Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

 

text Daňa Horáková, foto archiv a profimedia.cz

 

blixenovajpg.jpg
Karen Blixenová se svými psy, východní Afrika – Keňa, 1918

 

 

Takže vlastně nepřekvapí, že v „pánech tvorstva“ Karen Blixenová (1885–1962) více méně automaticky vzbuzovala strach. Její okolí ji odepsalo coby excentrickou starou pannu a litovalo jejího bratrance, švédského barona Brora z Blixenu (1886 až 1945), kterého ve svých osmadvaceti letech „uhnala“ díky svému věnu.

Plemeno, které pomohl zachránit Walter Scott
Roku 1914 odjeli novomanželé do Keni. „Po celou dobu svého působení v Africe jsem chovala jeden druh loveckých psů, skotské chrty. Jsou to velcí, ostrosrstí psi s protáhlou hlavou a vysokýma nohama, černošedí a kolem očí čistě černí. Neznám ušlechtilejší, chytřejší a oddanější psy. Museli žít s člověkem dlouhá staletí, aby se tak skvěle přizpůsobili jeho způsobu života. Bývají vyobrazeni na starých malbách a goblénech a sami dovedou ze svého okolí vytvářet obraz, přenést vás o několik staletí nazpět do zašlých feudálních dob. Prvního skotského chrta, slyšel na jméno Dusk, jsem dostala jako svatební dar a vzala jsem si ho do Afriky. Měl naprosto neohroženou, věrnou a vznešenou povahu,“ vzpomíná Karen Blixenová ve svém autobiografickém románu AFRICKÁ FARMA. A nepřehání: skotští chrti jsou potomci dávných keltských chrtů. Na skotské Vysočině (High­land) byli chováni s takovou láskou a péčí, že se stali součástí skotské národní identity. Když roku 1746 v bitvě u Cullodenu Angličané Skoty porazili, byl vážně ohrožen také chov tohoto plemene. Naštěstí se počátkem 19. století pro tyto psy nadchl sir Walter Scott, jehož romány, například IVANHOE, vyvolaly romantickou „posedlost“ Skotskem, a rozhodl se toto plemeno zachránit.
Ale vraťme se ke Karen Blixenové. Z jejího manžela Brora se vyklubal vášnivý lovec a sukničkář bez sebemenšího zájmu o podnikání, takže Karen dostala příležitost ověřit si, zda její touha po samostatnosti a kritický postoj k maloměšťáckým hodnotám a úzkoprsé morálce obstojí i v této vyhrocené situaci. Necelý rok po svatbě ji Bror nakazil syfilidou. Karen věděla, co ji čeká, neboť její otec, taktéž nevěrník, trpěl v důsledku své syfilidy tak silnými depresemi, že spáchal sebevraždu. Novopečená baronka podstoupila léčbu, což tehdy znamenalo užívání léků, které obsahovaly jedovatý arzenik.

Když chrtům vládne antilopa
Odkázaná sama na sebe hledá a nalezne oporu v psaní – a ve svých psech. K Duskovi (anglicky Soumrak) se přidruží Dawn (Svítání): „Když se ti dva proháněli, budili dojem, že sem patří odjakživa. Jako kdyby této krajině, těmto nekonečným stepím, horám a řekám k dokonalosti chyběli už jen moji chrti,“ píše Karen. Jednou se na její farmu zatoulalo mládě, antilopa. Baronka ji pojmenovala Lullu a ponechala si ji. „Lullu se v domě brzy ujala vlády. Psy odstrkovala od misky s mlékem a večer z jejich vyhřátého místa před krbem, a dokonce to došlo tak daleko, že jakmile zaslechli v pokojích cinkání zvonečku, který jsem jí uvázala na krk, sami od sebe se ze svých pelechů u ohně odevzdaně zvedli a uvelebili se jinde,“ píše o soužití svých psů s antilopou – lesoněm bahenním Karen Blixenová. Ti velci hrdí lovci si to nechali líbit. Jako kdyby chtěli svým klidem, svou mírností a snášenlivost jít vzorem všem obyvatelům a zaměstnancům její plantáže.

 

banner_clanek

 

Psí smysl pro humor
Na Karenině pozemku nedaleko Nairobi, na úpatí pohoří Ngong, žili křesťané, Masajové se svými „pohanskými pověrami“ a také muslimové, jimž jejich víra kontakt se psy zakazuje. A barončiny čtyřnozí přátelé očividně vycítili, že jejich přítomnost je v mohamedánských příbytcích nežádoucí, a vyhýbali se jim. Jedinou výjimkou byl Karenin šofér Ismail, jenž čas od času Duskovi dovolil, aby si v jeho stanu zdříml. Karen vzpomíná, jak svou velkodušnost zdůvodnil: „,Víš, tvůj Dusk musí patřit ke stejnému kmeni jako ty,‘ řekl mi jednou. ‚Je stejně jemnocitný jako ty, nikdy by nebyl schopen zranit mé city. Vy dva prostě musíte mít společné předky. A oba dva považujete lidi za komická stvoření a děláte si z nich legraci.‘“
„Potrhlá baronka“ (jak o ní mluví ostatní Evropané v nairobských klubech pro bílé) byla přesvědčená, že Dusk se skutečně umí smát: „Moji psi se usmívali, dokonce když spali a něco příjemného se jim zdálo.“ Smát se prý uměl i Duskův potomek Pania. „Skotští chrti si během staletého soužití s člověkem osvojili lidský smysl pro humor,“ tvrdila Karen a dokazovala to následující příhodou, kterou zažila právě s Paniou: „Jednoho dne jsme šli spolu kolem rybníku, kde rostla řada vysokých, štíhlých modrých gumovníků, a on se najednou k jednomu rozběhl, začal štěkat a vrátil se mi na půl cesty naproti. Došla jsem ke stromu a uviděla jsem, že vysoko ve větvích sedí serval. Servalové nám rdousili kuřata, a tak jsem ho zastřelila. Spadl z velké výšky se žuchnutím na zem a Pania se k němu v mžiku přihnal, třásl jím a škubal, celý rozradostněný štěstím, jaké nás potkalo. Po nějakém čase jsem kolem rybníku kráčela znovu stejnou cestou. Pania se najednou rozletěl k poslednímu stromu v aleji, zuřivě se pod ním rozštěkal, hnal se zpátky ke mně a zase ke stromu. Těšila jsem se na dalšího servala. Při pohledu do koruny stromu jsem však zjistila, že až úplně nahoře sedí rozzuřená domácí kočka. ,Panio, ty hlavo skopová, vždyť je to kočka!‘ zvolala jsem. Ale Pania se chechtal na celé kolo. Přihnal se ke mně, křepčil kolem, vrtěl ocasem, kňučel, vyskakoval mi předními tlapami na ramena a tiskl mi čumák na tvář a zase pádil zpátky a smál se: ,Ale ano, vždyť já vím, že to je kočka, věděl jsem to od začátku. Ale kdyby ses viděla, jak ses k té kočce řítila! Jako kdybys nevěděla, že nemám široko daleko nikoho, s kým se mi tak dobře směje jako s tebou!‘ Dokonce i večer, když usnul, slyšela jsem ho ze spánku kňourat a kňučet smíchy.“ Co dodat? Už Goethe věděl, že „lidé ničím neprozrazují svůj charakter víc než tím, co je jim k smíchu“. Což zřejmě – s jistými výjimkami – platí i pro psy.
Po rozvodu s Brorem se Karen sblí­žila s Denysem-Finchem Hattonem (1887–1931). Denys byl potomkem jednoho z nejstarších anglických šle­chtických rodů, absolvoval Oxford, miloval operu a byl nebezpečně hezký (zkrátka byl stejně neodolatelný jako Robert Redford, který ho ztělesnil ve filmu VZPOMÍNKY NA AFRIKU). V Keni provázel lovce a turisty se zájmem o safari. Karen samozřejmě podlehla šarmu tohoto kultivovaného dobrodruha, ale hlavně v něm našla spřízněnou nespoutanou bytost. „Denys nikdy nedělal nic, co dělat nechtěl, a nikdy se nesnížil ke lsti, což jsem velmi oceňovala,“ napsala. Po jeho boku hostí ve svém domě významné osobnosti, například britského prince Eduarda VIII. nebo švédského prince Viléma. Ale stejně jako Bror i Denis přichází a odchází, jak se mu zlíbí, jen její psi jsou stále s ní.

 

blixenova2jpg.jpg
Její filmová představitelka Meryl Streepová

 

Setkání s divokými psy
S Duskem kdysi zažila podivuhodnou příhodu. Pochodovala s ním a sluhou Farahem sálající krajinou. Slunce žhnu­lo, jen ticho a vedro, vzduch se tetelil, nikde se nepohnul ani lísteček. Náhle se na obzoru vynořil cválající mrak prachu: „,Jsou to pakoně nebo ne? Co myslíš, Farahu?‘ V tu chvíli jsem si všimla, že Dusk napjatě na zvířata upíná pozornost, uši mu trčí vzhůru a upřeně je sleduje svým bystrozrakým pohledem. ,Jsou to divocí psi, memsahib,‘ odpověděl mi Farah. Divocí psi jsou menší než hyeny, velikostí přibližně odpovídají velkému a silnému německému ovčákovi. Jsou černí a na špičce ocasu a na uších mají bílou skvrnu,“ vysvětluje Karen. Jen na okraj: k uším psů se vrací stále znovu, jako kdyby ji fascinovala schopnost psů jimi komunikovat, neboť lidé, jak známo, uši svou vůlí ovládat nemohou.
Ale zpět k líčené události: „Před námi se muselo hnát pět set divokých psů. Zvláštním způsobem postupovali pomalým cvalem vpřed a neohlíželi se napravo ani nalevo. Když se k nám přiblížili, nepatrně uhnuli, nicméně se nezdálo, že by si nás všimli, a pokračovali dál stejným tempem. Nejblíž se k nám dostali na vzdálenost třiceti metrů. Dusk byl vybičovaný k zuřivosti a trhal za šňůru, jen aby se za nimi mohl rozběhnout. Objala jsem ho kolem krku a myslela na to, že kdybych ho včas neuvázala, dávno by ho sežrali,“ uvědomovala si Karen. Ptala se domorodců, jak si tuto příhodu vysvětlují. „Všichni ji pochopili jako špatné znamení, důrazné znamení války, jelikož divocí psi žerou zdechliny,“ uzavírá.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 02. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 03/18 - výběr z článků

Idealista Marek Hilšer

Idealista Marek Hilšer

Do prezidentské kampaně šel prakticky bez peněz. Přesto se mu podařilo dostat na svou stranu téměř půl milionu voličů. To ho přimělo k rozhodnutí ucházet se poté alespoň o post senátora.

Jean-Paul Belmondo

Jean-Paul Belmondo

Spolu s Alainem Delonem je nejznámějším francouzským hercem uplynulého půlstoletí. Letos v dubnu mu bude sotva uvěřitelných pětaosmdesát. Patří k hvězdám, jež by podle klasických představ o mužské kráse neměly mít šanci na úspěch. Se svým rozpláclým nosem, vyzývavým úsměvem a klukovským šarmem se však JEAN-PAUL BELMONDO prosadil jako nový typ hrdiny. Stalo se tak paradoxně nikoli v zábavném, ale v „artovém“ filmu.

Milan Uhde

Milan Uhde

Známý dramatik Milan Uhde (*1936), jenž musel v době normalizace publikovat pod cizími jmény, např. BALADU PRO BANDITU, se po revoluci v roce 1989 velice politicky angažoval. Stal se předsedou parlamentu a potom ministrem kultury. Nyní již spíše odpočívá, ale stále velice aktivně. Zatím poslední knihou, která mu vyšla, jsou vlastní paměti s titulem ROZPOMÍNKY. CO NA SEBE VÍM (2013). Moc se nešetřil.

Jenovéfa Boková

Jenovéfa Boková

Jenovéfa přiběhla na naši schůzku s malým zpožděním a prosvištěla kolem mne se sluchátky v uších tak rychle, že jsem ji musela dohnat a zastavit. Objednala si čokoládu – proti únavě jí to prý poradila lektorka jógy. Když jsem podotkla, že je taky dobrá na zlepšení nálady, zasmála se, pohodila vlasy a řekla: „To fakt nepotřebuju.“ Začátkem dubna jde do kin její zatím poslední film DO VĚTRU, který natočila s debutující režisérkou Sofií Šustkovou na řeckých ostrovech Sporady.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Editorial

Editorial

Milí čtenáři, pobouřila mě neuvěřitelná zpráva včerejšího dne. Prezident prohlašuje, že mu agenti StB nevadí. Všechno zlo prý dělali důstojníci StB. Tato Zemanova hláška je vrcholem cynismu nemocného člověka. Kdyby důstojníci StB v komunistickém režimu neměli své agenty – pomahače, určitě by tolik lidí ne­emigrovalo, určitě by tolik lidí nesedělo za své názory v kriminále, jistě by spousta lidí mohla vykonávat svoji profesi, jistě by se děti nekomunistů dostávaly na školy atd., atd. Jestliže se dle prezidenta na agenty StB začne pohlížet jako na normál, není to návrat k normalizaci? Uff.

Video k březnové Xantypě

Video k březnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/18

XANTYPA XANTYPA 03/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne