Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Přinášíme rozhovor, který poskytla Xantypě v únoru 2002.

Nikdo tak nádherně nezazpíval a nezazpívá Jednoho dne se vrátíš z filmu Tenkrát na Západě jako ona.



 spinarovajpg.jpg

 

V OSTRAVĚ VÁM NEMAŽOU MED KOLEM HUBY

 

 Text Vašek Vašák, foto Vladimír Fyman a archiv

 Spousta lidí jí mnohokrát říkalo, že z Ostravy se kariéra nedělá, že by se měla přestěhovat do Prahy. „Jenomže v Ostravě mám syna, mámu, zázemí, spoustu kamarádů, a i když vám to bude znít možná divně – mně se tam líbí. Ostrava je hezké město. A mám ráda místní lidi. Sice dokážou říct do očí i nepříjemné věci, ale nemažou vám med kolem huby.“

 

 

Neříkej mi soudružko!

Do sedmi let žila v Pohořelicích u Brna. Pak se přestěhovali do Ostravy, kam šel otec za prací.

„Panelák pro mě znamenal do té doby nepoznaný luxus: splachovací záchod, krásná koupelna, ústřední topení. Do Pohořelic k babičce jsem se ale ráda vracela. Trávila jsem u ní všechny prázdniny. Celé dva měsíce. Měla zvířátka, byl tam klid, připadala jsem si úžasně svobodná. Koupali jsme se jen v sobotu, v neckách, když babička nanosila vodu a ohřála ji na plotně – v Ostravě jsem musela každý den. V Pohořelicích jsme jedli všechno lžící z hlubokého talíře – doma jsem byla nucena jíst příborem. Po prázdninách jsem byla vždycky jako zdivočelá.“

Sídliště se zpočátku nezdálo Věře tak atraktivní jako venkov. Časem si zvykla.

„Poruba je dodnes jedna z nejklidnějších ostravských čtvrtí. Školu jsem měla za rohem a musím říct, že jsem tam chodila ráda. Byla jsem zapsaná v různých kroužcích, po vyučování jsme hodně cvičili a na sobotu jezdili do lesa. Neflákali jsme se. Měli jsme skvělou partu.“

Do šesté třídy ale chodila opět v Pohořelicích.

„Naši se rozváděli, tak mě přestěhovali k babičce. Pamatuju, když jsem přišla do třídy a pozdravila, jak jsem byla z Ostravy naučená: ‚Čest práci, soudružko‘, pozvala si mě učitelka do sborovny a poučila, že tady se zdraví: ‚Dobrý den‘ a kantorky se oslovují: ‚Paní‘.

O přestávkách jsme nechodili jako u nás jenom pořád dokola po chodbách, ale mohli jsme vyběhnout do přírody, na oběd jsem si občas zašla domů. Bylo to super.“

 

První honorář – vánoční kolekce

Odmala ji to táhlo k hudbě. Na piano nebylo, musela vzít zavděk houslemi.

„Obzvlášť v Pohořelicích mě to v hudebce bavilo. Měli jsme skvělého profesora, který se nám věnoval. Nejvíc jsme se těšili na besídky, kde jsme se mohli předvést se školním orchestrem. Když jsem se pak vrátila do Poruby, připadal mi přístup učitelů tak neosobní, že jsem futrál s houslemi radši vždycky někde pohodila, a šla za školu. Provalilo se to, když na mě žaloval spolužák. Od té doby jsem na housle nesáhla.“

To už ale byla v plném proudu éra Beatles a Věra si vymodlila kytaru.

„Hudební průpravu jsem měla, základy jsem zvládla poměrně rychle. Navíc s pěti akordy může člověk vystačit dlouho.

Moje úplně první vystoupení se odehrálo v kulturáku při srazu osmých tříd. Soutěžili jsme v interpretaci vánočních písní za doprovodu kapely, se kterou tehdy zpívala i Marie Rottrová. To bylo něco! První cena byla vánoční kolekce.“

Věra vyhrála a spolužáci jí nadšeně tleskali. Natolik se jí to zalíbilo, že si usmyslela: budu zpěvačkou.

„Už v devítce jsem se přihlásila do soutěže Májový křišťál se svojí písničkou Socha. Asi mě tenkrát inspirovalo, jak jsem chodila každý den kolem sochy Lenina a přišlo mi líto, že tam stojí celé dny sám, je mu smutno a prší na něj.“

 

Vobruba mi nevěřil

Následovaly další soutěže. Na jedné z nich jí nabídl spolupráci známý hudebník Ivo Pavlík (to ještě chodila do učení – vyučila se v oboru chemické čistění). Ostrava tehdy v populární hudbě hodně znamenala. Jména Rottrová, Zagorová, Wykrent, ale i Pavlík, byly pojmy.

„S Ostravským rozhlasovým orchestrem (ORO) jsem natočila písničku Music box, která se dost hrála v rádiu. Ani mi to nepřišlo. Účinkovala jsem jen na čajích (jak se říkalo odpoledním zábavám pro mládež), a jakmile přijel do kulturáku v Porubě někdo slavný, vyhnali mě na pódium, abych mu předala kytici. Pavel Novák, Waldemar Matuška… Když u nás hrál TOČR, zeptal se mě dirigent Josef Vobruba: ‚Slyšel jsem, že tady máte skvělou zpěvačku, nějakou Špinarovou, znáš ji?‘ – ‚To jsem já,‘ povídám. ‚To určitě,‘ vysmál se mi Vobruba, protože si nedovedl představit, že ta malá sedmnáctiletá holka může mít takový hlas.“

V roce 1971 postavil Ivo Pavlík Věře skupinu.

„Její jádro – Anton Civopoulos, Jirka Bořuta a Karel Koláska – se mnou zůstalo až do roku 1988. Jen klávesáci se měnili.“

Spolupráce o osmnáct let staršího Ivoše s Věrou nakonec přerostla ve vztah a manželství. Jejich syn Adam (27 let) je dnes hráčem na klávesy v matčině doprovodné kapele. Stejně jako kdysi jeho otec. Kruh se uzavřel.

 

unor2002jpg.jpg

 

 

Jednoho dne se vrátíš

Věřin nádherně zbarvený, klenutý hlas se dostával posluchačům stále víc pod kůži, její písničky znal celý národ. Začínala být slavná.

„Jednou k nám přijela na návštěvu Helena Vondráčková se svým kapelníkem Luďkem Švábenským a Ivoš jim pustil desku, kterou právě přivezl z Německa. Byla na ní Morriconeho muzika z filmu Tenkrát na západě. Okouzlila mě. Když ji slyšela Helena, prohlásila, že by ji ráda nazpívala. Taky jsem si na ni myslela, ale byla jsem těhotná, zpívání v nedohlednu, tak mě to až tak nemrzelo. Když se k tomu ale ani po dvou letech neměla, nechala jsem ji otextovat a natočila ji sama.“

Psal se rok 1976. Několik let si písničky nikdo ani nevšiml.

„Až když se měl točit televizní pořad Ring volný, zeptal se mě režisér František Polák: ‚Nemáš něco pomalého?‘ a já mu nabídla Jednoho dne se vrátíš. A Frantu tenkrát napadlo, že místo původních slov budu zpívat v boxerském ringu text, předtištěný na tramvajovém lístku.“

Hit byl na světě.

„Myslím, že mě bude provázet až do smrti. Hodně skladatelů se snažilo napsat mi něco, co by se mu aspoň přiblížilo, ale nikomu se to nepodařilo. Je to neuvěřitelně vystavěná melodie.“

Přesto ji Věra na koncertech dlouho nezpívala. Zřejmě se jí zdálo, že se k jejímu rockovému image příliš nehodí.

„Dnes už si nemůžu dovolit nezahrát tituly jako Jednoho dne se vrátíš, Bílá Jawa 250, Fernando nebo Měj mě rád (což speciálně mě nadýmá pýchou, protože Měj mě rád jsem napsal pro Věru už před devatenácti lety a měl jsem za to, že už ji – společně s albem, na němž se objevila – dávno pokryl prach – pozn. aut.)

 

Na dně

V roce 1987 dolehla na Věru Špinarovou rána osudu. Ivo Pavlík se začal věnovat začínající ostravské hvězdičce Heidi. Jejich manželství doputovalo na slepou kolej. Věra ztratila manžela, a kapelníka, manažera a producenta v jedné osobě. Nastalo období tápání.

V té době se znova zamilovala – do idolu teenagerů, zpívajícího bubeníka Vítězslava Vávry. Vzali se a vyvstal problém, kde budou žít. Věře se do Prahy nechtělo. Nezbývalo, než aby ji následoval Víťa do Ostravy. Zkusil zpívat s její kapelou, ale odlišný repertoár vzájemnou spolupráci prakticky vylučoval. Ani muzikanti ho nepřijali. Byli odsouzeni k manželství na dálku. Ona v Ostravě, on v Praze. Vídali se, když měli volno, a toho moc nebylo.

Kapela Speciál ještě nějaký čas Věru doprovázela, než ji nahradila sestava Radek Pastrňák, Richard Kroczek a spol. (oba jmenovaní stáli později u zrodu skupiny Buty). Bohužel jen na čas. Chyběl někdo, kdo by vymyslel koncepci a uměl ji prosadit. Jako to uměl Pavlík.

„Navíc probíhalo období perestrojky, kulturáky si musely na sebe vydělat, což vedlo k jejich zavírání. Kšeftů bylo míň a míň.“

Do toho přišel převrat v roce 1989. Lidi přestala kultura na čas zajímat.

„Nakonec jsem musela skupinu rozpustit.“

Tržní prostředí přivedlo spousty hudebníků na dlažbu a do náruče alkoholu.

„Kapely se rozpadaly, muzikanti neměli do čeho píchnout, tak jsme se scházeli po hospodách. Abych měla z čeho žít, zpívala jsem po barech. Žilina, Brno a podobně. Šest hodin denně. Samé převzaté věci, ani jednu svoji.“

A pak jednou (1992) zazvonil u jejích dveří Petr Šiška, který měl se svou skupinou Petarda točit album. Nabídka zněla: duet. Nový impuls. Na albu nakonec zazněly dva jejich duety, které odstartovaly vzájemnou spolupráci.

Zhruba v téže době se ozval Milan Knížák. „Požádal mě, abych mu nazpívala na jeho desku pár písniček. Pamatuju na jeho ulítlé židle, které měl doma. Ani jsem nevěděla, jak mám na nich sedět. Pan Knížák se mi snažil pomoci. Radil, co na sebe a jak se líčit. Bohužel to bylo na můj vkus příliš extravagantní – jedno oko modré, druhé zelené… Každopádně jsem v něm poznala neobyčejně milého a přátelského člověka. Když slyším, jak proti němu někdo vystupuje, řeknu si, jak to může říct, když ho ani nezná. Ráda na něho vzpomínám.‘“

Takže zpátky do Ostravy. Jenomže koncerty s Petardou, ani nejrůznější akce, kde Věra zpívala na half playback, neznamenaly výrazný obrat k lepšímu. Navíc se jí začalo definitivně hroutit i druhé manželství. Snažila se ho ještě zachránit. Přijala v Praze angažmá ve dvou muzikálech. Mrazík a Benzin a Mejkap. Bohužel už nebylo co slepovat.

„Myslím, že kdybychom žili po celou dobu ve společné domácnosti, skončilo by to dřív.“

 

Volte Fischera!

Naštěstí už se rýsoval obrat k lepšímu. Jednak potkala muže, ve kterém našla vše, co v poslední době hledala (Michal je o třináct let mladší a není z muzikantské branže), navíc jí byla nabídnuta pomocná ruka, kterou od rozchodu s Pavlíkem tolik postrádala. Zachráncem se stal podnikatel Václav Fischer.

„Když jsem v sedmdesátých letech účinkovala v Praze, chodil pan Fischer na moje koncerty. Byl mým fanouškem, ještě než emigroval do Německa. Pak jsme se dlouho neviděli. Potkali jsme se až po revoluci. Při otevření pobočky Fischer Reisen v Ostravě.“

Těsně před senátními volbami ho chtěla podpořit a zakřičela do davu: „Volte Fischera!“ Až potom se dozvěděla, že to bylo v době, kdy už se senátoři nesměli na veřejnosti propagovat.

„Naštěstí vše dobře dopadlo. A když založil pan Fischer agenturu, nabídl, že mě bude zastupovat.“

S nadšením přijala a od té doby se cítí jako ve snách. To, co všechny Leony Machálkové už považují za samozřejmost, jí zní jak rajská hudba. Perfektní servis, promyšlené promotion, kostymérky, vizážistky. Ještě dnes ji leccos zaskočí. Když viděla, že nás přišlo z Xantypy víc, vyděsila se: „Dneska se nemůžu fotit, nejsem na to připravena.“ Náš art director a produkční ji uklidnili: „My se jdeme jen domluvit na koncepci titulní stránky.“ Něco podobného nikdy nezažila.

První, na čem se s Václavem Fischerem dohodla, bylo vydání cédéčka Staré hity. Nedávno za ně převzala Platinovou desku.

Nejnovější album Věry Špinarové nese název Za vše můžu já. Jak symbolické.

„Každý jsme strůjcem svého štěstí. Ale asi je dobře, že jsem tím vším prošla – ačkoli nemít v kapse ani korunu není zrovna povzbuzující. Alespoň si umím vážit lepšího. Ani v době, kdy jsem se ocitla na dně, nepřestávala jsem věřit, že se z něj jednou odrazím. Jinak bych to asi nikdy nedokázala.“

„Pokud se dobře prodá i moje nejnovější cédéčko, chtěla bych vydat ještě další výběr hitů, protože se na všechny nedostalo.“

Věra přiznává, že prožívá velmi šťastné období.

„Konečně zase vidím, že moje práce k něčemu vede, kromě toho se mám s kým podělit o radost, a to člověka posílí.“

Málokdy se shodne kritika a fanoušci populární hudby tak jednoznačně jako v případě Věry Špinarové. Od roku 1969, kdy se její jméno dostalo do povědomí veřejnosti, nikdo ani na okamžik nezapochyboval, že tato žena – ač malá vzrůstem – je velká zpěvačka. Její cesta však nebyla poseta růžemi. Po několika hubených letech, kdy opustila přední příčky hitparád a přestalo se jí dařit i v osobním životě, se Věra dokázala vrátit a její desky patří opět mezi nejprodávanější v zemi.

 

Milan Knížák, ředitel Národní galerie (V. Špinarová zpívá na jeho CD)

Věru Špinarovou považuji za naši nejlepší zpěvačku. Při jejím podání písně z filmu Tenkrát na západě mi běhá mráz po zádech. Přál bych si, aby zpívala velké milostné písně. Ona totiž vždy přesně odhadne, kolik sentimentu píseň potřebuje, a nikdy to nepřežene. Její cítění je v takových případech zatím neomylné.

 

Vítězslav Vávra, zpěvák, druhý manžel

S Věrou už jsem se tři roky neviděl. Něco jsme spolu prožili – hezké i méně hezké, jak už to v manželství bývá – ale nechci o ní mluvit špatně. Je to výborná zpěvačka.

 

Helena Vondráčková, zpěvačka

Věra je samozřejmě v naší populární hudbě pojem. Disponuje úžasným hlasovým materiálem, nádhernou barvou hlasu a ohromným nábojem. Vždycky se mi moc líbila. Kdykoli slyším píseň Jednoho dne se vrátíš z filmu Tenkrát na západě, vždycky mám mrazení v zádech. Mrzí mě jen, že úplně nevyužila daru, který jí byl dán. Jestli to bylo tím, že ne vždy za ní stál nejvhodnější manažer, nevím. Každopádně je fajn, že se jí ujal pan Fischer a nenechal její talent usnout. O Věře je dnes slyšet a může se těšit z krásného comebacku, který jí přeju.

 

Karel Šíp, textař, bývalý hudebník, současný bavič

Je to určitě ohromně talentovaná zpěvačka, o čemž svědčí i písnička z filmu Tenkrát na západě, která oslovuje už několikátou generaci. Nedávno jsem ji slyšel zpívat živě a byl jsem opět nadšen. Doufám, že se ze svého života poučila a vyvaruje se chyb, kterých se dopustila. Moc jí přeju, aby jí to vydrželo.

 

Václav Fischer, podnikatel

Věru Špinarovou jsem poprvé slyšel z tranzistoráku u nás na zahradě v Krhanicích. Bylo mi šestnáct, a tak se mi moc líbilo, že u ní „v zahradě roste kmín, a sama, že tam je.“ A tak jsem se stal alespoň pravidelným návštěvníkem jejích koncertů v pražském Rokoku. Později mě doprovázela v mé emigraci, samozřejmě jen na černém kotouči – rodiče mě pravidelně zásobovali jejími novinkami. Vlastně nikdy jsem s ní neztratil kontakt. Vůbec poprvé jsme si stiskli ruku, když zpívala na otevření mé nové cestovní kanceláře v Ostravě. O něco později mi zpívala na mých čtyřicátinách. Ještě později jsem byl v Divadle U hasičů na muzikálu Benzín a Mejkap, ve kterém skvěle ztvárnila jednu z hlavních rolí. Věra tehdy nevěděla nic lepšího, než přímo z jeviště a zcela spontánně sdělit divákům: „Jé, hele, pan Fischer.“ A o pár týdnů později začala naše spolupráce. Jsem moc rád, že ji moje agentura zajišťuje servis a ona se může soustředit jen na to, co dělá u nás asi vůbec nejlíp: na krásný zpěv. Věra se vrátila tam, kam vždy patřila: na výsluní české populární hudby. A jak dokázal nedávný koncert v Bratislavě – hvězdou je i na Slovensku. Doufám, že nám krásnými písničkami bude dlouho zpříjemňovat naši ne vždy snadnou a jednoduchou cestu životem. Její nádherný hlas je pro mě vždy povzbuzením i pohlazením.

 

Evžen Tošenovský, hejtman Moravskoslezského kraje

Věra Špinarová je nepřehlédnutelnou osobností české pop music, disponuje
velkým darem hlasu a je živoucím dokladem toho, jak se může výjimečný talent
prosadit i mimo Prahu. Má moje sympatie a obdiv i proto, že zůstává věrná
Ostravě.

 

Záchranáři dolu Lazy v Orlové:

Dalibor: „Věra je symbolem Ostravska.“ Mirek: „Je to naše hvězda.“ Jirka: „Když jsem ještě chodil na koncerty, slyšel jsem ji zpívat na Černé louce. Dodnes ji mám rád.“ Tonda: „Nejvíc se mi od ní líbí Tenkrát na Západě a Bílá Jawa 250.“ Ludvík: „Z dřívějška mám asi čtyři její desky. Ještě dnes si je občas pustím.“ Standa: „Na rozdíl od jiných si vždycky udělá čas přijít zazpívat na naše hornické slavnosti. Navíc si vážím toho, že neodešla za lepším do Prahy.“ Miroslav Konečný (vedoucí záchranář): „Souhlasím s kolegou. Určitě měla spoustu nabídek a nenechala, se zlákat vidinou peněz. Je vidět, že jí náš kraj něco říká.“

 

 

 

banner v článku

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

 

 

XANTYPA 04/17 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Leoš Válka

Leoš Válka

V roce 1981 emigroval do Austrálie, kde založil několik společností specializovaných na stavby, interiérový design a development. Po návratu do Prahy inicioval a s finanční pomocí partnerů zrealizoval projekt výstavby největší soukromé výstavní instituce v České republice, která se zcela vymyká tradičnímu pojetí galerie. Je tedy zakladatel, navíc ředitel a předseda představenstva Centra současného umění DOX. Na základě nominace prezidenta Václava Havla za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění mu byla v roce 2011 udělena cena Ministerstva kultury ČR, letos ho ministr kultury ocenil titulem Mecenáš české kultury.

Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Iggy Pop

Iggy Pop

Letošní sedmdesátník Iggy Pop svou tvorbou stále popírá označení, které by se vzhledem k jeho dlouhodobému působení na hudební scéně snadno nabízelo – hudební fosilie. Naznačují to ostatně také dvě přezdívky, kterými byl v médiích počastován: Kmotr punku a Rockový leguán. Svým životním stylem je často srovnáván s Jimem Morrisonem, frontmanem legendárních The Doors. Určitě je sbližuje jejich devastující životní styl, pijácké a drogové excesy, ale už v tom se jejich cesty brzy rozcházejí. O čtyři roky starší Jim se nedožil ani třiceti, kdežto Iggy působí na hudební scéně více než padesát let.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Miloslav kardinál Vlk

Miloslav kardinál Vlk

V sobotu 18. března zemřel po těžké nemoci ve čtyřiaosmdesáti letech bývalý pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk. Nedlouho před svou smrtí poskytl Xantypě rozhovor, z něhož vybíráme několik jeho myšlenek.

Karel Jerie

Karel Jerie

Imaginativní svět Karla Jerie je plný lovců, superhrdinů, úklidových čet, dinosaurů i andělů. Většina z nich se během nadcházejícího měsíce zabydlí ve smíchovské Galerii Portheimka. Rozsáhlá retrospektivní výstava jednoho z nejvýraznějších současných výtvarníků a komiksových autorů se přitom vtěsná do dvou písmen: XL.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, mám radost, že jsme uzavřeli spolupráci s Centrem současného umění DOX. Je to galerie mimořádná, za pár let existence si získala mezinárodní věhlas. Na ploše šesti tisíc metrů čtverečních pořádá významné světové výstavy, divadelní performance, vzdělávací pořady i další akce. A za tím vším stojí Leoš Válka, drobný muž s mohutnou vizí, kterého si velice vážím (a zdaleka nejen já). Emigroval, od roku 1981 žil v Austrálii, a po revoluci se světoběžník s mnoha zkušenostmi do Čech vrátil. Přeměnil starou fabriku v krásnou moderní architekturu, založil galerii a je jejím ředitelem. Dlouho o galerii snil, a dříve než DOX v pražských Holešovicích vybudoval, inspiroval se v nejslavnějších výstavních domech nejen v Evropě. Jak centrum vznikalo a jak se předtím vyvíjel dobrodružný život Leoše Války v emigraci, to se dozvíte v rozhovoru, který s ním vedla Magda Šebestová.

Jaroslav Sedlák

Jaroslav Sedlák

Jaroslav Sedlák je zakladatelem Jihočeské záchranné brigády kynologů. Se psy žije celý život a z několika vychoval psí záchranáře, kteří se specializují na hledání v sutinách a pod vodou, například na Lipenské přehradě.

Dagmar Pecková

Dagmar Pecková

Světoznámá česká mezzosopranistka Dagmar Pecková představí v dubnu svůj nový komponovaný pořad. Premiéra kabaretu WANTED – zasvěceného tvorbě Kurta Weilla – proběhne 12. dubna ve velkém sále pražské Lucerny. Podobu připravované revue, jejíž režii a výpravu vytváří známé autorské duo CABANI, naznačila už tisková konference ze začátku března. Pódium Lucerny ozdobil barový pult, balkony se proměnily v dobový šantán s pestře oděnými tanečníky a tanečnicemi. O této velkorysé show, pořádané během sedmnácti dubnových večerů v produkci Sagl Production, jsme si povídali s její inspirátorkou a protagonistkou.

Aktuálně - výběr z článků

Jak se daří luxusní restauraci na D1?

Jak se daří luxusní restauraci na D1?

Koncem roku se otevřela na nejfrekventovanější české dálnici D1 nová restaurace Signature, které stačilo půl roku na to, aby se o ní začalo mluvit nejen jako o té, která vznikla na místě, kde od devadesátých let stálo torzo rozestavěné budovy tyčící se nad déjedničkou u sjezdu na Popůvky. Od podzimu si Signature našla širokou klientelu, a to překvapivě nejen z řad řidičů D1.

Přestalo jim chutnat pivo, tak vyrábějí vlastní

Přestalo jim chutnat pivo, tak vyrábějí vlastní

Majitelé prosperující značky F. H. Prager Cyril Holub a Ondřej Frunc se začali výrobě cideru věnovat před sedmi lety, když jim přestalo chutnat pivo. Starý pivovar poblíž Kladna přeměnili na moštárnu, naučili se dlouhodobým studiem a nakonec i praxí zpracovávat jablka do moštu a z něj pak vytvořit perlivý cider. A nejen cider, ale také limonády s různými příchutěmi, třeba šípkovou, zázvorovou, maté, bylinkovou Sedm, originální jablečnou nebo anýzovou, která je jediná svého druhu na světě.

Zahradnictví

Zahradnictví

„Cítil jsem dluh vůči mámě, která z PELÍŠKŮ vypadla. Na konci šedesátých let, kdy se odehrávají, už byla vdaná, měla mě a bráchu a bydlela mimo rodinu mého dědečka Jindřicha Rohna, ve filmu Jiřího Kodeta,“ vysvětluje Petr Jarchovský, proč se znovu ponořil do rodinné historie a napsal scénář k filmové trilogii ZAHRADNICTVÍ, jež je situována do let 1939–1959.

Drahoš míří na Hrad

Drahoš míří na Hrad

Není „sluníčkář“, má obavy o českou demokracii, vládu s komunisty by nejmenoval, bezpečnost bez NATO si neumí představit

Skororevoluce v Bělorusku

Skororevoluce v Bělorusku

Bělorusko v poslední době zažívá řadu otřesů, které vyhání lidi demonstrovat v předvečer uctění nejvýznamnějšího svátku, který je tradičně cílem největších opozičních akcí. Jedná se o 99. výročí vyhlášení samostatné Běloruské národní republiky. Dvě události dostaly do ulic masy Bělorusů doposud držené zkrátka Lukašenkovou vládou. První má zásadní historický a pietní význam, druhá je svázána s ekonomickou situací obyvatelstva. Mohou společně vyústit i do politických změn?

Miloslav kardinál Vlk

Miloslav kardinál Vlk

V sobotu 18. března zemřel po těžké nemoci ve čtyřiaosmdesáti letech bývalý pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk. Nedlouho před svou smrtí poskytl Xantypě rozhovor, z něhož vybíráme několik jeho myšlenek.

Lví žena

Lví žena

Jak bojovat s nepřízní osudu? Inspirovat se můžete silným příběhem dívky Evy. Filmová novinka slibuje nevšední zážitek. Norský režisér Vibeke Idsøe ve snímku LVÍ ŽENA (Løvekvinnen) zavádí diváky na chladný sever Evropy na počátku dvacátého století.

Příběh boxera Olliho, který bodoval v Cannes

Příběh boxera Olliho, který bodoval v Cannes

NEJŠŤASTNĚJŠÍ DEN V ŽIVOTĚ OLLIHO MÄKIHO, tak se jmenuje drama, které mělo světovou premiéru v květnu 2016 na filmovém festivalu v Cannes, odkud si přivezlo prestižní ocenění Un Certain Regard, což se dosud žádnému finskému snímku nepodařilo.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Inzerce
předplatné_baner