Hynek Bočan

Jak přežít „odpustkový“ film

Vážím si lidí, kteří něco dokázali, a přitom zůstali slušní. Jedním z nich je po­dle mě režisér Hynek Bočan. V našem rozhovoru jsme společně probírali je­ho věhlasné snímky i nutné úlitby.

 

text Vašek Vašák, foto archiv

 

bocanjpg.jpg 

 

Hned po FAMU (1961) začínal na Barrandově u Jana Va­láška jako asistent režie. Pomocným režisérem pak byl u Jiřího Weisse, Karla Kachyni a Jindřicha Poláka, jemuž byl mimo jiné nápomocný při vzniku snímku IKARIE XB 1, který byl po loňském restaurování promítán s velkým ohlasem v Cannes. „Šlo o první československé sci-fi. Věhlasní američtí tvůrci přiznávají, že byl pro ně náš film ve své době jistou inspirací,“ dodal Bočan. Říká se, že ho prý viděl v New Yorku, když připravoval film 2001: VESMÍRNÁ ODYSSEA, režisér Stanley Kubrick.

Hned za svoji prvotinu NIKDO SE NEBUDE SMÁT (1965) jste získal v Německu, resp. v tehdejší SRN ocenění. Předlohou pro ni se vám stala jedna z Kunderových povídek z knihy SMĚŠNÉ LÁSKY. Znal jste se s autorem?
Milan Kundera nám dva roky přednášel na FAMU. Scénář jsem zadal Pavlu Juráčkovi, který studoval o ročník níž než já. Pavel byl šikovný, ale měl šílenou vlastnost: dostat z něj scénář byl problém, protože měl neustálý pocit, že ještě není hotový, takže mu ho musel člověk vyrvat z rukou.

Byl už tenkrát Milan Kundera mrzout, za kterého dnes bývá někdy považován?

Vůbec ne. Byl to milý, veselý chlap. V ročníku nás bylo dohromady šest. Kromě tří Čechů ještě Peršan a dva Korejci. Dějiny románu ale pro cizince neměly smysl, takže je přednášel Kundera jen nám a napadlo ho přesunout hodiny z auly do podniku Dubonnet v Klimentské ulici. „Jenže my na drahou vinárnu nemáme peníze,“ namítli jsme. „Já jsem rozhodl, že se tam bude přednášet, tak to taky platím,“ povídal a vždycky nám poručil decku. Nebo dvě. Jeho přednášky byly bezvadný, jelikož v té době chystal práci o vývoji románu a byl nadupaný informacemi.

Další váš titul, ČEST A SLÁVA, získal dokonce cenu na festivalu v Benátkách…

Stalo se mi jen dvakrát v životě, že mi scenárista řekl: „Hynku, to se ti povedlo.“ Jedním z nich byl Pavel Buksa (pseudonym Karel Michal), podle jehož předlohy jsme spolu napsali scénář k filmu ČEST A SLÁVA. Jsem na to pyšný, protože Pavel netrousil kolem sebe chválu. Byl uzavřený, vědom si svých hodnot, a právem, protože byl báječný autor (mj. předlohy a scénáře k filmu BÍLÁ PANÍ). Jeho emigraci a zejména dobrovolný odchod ze života ve dvaapadesáti letech jsem těžko nesl, jelikož jsme se během spolupráce spřátelili a měli jsme úžasný plány.

S Jiřím Stránským jste měli také velké plány a řadu z nich se vám podařilo uskutečnit. Kdy došlo k vašemu osudovému setkání?

Předloni jsme oslavili padesát let společné práce. Tvůrčí skupina mi tehdy na počátku navrhla, abych se s ním sešel, že má talent, a zjistil, jestli bychom si ‚chutnali‘. Tak jsem je poslechl. Jirka byl asistentem režie u Martina Friče a psal filmové povídky. Naší první společnou realizovanou prací byl TÁBOR ČERNÉHO DELFÍNA. Předtím jsme napsali několik scénářů a povídek o mladých lidech s názvy VOLOVÉ, TRUMPETA a TRAMVAJ.

 

bocan2jpg.jpg
Z komedie Parta hic (1976), zleva: Josef Dvořák, Josef Kemr, Jiří Krampol a Regina Rázlová

 

 

Pokud vím, Jiří Stránský byl pomocným režisérem u vašeho prvního filmu NIKDO SE NEBUDE SMÁT…

A také byl pověřen úkolem vybírat manekýnky pro hlavní roli. Mezi nimi přivedl mladou návrhářku z ÚBOKu. Ta dívka sice při zkouškách neuspěla, ale ve skutečnosti jsme oba vyhráli, protože jsme se vzali a jsme spolu dodnes. Jirka mi vlastně přivedl manželku.

TÁBOR ČERNÉHO DELFÍNA byl hraný dokument z Foglarova letního tábora pod Kriváněm. Nevadila skautům přítomnost filmového štábu?

Trochu jsme jim za ty tři neděle naším natáčením zničili program, takže když jsme se loučili, byli rádi, že už jedeme.

Podle Foglarovy knihy vznikl legendární seriál ZÁHADA HLAVOLAMU…

V době, kdy se směl promítat – což trvalo jenom asi rok – zaznamenal úžasný sukces. Dvě foglarovské generace, odkojené komiksy z časopisů Vpřed a Mladý hlasatel, je najed­nou dostaly v televizi. Naše pošťačka mě nenáviděla, protože mi nosila dvacet dopisů denně.

Byl pan Foglar s výsledkem spokojen?

Myslím, že ano. Jediné, co mu chybělo, bylo Bratrstvo kočičí pracky, ale tam opravdu nešlo dát všechno. Seriál byl původně schválený jako sedmidílný, my jsme z něj udělali devítidílný, víc peněz nám na něj televize nedala.

„Foglarovkám“ ještě předcházela filmová adaptace knižního bestselleru SOUKROMÁ VICHŘICE. Byl jste v kontaktu s jejím autorem Vladimírem Páralem?

Vovka, jak se mu říkalo, se částečně podílel i na scénáři a hodně stál o to, aby pronikl do filmové branže. V té době chodil k nám domů nebo jsem za ním zajel do Ústí nad Labem, bylo to příjemné, ale spíš takové ‚herecké‘ přátelství.

 

banner_predplatne_clanek

 

A to je jaké?

Když točíte, máte u některých herců pocit, že jsou to přátelé na život a na smrt. Jenže to trvá jen do poslední klapky. Pokud se s nimi znova pracovně nesejdete, tak až na řídké výjimky pouto zmizí.

Kdo je pro vás takovou řídkou výjimkou?

Vláďa Menšík, Pepík Abrhám a jeho Libuška, i když s Pepíkem jsem dělal daleko víc. Kdykoli se vidíme s Ivanou Chýlkovou, tak mě, malého človíčka, ta velká ženská obejme a já si připadám jako její synáček. Hodně jsem si vážil vztahu s Vlastou Brodským, s nímž jsem si dopisoval. U těch lidí jsem měl pocit, že kdybych zvedl telefon a chtěl se s nimi sejít kvůli nějakému osobnímu problému, tak by mě neodmítli.

Ale skuteční kamarádi to asi nebyli, že?

Říká se, že kamarádů má člověk tolik, kolik je prstů na jedné ruce. V mém případě to tak bylo a patřili mezi ně hlavně moji spolužáci z gymplu. A Jirka Stránský.

Jak vzniká kamarádství?

To je jako se ženskými. Musí mezi vámi fungovat chemie. S Jirkou jsme měli společný zájem, ale kdybychom si nekápli do noty lidsky, tak to bylo bezpředmětný nebo chladně profesionální.

Jak ho znám, o útrapách z vězení nevypráví na potkání…

Po premiéře filmu BUMERANG mu jeho žena Jitka řekla: „Teď konečně vím, co jsi zažil.“ O něčem nemluvil ani doma. Přitom, když se mu vracely vzpomínky na krutosti při výsleších, ve spánku sténal. První dny na svobodě dokonce nemohl spát v posteli, ležel na zemi, protože měl pocit, že se propadá. Přestože se známe tak dlouho, stejně z něj občas vypadne něco, co jsem neznal. Když byl třeba na „sono“, prohlásil pan docent: „Člověče, to vypadá, jako byste měl rozšlapanej žlučník,“ a Jirka odpověděl: „To je možný. Při výslechu si člověk kryl hlavně oči a zuby.“ Ty byly pro ně v lágru důležitý. Zuby mu mimochodem vypadaly asi tři měsíce poté, co vyšel ven. Jako by tělo cítilo, že ‚teď už jo‘. Co je ale pro Jirku typické, že povídky z kriminálu pojmenoval ŠTĚSTÍ.

 

bocan3jpg.jpg
Ve filmu nikdo se nebude smÁt (1965) podle povídky Milana Kundery ztvárnil hlavní roli Jan Kačer.

 

 

Byli ve vaší branži lidé, před nimiž jste se báli něco říct?

Samozřejmě, ačkoli pro většinu soudruhů byla legitimace KSČ spíš ‚pracovní knížka‘.

Jak jste vnímal komunisty z přesvědčení a z prospěchu?

Neměl jsem rád řeči typu: „Já nejsem komunista, já jsem jenom ‚u komunistů‘.“ Být pyšný na to, že jsem si třicet let myslel něco jiného, a když o něco šlo – třeba i o trest smrti – tak jsem na schůzi zvedal ruku?! Komunisti z prospěchu mi přišli horší. V generaci, která šla ze školy po nás, byli ve straně všichni, protože věděli, že když budou chtít točit, tak jim to pomůže.

Stál jste někdy před takovou volbou?

Nabízeli mi to, ale nikdy jsem tomu nepodlehl. To nebyla otázka statečnosti, nešlo o život, ale něco už pro mě bylo prostě nepřijatelný. V KSČ se nedalo diskutovat, tam se dalo jen zvedat ruku. Po osmašedesátém roce zůstali komunisty ti méně šikovní, kterým dělalo děsně dobře, že o nás mohou rozhodovat.

Myslím, že kdybyste tenkrát podlehl…

…tak by mi to asi Jirka neodpustil. Máte pravdu. Jenže já jsem to nedělal kvůli němu, ale kvůli sobě. I když dneska už je každýmu jedno, čím kdo byl. Moje žena si zničila páteř, když pracovala na pletacím stroji, aby uživila rodinu, a já si někdy říkám, jestli jsem to neměl tenkrát přece jen podepsat a postarat se o ně sám. Když to ale řeknu doma, dozvím se, že jsem se zachoval správně. To je jenom taková úvaha, co by kdyby, protože člověk musí na určitou skutečnost nějak reagovat.

Hodně jste toho natočil o vězení a lágrech. Představoval jste si, jak byste tam sám obstál?

Když jsem točil čtyřdílný film PŘÍTELKYNĚ Z DOMU SMUTKU, svěřil jsem se paní Kantůrkové, že bych nejspíš u výslechu všechno řekl, a ona povídala: „Hele, já vás moc neznám, ale jak jsem vás poznala, tak si myslím, že ne. To byste se divil.“ Můj strýček, kterého hned na začátku války zavřeli za členství v Obraně národa, říkal: „První výslech je sranda, ale když tě nesou na nosítkách k druhému a už víš, jak to bolí, to je jiný kafe.“

V roce 1969 jste popudil proti sobě vrchnost filmem PASŤÁK…

PASŤÁK byla už jen poslední kapka. Hlavním mým proviněním bylo, že jsem byl ‚foglarovský‘ režisér. Každopádně jsem byl v období let 1969 až 1973 prakticky bez práce. Oni neřekli: „Přijďte za pět let.“ Nechali mě psát a nic neschvalovali. A samozřejmě ani neplatili. Jejich záminky byly směšný. Třeba mi vytýkali, že je tam scéna, kde stojí děti ve frontě na maso. Konzultoval jsem s Evaldem Schormem, že dám výpověď, a on říkal: „Kmocháčku, ONI tě musejí vyhodit. Když budeš zametat silnice, jak to budeš dělat? Poctivě, jak jsi zvyklej, a tím jim budeš pomáhat. Ať tě vyhodí ONI.“ Tak jsem se toho držel.

Jak jste se dostal k první práci po zákazu?

Napřed mi nabídli titul MUŽ Z LONDÝNA (1974). Hlavní roli v něm hrál Sovák a vedení film zařadilo do nejnižší kategorie, což Jirku strašně rozčílilo. Jenže pak film koupili Sověti, naši ho okamžitě přeřadili do vyšší kategorie a mně bylo oznámeno, že dostanu ještě jednu šanci. Říkalo se tomu ‚odpustkový‘ film. Ten můj se jmenoval TAK LÁSKA ZAČÍNÁ a jednu povídku do něj napsal Zdeněk Mahler, pro něhož to byl taky ‚odpustkový‘ film. Mimochodem ve své první roli se tam objevil tehdy ještě student Gymnázia Jana Nerudy Martin Stropnický. Na tom filmu nebylo nic politickýho. Pojednával o prvních láskách učňů z ČKD. Soudruzi mylně předpokládali, že „famák“ pohrdá dělnickou třídou, takže ať si o ní za trest něco natočí. Já jsem byl ale chudej kluk z Libně. Táta mi umřel, když mi bylo dvanáct, a máma prodávala v trafice, takže jsem věděl, co je život. No a pak mi jednou za dva roky povolili milostivě něco natočit a mezitím jsem se začal trošku chytat v televizi.

Čím jste tam začal?

ZVLÁŠTNÍM PŘÍPADEM (1970) podle detektivní povídky Hany Proškové. Do role kriminalisty jsem obsadil svého pana profesora Radovana Lukavského, malíře Horáce jsem svěřil panu Kemrovi. V té době ale byl vedoucím literárně-dramatického oddělení profesor Antonín Dvořák, velký komunista, a ten řekl, že Kemr v tom hrát nesmí. „Dejte mi to, prosím vás, písemně,“ povídám. „Proč písemně?“ podivil se. „Protože pan Kemr už ví, že v tom bude hrát, a já musím nějak doložit, že to není můj nápad, ale váš.“ – „Jak to, že už o tom ví?“ rozčílil se Dvořák. „Musím se přece napřed herce zeptat, jestli je v tom vůbec ochoten účinkovat, abych vám mohl říct, koho chci,“ dělal jsem blbýho. On se zamyslel a pak řekl: „Dobře, tak ať v tom hraje.“ Nechal mě natočit jeden díl a zbývající čtyři škrtl, takže to bylo pro mě Pyrrhovo vítězství.

 

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 3. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 04/17 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Leoš Válka

Leoš Válka

V roce 1981 emigroval do Austrálie, kde založil několik společností specializovaných na stavby, interiérový design a development. Po návratu do Prahy inicioval a s finanční pomocí partnerů zrealizoval projekt výstavby největší soukromé výstavní instituce v České republice, která se zcela vymyká tradičnímu pojetí galerie. Je tedy zakladatel, navíc ředitel a předseda představenstva Centra současného umění DOX. Na základě nominace prezidenta Václava Havla za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění mu byla v roce 2011 udělena cena Ministerstva kultury ČR, letos ho ministr kultury ocenil titulem Mecenáš české kultury.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Nikdo tak nádherně nezazpíval a nezazpívá Jednoho dne se vrátíš z filmu Tenkrát na Západě jako ona.



Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Iggy Pop

Iggy Pop

Letošní sedmdesátník Iggy Pop svou tvorbou stále popírá označení, které by se vzhledem k jeho dlouhodobému působení na hudební scéně snadno nabízelo – hudební fosilie. Naznačují to ostatně také dvě přezdívky, kterými byl v médiích počastován: Kmotr punku a Rockový leguán. Svým životním stylem je často srovnáván s Jimem Morrisonem, frontmanem legendárních The Doors. Určitě je sbližuje jejich devastující životní styl, pijácké a drogové excesy, ale už v tom se jejich cesty brzy rozcházejí. O čtyři roky starší Jim se nedožil ani třiceti, kdežto Iggy působí na hudební scéně více než padesát let.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Miloslav kardinál Vlk

Miloslav kardinál Vlk

V sobotu 18. března zemřel po těžké nemoci ve čtyřiaosmdesáti letech bývalý pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk. Nedlouho před svou smrtí poskytl Xantypě rozhovor, z něhož vybíráme několik jeho myšlenek.

Karel Jerie

Karel Jerie

Imaginativní svět Karla Jerie je plný lovců, superhrdinů, úklidových čet, dinosaurů i andělů. Většina z nich se během nadcházejícího měsíce zabydlí ve smíchovské Galerii Portheimka. Rozsáhlá retrospektivní výstava jednoho z nejvýraznějších současných výtvarníků a komiksových autorů se přitom vtěsná do dvou písmen: XL.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, mám radost, že jsme uzavřeli spolupráci s Centrem současného umění DOX. Je to galerie mimořádná, za pár let existence si získala mezinárodní věhlas. Na ploše šesti tisíc metrů čtverečních pořádá významné světové výstavy, divadelní performance, vzdělávací pořady i další akce. A za tím vším stojí Leoš Válka, drobný muž s mohutnou vizí, kterého si velice vážím (a zdaleka nejen já). Emigroval, od roku 1981 žil v Austrálii, a po revoluci se světoběžník s mnoha zkušenostmi do Čech vrátil. Přeměnil starou fabriku v krásnou moderní architekturu, založil galerii a je jejím ředitelem. Dlouho o galerii snil, a dříve než DOX v pražských Holešovicích vybudoval, inspiroval se v nejslavnějších výstavních domech nejen v Evropě. Jak centrum vznikalo a jak se předtím vyvíjel dobrodružný život Leoše Války v emigraci, to se dozvíte v rozhovoru, který s ním vedla Magda Šebestová.

Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Jaroslav Sedlák je zakladatelem Jihočeské záchranné brigády kynologů. Se psy žije celý život a z několika vychoval psí záchranáře, kteří se specializují na hledání v sutinách a pod vodou, například na Lipenské přehradě.

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Elvis Presley

Elvis Presley

Před čtyřiceti lety 16. srpna 1977 zemřel v Memphisu hudebník, bez něhož by současná moderní populární hudba vypadala zcela jinak. Král rock-and-rollu Elvis Presley, který stál u kolébky muziky, od té doby nazývané rock.

Jeanne Moreauová

Jeanne Moreauová

Francouzský film TĚLO DIANY, který koncem roku 1968 vznikal v koprodukci s československou kinematografií, není filmovou historií zvlášť ceněn, ale díky tomu, že se částečně natáčel v Praze, poskytl mi coby novopečené redaktorce měsíčníku Film a doba neocenitelnou příležitost seznámit se s jeho hlavní představitelkou Jeanne Moreauovou a dokonce s ní udělat rozhovor, který pak vyšel v prvním čísle ročníku 1969.

Vladimír Koza

Vladimír Koza

Vladimír Koza jako první v České republice provedl v roce 1993 nepříbuzenskou transplantaci kostní dřeně s českým dárcem. Založil Český národní registr dárců dřeně a Nadaci pro transplantace kostní dřeně, díky čemuž mohly být zachráněny tisíce lidských životů. Byl to vizionář s obrovským pracovním nasazením a současně s hluboce lidským přístupem k nemocným. Člověk s bytostnou potřebou svobody, přirozenou autoritou, sebevědomý, ale zároveň pokorný. Neokázalý, se smyslem pro humor, na většině fotografií a televizních záběrů se usmívá. Lékař, jakého by si přál mít vedle sebe každý, kdo vážně onemocní. Nebyl mu vyměřen dlouhý život, zemřel před pěti roky v nedožitých osmapadesáti letech. Ale svůj čas vrchovatě naplnil. O panu primáři jsem si povídala s jeho dcerami Naděždou Lasotovou a Markétou Sobotovou.

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Do svých čtyřiaosmdesáti let se Tomáš Garrigue Masaryk těšil dobrému zdraví a obdivuhodné psychické kondici. S plným nasazením se věnoval všem státnickým povinnostem, plynoucím z výkonu jeho prezidentského úřadu, kromě toho se snažil vědecky a literárně pracovat a podílel se na reedicích svých literárních děl. Ještě při oslavě patnáctého výročí vzniku Československé republiky, 28. října 1933, projel na koni Prahou; v prosinci 1933 se v třeskutém mrazu zúčastnil v Hostivaři pohřbu bývalého ministerského předsedy Antonína Švehly. V té době prožíval i své poslední citové vzplanutí k sochařce Heleně Scholzové-Železné, s níž se sblížil v létě 1932 v Topoľčiankách, kde vytvářela jeho sochu, a až do jara 1934 s ní udržoval čilou korespondenci.

Řek Zorba z Rejvízu

Řek Zorba z Rejvízu

Jako černý drahokam je do klínu Jeseníků vsazeno temné jezero, podle pověstí prý spojené s mořem. Kolem se zvedají stromy staré jako svět. A rejvízská rašelina omamně voní. V mlze u jezera téměř nelze rozeznat postavu muže, pro něhož má toto bájné místo zvláštní význam.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne