Jenovéfa Boková

Jsme bláznivá rodina

Jenovéfa přiběhla na naši schůzku s malým zpožděním a prosvištěla kolem mne se sluchátky v uších tak rychle, že jsem ji musela dohnat a zastavit. Objednala si čokoládu – proti únavě jí to prý poradila lektorka jógy. Když jsem podotkla, že je taky dobrá na zlepšení nálady, zasmála se, pohodila vlasy a řekla: „To fakt nepotřebuju.“ Začátkem dubna jde do kin její zatím poslední film DO VĚTRU, který natočila s debutující režisérkou Sofií Šustkovou na řeckých ostrovech Sporady.

 

text Eva Potužníková, foto Jan Zima a archiv J. Bokové

 

 bokovajpg.jpg

 

Pořád jsou pro vás nejlepší džíny a pivo, jak jste kdysi kdesi řekla, nebo už snesete i společenštější notu?
Pořád jsou, ale už to umím hodit za hlavu a obléknout se na červený koberec – říkám si, že to je jenom takové pozlátko. Asi je to tím, že jsme rodina undergrounďáků a mám nejradši čtyřkové hospody a pivo s přáteli. Dokonce jsem se prý jako malá naučila chodit na baru v klubu Radost. A i když už si umím obléknout dámské šaty, mám v módě spíš minimalistické vnímání (při rozhovoru má na sobě Jenovéfa černé džíny, černé úzké triko, je nenalíčená a přišla v černé bundě… přejedu po ní pohledem – pozn. aut.) – jo, dneska je to extra minimalistické.
DO VĚTRU je film o svobodě a generaci „Y“…
Mileniálové, že jo?

 

baner-clanek


Ano, generace, která se narodila na přelomu tisíciletí do svobodného světa. Co chcete, to můžete, ale někteří vaši vrstevníci se tím naopak cítí svazováni. Jak to vnímáte vy?
Pokud nejste člověk, který stoprocentně ví, co chce, tak čím víc možností máte, tím víc je to matoucí. Já to vidím sama na sobě, dělám dvě věci a obě zkouším dělat pořádně – housle a herectví – a zároveň jsou ještě možnosti dělat další věci, láká mě to… ale myslím, že jde o to rozhodnout se, co opravdu chcete. Ale zároveň si říkám, že můj otec celý život dělal různá povolání a našel to, co opravdu chtěl dělat, až ve čtyřiceti, takže to zkoušení a experimentování je dobré. Jasně že jsme netrpěliví, díky těmhle krabičkám (zamává v ruce mobilem – pozn. aut.) můžeme všechno, můžeme se sebrat a odjet ze dne na den, ale myslím, že lidi, kteří jsou ztracení, by byli ztracení i v jiné době.

 

bokova2jpg.jpg
Noční scéna s Vladimírem Polívkou

 


Co je pro vás svoboda? Je to spíš osobní pocit, nebo stav společnosti?
Já věděla, že se zeptáte (zasměje se a bouchne dlaněmi do stolu, dělá to během rozhovoru často – pozn. aut.). Pro mě je to spíš osobní svoboda. Moji rodiče žili ve svobodě, i když to bylo za komunismu, táta (John Bok – pozn. aut.) leccos nemohl, ale pořád měl kolem sebe kruh lidí, se kterými se cítil svobodný – a to je podle mě důležité, to vám nikdo nesebere, když to máte v sobě. Žijeme teď v nejlepší době, v jaké můžeme žít, nemáme tady válku, nemůžu si na nic stěžovat, můžu se zítra sebrat a odjet do Berlína, nikdo mi to nezakáže, záleží na mně. Když se podíváte na Ukrajinu nebo někam dál, tak tam je to už fakt horší, ale my tady v Čechách… sice máme Babiše a Zemana, ale můj otec třeba vůbec neztrácí naději a pozitivní myšlení. Třeba teď po volbách táta říkal: „Co blbneš, i když je to teď v p…eli, tak už jsme se měli hůř a tohle nás přece nezabije.“

 

bokova3jpg.jpg
Se sestrou Kristýnou a nevlastním bratrem Kryštofem Rímským

 


Film DO VĚTRU akcentuje spíš tu osobní svobodu. Ztotožňujete se s rolí Natálky, jak ona ji vnímá?
My jsme velmi spjatá rodina, jsem na ní závislá – psychicky, fyzicky už ne – a ne­umím si představit, že bych nic neřekla a ze dne na den odjela. To by bylo hrozně nezodpovědné, hrozně sobecké. Ani si neumím představit, že by mě někdo takhle zblbnul nebo že bych se do někoho tak zamilovala, odjela a vykašlala se na všechno. V tomhle je ta Natálka úplně jiná než já. Ale co nás spojuje, je hraní na housle a empatie vůči ostatním.
Jaké bylo natáčení s režisérkou Šustkovou, která je jen o málo starší než vy a je to její první celovečerní film?
Hezké, protože Sofie o tom umí hezky mluvit a umí dost předat, co přímo chce. V Řecku to bylo hodně náročné, měsíc s pětadvaceti cizími lidmi… Když jsem byla malá, tak byl boom reality show a já jsem si říkala, jak bych to já dala, kdybych takhle někde byla. A vlastně takovou reality show jsem trochu zažila v Řecku: jste pořád se stejnými lidmi, musíte jim důvěřovat, že se o vás postarají, protože se nemůžete sebrat a jen tak zničehonic odjet domů, do toho vedro, mně se na té jachtě dělalo špatně… Nikdy předtím jsem na jachtě nebyla, tak jsem byla trošku hysterická, ale zároveň jsem si potvrdila, že jsem nekonfliktní člověk. Ten film taky vznikl díky tomu, že jsme všichni potlačili svoje ega a asi v půlce natáčení jsme si řekli, že to zvládneme, i když už nemůžeme, a taky kvůli tomu, že Sofii mám ráda. Nejhorší byla únava. Někdy jsme vstávali v šest, někdy šli spát ve čtyři ráno; to si vlastně neodpočinete. Zároveň na to natáčení vzpomínám s největší láskou a jsem hrozně vděčná, že jsem tam mohla být.
Točilo se na jachtě a na řeckých ostrůvcích, zní to romanticky. Užila jste si i vy romantiku?
Ten první týden byla taková euforie, to bylo fakt krásný, přijeli jsme do krásné vily, kterou pronajali, no a do toho v průběhu noci zjistíte, že nebudete točit dvanáct hodin, ale osmnáct, takže ta romantika se velmi rychle vytratí. Ale určitě mám krásný momenty, kdy točíme sami na pláži na pustým ostrově, pak se jdeme v noci vykoupat…
Znamenalo netradiční natáčení na jachtě, že jste se musela něco kvůli roli na­učit? Třeba kvůli filmu REVIVAL jste si mu­sela udělat řidičský průkaz…
Řidičák a obarvit hlavu (smích). No, jednou nebo dvakrát jsme měli předtím kurs na jachtě, než jsme tam jeli, takže jsem uměla vytáhnout plachty a trochu jsem řídila. Ale že bych odjela na jachtu a mohla ji sama řídit, to fakt ne. Spali jsme na pevnině, ale přes den – pořád je všude sůl, musíte kašlat na to, jak vypadáte. To jsem se tam třeba naučila, předtím jsem na sebe dost dbala, vždycky jsem si nalíčila aspoň řasy, ale když jsem přijela po měsíci z Řecka, tak mi bylo jedno, jak vypadám, protože jsem byla spokojená a vlastně mě to naučilo být v tomhle volnější. Celé natáčení bylo hodně náročné, ale pro mě obohacující zkušenost.

 

bokova4jpg.jpg
Jachta, na níž probíhalo natáčení filmu DO VĚTRU.

 


Teď jste se přestěhovala, ale ještě nedávno jste říkala, že se vám z rodinného hnízda nechce, že nechcete nechat rodiče samotné, když jste nejmladší a poslední – co se změnilo?
Nechtělo se mi, já jsem s nimi opravdu spokojená, ale moje kamarádka jela na Erasmus do Berlína a sháněla někoho, kdo by bydlel v jejím bytě, a já ten její byt miluju, tak jsem si řekla, že to zkusím. No a pak se vedle uvolnil byt a já se přestěhovala úplně. Ale oddělování od rodiny bylo těžké pro obě strany. Když jsem pak přišla na návštěvu, maminka brečela, když jsem odcházela k sobě… Ségra Kristýna bydlí ob dva baráky, takže vlastně bydlí pořád skoro u nich, ale já se odstěhovala na Národní třídu, což je velmi daleko z Karlína, to jsem si dovolila dost (rozesměje se). Vždycky říkám, že jedu na víkend k rodičům do Karlína. My jsme v tomhle blázniví, ale jsem ráda, že máme rodinu takhle spjatou, protože co víc člověk může mít.
Nakolik vás rodina ovlivnila v tom, co děláte?
Hodně. Třeba co se týče houslí, bez mámy bych u toho nevydržela. Ale jsem jí za to vděčná a vůbec to od ní nevnímám jako křivdu. Jako dítě jsem nechtěla cvičit, táta říkal, že ty housle vyhodíme, že na to nemá, strašně jsme se hádali. Jenže pak jsem se dostala na gympl (hudební Gymnázium Jana Nerudy – pozn. aut.), kde jsem musela dělat housle osm let. Rodiče mě ovlivnili strašně a já můžu být jenom hrdá na to, co udělali, nikdy jsem se za ně nestyděla. I když můj otec je velmi komplikovaná osobnost a nejvíc se hádám s ním.
Teď studujete na HAMU. Řekla jste, že se necítíte být houslistkou, ale jako někdo, kdo housle studuje. Cvičit na ně ale musíte?
Teď jsem měla zkouškový období, tak jsem cvičila. Celý leden. Ale na podzim moc ne, od září jsem zkoušela představení HONEY s Mirkem Krobotem, a když už to konečně skončilo a měli jsme poslední představení toho bloku a já bych si mohla po tom maratonu odfrknout, musela jsem začít honem dělat školu, začít cvičit dost na housle – až do toho ledna.
Na střední škole jste hrála ve smyčcovém kvartetu, jste v uskupení Wunder Bar Band, které teď zrovna nehraje. Zahrajete si na housle mimo školu?
V květnu budu koncertovat s Janem P. Muchowem, budeme hrát jeho filmovou muziku.
Zkoušela jste někdy komponovat?
Zkoušela… já o tom nerada mluvím, protože když takhle něco řeknu, tak za rok, za dva budu naštvaná, že jsem to třeba neudělala. Mám to v hlavě, že bych jednou chtěla hrát svoje věci. Ale ještě jsem nedošla do fáze, kdy bych měla začít tvořit. Vím ale, že to někde ve mně je. Ne vyloženě orchestrální skladby, spíš si chci tak jako hrát.
Máte sexy zastřený hlas, to je ale způsobeno špatným fungováním hlasivek, nemáte strach, že o něj přijdete?
To se mi právě už stalo. Trošku víc jsem kouřila a asi i trošku víc pila a najednou jsem úplně přestala mluvit. Chodila jsem doma s popsanými kartičkami, a tehdy jsem si řekla, že už je to asi špatně. Zašla jsem k foniatričce a ta mě naučila, jak s hlasem pracovat. Dřív, když jsem mluvila, tak mě to i bolelo. A dnes mě v divadle pro čtyři sta padesát lidí slyší i diváci v poslední řadě (smích).
Hrajete v představení Dejvického divadla a La Putyky HONEY – vlastně to byla náhoda, zaskočila jste za těhotnou Marthu Issovou. Jinak divadlo nehrajete?
Ne, to byla moje první zkušenost. A hodně mě naučila sama o sobě. Mirek Krobot mě oslovil na dovolené v Řecku, přišla mi od něj zpráva, jestli bych nechtěla něco zkusit – hru s La Putykou a Dejvickým divadlem. A já seděla na nádherné pláži a říkala jsem si: to není možný, tady je někde skrytá kamera, nebo si ze mě někdo dělá srandu… Pak jsem se s Mirkem sešla, ale rovnou jsem mu říkala, že jsem to nikdy nedělala, že mám strach z výšek a klaustrofobii. A on se na mě podíval a řekl: To dáš. Tak jsem řekla, že jo. No a naučila jsem se to, přestala jsem se bát výšek, lítám tam ve vzduchu, zlepšila jsem si i fyzičku. Ale trvalo mi to dlouho, vlastně celý ten podzimní blok představení, navíc to bylo poprvé, co jsem hrála před lidmi, nevěděla jsem, jestli jsem dobrá nebo špatná…

 

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 02. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 03/18 - výběr z článků

Idealista Marek Hilšer

Idealista Marek Hilšer

Do prezidentské kampaně šel prakticky bez peněz. Přesto se mu podařilo dostat na svou stranu téměř půl milionu voličů. To ho přimělo k rozhodnutí ucházet se poté alespoň o post senátora.

Jean-Paul Belmondo

Jean-Paul Belmondo

Spolu s Alainem Delonem je nejznámějším francouzským hercem uplynulého půlstoletí. Letos v dubnu mu bude sotva uvěřitelných pětaosmdesát. Patří k hvězdám, jež by podle klasických představ o mužské kráse neměly mít šanci na úspěch. Se svým rozpláclým nosem, vyzývavým úsměvem a klukovským šarmem se však JEAN-PAUL BELMONDO prosadil jako nový typ hrdiny. Stalo se tak paradoxně nikoli v zábavném, ale v „artovém“ filmu.

Milan Uhde

Milan Uhde

Známý dramatik Milan Uhde (*1936), jenž musel v době normalizace publikovat pod cizími jmény, např. BALADU PRO BANDITU, se po revoluci v roce 1989 velice politicky angažoval. Stal se předsedou parlamentu a potom ministrem kultury. Nyní již spíše odpočívá, ale stále velice aktivně. Zatím poslední knihou, která mu vyšla, jsou vlastní paměti s titulem ROZPOMÍNKY. CO NA SEBE VÍM (2013). Moc se nešetřil.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Karen Blixenová a její skotští chrti

Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, pobouřila mě neuvěřitelná zpráva včerejšího dne. Prezident prohlašuje, že mu agenti StB nevadí. Všechno zlo prý dělali důstojníci StB. Tato Zemanova hláška je vrcholem cynismu nemocného člověka. Kdyby důstojníci StB v komunistickém režimu neměli své agenty – pomahače, určitě by tolik lidí ne­emigrovalo, určitě by tolik lidí nesedělo za své názory v kriminále, jistě by spousta lidí mohla vykonávat svoji profesi, jistě by se děti nekomunistů dostávaly na školy atd., atd. Jestliže se dle prezidenta na agenty StB začne pohlížet jako na normál, není to návrat k normalizaci? Uff.

Video k březnové Xantypě

Video k březnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Sir Winston Churchill

Sir Winston Churchill

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Ondřej Sokol

Ondřej Sokol

Je úspěšný herec, moderátor, režisér a překladatel. Také je uměleckým šéfem Činoherního klubu. Jelikož se nějaký čas známe, mohu říct, že ač je vnímán širší veřejností jako člověk, jemuž je blízký humor, nejraději má ironii, v níž je obsažen v kombinaci s opačným pólem.

Mikuláš Bek

Mikuláš Bek

Výrazná postava našeho akademického světa Mikuláš Bek působil jako vysokoškolský učitel na univerzitách v Praze, Olomouci a Brně. Později byl prorektorem, následně rektorem Masarykovy univerzity, jímž je dosud. Nyní kandiduje do Senátu.

Sandra Kleinová

Sandra Kleinová

Její maminka byla herečka, tatínek hudebník, ona se našla ve sportu. V jejím případě to byl tenis a sympatická Sandra Kleinová se mu věnovala profesionálně. Pak tenis vyměnila za sportovní komentátorství a péči o rodinu.

Jindřich Štreit

Jindřich Štreit

Kantor, jak si sám někdy říká, je pokorný člověk, který se významně zasloužil o zviditelnění moravské vesničky se stejnojmenným hradem – vynikající fotograf Jindřich Štreit, jinak Jindra ze Sovince.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/18

XANTYPA XANTYPA 03/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne