Martin Řezníček

Pět amerických zpravodajských let

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

 

Text Vašek Vašák, foto Lukáš David a archiv M. Řezníčka

 

reznicek1jpg.jpg

 

Kde jste přišel k tak dobré angličtině?
Ve čtrnácti letech jsem začal pracovat jako brigádník v kavárně informační kanceláře pro Američany v Praze. Strávil jsem tam několik let a angličtina, kterou jsem si osvojil, se mi později v BBC náramně hodila.

Jak člověk pronikne do tak věhlasné rozhlasové a televizní stanice?
V roce 1998 přišel na žurnalistiku, kde jsem studoval, pán z BBC a ptal se učitelů, jestli by měl někdo z nás zájem o základní novinářskou práci. A já to místo získal. Zůstal jsem tam až do roku 2006, kdy českou redakci zrušili, protože už jí podle vedení BBC v Londýně nebylo třeba.

V „barvách“ BBC jste se dostal poprvé pracovně do USA…
V roce 2004 při volbách. Od té doby jsem pro rádio nebo pro televizi pokryl všechny americké prezidentské volby.

 

reznicek2jpg.jpg
Před Kongresem ve Washingtonu, tradiční místo živých vstupů

 

 

Byla pro vás zpravodajská mise v USA kariérním vrcholem?
Pro mě ano, ale jsou lidé, pro něž je to příliš nudná země, a pokud kolem nich nelítají kulky, není to ta správná novinařina. Pro mě to byl jeden z vrcholů novinářské ka­riéry, protože jsem mohl poznat Ameriku jako málokdo. Spojené státy zná každý. Ať už přímo nebo přes kulturu, kterou konzumuje. A vy těm lidem říkáte věci, které jsou v rozporu s tím, co očekávají. Ta dichotomie mě lákala a současně pozitivně dobíjela. Snažil jsem se přinášet zajímavé příběhy a ukázat Ameriku jako zemi normálních, sympatických lidí. Nikoli jen jako zemi washingtonských kuloárů, kravat a obleků. Snažil jsem se ukázat, že severovýchod se liší od jihu stejně, jako se liší sever Evropy od jihu Evropy. Platí tam sice stejná měna, zahraniční i obranná politika, hovoří se stejným jazykem, ale lidi si „nerozumějí“.

Jak se pozná seveřan od jižana?
Nejenom podle toho, jestli chodí v neděli do kostela. Jižan je víc hrdý na své kořeny, je náboženštější a tradičněji založený, je větší pravděpodobnost, že u něj najdete zbraň, kterou opečovává a používá pro sportovní účely (nebo ji drží spíš symbolicky, pokud by vláda začala překračovat své pravomoce na úkor občanů), než na severovýchodě, který je bližší Evropě, i díky přistěhovalcům. Když se podíváte na politickou mapu USA, tak západní a východní pobřeží většinou volí demokraty – s výjimkou některých států na východě –, zatímco americký střed, zejména v jižní části, je republikánský a konzervativně založený. Střet, který se rozpoutal před sto padesáti lety ve válce Severu proti Jihu, je tam patrný dodneška. Manažer z New Yorku má se zemědělcem z Texasu málo co společného.

Měli jste v Americe na natáčení nějaké finanční limity?
Měli jsme kreditní kartu a dohodu, že každou cestu mimo Washington probereme s naším šéfem Michalem Kubalem, případně se šéfredaktorem. Vždycky jsme si kladli otázku: „Má naše přítomnost tam a tam smysl?“ Věděli jsme, že bychom měli šetřit, ale zároveň nesedět jen ve Washingtonu na zadku a ukázat, že ta země s tři sta padesáti miliony obyvateli je tak barevná, jak jsem se ji snažil před chvilkou popsat. A to je přirozeně finančně náročné. Já si ale myslím, že původní zahraniční zpravodajství, které je v českých médiích stále ojedinělejší, je velice důležité, protože je šité na míru českému divákovi. To, co přinese agentura a může vysílat ruská, německá nebo španělská televize, je sterilní a zglajchšaltované. Pokud chceme, aby náš divák pochopil různorodost světa, tak je potřeba, aby tam člověk mezi těmi lidmi byl, ptal se jich, aby dýchal jejich vzduch. Bez toho novinařina, podle mě, nemá smysl.

 

reznicek3jpg.jpg
Na červeném koberci v Hollywoodu

 

 

Je v USA cítit česká stopa?
Je daleko patrnější, než jsem si myslel. Bývalý americký velvyslanec v Česku Norman Eisen říkal, že Česká republika na mezinárodním poli boxuje ve vyšší váhové kategorii, než by jí příslušelo, což myslel jako pochvalu. To platí i o Češích v USA, přestože nejsou nejpočetnější menšina. Podařily se jim ale velké věci.

Setkal jste se i s někým takovým ze šo­ubyznysu?
S Jimem Peterikem, spoluautorem hitu EYE OF THE TIGER z filmu ROCKY III, který žije v Chicagu, má české předky a je v kontaktu s naším konzulátem. Když tam před časem proběhly Dny Prahy, na něž přijel i Michael Kocáb, bylo v plánu uspořádat na předměstí koncert. Jenže začalo ukrutně pršet, tak se přesunul do stanu, Jim Peterik si stoupl na stůl a tu melodii, kterou zná opravdu každý, začal hrát akusticky. Pár lidí se přidalo a vznikla z toho improvizovaná jam ses­sion, na níž tahle hvězda zpívala a chovala se bez zábran. Má sice fialovější vlasy než běžný člověk, obléká se trochu jinak, ale uvnitř je to sympatický „klučina“ a setkání s ním bylo velmi příjemné.

Nejcennější rozhovor jste uskutečnil s bývalým ministrem zahraničí Henrym Kissingerem, že?
Ano. Kromě toho jsem hovořil i s někdejší ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou a Paulem Ryanem – tehdy předsedou Sněmovny reprezentantů. S Henrym Kissingerem to domlouvala asi rok Nadace Knihovny Václava Havla. Bylo to pro jejich projekt, v němž sbírají názory na postoje našeho bývalého prezidenta. Kissingera jsem znal jen z knih a teď se tenhle člověk, který rozhodoval o zahraničním směřování Ameriky sedmdesátých let, přede mnou převlékal a radil se se mnou, jakou si má vzít kravatu. Pak podotkl: „Ten rozhovor vám dám jen proto, že jsem měl rád Havla.“ Já jsem se ho ale potřeboval zeptat i na aktuální věci, protože radil Trumpovi. To ovšem odmítl. Po chvilce povídání mezi čtyřma očima jsme šli udělat rozhovor a já jsem věděl, že tu čtvrthodinku, kterou jsem měl k dispozici, musím vytěžit, co to půjde. Zároveň mi bylo jasné, že devadesátiletému člověku nemůžu skákat do řeči. Nakonec jsem z něj něco o Trumpovi dostal. Kdyby nechtěl, tak mi nic neřekne. Mimochodem, Kissinger bydlel v Connecticutu kousek od Miloše Formana a byl jedním z mála lidí, s nimiž Forman udržoval úzký kontakt i v době, kdy už se stranil společnosti.

Získat takové lidi před kameru je většinou asi nemožné…
Česká televize je tam jedním z několika stovek médií, a když si má americký politik rozmyslet, komu dát rozhovor, tak ho nedá nám, protože mu to nepřinese politické body. Každý rozhovor, který se nám tam podařilo udělat s nějakým politikem, byl zázrak. Když jsem točil s Chrisem Murphym, senátorem za Demokratickou stranu, který připravoval zákon proti ruské propagandě, tak si mě předtím prověřil přes americkou ambasádu v Praze. Na­opak běžní Američané před kameru doslova „skáčou“, protože se rádi vidí v televizi a je jim jedno, jestli je americká, nebo česká.

 

reznicek5jpg.jpg
Narodil se 5. prosince 1976 v Praze, po obchodní akademii vystudoval masovou komunikaci a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 1998 pracoval v BBC, v roce 2006 nastoupil do České televize. V letech 2013 až 2018 působil jako zahraniční zpravodaj ve Washingtonu. Je zástupcem šéfredaktora zpravodajství České televize. Má syna Marka (13) a dceru Kláru (11).

 

 

reznicek4jpg.jpg
S rodinou na výletě do Arizony

 

 

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 02. 2019.

Objednat si Xantypy můžete i zde

XANTYPA 03/2019 - výběr z článků

Punťův velký návrat

Punťův velký návrat

Kreslený psík Punťa se stal za první republiky a za protektorátu skutečným fenoménem. Tehdejší děti na jeho další časopisecké příhody čekaly stejně netrpělivě jako později jejich vnoučata na příběhy Myšpulína, Fifinky, Bobíka a Pindi. Literární vědci Pavel a Lucie Kořínkovi se rozhodli vrátit ho do obecného povědomí. Jejich publikace PUNŤA, ZAPOMENUTÝ HRDINA ČESKÉHO KOMIKSU (1934–1942) je po všech stránkách natolik vydařená, že nad ní tento kdysi tolik populární pejsek musí radostně vrtět ocáskem.

Primky

Primky

Hodinky Prim, které jsme kdysi nosili skoro všichni, se v poslední době staly vyhledávaným sběratelským artiklem. Nejen pro sběratele, muzejní kurátory, ale i pro všechny, kteří si rádi čtou příběhy tradičních českých značek, sepsal historii a sestavil kompletní katalog hodinek Prim jejich velký znalec Libor Hovorka. Ve skvostném provedení – publikace obsahuje několik stovek fotografií jednotlivých typů hodinek, hodin, budíků, ale i reklamních materiálů a snímků z dějin výroby – ji vydalo nakladatelství Host.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Když se „zpumprlíkují“ sloni a paviáni

Že se zvířata umějí taky pěkně „zpumprlíkovat“, dokazují mnohá osobní svědectví i záznamy na YouTube, na nichž lze zhlédnout opojení psů, koček, slepic i koal padajících ze stromů kvůli přílišné intoxikaci z eukalyptových listů, ale i povalující se skupiny opilých slonů. V Jižní Africe existuje strom marula, domorodci oblíbený jako u nás lípa, který milují sloni, a nikdo mu neřekne jinak než sloní strom. Diskutuje se o tom, jestli jeho plody opíjejí, či nikoli.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Dva kohouti na venezuelském smetišti

Stát se dvěma prezidenty je odchylka připomínající dvouhlavé tele. Avšak zatímco vycpané tele ve vitríně předvádíme za mírný poplatek návštěvníkům zábavních parků, z existence dvou prezidentů nemá v zemi zmítané politickým chaosem profit nikdo. Poté, co tamní parlament odmítl uznat druhý mandát prezidenta Nicoláse Madura a jeho předseda Juan Guaidó sám sebe prohlásil prezidentem prozatímním, se v téhle situaci nachází i jihoamerická Venezuela.

Osobnosti - výběr z článků

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Juraj Herz

Juraj Herz

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Paul McCartney a jeho Martha

Paul McCartney a jeho Martha

„Víte, Martha byla jedinečná, my dva jsme byli pro sebe stvořeni,“ řekl Paul McCartney v roce 1999 v jednom rozhovoru. A po chvíli, očividně přemožen vzpomínkami, dodal: „S Marthou mi prostě bylo dobře.“ Takže radši hned, aby nedošlo k omylu: není řeč o žádné Paulově dvounohé ctitelce, ale o fence bobtaila neboli staroanglického ovčáka, která v té době už byla v psím nebi. Martě Paul věnoval svoji písničku MARTHA MY DEAR z dnes již legendárního BÍLÉHO ALBA Beatles, které vyšlo 22. listopadu 1968.

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne