Jiří Lábus

Puďák

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

 

text Magdalena Šebestová, foto Matěj Třešňák

 

labus1jpg.jpg

 

Měl jste jako malý kluk rád vodníky?
To už si nějak nepamatuju, ale rozhodně mám postavu vodníka spojenou s Ladovejma obrázkama, takže jsem ho vždycky vnímal spíš jako hodnýho. Kdo by si ale nepamatoval spoustu různejch vodníků v podání Josefa Dvořáka – dokonce i v Arabele. Ale pak je tady i zlej vodník z Erbenovy KYTICE…
Film HASTRMAN je autory popisován jako příběh jedné lásky, jedné vášně a jedné krajiny. Jak ho vnímáte vy?
Je to dost zvláštní žánr, na mě působí spíš dojmem balady. Autor předlohy Miloš Urban ho nazývá zelený román, Ondra Havelka ho zase vidí trochu jako ekologický thriller. Jsem moc zvědavej, jak ho budou vnímat diváci.
Hastrman alias baron de Caus v prologu říká: „Vrátil jsem se ne jako ten, kým jsem, ale jako ten, kým jsem se stavěl být.“ Cítíte se jako herec podobně?
Pokud jde o hraní, já dám vždycky na první pocit, na první seznámení s tím, koho hraju. Už během čtení se mi vytváří kontury postavy a cítím, kam ji asi povedu. Pak to samozřejmě musím korigovat s režisérem.

 

banner_clanek


Takže na roli nejdete vědecky?
To hodně záleží na látce. Ale jsem spíš intuitivní herec. Takovej „puďák“.
Děj filmu je zasazen do malé vísky v době máchovské. Komorní, ale důležitou roli tam hraje farář, který si stěžuje na lid, stále pěstující pohanské zvyky. Nazývá ho pověrčivými hlupáky, kteří nemají pravou víru…
Vesnice měla vždycky větší náklonnost k pověrám a mýtům – asi proto, že lidi tam mají blíž k přírodě. Je v tom jejich celoživotní zkušenost. Na vesnicích taky najdeme mnohem víc věřících než ve městech. Já mám pocit, že člověk by měl v něco věřit. Život s vírou se totiž, aspoň já si to tak myslím, stává srozumitelnějším. Nakonec, v Desateru není vůbec nic špatně…
Pokud člověk nemá jasno v otázce Boha, není úplně lehké si říct, v co vlastně opravdu věří. Svedl byste to?
No, když potkám nějakou velkou nespravedlnost, věřím, na „boží mlýny“ a taky na to, že „na každého jednou dojde“. Já se v životě držím tří hlavních zásad: Co si člověk neudělá sám – to nemá, každý svého štěstí strůjcem a všeho s mírou…

 

labus2jpg.jpg


Ve filmu zazní motiv zodpovědnosti k tomu, co vytvořili naši předkové…
Mám pocit, že na to dneska nějak není čas. Život je strašně rychlej a navíc se lidi podle mě zaobíraj děsnejma blbostma a důležitý věci jim utíkaj.
Jak se vám sloužilo vašemu pánovi – Karlovi Dobrému?
Výborně! On je na tuhle roli ideální typ, nedovedu si představit, že by to hrál někdo jinej. Skoro jako by mu roli Miloš Urban psal na tělo.
V hlavní ženské roli se představila mladá brněnská herečka z Divadla Husa na provázku Simona Zmrzlá. Okouzlila vás Katynka stejně jako skoro všechny mužské postavy filmu?
Je nesmírně půvabná a má, což je pro herečku důležité, úžasný kouzlo i pro kameru. Pro plastičnost role bylo potřeba, aby okouzlovala, a to se opravdu povedlo. Ale musím se přiznat k trapasu, kterej jsem s ní zažil: asi měsíc po natáčení jsem byl na svatbě, která se odehrávala na plovárně. Já přišel až večer, venku stála nějaká slečna, zdravila mě a nesměle mi připomínala, že se známe. „Já jsem Zmrzlá.“ – „No jo, ono je tady fakt chladno,“ já na to… „Ježíš, no jó, omlouvám se, já vás nepoznal!“

 

labus3jpg.jpg
S Karlem Dobrým ve filmu Hastrman

 


Předpovídáte jí velkou filmovou budoucnost?
Proč ne? Není jen pohledná a nadaná, ale ještě k tomu krásně zpívá, takže se může uplatnit i v hudebních filmech a na divadle. Samozřejmě hodně záleží i na štěstí a na výběru rolí – v tomhle je herectví dost složitý.
Katynka je dcera rychtáře, náruživá čtenářka (i zakázaných knih), o níž farář říká: „Kdyby se narodila jako chlapec, studovala by v Praze na doktora.“ Máte s ní hezkou scénu, kdy drhnete podlahu a ona sedí a čte. Mohlo by se to stát Jiřímu Lábusovi v reálném životě?
Myslím, že když žena něco dokáže, pro nezamindrákovanýho partnera je to velice sexy. Je na ní pyšnej a je to pro něj zároveň i motor. Ale vzdělaný ženy, který chtějí mít kariéru i rodinu, to mají hrozně těžký – mnohem těžší než chlapi. Prostě to jde dohromady jen obtížně. Ale obecně vzato, pokud je ženská schopná, fandím jí. Měla by mít možnost dělat všechno, co ji baví.
Není divu, že máte pro ženy pochopení – jste asi nejobsazovanější muž v ženských rolích…
To vzniklo už v době před třiceti lety, kdy jsme s Oldou Kaiserem začali dělat společný pořady. Vždycky tam byla nějaká ženská postava, kterou na sebe jeden z nás musel vzít.

 

labus4jpg.jpg
Jiří Lábus v osmdesátých letech

 


Máte v sobě asi silný ženský element, když jsou vaše ženské role tak uvěřitelné…
Je pravda, že hodně čerpám z různejch lidí, který vidím třeba na ulici. Nemám auto, takže jezdím MHD, a kdykoliv vidím něco zajímavýho, hned to použiju. A přiznám se, že taky čerpám hodně z mé matky. Nejvíc to uplatňuju v rozhlasovým seriálu TLUČHOŘOVA RODINKA – tam používám přímo některý její výrazy.
Třeba?
Třeba když šel táta do restaurace, máma mu vždycky říkávala: „Táto, měj návratníka!“
Nedávno měl premiéru film HMYZ Jana Švankmajera, kde jste si zahrál netalentovaného herce – chrobáka. Nebyl to ale váš první švankmajerovský film. Čím vás fascinuje režisérova osobnost?
Celej život si drží svůj nezaměnitelnej filmovej jazyk, kterej fascinuje celej svět. Jeho neuvěřitelná surrealistická imaginace – myslím, že měl HMYZ natočenej v hlavě dřív, než padla první klapka…
Jste známý hlavně jako komediální herec, ale ceny jste, paradoxně, sbíral za role vážné…
To je pravda, i když dělat komedii je daleko obtížnější, proto to dělá mnohem míň lidí. Já jsem hrál komický role už na škole v DISKu. Pak mě ale Vladimír Michálek obsadil do vedlejší vážný role ve filmu AMERIKA, a určil mi tak trochu jinou cestu. Pro mě osobně je nesmírně důležitá rolička v jiným Michálkově nádherným filmu – v ZAPOMENUTÉM SVĚTLE. Pak tady byly další vážný role: ve ZDIVOČELé ZEMI, v KLAUNECH a televizní film Viktora Polesného SJEZD ABITURIENTŮ.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 03. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 04/18 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, doba je tak intenzivní, že je mi občas líto, že nejsme deník a ne­můžeme ihned reagovat na silné okamžiky, v nichž žijeme. Vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, sílící demonstrace na Slovensku proti vládě, do níž prorůstá organizovaný zločin, demise nejvyšších vládních představitelů. V Čechách demonstrace proti bývalému příslušníkovi pohotovostního pluku Ondráčkovi ve vysoké politické funkci, trapný inaugurační projev českého prezidenta a odchody znechucených poslanců z Vladislavského sálu, čistky vlády bez důvěry. Při vyhlašování Českého lva v Rudolfinu režisér Jan Svěrák zveřejnil výzvu Pět vět na obranu svobody veřejnoprávních médií, jež jsou pojistkou demokracie, avšak v poslední době jsou často napadána. U toho jsem byla a byl to příjemný závan jednoty lidí, kteří podobně smýšlejí, stejně tak jako demonstrace na podporu veřejnoprávních médií na Václaváku nebo stávka studentů na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot… a kdo ví, co dalšího se ještě stane v roce, kdy slavíme 100 let republiky. Uvažuji, jaký vliv asi má tak překotné dění na naši psychiku, navíc při pomyšlení na katastrofy, které se u nás udály v letech 1938, 1948, 1968.

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Marek Ždánský

Marek Ždánský

Marek Ždánský miluje odmalička zvířata. Nakonec si splnil sen a patnáct let pracoval v ZOO Praha jako ošetřovatel lidoopů. Dnes už se živí něčím jiným, ale láska ke zvířatům, obzvlášť ke gorilám, mu zůstala.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Petr Janeček

Petr Janeček

Pérák žije v kolektivní paměti jako mytická postava protinacistického odboje, jako nepolapitelný superman, který to gestapákům vždy nandá. Do ulic se vydává po setmění, díky pérům připevněným na botách skáče přes ohrady i ze střechy na střechu… Etnolog a folklorista Petr Janeček o něm nyní vydal v nakladatelství Argo rozsáhlou publikaci MÝTUS O PÉRÁKOVI. MĚSTSKÁ LEGENDA MEZI FOLKLOREM A POPULÁRNÍ KULTUROU.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Komiks

Komiks

V souvislosti s vývojem rockové hudby panoval v minulosti v české kotlině názor, že největším nepřítelem lidstva byly rock and roll a coca cola. Přidal bych k tomu ještě jeden produkt, a tím byl komiks. Rock and roll je dnes už uznávanou veličinou coby základ hudby, která od druhé poloviny padesátých let až do současnosti poznamenala dějiny muziky i dalších uměleckých žánrů, včetně komiksu. Coca cola je dnes jednou z nejprestižnějších značek. Komiks ale o své místo na slunci paradoxně stále bojuje.

Osobnosti - výběr z článků

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/18

XANTYPA XANTYPA 04/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne