Mont-Saint-Michel

Tam, kde se moře potkává s nebem, minulost se současností a příroda s člověkem

Očekávání jsou vždy poněkud zrádná, přesto je těžké se jim zcela vyhnout. Jinak tomu nebylo ani ve Francii, když jsme se s přítelkyní vypravili z Paříže do Normandie k Mont-Saint-Michel, třetí nejnavštěvovanější památce země hned po Eiffelovce a katedrále Notre Dame, kam každoročně zavítá téměř milion návštěvníků.

 

Text a foto Lukáš David

 

 mont-saint-michel-13bwjpg.jpg

 

Asi padesát kilometrů před cílem se nám pomalu začaly rozplývat představy o sluncem zalité Hoře sv. Michaela, perle francouzské gotiky. Důvodem byla téměř neprostupná mlha, kterou přinášel vánek od oceánu. Navigace v autě ukazovala, že máme ujet už jen kousek, když nás na cestě zastavila elektronicky ovládaná závora. Zavolali jsme do hotelu a slečna na recepci nám ochotně sdělila číselný kód, abychom mohli pokračovat dál. Od závory až po začátek náspu propojujícího ostrov s pevninou je silnice po obou stranách lemována hotely a restauracemi. Rychle jsme se ubytovali a nedočkavě se vydali ven do řídnoucí mlhy. Vešli jsme na kilometr a půl dlouhý násep a už z dálky mohli pozorovat, jak celý ostrov tajemně vystupuje k nebi a láká nás svou majestátností stejně jako poutníky, kteří tu stanuli během tisíce let.
Mont-Saint-Michel leží ve stejnojmenném zálivu u pobřeží Normandie na severozápadě Francie. Je to osmdesát metrů vysoký žulový ostrov, s pevninou spojený náspem už od roku 1879. Jeho rozloha je necelý kilometr čtvereční a žije tam pouze jedenačtyřicet stálých obyvatel. Prvenství v Evropě mu zajišťuje největší – patnáctimetrový – rozdíl výšky mořské hladiny při přílivu a odlivu. Buď je tedy obklopen mořem, anebo tekutými písky. V době odlivu je mořské dno obnaženo do vzdálenosti deseti až patnácti kilometrů od pobřeží. Na ostrově se nalézají četné historické památky jako klášterní kostel z 11. až 15. století, gotické klášterní budovy či mohutné opevnění. Ostrov, záliv i klášter byly v roce 1979 zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.

 

mont-saint-michel-38bwjpg.jpg
Silnice k ostrovu vede po náspu.

 


Již staří Keltové považovali toto místo za magické. Nazývali ho Monte Tombe – Hrobová hora. V jejich mytologii bylo jedním z mořských hrobů, kam se odebíraly duše zemřelých. V roce 709 zde pak ­
sv. Aubert, tehdejší biskup v nedalekém Avranches, nechal vystavět kapli. Legenda říká, že se tak stalo, protože se mu zjevil archanděl Michael a přikázal, aby ji nechal vybudovat. Biskup se nejdříve domníval, že jde o pekelné mámení, a neuposlechl. Třikrát mu musel Michael zaťukat na čelo, aby poselství uvěřil. To prý dokládá i důlek v lebce sv. Auberta. Roku 966 pak normandský vévoda Richard I. věnoval kapli nejstaršímu mnišskému řádu západního křesťanství. Benediktini zde založili opatství, které se stalo významným poutním místem i jedním ze vzdělanostních center západní Evropy. V 11. století začala hora sloužit také jako nedobytná vojenská pevnost. V době stoleté války se jí Angličané pokoušeli dobýt dokonce třikrát. Marně. V období reformace začal význam opatství na Mont--Saint-Michel upadat, až bylo v časech Francouzské revoluce zrušeno a stalo se žalářem pro kontrarevolucionáře. Roku 1863 stát vězení zrušil a o dekádu později celé místo prohlásil za národní památku.

 

mont-saint-michel-45jpg.jpg
Hlavní ulice s poštou

 


Čím blíže jsme přicházeli k opatství, tím zřetelnější bylo, v jak skvělém stavu se tato výrazná dominanta kraje nachází. Ještě další věc byla s každým krokem patrnější. Spojení minulosti se současností i práce přírody a člověka vedle sebe. Z mlhy totiž začaly po stranách vystupovat siluety velkých bagrů, nákladních vozů a další techniky, stojící na různých pevnějších místech vedle oblastí s tekutými písky. Země galského kohouta totiž rozjela velký projekt, který řeší koordinaci zaplavování některých území tekutých písků v okolí hory mořskou vodou tak, aby ochránila krajinu i stavby v ní zasazené.
Zvenku jsme si všechno prohlédli jak za odpolední mlhy, tak po setmění. Poté se celé opatství rozzářilo do okolní noci teplým žlutým světlem. Druhý den dopoledne nás pro změnu přivítalo v záři slunečních paprsků a my se vydali k hlavní bráně v ostrovních hradbách. Kroky po kamenné dlažbě hlavní ulice, vedoucí k vstupní bráně do komplexu opatství, nás vedly po cestě minulostí, která však žije současností. V historických stavbách jsou dnes restaurace, krámky, ubytovací zařízení, několik malých muzeí nebo třeba pošta. Před vstupem do opatství jsme si ještě nemohli odpustit procházku po monumentálních hradbách s krásným výhledem a pak už jsme zamířili po schodech k pokladnám. Další široké schodiště, z výšky střežené gotickými chrliči, nás zavedlo až na západní terasu, odkud je kromě výhledu do kraje nerušený pohled na nejvyšší věž kostela. Z jejího vrcholu shlíží na svět velká socha archanděla Michaela, dílo sochaře Emmanuela Frémieta z roku 1897.

 

mont-saint-michel-52jpg.jpg
Hradby na východní straně

 


Prohlídka celého opatství je procházkou staletími. Z kostela přes klášter a jídelnu mnichů až do návštěvního sálu, jenž sloužil k přijímání králů a šlechty. Velkou sloupovou kryptou pak až do kostnice, kde byly ukládány ostatky zemřelých. Z vedlejší kaple sv. Etienna jsme se po schodech dostali do rytířského sálu, který byl pracovním a studijním prostorem členů řádu. A prohlídku jsme ukončili v místě, kde se mniši setkávali s poutníky, kteří vykonali cestu na Mont-Saint-Michel.
Během prohlídky nám pořádně vyhládlo, takže jsme se těšili, jak si v některé z restaurací pochutnáme na slavné místní specialitě – nadýchaných palačinkách. Když jsme potom odcházeli zpátky na pevninu, po včerejší mlze nebylo ani památky. Naopak. Pozlacená socha archanděla Michaela se leskla ve slunečních paprscích a my si s sebou odnášeli kromě pěkných zážitků i několik upomínkových předmětů s tímto strážným andělem, zobrazovaným s mečem či kopím v ruce a poraženým drakem – symbolem ďábla – pod svýma nohama. 

 

baner-clanek

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 02/2019 - výběr z článků

Michelle Obamová a její příběh

Michelle Obamová a její příběh

V nejbližších dnech potěší české čtenáře memoáry bývalé první dámy USA Michelle Obamové, které vycházejí pod názvem MŮJ PŘÍBĚH v nakladatelství Argo. Neodolala jsem a překladatelky Míši Markové jsem se vyptala na její pocity při práci s textem, co nového se v knize dozvěděla a jaký vztah si se svojí jmenovkyní Michelle po dobu překládání vytvořila. Hned její první věty byly jednoznačné: „V době, kdy jsem kývla na nabídku přeložit memoáry Michelle Obamové, jsem o ní nic moc nevěděla. Prostě mi jen byla sympatická. Ale musím se přiznat, že s každou další stránkou knihy moje sympatie k ní rostly.“

Všichni to vědí

Všichni to vědí

Nejslavnější herecký pár současnosti Penélope Cruz a Javier Bardem září v hlavních rolích dávných milenců v psychologickém thrilleru Asghara Farhadiho VŠICHNI TO VĚDÍ.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Ivo Skalský

Ivo Skalský

O medicínu se zajímal už na gymnáziu, přestože ani jeden z rodičů nepracoval v oboru. Záhy zjistil, že ho láká chirurgie. Léta operoval v prestižním Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (IKEM), kde se pod bdělým dohledem profesora Jana Pirka a MUDr. Petra Pavla vypracoval na špičkového kardiochirurga. V roce 2013 byl jmenován primářem Kardiochirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce v Praze a přednostou tamního kardiocentra. S MUDr. Ivem Skalským (1967) jsme hovořili o předním postavení této nemocnice u nás i ve světě, o záchraně života Michala Viewegha i o tom, co dělá, když právě neoperuje.

Složka 64

Složka 64

Čtvrtý případ detektiva Carla Mørcka z Oddělení Q míří do kin! Mrazivý detektivní příběh vycházející ze skutečných událostí je čtvrtým severským thrillerem natočeným podle Adler-Olsenových bestsellerů, kterých se celosvětově prodalo více než 20 milionů výtisků.

Ladislav Mrkvička

Ladislav Mrkvička

Publikum ho zná z mnoha divadelních her, filmů a seriálů. Ladislav Mrkvička prošel několika divadelními soubory a největší stopu zanechal v Praze v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) a Na zábradlí u Evalda Schorma. Jeho kariéru před kamerou odstartoval film ATENTÁT. Protože je přesvědčen, že o jeho životě a názorech už bylo všechno řečeno, je nesnadné přesvědčit ho, aby znovu otevřel stará témata. Tento rozhovor je tedy výjimkou a asi byste nevěřili, jak dlouho vznikal. Publikujeme jej k 80. narozeninám tohoto výrazného umělce.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Statečný mrňous Smoky

Statečný mrňous Smoky

Statečné a neobyčejně talentované fence jorkšírského teriéra Smoky byla za její zásluhy během druhé světové války udělena hodnost desátníka a stala se oficiálním maskotem amerických vojenských jednotek v Tichém oceánu.

Ondřej Veselý

Ondřej Veselý

Diváci ho mohou znát především ze seriálu České televize VYPRÁVĚJ, kde skvěle ztvárnil jednu z hlavních rolí, „záporáka“ Jardu France. Pochází z umělecké, zejména hudebně zaměřené rodiny, jeho maminka byla metodičkou zpěvu, tatínek operním zpěvákem a později šéfem opery v Jihočeském divadle. Ondřej vystudoval hereckou konzervatoř v Ostravě a diváci ho mohli vídat ve Slezském divadle v Opavě, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v letních sezonách na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Aktuálně hraje v pražském Divadle pod Palmovkou.

Reportáže - výběr z článků

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Marche

Marche

Když se na vyspělém a bohatém italském severu zeptáte na Marche, většina Italů zakroutí hlavou s podezíravým dotazem, zda máte na mysli onen do sebe uzavřený kraj, který ještě neprocitl ze středověku. Předsudky a povyšování, pomyslíte si. Jenže lepší ochranu si tento malebný kout Itálie nemůže přát…

Karneval v Nice

Karneval v Nice

Pokud chcete zažít nefalšované karnevalové veselí s velkolepými alegorickými vozy, extravagantními kostýmy a krásnými, spoře oděnými tanečnicemi, nemusíte kvůli tomu až do Brazílie. Show velice podobnou té jihoamerické, včetně strhujících rytmů samby, si můžete vychutnat i ve francouzské Nice.

Život na hranici dvou světů

Život na hranici dvou světů

O vztahu mezi Jižní Koreou a severním sousedem KLDR se mluví stále častěji. Vojenský konflikt mezi oběma zeměmi sice dosud nebyl uzavřen, od roku 1953 trvá příměří, ale došlo k zásadnímu posunu v politickém vývoji a další změny se očekávají. Jak vypadá život v korejské demilitarizované zóně?

V obyčejnosti je krása

V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

„Postavte most tak, aby na vlaky projíždějící přes propast dopadala voda z Viktoriiných vodopádů…“ Slova, která patřila železničním inženýrům, vyslovil vlivný britský koloniální podnikatel a politik Cecil Rhodes. Mocný jihoafrický magnát jimi inicioval vznik nejznámějšího mostu Afriky, dokončení svého nápadu se ovšem nedožil…

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Na koloběžce po světě

Na koloběžce po světě

Před rokem jsem si vzal batoh, koloběžku a s pár kamarády jsme se vydali za oceán. Naplánovali jsme trasu, která měla vést přes celou Střední Ameriku až do Jižní Ameriky a skončit v dalekém São Paulu. Cesta na koloběžkách trvala bezmála osm měsíců.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 02/2019

XANTYPA XANTYPA 02/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne