Leoš Válka

a jeho DOX

V roce 1981 emigroval do Austrálie, kde založil několik společností specializovaných na stavby, interiérový design a development. Po návratu do Prahy inicioval a s finanční pomocí partnerů zrealizoval projekt výstavby největší soukromé výstavní instituce v České republice, která se zcela vymyká tradičnímu pojetí galerie. Je tedy zakladatel, navíc ředitel a předseda představenstva Centra současného umění DOX. Na základě nominace prezidenta Václava Havla za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění mu byla v roce 2011 udělena cena Ministerstva kultury ČR, letos ho ministr kultury ocenil titulem Mecenáš české kultury.

 

text Magdalena Šebestová, foto Vojtěch Vlk a archiv DOX

 

 valka1jpg.jpg

 

Slavná architektka Eva Jiřičná o něm říká, že se pouští do těžkých věcí, k nimž mu dodává energii síla a velikost jeho vizí. Architekt Martin Rajniš popisuje jejich několikaletou spolupráci na vzducholodi Gu­lliver jako jeden ze svých nejúžasnějších profesionálních zážitků. Leoš Válka o sobě říká, že je solitér, který sám sebe vnímá jako outsidera s mentalitou bojovníka. Někdy si prý zkrátka nemůže pomoct a dobrovolně leze do zdánlivě beznadějných situací, aby si vyzkoušel, jestli to zvládne. V knize návštěvníků DOXu se například dočtete: „Viděl jsem u vás výstavu, která změnila můj pohled na život a na umění.“ Přej­me tedy Leošovi Válkovi a jeho DOXu, ale hlavně sobě, aby se mu i nadále dařilo!

Ví se o vás, že milujete literaturu, o níž říkáte, že nám dává víc podnětů než výtvarné či jiné umění. Byl jste vždycky náruživý čtenář?

Literatura pro mě byla světem fantazie, který sahal dál než do Vršovic a skýtal netušené kouzlo romantiky, idealismu a hrdinských kousků. Tomu taky odpovídal můj výběr: miloval jsem Londona a jeho MARTINA EDENA, knihy o severu, divočině, trampech, skautech a indiánech. Jako teenagera mě pak vzrušovali beatníci – Kerouacův ŘÍJEN V ŽELEZNIČNÍ ZEMI, jeho NA CESTĚ. Ginsbergovo KVÍLENÍ jsem četl už v patnácti a ještě později jsem objevil ruskou literaturu, hlavně méně známé autory, jako jsou Vesjolyj nebo Pilňak.

 

banner_clanek

 

Váš otec byl zakládajícím členem KSČ, maminka byla také členkou, jak se utvářel váš světonázor?

Já se z naší rodiny nějak odloupl. Byl jsem odchovaný Čapkem a dalšími, a když pak v osmašedesátém přišli Rusové, jako každý slušný člověk jsem měl jasno, co jsou komunisti zač…

Kvůli nemoci rodičů a vašemu dětskému onemocnění tuberkulózou jste strávil několik let po nemocnicích. Proto jste si občas připadal jako „sirotek“?

Už v šesti jsem pochopil, že se musím spoléhat jen sám na sebe: všechno si sehnat, zařídit, vyrobit. Neměl mi kdo pomáhat. Ale svůj život jsem tehdy nevnímal jako smutný. Dobré na tom bylo, že jsem byl nucen neustále burcovat svůj arzenál. Akorát že jsem se takhle nedozvěděl, že existují i snazší a přímější cesty k cíli.

 

valka2jpg.jpg

 

Kladl jste si tehdy nějaké cíle?

Když jsem s obtížemi opouštěl devátou třídu a posléze mě vyhodili i z několika dalších vzdělávacích institucí (musím uznat, že jsem nebyl zrovna ideální materiál), pod vlivem beatniků jsem si vysnil, že budu žít na ulici, kdesi u paty velkoměsta. Bavili mě místní outsideři, kteří se rozhodli žít nekonformním životem mimo systém. Já do tohohle způsobu života naskočil v patnácti – v době, kdy jsem propadl horolezectví a čundrům.

A co škola?

Škola pro mě byla učiněné neštěstí. Nebavilo mě tam nic, dokonce ani literatura.

Takže i přes vaši „intošskou“ duši vás akademické vzdělání minulo?

Jasně! Já jsem samouk, který leccos doháněl vlastním zájmem. Dneska bych byl ale šťastný, kdybych měl kvalitní klasické humanitní vzdělání. Umožnilo by mi totiž systémověji budovat svoji vlastní kosmologii, kterou celoživotně skládám jen ze střípků.

V sedmadvaceti letech jste odešel s několika kamarády, také horolezci do Austrálie a společně jste se tam úspěšně živili výškovými pracemi. Vedly vás k emigraci politické důvody?

Jen částečně. V Českém ráji, kam jsem jezdil s kamarády lézt do Skaláku, jsem chodíval do kempu takovou alejí, a i když jsem to tam miloval, najednou mě přepadla děsuplná představa, že tam takhle budu chodit až do smrti…

Dnes jste velmi angažovaný muž. Jak jste tehdy vnímal politiku?

Předně, za bolševika to vlastně žádná politika nebyla. A mě to tehdy moc nebralo. Měl jsem sice díky undergroundu řadu kamarádů, třeba Ivana Kyncla, kteří se angažovali. Já jsem ale nevěřil, že se dá bolševik porazit, že by se to mohlo někdy otočit. A tak jsem si jednoho dne řekl: „Proč se nevrhnout do neznáma?“

 

valka3jpg.jpg

 

Zdá se, že jste vždycky fungoval v nějaké skupině. Jste spíš teamový hráč?

Jsem sice introvert, ale vždycky jsem věděl, že většinu projektů nemůžu dělat sám. Kromě toho jsem měl před očima hochy od Bobří řeky – partu kamarádů, společné zájmy a cíle. Vždycky jsem dával dohromady různé partičky a posléze jsem založil firmičku lezců na výškové práce.

Takže klasický vůdčí typ?

Asi by mě tak popsali, ale já dodávám, že to bylo vždycky čistě z praktických důvodů. Pragmaticky jsem prostě potřeboval, aby se věci hýbaly, a protože jsem většinou věděl jak na to a řadu činností jsem zvládal sám, spontánně jsem se ujímal iniciativy.

Říkáte, že jste praktický a technicky zaměřený, ale do Austrálie jste odešel za romantikou…

Jsem praktický. Vždyť já i z té emigrace udělal projekt: pečlivě jsem pro kamarády horolezce všechno připravil, bylo nás šest. Vymyslel jsem, jakým způsobem zdrhneme, vyřešil jsem pro všechny papíry… První zastávka byla Vídeň, tam jsme byli v lágru a pak si pronajali byt a zůstali tam a pracovali ještě rok. Technické disciplíny jsou pouze nástroj, ale vždycky pro mě byly důležitější romantika a idealismus.

Jaký na vás udělala dojem Austrálie, tahle vzdálená země s jinou kulturou a historií?

Stejně jako emigranti všech vln jsem měl ze začátku pocit, že jsme přišli z velké kultury, což ale nebyla tak úplně pravda. Trvalo mi dlouho, než jsem Austrálii docenil a ujasnil si priority.

Co vás tam nejvíc těšilo?

Miloval jsem mrakodrapy! Viset na laně a koukat na oceán – to byla sakra romantika! A ještě jsem si tím slušně vydělával. Ani jsem si nevšiml, že okolo zuří ekonomická krize.

Z Austrálie jste odjel zpět do Čech po návštěvě věštce…

Léta jsem se zabýval filozofií, sociologií a hlavně transpersonální psychologií, takže jsem věděl, že autentičtí jasnovidci a nevysvětlitelné jevy existují. Tím ale neříkám, že se v tomhle oboru nepřiživuje spousta šarlatánů a srandistů. Ale tenhle jasnovidec z Holandska přesně trefil moji situaci a já to pochopil a akceptoval.

Takže přece jen i romantik a idealista! Dokážete ženě svého srdce vyznat lásku? Řada mužů to totiž není schopna vyslovit…

Já už dneska dokážu vyslovit skoro cokoliv. Říct: „Miluju tě!“ už umím, ale trvalo mi to desítky let. A pravda je, že v těch nejdůležitějších dobách dospívání jsem to neuměl.

V Austrálii se vám vedlo skvěle, přesto jste se vydal zpět a zase začínal od začátku, tentokrát navíc v jiném oboru…

Ale on to tak úplně jiný obor není. Vlastně je to taky management, akorát při tom odpadají zisky. Ale stejně je to to nejlepší, co jsem kdy dělal!

 

valka4jpg.jpg
Vzducholoď Gulliver, 2016

 

 

Co jste se jako iniciátor a ředitel galerie musel nově naučit?

Díky tomu, čím jsem předtím prošel, jsem měl výhodu, že jsem asi tak půlku věcí, hlavně těch technických, uměl nebo aspoň znal. Venku jsem stavěl baráky, zaměstnával inženýry a architekty a sám jsem pracoval v oboru jako kontraktor pro jiné firmy. Stejně jsem ale musel zvládnout spoustu nových věcí.

Kdy jste vlastně pojal myšlenku být pro změnu galeristou?

Vzpomínám si, že když jsem se vrátil z Austrálie, vozil jsem po Praze jednoho obchodního partnera z Anglie. Když jsme míjeli to obrovské kyvadlo na Letné a já se rozplýval, jak je to elegantní kinetická socha a jak je symbolické, že odměřuje čas, on povídá: „Ty máš být, a taky budeš galeristou!“ Stalo se, ale až za pět let.

Proč právě galerie?

Vlastně je to celkem logické: umění, design a technické obory byly vždycky moje disciplíny, ale zároveň jsem nadšenec, amatér, vizionář a idealista, který se touží realizovat a přitom tvořit něco i pro ostatní. A právě galerie tenhle mix báječně umožňuje.

Co považujete na své práci za nejdůležitější?

Uvědomit si, jaké skýtá možnosti. Co chceme a co můžeme. Co je kulturní instituce tohoto typu vlastně za nástroj, jaký je její přesah do ostatních disciplín a její místo v českém, evropském a světovém kontextu. To všechno jsem ale zjistil, až když jsem začal.

Měl jste přesnou představu o tom, jak má vaše galerie vypadat?

Kdepak. Chtěl jsem prostě provozovat slušnou galerii současného umění. Věděl jsem ale, že to prostředí neznám, a tak jsem objezdil mraky galerií po celém světě. Tam, kde bych se jindy díval na umění, jsem krokoval záchodky, počítal dlaždičky…

Jaká instituce podobného ražení je blízká vašemu srdci?

Programem a zaměřením je to určitě galerie CCCB v Barceloně. A v New Yorku existovala galerie Exit Art… Zkrátka kombinace umění a literatury, přesahy a kritický pohled na svět.

V tom jste u nás jediní, že?

A to, jak se ukazuje, je právě pro grantové komise problém. Nechápou, že nejsme klasická galerie, ale jde nám především o reflexi, diskusi, o vztah umění ke každodennímu životu. S tímhle přístupem totiž nemá český, konvenčně vzdělaný kurátor a tak zvaný „odborník“ zkušenost. Považují nás za hybrid. Svou roli tu hraje i profesionální nevraživost; jde jim totiž o exkluzivitu expertního pohledu, čímž ale přístupnost umění pro veřejnost spíš problematizují.

Pravda je, že lidé si často stěžují, že současnému umění nerozumějí…

K tomu, aby člověk cítil potěšení z umění, nepotřebuje žádnou kvalifikaci, průpravu nebo dokonce návod. Kdybychom museli umění rozumět, byla by to chyba umění, ne diváků. V umění totiž hrají roli různé odstíny, kontexty, významy…

Proč je tady ve vnímání moderního umění tak propastný rozdíl mezi „profesionály“ a širokou veřejností?

Existují zde ti, co takzvaně „vědí“. Většina populace je pro ně nesvéprávná, protože „neví“. I když je to prokazatelná blbost, je to názor, který je možno akceptovat. Co ale nelze akceptovat je fakt, že se úzká skupina expertů dostává do pozic, ze kterých tenhle názor diktuje ostatním. A ti ho bezelstně spolknou, a tak se stává, že v současném umění (neplatí to paušálně) vzniká uzavřený kruh, kde si vzájemně notují umělci, kurátoři, kritici, média, sběratelé, trh. Tihle všichni mají zájem na zmíněné exkluzivitě, z níž jim plynou rentabilní výhody. Je to prostě teror expertů a poradců!

To zní hrozivě!

Je to ještě horší. Takhle se totiž víc a víc etabluje monokultura. Jsme v globálním světě, lidi čtou sobě se podobající časopisy a s uměním se zachází jako s komoditou; množí se návody, kterak se stát slavným umělcem a zbohatnout. A taky se tu točí nepředstavitelné, až perverzní peníze.

Jak z toho bludného kruhu ven?

Myslím, že cesta je jedině v oslabování ce­chovního monopolu a jeho exkluzivity. Ku­rátoři mluví jazykem, kterému rozumějí jen oni sami. A někdy ani to ne. Umělci zhusta tvoří něco, co vypadá jako umění, ale debata o tom jaksi chybí, takže dneska není niko­mu jasné vůbec nic, snad kromě člena hodnotí­cí komise Marka Pokorného (smích).

Jak tedy poznáme umění?

To dneska nikdo neví. Kdo je umělec? Co je umění a jaká je jeho role? Posledních padesát let je obsahem umění ono samo. Bohužel se to odehrává v tak exkluzivní formě, že z toho až mrazí. Co ale nikdo nezpochybňuje, je zázrak umění, když vás zasáhne jako blesk. Nemusíte tomu rozumět a přitom vám to změní svět. Spadne vám čelist, jste jako přimrazený. Tenhle stav se nedá ničím nahradit.

Když je všechno tak nejasné, proč je současné umění tak úspěšné?

Na to existuje několik teorií. Podle první se tam točí obrovské peníze, s nimiž je vždycky spojena publicita. Dalším důvodem je všeobecně vyšší úroveň vzdělání – v některých zemích má vysokoškolský diplom až třicet procent populace. A v neposlední řadě za to může i větší tlak na „konformitu“. Lidi takhle poněkud snobsky říkají: „Já jsem in.“ Tohle všechno napomáhá masivní propagaci umění a my všichni jsme součástí tohoto monopolu a zároveň jeho obětí.

Jak vidíte mladé umělce?

Současným trendem je brát umění nikoliv jako poslání, ale jako kariéru. Není to něco, co je těší do té míry, že nic jiného dělat nechtějí, že si nemůžou pomoct. Kdepak: připraví si výzbroj a výstroj, mají ty správné školy, koukají se kolem sebe, co se oceňuje, a běží naproti poptávce. Možná i podvědomě dělají něco, co vypadá jako umění, tváří se jako umění, hodnotí a vystavuje se jako umění, tak to pro ně určitě umění je. Ale existují i výjimky. I u nás v České republice je pár opravdu dobrých umělců, kteří dělají zajímavé věci.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 3. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 04/17 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Nikdo tak nádherně nezazpíval a nezazpívá Jednoho dne se vrátíš z filmu Tenkrát na Západě jako ona.



Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Iggy Pop

Iggy Pop

Letošní sedmdesátník Iggy Pop svou tvorbou stále popírá označení, které by se vzhledem k jeho dlouhodobému působení na hudební scéně snadno nabízelo – hudební fosilie. Naznačují to ostatně také dvě přezdívky, kterými byl v médiích počastován: Kmotr punku a Rockový leguán. Svým životním stylem je často srovnáván s Jimem Morrisonem, frontmanem legendárních The Doors. Určitě je sbližuje jejich devastující životní styl, pijácké a drogové excesy, ale už v tom se jejich cesty brzy rozcházejí. O čtyři roky starší Jim se nedožil ani třiceti, kdežto Iggy působí na hudební scéně více než padesát let.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Miloslav kardinál Vlk

Miloslav kardinál Vlk

V sobotu 18. března zemřel po těžké nemoci ve čtyřiaosmdesáti letech bývalý pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk. Nedlouho před svou smrtí poskytl Xantypě rozhovor, z něhož vybíráme několik jeho myšlenek.

Karel Jerie

Karel Jerie

Imaginativní svět Karla Jerie je plný lovců, superhrdinů, úklidových čet, dinosaurů i andělů. Většina z nich se během nadcházejícího měsíce zabydlí ve smíchovské Galerii Portheimka. Rozsáhlá retrospektivní výstava jednoho z nejvýraznějších současných výtvarníků a komiksových autorů se přitom vtěsná do dvou písmen: XL.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, mám radost, že jsme uzavřeli spolupráci s Centrem současného umění DOX. Je to galerie mimořádná, za pár let existence si získala mezinárodní věhlas. Na ploše šesti tisíc metrů čtverečních pořádá významné světové výstavy, divadelní performance, vzdělávací pořady i další akce. A za tím vším stojí Leoš Válka, drobný muž s mohutnou vizí, kterého si velice vážím (a zdaleka nejen já). Emigroval, od roku 1981 žil v Austrálii, a po revoluci se světoběžník s mnoha zkušenostmi do Čech vrátil. Přeměnil starou fabriku v krásnou moderní architekturu, založil galerii a je jejím ředitelem. Dlouho o galerii snil, a dříve než DOX v pražských Holešovicích vybudoval, inspiroval se v nejslavnějších výstavních domech nejen v Evropě. Jak centrum vznikalo a jak se předtím vyvíjel dobrodružný život Leoše Války v emigraci, to se dozvíte v rozhovoru, který s ním vedla Magda Šebestová.

Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Jaroslav Sedlák je zakladatelem Jihočeské záchranné brigády kynologů. Se psy žije celý život a z několika vychoval psí záchranáře, kteří se specializují na hledání v sutinách a pod vodou, například na Lipenské přehradě.

Dagmar Pecková

Dagmar Pecková

Světoznámá česká mezzosopranistka Dagmar Pecková představí v dubnu svůj nový komponovaný pořad. Premiéra kabaretu WANTED – zasvěceného tvorbě Kurta Weilla – proběhne 12. dubna ve velkém sále pražské Lucerny. Podobu připravované revue, jejíž režii a výpravu vytváří známé autorské duo CABANI, naznačila už tisková konference ze začátku března. Pódium Lucerny ozdobil barový pult, balkony se proměnily v dobový šantán s pestře oděnými tanečníky a tanečnicemi. O této velkorysé show, pořádané během sedmnácti dubnových večerů v produkci Sagl Production, jsme si povídali s její inspirátorkou a protagonistkou.

Kultura - výběr z článků

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Komiks

Komiks

V souvislosti s vývojem rockové hudby panoval v minulosti v české kotlině názor, že největším nepřítelem lidstva byly rock and roll a coca cola. Přidal bych k tomu ještě jeden produkt, a tím byl komiks. Rock and roll je dnes už uznávanou veličinou coby základ hudby, která od druhé poloviny padesátých let až do současnosti poznamenala dějiny muziky i dalších uměleckých žánrů, včetně komiksu. Coca cola je dnes jednou z nejprestižnějších značek. Komiks ale o své místo na slunci paradoxně stále bojuje.

Lukáš Vondráček

Lukáš Vondráček

Navzdory mládí patří dvaatřicetiletý Lukáš Vondráček do absolutní špičky světových pianistů. V roce 2016 zvítězil na nejnáročnější pianistické soutěži Queen Elisabeth v Bruselu a jeho život dostal hvězdné obrátky.

Newyorské metro

Newyorské metro

Pán, kterému se otevřel kufr a pronásleduje úprkem své odlétající stránky rukopisu, červený zajíc, plastický podmořský svět s hejny drobných rybek a oranžových hvězdic, květy a sytě červené bobule ptačího zobu ve velikém zvětšení, sloni dovádějící na zdi, pánské a dámské klobouky, rojící se včely, liliputánské bronzové postavičky, např. žena, která si čte knihu a přitom sedí na mrtvém byznysmenovi podloženém hromadou peněz… To vše a mnohé další je zde k vidění, takže pokud jste chtěli jet metrem do umělecké galerie, nemusíte nasedat na vlak, protože už jste v ní.

10 let LaFa

10 let LaFa

Holešovická La Fabrika vznikla před deseti lety a od té doby si postupně vydobyla postavení respektované pražské umělecké scény, která poskytuje dokonalé technické zázemí mnoha umělcům různých žánrů. Hercům, muzikantům, tanečníkům, artistům, výtvarníkům a fotografům, občas i sportovcům. Otcem myšlenky i realizace je Richard Balous, s velkou podporou své ženy Zuzany. Program, který La Fabrika nabízí, je velice pestrý. Kromě divadelních představení (např. s Taťánou Vilhelmovou, Vojtou Dykem, Marthou Issovou, Zuzanou Bydžovskou, Annou Polívkovou, otcem a synem Prachařovými a dalšími herci) se tu konají koncerty, taneční představení, léta zde měl domovskou scénu soubor La Putyka. A letos se na zdejší scéně uskuteční již potřetí festival nonverbálního divadla. Zkrátka a dobře v La Fabrice to tepe a pořád je tam narváno. A Richard slibuje, že je to teprve začátek! Blahopřejeme!

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne