Dagmar Pecková

V kůži Mackieho Messera

Světoznámá česká mezzosopranistka Dagmar Pecková představí v dubnu svůj nový komponovaný pořad. Premiéra kabaretu WANTED – zasvěceného tvorbě Kurta Weilla – proběhne 12. dubna ve velkém sále pražské Lucerny. Podobu připravované revue, jejíž režii a výpravu vytváří známé autorské duo CABANI, naznačila už tisková konference ze začátku března. Pódium Lucerny ozdobil barový pult, balkony se proměnily v dobový šantán s pestře oděnými tanečníky a tanečnicemi. O této velkorysé show, pořádané během sedmnácti dubnových večerů v produkci Sagl Production, jsme si povídali s její inspirátorkou a protagonistkou.

 

text Jan Foll, foto Petr Kurečka a Jaroslav Urban  

 

peckova1jpg.jpg 

 

Proč právě Kurt Weill?

První impuls přišel už dávno. V roce 1992, tedy před pětadvaceti lety, skoro přesně v tentýž den jako chystaná premiéra v Lucerně, jsem měla premiéru ve Státní opeře Stuttgart. Účinkovala jsem tehdy ve Weillově a Brechtově opeře VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY. Do sopránové role Jenny mě tenkrát obsadila kontroverzní německá režisérka Ruth Berghaus. Během osmi týdnů dosti tvrdých zkoušek – jak hudebních, tak režijních – jsme neustále vedly diskuse o tom, jak Weilla vnímat a zpívat. A já začala chápat, že ta hudba, která svým způsobem připomíná návykovou drogu, stojí za bližší poznání. Přísahala jsem si, že se k ní jednou vrátím.

A kdy se váš zájem oživil?

Asi před dvěma lety jsem během jízdy autem poslouchala německou stanici SWR2, která je podobná naší Vltavě. Vysílali tam asi hodinové pásmo o Kurtu Weillovi a Bertoltu Brechtovi. Ten pořad mě tak fascinoval, že jsem si okamžitě sedla k počítači, objednala si všechny dostupné klavírní výtahy a pustila se do studia těch úchvatných songů. Mezitím jsem také poslouchala Lotte Lenyu, manželku Kurta Weilla, vlastně jedinou autentickou interpretku jeho písní.

 

banner_clanek

 

Čím je Weillova tvorba výjimečná?

Byl to geniální reformátor klasických oper. Jejich tradiční témata – spjatá s dnes už poněkud vyčpělým romantickým patosem – přenesl z honosných paláců a nóbl salonů do obyčejných putyk, šantánů, bordelů i do podezřelých zákoutí zločinecké galerky. Jeho kariéra začala raketovým startem v Německu počátkem dvacátých let minulého století. Jeho operní prvotina měla premiéru rovnou ve Státní opeře v Drážďanech. Spolupráce s Bertoltem Brechtem ho katapultovala do první ligy doma i po celém světě. Později, když kvůli svému židovskému původu emigroval a nakonec doputoval až do Ameriky, ho zásadně inspiroval obdiv k americké hudbě. V jeho dílech lze proto najít spoustu jazzových prvků.

Já si vždycky myslel, že Weill skládal hlavně šansony…

Ale to je samozřejmě pravda. Narážíte zřejmě na songy, které u nás zpopularizovala Hana Hegerová. Viděla jsem ji na serveru YouTube v berlínském představení KURT WEILL REVUE z roku 1989, kde byla úžasná. Skvěle vedený hlas, bezchybná němčina, o emocionálním náboji ani nemluvě. Nesmírně si jí vážím také za její nahrávky BARBARA SONG a SURABAYA JOHNNY s krásnými texty Pavla Kopty… Musím však zároveň dodat, že vnímání Kurta Weilla je dnes trochu překroucené. Jeho nejslavnější píseň MACKIE MESSER nazpívalo hodně populárních zpěváků, včetně Louise Armstronga, Franka Sinatry nebo Robbieho Williamse. A tím pádem vzniká mylný dojem, že Weill byl především autorem pop-music. Lidé, kteří se podívají na plakát naší připravované show, se mě občas ptají, jestli jsme přesedlali na „popinu“. Ale samotný Weill se považoval za autora novodobých oper, lépe řečeno žánru, který označoval za „music theatre“, tedy hudebního divadla. V něm je důležitý nejen zpěv, ale i mluvené slovo, pohyby účinkujících, scénografie a další inscenační složky. Což je přesně to, co mě v mé práci vždycky zajímalo.

 

peckova2jpg.jpg
Autoři a protagonisté show WANTED (v popředí zleva): Šimon Caban, Dagmar Pecková, Michal Caban, producent Tomáš Ságl, barytonista Jiří Hájek, kostýmní výtvarnice Simona Rybáková a dirigent Jan Kučera

 

 

Zřejmě to souvisí s vaším naturelem, se snahou prolamovat operní kánony…

Máte pravdu, nepovažuji se totiž za operní pěvkyni v tradičním slova smyslu. Takové pojetí má přídech statičnosti, dokonce až jakési „kredencióznosti“, což se mi příčí. Pokud si mě publikum pamatuje z mé role Carmen, musí vědět, že typická operní zpěvačka jsem nikdy nebyla a nebudu. Nikdy mi nestačilo vyjadřovat se pouze hlasem. Vždycky tam bylo, jak aspoň doufám, něco navíc. Víc duše, víc tělesnosti, víc snahy o herectví. Nebyla jsem zkrátka Pecková, ale Carmen. A toho bych chtěla docílit i v naší připravované revue.

Máte v tomto ohledu nějaké vzory?

Odjakživa jsem obdivovala Mariu Callas. Ta vždycky věděla, co zpívá, a uměla to i adekvátně interpretovat. Proto nikdy nezněla povrchně.

Vraťme se k připravované inscenaci v Lucerně. Jak bude vypadat?

Bude to velkolepá kabaretní revue s patnácti hudebními čísly. Víc zatím prozradit nemůžu. Ale můžu snad říct, že scénář napsali CABANI a že spojujícím motivem inscenace bude příběh o přátelství Kurta Weilla a Bertolta Brechta. Budu v ní nejen zpívat, ale také mluvit. Ale mluvené slovo by mělo být specifickým výrazovým prostředkem našeho večera.

Kdo další se na té revui podílí?

Kostýmy vymýšlí Simona Rybáková, žena Šimona Cabana. Chceme v nich maximálně potlačit tu operní zatuchlost a „kredencióznost“, o níž už byla řeč. Základem bude korzet, k němu přibudou různé sukně, topy, boa a další doplňky. Kostýmy by měly zdůrazňovat klasicky elegantní ženskou siluetu. Ten pánský převlek za Mackieho Messera – inspirovaný nezapomenutelným klipem Miloše Kopeckého – je groteskní nadsázka, něco jako třešnička na dortu. Z hudebního hlediska se zmíním aspoň o dvou nejdůležitějších spolupracovnících. Prvním je Jan Kučera, skvělý dirigent, skladatel, pianista a autor některých aranžmá. V naší show bude dokonce i zpívat. Na jevišti Lucerny se spolu se mnou objeví také sólista pražského Národního divadla, barytonista Jiří Hájek. Jirku jsem oslovila kvůli jeho famóznímu hlasovému projevu. Chci, aby to byl večer Weilla zpívaného, ne recitovaného.

Na léto připravujete v Chrudimi hudební festival ZLATÁ PECKA. Jak se zrodil?

Před několika lety jsme se Štefanem Margitou společně vystupovali v rámci festivalu SMETANOVA LITOMYŠL. A protože v samotné Litomyšli už nebyly prostorové kapacity, uskutečnil se v chrudimských klášterních zahradách. Při pohledu na ta krásná místa mě napadlo, že by se do nich hodil festival. Navíc jsem se narodila v nedaleké vesnici Medlešice. S tím nápadem jsem tenkrát oslovila starostu, ale pak to nějak usnulo. Když jsem tam loni v dubnu koncertovala ke svému jubileu, tu myšlenku jsem mu nadhodila znovu. A on okamžitě pozitivně zareagoval. Než jsem večer odjížděla, všechno už bylo domluvené.

Co bude náplní festivalu?

Zahájení proběhne 27. srpna, první ročník bude ve znamení CARMEN. Druhý den se uskuteční koncert árií z klasické opery, povedu také několikadenní výukový seminář o interpretaci děl vrcholného romantismu a začátku dvacátého století; 2. září proběhne happening v mých rodných Medlešicích, jehož součástí bude módní přehlídka mé kamarádky Ivany Follové. A chystáme taky premiéru zajímavého projektu s herečkou Bárou Hrzánovou.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 3. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 04/17 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Leoš Válka

Leoš Válka

V roce 1981 emigroval do Austrálie, kde založil několik společností specializovaných na stavby, interiérový design a development. Po návratu do Prahy inicioval a s finanční pomocí partnerů zrealizoval projekt výstavby největší soukromé výstavní instituce v České republice, která se zcela vymyká tradičnímu pojetí galerie. Je tedy zakladatel, navíc ředitel a předseda představenstva Centra současného umění DOX. Na základě nominace prezidenta Václava Havla za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění mu byla v roce 2011 udělena cena Ministerstva kultury ČR, letos ho ministr kultury ocenil titulem Mecenáš české kultury.

Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Iggy Pop

Iggy Pop

Letošní sedmdesátník Iggy Pop svou tvorbou stále popírá označení, které by se vzhledem k jeho dlouhodobému působení na hudební scéně snadno nabízelo – hudební fosilie. Naznačují to ostatně také dvě přezdívky, kterými byl v médiích počastován: Kmotr punku a Rockový leguán. Svým životním stylem je často srovnáván s Jimem Morrisonem, frontmanem legendárních The Doors. Určitě je sbližuje jejich devastující životní styl, pijácké a drogové excesy, ale už v tom se jejich cesty brzy rozcházejí. O čtyři roky starší Jim se nedožil ani třiceti, kdežto Iggy působí na hudební scéně více než padesát let.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Karel Jerie

Karel Jerie

Imaginativní svět Karla Jerie je plný lovců, superhrdinů, úklidových čet, dinosaurů i andělů. Většina z nich se během nadcházejícího měsíce zabydlí ve smíchovské Galerii Portheimka. Rozsáhlá retrospektivní výstava jednoho z nejvýraznějších současných výtvarníků a komiksových autorů se přitom vtěsná do dvou písmen: XL.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, mám radost, že jsme uzavřeli spolupráci s Centrem současného umění DOX. Je to galerie mimořádná, za pár let existence si získala mezinárodní věhlas. Na ploše šesti tisíc metrů čtverečních pořádá významné světové výstavy, divadelní performance, vzdělávací pořady i další akce. A za tím vším stojí Leoš Válka, drobný muž s mohutnou vizí, kterého si velice vážím (a zdaleka nejen já). Emigroval, od roku 1981 žil v Austrálii, a po revoluci se světoběžník s mnoha zkušenostmi do Čech vrátil. Přeměnil starou fabriku v krásnou moderní architekturu, založil galerii a je jejím ředitelem. Dlouho o galerii snil, a dříve než DOX v pražských Holešovicích vybudoval, inspiroval se v nejslavnějších výstavních domech nejen v Evropě. Jak centrum vznikalo a jak se předtím vyvíjel dobrodružný život Leoše Války v emigraci, to se dozvíte v rozhovoru, který s ním vedla Magda Šebestová.

Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Jaroslav Sedlák je zakladatelem Jihočeské záchranné brigády kynologů. Se psy žije celý život a z několika vychoval psí záchranáře, kteří se specializují na hledání v sutinách a pod vodou, například na Lipenské přehradě.

Osobnosti - výběr z článků

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne