Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Hledají v sutinách i pod vodou

Jaroslav Sedlák je zakladatelem Jihočeské záchranné brigády kynologů. Se psy žije celý život a z několika vychoval psí záchranáře, kteří se specializují na hledání v sutinách a pod vodou, například na Lipenské přehradě.

 

text Pavel Pechoušek, foto archiv jaroslava sedláka

 

sedlak1jpg.jpg
Australskému honáckému psu Crossovi patří prvenství mezi psími záchranáři v seskoku padákem.

 

Celý život jste strávil se psy. Rozumíte jim?

To je asi příliš silný výraz. Chápu je, miluji je a čím více je poznávám, tím více si jich vážím. Můj obdiv k nim je vzhledem k jejich schopnostem bezmezný.

Přesto, neměl jste někdy pocit, že psům rozumíte víc než ostatní lidi?

To je asi pravda, jinak by se na mne známí i zcela neznámí lidé soustavně neobraceli se svými problémy, ani bychom neměli v našem kolektivu takové výsledky, jakých jsme dosáhli.

 

banner_clanek

 

S jakými problémy se na vás lidé obracejí?

Ti nejbližší známí chtějí, abych jim vybral nejlepší štěňátko, ostatní běžně chtějí doporučit pro ně nejvhodnější plemeno a následně poradit s problémy ve výchově a výcviku. Protože přednáším kynologii na Jihočeské univerzitě, setkávám se tam i s velmi pitoreskními požadavky studentů, třeba abych jejich psa odnaučil stydět se při venčení.

Jací jsou vaši současní čtyřnozí společníci?

Posledních patnáct let mám australské honácké psy, fenu Engie a psa Crosse, který se stal průkopníkem tohoto plemene v záchranařině. Vzhledem k vynikajícímu čichu, neúnavnému temperamentu, železnému zdraví a naprosté oddanosti svému vůdci smečky, což jsem přirozeně já, byla má volba jasná. Navíc velikost a bezkonkurenčně hustá srst, která výtečně izoluje ve velkých vedrech i při mrazech, předurčují jedince tohoto plemena stát se úspěšnými záchranáři.

 

sedlak2jpg.jpg
Slaňování a trénink v podvěsu pod vrtulníkem patří k základním dovednostem záchranářů.

 

 

Původně jste ale měl boxery. Proč právě tohle plemeno?

V současnosti mám již svého desátého psa, všichni u mne prožili celý život, od štěňátka až do smrti. Všechny jsem si sám vybral, a byly to psí osobnosti, na které moc rád vzpomínám. Třicet let jsem se věnoval výcviku i chovu boxerů, kteří jsou nesmírně zajímavým plemenem. Zejména pro svou hravost a nevídanou mimiku jsou výbornými společníky, i když pro záchranařinu mají handicap krátké srsti. Převážně je totiž lidé chovají v bytech, často je nechávají spát v postelích, čímž postupně choulostivějí, a to je pro záchranářský výcvik cesta do pekel.

Lidé si dnes často pořizují psa, i když se o něj neumějí postarat, a berou ho spíš jako ozvláštňující doplněk…

Bohužel řady snobů a zbohatlíků se rozrůstají a ruku v ruce s tím i jejich touha vlastnit exotická plemena, která bývají sama o sobě problémem, protože vyžadují specifický přístup. Na ten ale jejich majitelé nemají čas, ani zkušenosti. Dalším velkým problémem je „polidšťování“ psů, které je strašně škodlivé. Pes je sice osobnost, ale v úrovni úplně jiného živočišného druhu, takže komunikace s ním musí probíhat podle zcela jiných zákonitostí než s lidmi.

Jak často své psy cvičíte?

Každý má svému psovi ideálně věnovat dvě hodiny intenzivního výcviku denně. To ovšem vždycky nejde, takže je nutno improvizovat. Ale nemusí jít vždy o výcvik, důležitý je především úzký kontakt.

Můžete říct, který z vašich psů ty ostatní v něčem převyšoval, a vzpomínáte na něj raději než na ty ostatní?

Na každého ze svých psů dokážu dlouho vzpomínat, s každým mne poutá řada konkrétních příběhů, protože všichni se mnou měli velice pestrý život. Nejenže jsem se jim věnoval při výcviku, ale rád jsem s nimi absolvoval i dovolené na horách, na lyžích, u moře, na kánoích nebo třeba i seskoky padákem či noci pod širákem v jednom spacáku. Žádného z nich nedokážu vyzdvihnout nad ostatní, ale moc se těším, až se s nimi se všemi za tím „duhovým mostem“ opět setkám.

Slyšel jsem, že mezi psem a budoucím pánem musí přeskočit jiskra. Je to tak?

Svého psa si musí každý majitel vážit, a to je možné jen za předpokladu, že u nich nastane naprostá souhra a porozumění. Jinak pouze žijí vedle sebe a pes, protože je naprosto geniálním živočišným druhem, musí vyvažovat neschopnost a nedokonalost svého lidského partnera.

 

sedlak3jpg.jpg
Jaroslav Sedlák se svým dvojnásobným mistrem ČR Crossem, který pracuje spolehlivě v lavinách, v sutinách i ve vodě.

 

 

Vybral jste někdy špatně?

Protože jsem vždycky vycházel z rodokmenu rodičů, nemohl jsem vybrat špatně. Pozorování vrhů a her štěňátek mi vždycky samo zřetelně prozradilo, které z nich je pro mne to absolutně nejlepší, takže jsem nikdy zklamán nebyl.

Máte nějaký zážitek se psem, na který nezapomenete?

S přihlédnutím k tomu, že svým psům jsem několikrát byl vděčný za záchranu vlastního života, určitě není frází, že nezapomenutelných zážitků je dlouhá řada. Nade všechny je ale určitě emotivně nedostižný okamžik, když při misi po tureckém zemětřesení mi poprvé na hromadě sutin pes štěkotem oznámil nález živého člověka. Popisné číslo zříceného domu 228A z Atatürk Bulvari jsem si přivezl z Turecka domů na památku, jako připomínku nádherného pocitu, který jsem zažil uprostřed hrůzy.

Můžete uvést konkrétní příklad záchrany vašeho života vlastním psem?

Při zpravidla týdenních pobytech na záchranných misích jsme většinou zažívali mnoho dalších doznívajících otřesů země, jejich počty šly často do stovek a postupně slábly. Na Tchaj-wanu jsme jeden z nejvýraznějších záchvěvů ostrova zažili asi třetí den našeho působení, podle záznamu seismografu byl o síle 6,8 Richterovy škály. Zastihl nás uprostřed prohledávání narušených budov, které sice držely ještě pohromadě, ale byly často nakloněny na bok, některé až v úhlu 45 stupňů. Uprostřed intenzivního prohledávání polozříceného hotelu se můj dosud bezchybně pracující pes Duxy náhle zarazil, zdánlivě bez příčiny se rozběhl kupředu a vyřítil se z budovy ven. Překvapeně jsem jej následoval a pak se za mnou v několika sekundách zhroutila k zemi prohledávaná budova. Díky dosud nepojmenovanému šestému smyslu psů se mi rychlou reakcí na Duxyho instinktivní projev podařilo zachránit si život. Podařilo se to i dalším dvěma českým kolegům, kteří z objektu vyběhli za námi ještě včas. Záchvěv ale skončil tragicky pro dva korejské záchranáře, kteří nestačili narušený komplex opustit. Pracovali na vyprošťování kousek od nás samostatně a velmi obětavě, ale psy s sebou neměli, takže je bohužel neměl kdo svým obdivuhodným instinktem varovat. 

Kde všude jste se zúčastnil záchranných misí?

Jako psovod jsem byl na záchranných misích v Turecku (Gölcük, Düzce), na Tchaj-wanu a v indickém Gudžarátu. Kromě vyproštění dvou živých lidí jsme při nich označili nálezy desítek mrtvých těl. V tuzemsku má naše skupina na kontě dvanáct zachráněných lidských životů, desítky nálezů utonulých plavců nebo obětí trestných činů.
Naše praktická nasazení ale nejsou záležitostí jednotlivce, jedná se o souhru a spolupráci celého kolektivu, přičemž největší roli hraje čas, kdy jsme k zásahu voláni. Většinou jdeme do zásahu v době, kdy naděje na záchranu života už téměř vyprchala. Nálezy již mrtvých osob jsou poměrně početné a odměnou nám je především vděčnost pozůstalých. V poslední době ale požadavky na naši spolupráci nejsou tak časté, klesly v průměru z dvaceti ročně až na současných pět. Snad je to větší opatrností, obezřetností, připraveností…

Vychováváte psy, kteří hledají lidi zasypané v sutinách, ale i pod vodní hladinou. Jak vypadá tento podvodní výcvik?

Krátce po revoluci nás navštívila americká záchranářka Caroline Hebbart z New Jersey, která nás seznámila s vyhledáváním utonulých osob pod hladinou. Jedná se o jednu z nejnáročnějších výcvikových disciplín, při níž leží pes na přídi člunu a čicháním po vodní hladině lokalizuje místo nálezu utonulé osoby na dně. Směr pohybu a rychlost člunu po hladině musí dirigovat sám psovod, který leží na přídi vedle psa a bedlivě sleduje jeho sebemenší reakce. Po zaštěkání psa následuje vyhodnocení místa nálezu, které je ale velmi ovlivněno mnoha dalšími faktory: prouděním vody, její teplotou, hloubkou a silou větru.

Speciální výcvik provádíte i v Přední Výtoni na Lipensku, jak takový výcvik vypadá?

Lipenská základna je ideální především svým technickým zázemím. Největší devízou pro výcvik je sutinový trenažér, který je vybudován na pozemku bývalé střelnice Pohraniční stráže Spáleniště.

Na Lipně se v létě uskuteční republikový šampionát. Jak bude vypadat?

Pro vodní disciplíny máme díky dlouholeté skvělé spolupráci k dispozici policejní loděnici v Přední Výtoni, kde se pořádají zkoušky i soutěže. V letošním roce tam 29. července bude probíhat Český pohár vodních prací, který je nejvyšší soutěží v České republice v této oblasti výcviku. Kromě předepsaných cviků poslušnosti plní psi i několik cviků pomoci plavcům v nesnázích a hlavně potom imitované vyhledání utonulé osoby na vodní ploše sto krát dvě stě metrů. Lipno je pro nás velmi zajímavé už proto, že jsme zde v minulosti absolvovali řadu praktických zásahů při hledání utonulých.

Můžete být konkrétní?

V podstatě všechna pátrání policie a ha­sičů na Lipně po utonulých plavcích, ry­bářích nebo furiantech sázejících se po deseti pivech, kdo z Frymburku doplave dříve na druhý břeh, byla za účasti členů naší záchranné brigády, většinou ve spolupráci s vodní záchrannou službou.

Jak a proč jste se ke psům vlastně dostal?

Svého prvního psa jsem si kdysi bral jako společníka na toulky přírodou, žádný výcvik jsem neplánoval. Připadal mi jako jakési nemístné komandování. Až do té doby, než jsem zjistil, že pes je naopak nesmírně vděčný za jakoukoliv činnost, k smrti nerad se nudí. A pak mě nejdříve sportovní, později záchranářský výcvik doslova pohltil.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 3. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 04/17 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Leoš Válka

Leoš Válka

V roce 1981 emigroval do Austrálie, kde založil několik společností specializovaných na stavby, interiérový design a development. Po návratu do Prahy inicioval a s finanční pomocí partnerů zrealizoval projekt výstavby největší soukromé výstavní instituce v České republice, která se zcela vymyká tradičnímu pojetí galerie. Je tedy zakladatel, navíc ředitel a předseda představenstva Centra současného umění DOX. Na základě nominace prezidenta Václava Havla za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění mu byla v roce 2011 udělena cena Ministerstva kultury ČR, letos ho ministr kultury ocenil titulem Mecenáš české kultury.

Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Iggy Pop

Iggy Pop

Letošní sedmdesátník Iggy Pop svou tvorbou stále popírá označení, které by se vzhledem k jeho dlouhodobému působení na hudební scéně snadno nabízelo – hudební fosilie. Naznačují to ostatně také dvě přezdívky, kterými byl v médiích počastován: Kmotr punku a Rockový leguán. Svým životním stylem je často srovnáván s Jimem Morrisonem, frontmanem legendárních The Doors. Určitě je sbližuje jejich devastující životní styl, pijácké a drogové excesy, ale už v tom se jejich cesty brzy rozcházejí. O čtyři roky starší Jim se nedožil ani třiceti, kdežto Iggy působí na hudební scéně více než padesát let.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Karel Jerie

Karel Jerie

Imaginativní svět Karla Jerie je plný lovců, superhrdinů, úklidových čet, dinosaurů i andělů. Většina z nich se během nadcházejícího měsíce zabydlí ve smíchovské Galerii Portheimka. Rozsáhlá retrospektivní výstava jednoho z nejvýraznějších současných výtvarníků a komiksových autorů se přitom vtěsná do dvou písmen: XL.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, mám radost, že jsme uzavřeli spolupráci s Centrem současného umění DOX. Je to galerie mimořádná, za pár let existence si získala mezinárodní věhlas. Na ploše šesti tisíc metrů čtverečních pořádá významné světové výstavy, divadelní performance, vzdělávací pořady i další akce. A za tím vším stojí Leoš Válka, drobný muž s mohutnou vizí, kterého si velice vážím (a zdaleka nejen já). Emigroval, od roku 1981 žil v Austrálii, a po revoluci se světoběžník s mnoha zkušenostmi do Čech vrátil. Přeměnil starou fabriku v krásnou moderní architekturu, založil galerii a je jejím ředitelem. Dlouho o galerii snil, a dříve než DOX v pražských Holešovicích vybudoval, inspiroval se v nejslavnějších výstavních domech nejen v Evropě. Jak centrum vznikalo a jak se předtím vyvíjel dobrodružný život Leoše Války v emigraci, to se dozvíte v rozhovoru, který s ním vedla Magda Šebestová.

Dagmar Pecková

Dagmar Pecková

Světoznámá česká mezzosopranistka Dagmar Pecková představí v dubnu svůj nový komponovaný pořad. Premiéra kabaretu WANTED – zasvěceného tvorbě Kurta Weilla – proběhne 12. dubna ve velkém sále pražské Lucerny. Podobu připravované revue, jejíž režii a výpravu vytváří známé autorské duo CABANI, naznačila už tisková konference ze začátku března. Pódium Lucerny ozdobil barový pult, balkony se proměnily v dobový šantán s pestře oděnými tanečníky a tanečnicemi. O této velkorysé show, pořádané během sedmnácti dubnových večerů v produkci Sagl Production, jsme si povídali s její inspirátorkou a protagonistkou.

Lidé - výběr z článků

Martin Glaser

Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Miloš Vajner

Miloš Vajner

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař (29) se narodil a vyrůstal v Praze, od patnácti let však žije v USA. Vystudoval tvůrčí psaní na New York University, kde získal prestižní stipendium E. L. Doctorow Fellowship. Jeho debutový román KOSMONAUT Z ČECH byl u nás uveden v rámci literárních večerů v pražském Centru současného umění DOX ve vzducholodi Gulliver.

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

V souvislosti s dubnovým uvedením americké skupiny The Cars a jejího frontmana a hlavní autorské osobnosti Rika Ocaska do Síně slávy rock’n’rollu znovu ožívá téměř neuvěřitelný příběh jeho manželky, topmodelky českého původu Pavlíny Pořízkové. Počátkem sedmdesátých let minulého století plnil přední stránky zahraničních médií. Připomíná se ale i příběh jejich manželství. Věkově nerovnocenný pár, jenž od sebe dělí šestnáct let, spolu prožil již více než tři desetiletí. V oblasti šoubyznysu to je dost výjimečné. Drsná americká média tuhle dvojici označila jako „krásku a zvíře“. Časopis Harper’s Bazaar Pavlínu totiž v roce 1992 zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa a i dnes, kdy již překročila padesátku, je stále velmi půvabná a křivky jejího těla by jí mohla závidět nejedna dvacetiletá. Ric však má do ideálu mužské krásy daleko…

Vlasta Čiháková Noshiro

Vlasta Čiháková Noshiro

Historička umění, japanistka a kurátorka Vlasta Čiháková Noshiro (73) žije v Čechách, za svou druhou vlast však považuje Japonsko. Mnoho let tam pracovala, od Japonců se naučila pokoře a sebeovládání. Císař Akihito jí letos udělil prestižní japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne