Hynek Bočan

Jak přežít „odpustkový“ film

Vážím si lidí, kteří něco dokázali, a přitom zůstali slušní. Jedním z nich je po­dle mě režisér Hynek Bočan. V našem rozhovoru jsme společně probírali je­ho věhlasné snímky i nutné úlitby.

 

text Vašek Vašák, foto archiv

 

bocanjpg.jpg 

 

Hned po FAMU (1961) začínal na Barrandově u Jana Va­láška jako asistent režie. Pomocným režisérem pak byl u Jiřího Weisse, Karla Kachyni a Jindřicha Poláka, jemuž byl mimo jiné nápomocný při vzniku snímku IKARIE XB 1, který byl po loňském restaurování promítán s velkým ohlasem v Cannes. „Šlo o první československé sci-fi. Věhlasní američtí tvůrci přiznávají, že byl pro ně náš film ve své době jistou inspirací,“ dodal Bočan. Říká se, že ho prý viděl v New Yorku, když připravoval film 2001: VESMÍRNÁ ODYSSEA, režisér Stanley Kubrick.

Hned za svoji prvotinu NIKDO SE NEBUDE SMÁT (1965) jste získal v Německu, resp. v tehdejší SRN ocenění. Předlohou pro ni se vám stala jedna z Kunderových povídek z knihy SMĚŠNÉ LÁSKY. Znal jste se s autorem?
Milan Kundera nám dva roky přednášel na FAMU. Scénář jsem zadal Pavlu Juráčkovi, který studoval o ročník níž než já. Pavel byl šikovný, ale měl šílenou vlastnost: dostat z něj scénář byl problém, protože měl neustálý pocit, že ještě není hotový, takže mu ho musel člověk vyrvat z rukou.

Byl už tenkrát Milan Kundera mrzout, za kterého dnes bývá někdy považován?

Vůbec ne. Byl to milý, veselý chlap. V ročníku nás bylo dohromady šest. Kromě tří Čechů ještě Peršan a dva Korejci. Dějiny románu ale pro cizince neměly smysl, takže je přednášel Kundera jen nám a napadlo ho přesunout hodiny z auly do podniku Dubonnet v Klimentské ulici. „Jenže my na drahou vinárnu nemáme peníze,“ namítli jsme. „Já jsem rozhodl, že se tam bude přednášet, tak to taky platím,“ povídal a vždycky nám poručil decku. Nebo dvě. Jeho přednášky byly bezvadný, jelikož v té době chystal práci o vývoji románu a byl nadupaný informacemi.

Další váš titul, ČEST A SLÁVA, získal dokonce cenu na festivalu v Benátkách…

Stalo se mi jen dvakrát v životě, že mi scenárista řekl: „Hynku, to se ti povedlo.“ Jedním z nich byl Pavel Buksa (pseudonym Karel Michal), podle jehož předlohy jsme spolu napsali scénář k filmu ČEST A SLÁVA. Jsem na to pyšný, protože Pavel netrousil kolem sebe chválu. Byl uzavřený, vědom si svých hodnot, a právem, protože byl báječný autor (mj. předlohy a scénáře k filmu BÍLÁ PANÍ). Jeho emigraci a zejména dobrovolný odchod ze života ve dvaapadesáti letech jsem těžko nesl, jelikož jsme se během spolupráce spřátelili a měli jsme úžasný plány.

S Jiřím Stránským jste měli také velké plány a řadu z nich se vám podařilo uskutečnit. Kdy došlo k vašemu osudovému setkání?

Předloni jsme oslavili padesát let společné práce. Tvůrčí skupina mi tehdy na počátku navrhla, abych se s ním sešel, že má talent, a zjistil, jestli bychom si ‚chutnali‘. Tak jsem je poslechl. Jirka byl asistentem režie u Martina Friče a psal filmové povídky. Naší první společnou realizovanou prací byl TÁBOR ČERNÉHO DELFÍNA. Předtím jsme napsali několik scénářů a povídek o mladých lidech s názvy VOLOVÉ, TRUMPETA a TRAMVAJ.

 

bocan2jpg.jpg
Z komedie Parta hic (1976), zleva: Josef Dvořák, Josef Kemr, Jiří Krampol a Regina Rázlová

 

 

Pokud vím, Jiří Stránský byl pomocným režisérem u vašeho prvního filmu NIKDO SE NEBUDE SMÁT…

A také byl pověřen úkolem vybírat manekýnky pro hlavní roli. Mezi nimi přivedl mladou návrhářku z ÚBOKu. Ta dívka sice při zkouškách neuspěla, ale ve skutečnosti jsme oba vyhráli, protože jsme se vzali a jsme spolu dodnes. Jirka mi vlastně přivedl manželku.

TÁBOR ČERNÉHO DELFÍNA byl hraný dokument z Foglarova letního tábora pod Kriváněm. Nevadila skautům přítomnost filmového štábu?

Trochu jsme jim za ty tři neděle naším natáčením zničili program, takže když jsme se loučili, byli rádi, že už jedeme.

Podle Foglarovy knihy vznikl legendární seriál ZÁHADA HLAVOLAMU…

V době, kdy se směl promítat – což trvalo jenom asi rok – zaznamenal úžasný sukces. Dvě foglarovské generace, odkojené komiksy z časopisů Vpřed a Mladý hlasatel, je najed­nou dostaly v televizi. Naše pošťačka mě nenáviděla, protože mi nosila dvacet dopisů denně.

Byl pan Foglar s výsledkem spokojen?

Myslím, že ano. Jediné, co mu chybělo, bylo Bratrstvo kočičí pracky, ale tam opravdu nešlo dát všechno. Seriál byl původně schválený jako sedmidílný, my jsme z něj udělali devítidílný, víc peněz nám na něj televize nedala.

„Foglarovkám“ ještě předcházela filmová adaptace knižního bestselleru SOUKROMÁ VICHŘICE. Byl jste v kontaktu s jejím autorem Vladimírem Páralem?

Vovka, jak se mu říkalo, se částečně podílel i na scénáři a hodně stál o to, aby pronikl do filmové branže. V té době chodil k nám domů nebo jsem za ním zajel do Ústí nad Labem, bylo to příjemné, ale spíš takové ‚herecké‘ přátelství.

 

banner_predplatne_clanek

 

A to je jaké?

Když točíte, máte u některých herců pocit, že jsou to přátelé na život a na smrt. Jenže to trvá jen do poslední klapky. Pokud se s nimi znova pracovně nesejdete, tak až na řídké výjimky pouto zmizí.

Kdo je pro vás takovou řídkou výjimkou?

Vláďa Menšík, Pepík Abrhám a jeho Libuška, i když s Pepíkem jsem dělal daleko víc. Kdykoli se vidíme s Ivanou Chýlkovou, tak mě, malého človíčka, ta velká ženská obejme a já si připadám jako její synáček. Hodně jsem si vážil vztahu s Vlastou Brodským, s nímž jsem si dopisoval. U těch lidí jsem měl pocit, že kdybych zvedl telefon a chtěl se s nimi sejít kvůli nějakému osobnímu problému, tak by mě neodmítli.

Ale skuteční kamarádi to asi nebyli, že?

Říká se, že kamarádů má člověk tolik, kolik je prstů na jedné ruce. V mém případě to tak bylo a patřili mezi ně hlavně moji spolužáci z gymplu. A Jirka Stránský.

Jak vzniká kamarádství?

To je jako se ženskými. Musí mezi vámi fungovat chemie. S Jirkou jsme měli společný zájem, ale kdybychom si nekápli do noty lidsky, tak to bylo bezpředmětný nebo chladně profesionální.

Jak ho znám, o útrapách z vězení nevypráví na potkání…

Po premiéře filmu BUMERANG mu jeho žena Jitka řekla: „Teď konečně vím, co jsi zažil.“ O něčem nemluvil ani doma. Přitom, když se mu vracely vzpomínky na krutosti při výsleších, ve spánku sténal. První dny na svobodě dokonce nemohl spát v posteli, ležel na zemi, protože měl pocit, že se propadá. Přestože se známe tak dlouho, stejně z něj občas vypadne něco, co jsem neznal. Když byl třeba na „sono“, prohlásil pan docent: „Člověče, to vypadá, jako byste měl rozšlapanej žlučník,“ a Jirka odpověděl: „To je možný. Při výslechu si člověk kryl hlavně oči a zuby.“ Ty byly pro ně v lágru důležitý. Zuby mu mimochodem vypadaly asi tři měsíce poté, co vyšel ven. Jako by tělo cítilo, že ‚teď už jo‘. Co je ale pro Jirku typické, že povídky z kriminálu pojmenoval ŠTĚSTÍ.

 

bocan3jpg.jpg
Ve filmu nikdo se nebude smÁt (1965) podle povídky Milana Kundery ztvárnil hlavní roli Jan Kačer.

 

 

Byli ve vaší branži lidé, před nimiž jste se báli něco říct?

Samozřejmě, ačkoli pro většinu soudruhů byla legitimace KSČ spíš ‚pracovní knížka‘.

Jak jste vnímal komunisty z přesvědčení a z prospěchu?

Neměl jsem rád řeči typu: „Já nejsem komunista, já jsem jenom ‚u komunistů‘.“ Být pyšný na to, že jsem si třicet let myslel něco jiného, a když o něco šlo – třeba i o trest smrti – tak jsem na schůzi zvedal ruku?! Komunisti z prospěchu mi přišli horší. V generaci, která šla ze školy po nás, byli ve straně všichni, protože věděli, že když budou chtít točit, tak jim to pomůže.

Stál jste někdy před takovou volbou?

Nabízeli mi to, ale nikdy jsem tomu nepodlehl. To nebyla otázka statečnosti, nešlo o život, ale něco už pro mě bylo prostě nepřijatelný. V KSČ se nedalo diskutovat, tam se dalo jen zvedat ruku. Po osmašedesátém roce zůstali komunisty ti méně šikovní, kterým dělalo děsně dobře, že o nás mohou rozhodovat.

Myslím, že kdybyste tenkrát podlehl…

…tak by mi to asi Jirka neodpustil. Máte pravdu. Jenže já jsem to nedělal kvůli němu, ale kvůli sobě. I když dneska už je každýmu jedno, čím kdo byl. Moje žena si zničila páteř, když pracovala na pletacím stroji, aby uživila rodinu, a já si někdy říkám, jestli jsem to neměl tenkrát přece jen podepsat a postarat se o ně sám. Když to ale řeknu doma, dozvím se, že jsem se zachoval správně. To je jenom taková úvaha, co by kdyby, protože člověk musí na určitou skutečnost nějak reagovat.

Hodně jste toho natočil o vězení a lágrech. Představoval jste si, jak byste tam sám obstál?

Když jsem točil čtyřdílný film PŘÍTELKYNĚ Z DOMU SMUTKU, svěřil jsem se paní Kantůrkové, že bych nejspíš u výslechu všechno řekl, a ona povídala: „Hele, já vás moc neznám, ale jak jsem vás poznala, tak si myslím, že ne. To byste se divil.“ Můj strýček, kterého hned na začátku války zavřeli za členství v Obraně národa, říkal: „První výslech je sranda, ale když tě nesou na nosítkách k druhému a už víš, jak to bolí, to je jiný kafe.“

V roce 1969 jste popudil proti sobě vrchnost filmem PASŤÁK…

PASŤÁK byla už jen poslední kapka. Hlavním mým proviněním bylo, že jsem byl ‚foglarovský‘ režisér. Každopádně jsem byl v období let 1969 až 1973 prakticky bez práce. Oni neřekli: „Přijďte za pět let.“ Nechali mě psát a nic neschvalovali. A samozřejmě ani neplatili. Jejich záminky byly směšný. Třeba mi vytýkali, že je tam scéna, kde stojí děti ve frontě na maso. Konzultoval jsem s Evaldem Schormem, že dám výpověď, a on říkal: „Kmocháčku, ONI tě musejí vyhodit. Když budeš zametat silnice, jak to budeš dělat? Poctivě, jak jsi zvyklej, a tím jim budeš pomáhat. Ať tě vyhodí ONI.“ Tak jsem se toho držel.

Jak jste se dostal k první práci po zákazu?

Napřed mi nabídli titul MUŽ Z LONDÝNA (1974). Hlavní roli v něm hrál Sovák a vedení film zařadilo do nejnižší kategorie, což Jirku strašně rozčílilo. Jenže pak film koupili Sověti, naši ho okamžitě přeřadili do vyšší kategorie a mně bylo oznámeno, že dostanu ještě jednu šanci. Říkalo se tomu ‚odpustkový‘ film. Ten můj se jmenoval TAK LÁSKA ZAČÍNÁ a jednu povídku do něj napsal Zdeněk Mahler, pro něhož to byl taky ‚odpustkový‘ film. Mimochodem ve své první roli se tam objevil tehdy ještě student Gymnázia Jana Nerudy Martin Stropnický. Na tom filmu nebylo nic politickýho. Pojednával o prvních láskách učňů z ČKD. Soudruzi mylně předpokládali, že „famák“ pohrdá dělnickou třídou, takže ať si o ní za trest něco natočí. Já jsem byl ale chudej kluk z Libně. Táta mi umřel, když mi bylo dvanáct, a máma prodávala v trafice, takže jsem věděl, co je život. No a pak mi jednou za dva roky povolili milostivě něco natočit a mezitím jsem se začal trošku chytat v televizi.

Čím jste tam začal?

ZVLÁŠTNÍM PŘÍPADEM (1970) podle detektivní povídky Hany Proškové. Do role kriminalisty jsem obsadil svého pana profesora Radovana Lukavského, malíře Horáce jsem svěřil panu Kemrovi. V té době ale byl vedoucím literárně-dramatického oddělení profesor Antonín Dvořák, velký komunista, a ten řekl, že Kemr v tom hrát nesmí. „Dejte mi to, prosím vás, písemně,“ povídám. „Proč písemně?“ podivil se. „Protože pan Kemr už ví, že v tom bude hrát, a já musím nějak doložit, že to není můj nápad, ale váš.“ – „Jak to, že už o tom ví?“ rozčílil se Dvořák. „Musím se přece napřed herce zeptat, jestli je v tom vůbec ochoten účinkovat, abych vám mohl říct, koho chci,“ dělal jsem blbýho. On se zamyslel a pak řekl: „Dobře, tak ať v tom hraje.“ Nechal mě natočit jeden díl a zbývající čtyři škrtl, takže to bylo pro mě Pyrrhovo vítězství.

 

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 3. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 04/17 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Leoš Válka

Leoš Válka

V roce 1981 emigroval do Austrálie, kde založil několik společností specializovaných na stavby, interiérový design a development. Po návratu do Prahy inicioval a s finanční pomocí partnerů zrealizoval projekt výstavby největší soukromé výstavní instituce v České republice, která se zcela vymyká tradičnímu pojetí galerie. Je tedy zakladatel, navíc ředitel a předseda představenstva Centra současného umění DOX. Na základě nominace prezidenta Václava Havla za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění mu byla v roce 2011 udělena cena Ministerstva kultury ČR, letos ho ministr kultury ocenil titulem Mecenáš české kultury.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Nikdo tak nádherně nezazpíval a nezazpívá Jednoho dne se vrátíš z filmu Tenkrát na Západě jako ona.



Světla a stíny Kibery

Světla a stíny Kibery

Kibera v centru keňské Nairobi se pomalu probouzí k životu. Slunce už je na obloze pár hodin, ale tady vše začíná ožívat až kolem deváté. Za chvíli je všude rušno, otevírají se stovky místních krámků, každý nabízí své zboží či dovednosti. Tam šijí z barevných látek, jinde vaří ugali (typický pokrm z kukuřičné mouky, vody a soli), kadeřnice mají napilno, na úpravu vlasů si tu všichni potrpí, řemeslníci nabízejí své výrobky… Vše je prašné, špinavé a rychlé. Řidiči se vás snaží dostat do svých matatu, malých mikrobusů. V jazyce původních osídlenců znamená Kibera les nebo džungli. A slum svému pojmenování není nic dlužen. Je to obrovský pulsující organismus. Zvyknout si chce čas. Kontrast zdrcujících životních podmínek a milých lidí je velice silný.

Iggy Pop

Iggy Pop

Letošní sedmdesátník Iggy Pop svou tvorbou stále popírá označení, které by se vzhledem k jeho dlouhodobému působení na hudební scéně snadno nabízelo – hudební fosilie. Naznačují to ostatně také dvě přezdívky, kterými byl v médiích počastován: Kmotr punku a Rockový leguán. Svým životním stylem je často srovnáván s Jimem Morrisonem, frontmanem legendárních The Doors. Určitě je sbližuje jejich devastující životní styl, pijácké a drogové excesy, ale už v tom se jejich cesty brzy rozcházejí. O čtyři roky starší Jim se nedožil ani třiceti, kdežto Iggy působí na hudební scéně více než padesát let.

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Miloslav kardinál Vlk

Miloslav kardinál Vlk

V sobotu 18. března zemřel po těžké nemoci ve čtyřiaosmdesáti letech bývalý pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk. Nedlouho před svou smrtí poskytl Xantypě rozhovor, z něhož vybíráme několik jeho myšlenek.

Karel Jerie

Karel Jerie

Imaginativní svět Karla Jerie je plný lovců, superhrdinů, úklidových čet, dinosaurů i andělů. Většina z nich se během nadcházejícího měsíce zabydlí ve smíchovské Galerii Portheimka. Rozsáhlá retrospektivní výstava jednoho z nejvýraznějších současných výtvarníků a komiksových autorů se přitom vtěsná do dvou písmen: XL.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, mám radost, že jsme uzavřeli spolupráci s Centrem současného umění DOX. Je to galerie mimořádná, za pár let existence si získala mezinárodní věhlas. Na ploše šesti tisíc metrů čtverečních pořádá významné světové výstavy, divadelní performance, vzdělávací pořady i další akce. A za tím vším stojí Leoš Válka, drobný muž s mohutnou vizí, kterého si velice vážím (a zdaleka nejen já). Emigroval, od roku 1981 žil v Austrálii, a po revoluci se světoběžník s mnoha zkušenostmi do Čech vrátil. Přeměnil starou fabriku v krásnou moderní architekturu, založil galerii a je jejím ředitelem. Dlouho o galerii snil, a dříve než DOX v pražských Holešovicích vybudoval, inspiroval se v nejslavnějších výstavních domech nejen v Evropě. Jak centrum vznikalo a jak se předtím vyvíjel dobrodružný život Leoše Války v emigraci, to se dozvíte v rozhovoru, který s ním vedla Magda Šebestová.

Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Psí záchranáři Jaroslava Sedláka

Jaroslav Sedlák je zakladatelem Jihočeské záchranné brigády kynologů. Se psy žije celý život a z několika vychoval psí záchranáře, kteří se specializují na hledání v sutinách a pod vodou, například na Lipenské přehradě.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne