Jiří Lábus

Puďák

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

 

text Magdalena Šebestová, foto Matěj Třešňák

 

labus1jpg.jpg

 

Měl jste jako malý kluk rád vodníky?
To už si nějak nepamatuju, ale rozhodně mám postavu vodníka spojenou s Ladovejma obrázkama, takže jsem ho vždycky vnímal spíš jako hodnýho. Kdo by si ale nepamatoval spoustu různejch vodníků v podání Josefa Dvořáka – dokonce i v Arabele. Ale pak je tady i zlej vodník z Erbenovy KYTICE…
Film HASTRMAN je autory popisován jako příběh jedné lásky, jedné vášně a jedné krajiny. Jak ho vnímáte vy?
Je to dost zvláštní žánr, na mě působí spíš dojmem balady. Autor předlohy Miloš Urban ho nazývá zelený román, Ondra Havelka ho zase vidí trochu jako ekologický thriller. Jsem moc zvědavej, jak ho budou vnímat diváci.
Hastrman alias baron de Caus v prologu říká: „Vrátil jsem se ne jako ten, kým jsem, ale jako ten, kým jsem se stavěl být.“ Cítíte se jako herec podobně?
Pokud jde o hraní, já dám vždycky na první pocit, na první seznámení s tím, koho hraju. Už během čtení se mi vytváří kontury postavy a cítím, kam ji asi povedu. Pak to samozřejmě musím korigovat s režisérem.

 

banner_clanek


Takže na roli nejdete vědecky?
To hodně záleží na látce. Ale jsem spíš intuitivní herec. Takovej „puďák“.
Děj filmu je zasazen do malé vísky v době máchovské. Komorní, ale důležitou roli tam hraje farář, který si stěžuje na lid, stále pěstující pohanské zvyky. Nazývá ho pověrčivými hlupáky, kteří nemají pravou víru…
Vesnice měla vždycky větší náklonnost k pověrám a mýtům – asi proto, že lidi tam mají blíž k přírodě. Je v tom jejich celoživotní zkušenost. Na vesnicích taky najdeme mnohem víc věřících než ve městech. Já mám pocit, že člověk by měl v něco věřit. Život s vírou se totiž, aspoň já si to tak myslím, stává srozumitelnějším. Nakonec, v Desateru není vůbec nic špatně…
Pokud člověk nemá jasno v otázce Boha, není úplně lehké si říct, v co vlastně opravdu věří. Svedl byste to?
No, když potkám nějakou velkou nespravedlnost, věřím, na „boží mlýny“ a taky na to, že „na každého jednou dojde“. Já se v životě držím tří hlavních zásad: Co si člověk neudělá sám – to nemá, každý svého štěstí strůjcem a všeho s mírou…

 

labus2jpg.jpg


Ve filmu zazní motiv zodpovědnosti k tomu, co vytvořili naši předkové…
Mám pocit, že na to dneska nějak není čas. Život je strašně rychlej a navíc se lidi podle mě zaobíraj děsnejma blbostma a důležitý věci jim utíkaj.
Jak se vám sloužilo vašemu pánovi – Karlovi Dobrému?
Výborně! On je na tuhle roli ideální typ, nedovedu si představit, že by to hrál někdo jinej. Skoro jako by mu roli Miloš Urban psal na tělo.
V hlavní ženské roli se představila mladá brněnská herečka z Divadla Husa na provázku Simona Zmrzlá. Okouzlila vás Katynka stejně jako skoro všechny mužské postavy filmu?
Je nesmírně půvabná a má, což je pro herečku důležité, úžasný kouzlo i pro kameru. Pro plastičnost role bylo potřeba, aby okouzlovala, a to se opravdu povedlo. Ale musím se přiznat k trapasu, kterej jsem s ní zažil: asi měsíc po natáčení jsem byl na svatbě, která se odehrávala na plovárně. Já přišel až večer, venku stála nějaká slečna, zdravila mě a nesměle mi připomínala, že se známe. „Já jsem Zmrzlá.“ – „No jo, ono je tady fakt chladno,“ já na to… „Ježíš, no jó, omlouvám se, já vás nepoznal!“

 

labus3jpg.jpg
S Karlem Dobrým ve filmu Hastrman

 


Předpovídáte jí velkou filmovou budoucnost?
Proč ne? Není jen pohledná a nadaná, ale ještě k tomu krásně zpívá, takže se může uplatnit i v hudebních filmech a na divadle. Samozřejmě hodně záleží i na štěstí a na výběru rolí – v tomhle je herectví dost složitý.
Katynka je dcera rychtáře, náruživá čtenářka (i zakázaných knih), o níž farář říká: „Kdyby se narodila jako chlapec, studovala by v Praze na doktora.“ Máte s ní hezkou scénu, kdy drhnete podlahu a ona sedí a čte. Mohlo by se to stát Jiřímu Lábusovi v reálném životě?
Myslím, že když žena něco dokáže, pro nezamindrákovanýho partnera je to velice sexy. Je na ní pyšnej a je to pro něj zároveň i motor. Ale vzdělaný ženy, který chtějí mít kariéru i rodinu, to mají hrozně těžký – mnohem těžší než chlapi. Prostě to jde dohromady jen obtížně. Ale obecně vzato, pokud je ženská schopná, fandím jí. Měla by mít možnost dělat všechno, co ji baví.
Není divu, že máte pro ženy pochopení – jste asi nejobsazovanější muž v ženských rolích…
To vzniklo už v době před třiceti lety, kdy jsme s Oldou Kaiserem začali dělat společný pořady. Vždycky tam byla nějaká ženská postava, kterou na sebe jeden z nás musel vzít.

 

labus4jpg.jpg
Jiří Lábus v osmdesátých letech

 


Máte v sobě asi silný ženský element, když jsou vaše ženské role tak uvěřitelné…
Je pravda, že hodně čerpám z různejch lidí, který vidím třeba na ulici. Nemám auto, takže jezdím MHD, a kdykoliv vidím něco zajímavýho, hned to použiju. A přiznám se, že taky čerpám hodně z mé matky. Nejvíc to uplatňuju v rozhlasovým seriálu TLUČHOŘOVA RODINKA – tam používám přímo některý její výrazy.
Třeba?
Třeba když šel táta do restaurace, máma mu vždycky říkávala: „Táto, měj návratníka!“
Nedávno měl premiéru film HMYZ Jana Švankmajera, kde jste si zahrál netalentovaného herce – chrobáka. Nebyl to ale váš první švankmajerovský film. Čím vás fascinuje režisérova osobnost?
Celej život si drží svůj nezaměnitelnej filmovej jazyk, kterej fascinuje celej svět. Jeho neuvěřitelná surrealistická imaginace – myslím, že měl HMYZ natočenej v hlavě dřív, než padla první klapka…
Jste známý hlavně jako komediální herec, ale ceny jste, paradoxně, sbíral za role vážné…
To je pravda, i když dělat komedii je daleko obtížnější, proto to dělá mnohem míň lidí. Já jsem hrál komický role už na škole v DISKu. Pak mě ale Vladimír Michálek obsadil do vedlejší vážný role ve filmu AMERIKA, a určil mi tak trochu jinou cestu. Pro mě osobně je nesmírně důležitá rolička v jiným Michálkově nádherným filmu – v ZAPOMENUTÉM SVĚTLE. Pak tady byly další vážný role: ve ZDIVOČELé ZEMI, v KLAUNECH a televizní film Viktora Polesného SJEZD ABITURIENTŮ.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 03. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 04/18 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, doba je tak intenzivní, že je mi občas líto, že nejsme deník a ne­můžeme ihned reagovat na silné okamžiky, v nichž žijeme. Vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, sílící demonstrace na Slovensku proti vládě, do níž prorůstá organizovaný zločin, demise nejvyšších vládních představitelů. V Čechách demonstrace proti bývalému příslušníkovi pohotovostního pluku Ondráčkovi ve vysoké politické funkci, trapný inaugurační projev českého prezidenta a odchody znechucených poslanců z Vladislavského sálu, čistky vlády bez důvěry. Při vyhlašování Českého lva v Rudolfinu režisér Jan Svěrák zveřejnil výzvu Pět vět na obranu svobody veřejnoprávních médií, jež jsou pojistkou demokracie, avšak v poslední době jsou často napadána. U toho jsem byla a byl to příjemný závan jednoty lidí, kteří podobně smýšlejí, stejně tak jako demonstrace na podporu veřejnoprávních médií na Václaváku nebo stávka studentů na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot… a kdo ví, co dalšího se ještě stane v roce, kdy slavíme 100 let republiky. Uvažuji, jaký vliv asi má tak překotné dění na naši psychiku, navíc při pomyšlení na katastrofy, které se u nás udály v letech 1938, 1948, 1968.

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Marek Ždánský

Marek Ždánský

Marek Ždánský miluje odmalička zvířata. Nakonec si splnil sen a patnáct let pracoval v ZOO Praha jako ošetřovatel lidoopů. Dnes už se živí něčím jiným, ale láska ke zvířatům, obzvlášť ke gorilám, mu zůstala.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Petr Janeček

Petr Janeček

Pérák žije v kolektivní paměti jako mytická postava protinacistického odboje, jako nepolapitelný superman, který to gestapákům vždy nandá. Do ulic se vydává po setmění, díky pérům připevněným na botách skáče přes ohrady i ze střechy na střechu… Etnolog a folklorista Petr Janeček o něm nyní vydal v nakladatelství Argo rozsáhlou publikaci MÝTUS O PÉRÁKOVI. MĚSTSKÁ LEGENDA MEZI FOLKLOREM A POPULÁRNÍ KULTUROU.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Komiks

Komiks

V souvislosti s vývojem rockové hudby panoval v minulosti v české kotlině názor, že největším nepřítelem lidstva byly rock and roll a coca cola. Přidal bych k tomu ještě jeden produkt, a tím byl komiks. Rock and roll je dnes už uznávanou veličinou coby základ hudby, která od druhé poloviny padesátých let až do současnosti poznamenala dějiny muziky i dalších uměleckých žánrů, včetně komiksu. Coca cola je dnes jednou z nejprestižnějších značek. Komiks ale o své místo na slunci paradoxně stále bojuje.

Osobnosti - výběr z článků

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/18

XANTYPA XANTYPA 04/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne