil vlivný britský koloniální podnikatel a politik Cecil Rhodes. Mocný jihoafrický magnát jimi inicioval vznik nejznámějšího mostu Afriky, dokončení svého nápadu se ovšem nedožil…

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Na koloběžce po světě

Na koloběžce po světě

Před rokem jsem si vzal batoh, koloběžku a s pár kamarády jsme se vydali za oceán. Naplánovali jsme trasu, která měla vést přes celou Střední Ameriku až do Jižní Ameriky a skončit v dalekém São Paulu. Cesta na koloběžkách trvala bezmála osm měsíců.

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Při natáčení svého celovečerního debutu ARCHA SVĚTEL A STÍNŮ se mladí čeští dokumentaristé, režisér Jan Svatoš a kameramanka Romi Straková, vypravili do odlehlých oblastí Afriky. Zavítali také do nejslavnějšího filmového archivu na světě – do knihovny Kongresu ve Washingtonu. Film spojuje silný životní příběh manželů Martina a Osy Johnsonových s nadčasovými tématy, jež dodnes hýbou civilizovaným světem. Originální filmové svědectví bude mít premiéru na březnovém FEBIOFESTU.

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Zóna kontaktu

Zóna kontaktu

Prázdné silnice. Přízraky rozstřílených budov. Ulice a domy bez lidí. Hypnotizující opuštěnost. Bezčasí. Jakási neurčitá hrozba smrti na obzoru. Když v roce 1979 dotočil ruský režisér Andrej Tarkovskij svůj slavný film STALKER, jistě netušil, jak se jeho bezútěšné vizi filmové Zóny bude podobat „zamrzlá“ ukrajinská fronta na podzim roku 2017. Jak vypadá každodenní život v ochromení, které nevyřešený konflikt přinesl?

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Lo Manthang

Lo Manthang

Existuje vůbec někde na světě ono bájné a tajemstvími opředené údolí Šangri-la? Tahle otázka se znovu a znovu vynořuje, snad aby důkladně potrápila náruživé cestovatele, stejně jako neúnavné hledače dobrodružství.

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/17

XANTYPA XANTYPA 03/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne