Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Psi významných osobností

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

 

text Daňa Horáková, foto archiv

 

picaso1jpg.jpg

 

Privilegium, které ženám nikdy nedal
„Psi vstoupí do našeho života s jediným cílem: zůstat. Nezmizí, ani když jde do tuhého. A i když první okouzlení pomine, dívají se na nás až do svého posledního okamžiku s neměnnou oddaností. To bude možná tím, že nás od začátku mají prohlédnuté, že nás vidí, jací skutečně jsme: jako chybující, nedokonalé bytosti, pro které se rozhodli, všem nedostatkům navzdory. Pes se neptá, jestli s tebou skutečně chce být. Pes s tebou prostě je. Jeho láska je, sotvaže jsme si ji vydobyli, absolutní.“ Jak se zdá, fascinovala Picassa na psech především ona schopnost, kterou on sám postrádal. Schopnost radovat se, mít rád, milovat.
Jeho obsesí byla tvorba. Jeho živočišná vášeň patřila ženám. Ale lásku, tuto čirou, nesobeckou ochotu sdílet, pečovat, chránit, tu v něm, zdá se, vzbuzovali výlučně psi. Ty nemohl psychicky zlomit, zahnat do depresí, šílenství a sebevraždy, tudíž s nimi zacházel jako se sobě rovnými, což bylo privilegium, které ženám nedal nikdy. Ve vztahu k nim to byl výlučně on, kdo určoval pravidla hry.
Psi Picassa vábili odmalička. Už ve skicáři ještě neznámého španělského teenagera jsou zpodobněni (například AUTOPORTRÉT SE PSEM NA ŘEMÍNKU). O něco později vznikly kresby ŠÍLENÝ PES, DVA KEJKLÍŘI SE PSEM, CHLAPEC SE PSEM. Roku 1906, už v Paříži, mu pro obraz UMĚLCOVI PSI stojí modelem jeho míšenka Fricke a malý foxteriér Gat. V pozadí se míhá ruská baletka Olga Chochlová, Picassova první manželka a matka jeho syna Paula.

 

banner_clanek


V následujích bouřlivých letech platí pravidlo: nová žena rovná se nový pes. Přičemž rozchody s milenkami zvládá snadněji než se svými čtyřnohými „múzami“. Vybíravý nebyl: impulzivní blondýna ho vábí stejně jako smyslná bruneta či inteligentní černovláska, aristokratický chrt stejně jako přítulný jezevčík či „náhodně vyšlechtěná rasa“.
Pes, který s Picassem sdílí jeho pařížský ateliér, dokud žije s Fernande Olivierovou, je nahrazen míšencem Elftem, sotvaže umělec „ukořistí“ Marii-Thérèse Walterovou (s níž má dceru Maju). Jakmile žezlo převezme fotografka Dora Maarová, prohánějí se jejich bytem dva afgánští chrti. Jednoho z nich, Kazbeka, Picasso pravidelně portrétuje a Dora neméně často fotografuje. Éra malířky Françoise Gilotové, matky Picassových dětí Clauda a Palomy, je ve znamení dalmatina slyšícího na jméno Ferro. Zvěčněn je například na obraze BUFET VE VAUVENARQUE, a sice mezi manželkou a dítkem, čili v centru rodinného života.

 

picaso2jpg.jpg
Na nejslavnějším Velázquezově obrazu LAS MENINAS (DVORNÍ DÁMY) vidíme v popředí mastifa. Picasso ho na své kubistické variantě tohoto obrazu nahradil jezevčíkem.

 


Jak už bylo řečeno, Picasso zachází se psy mnohem lépe než se ženami. Jedna jeho kresba z roku 1936 to názorně dokumentuje: Picasso trůní v póze římských císařů na sedátku, je nahý a ověnčený vavřínem. Na klíně má spokojeného psa a oba (!) pozorují spoře oděnou plachou dívku, která k nim pokorně vzhlíží, neboť si je vědoma nepřeklenutelné propasti mezi Picassovou vyvoleností a svou vlastní nicotností. Údělem ženy i pejska je být „k dispozici“, což pes pochopil dříve než jeho rivalka v souboji o pánovu milost, a proto se mu jí také dříve dostalo… Na obraze ŽENA, HRAJÍCÍ SI SE PSEM z roku 1953 je Picasso ještě jednoznačnější. „Hra“ není nic jiného než boj o moc, o ovládnutí partnera a manipulaci s ním.
Také Picassova poslední družka Jac­queline Roqueová musela o přízeň svého „pána“ soupeřit s největší láskou jeho života, s jeho posledním psem. Tato láska potrefila oba naráz a současně: jak životem zmoženého šestasedmdesátiletého Picassa, tak sotva ročního hladkosrstého jezevčíka jménem Lump.


Lump si ho vyvolil
Lump patřil fotografovi Davidu Douglasu Duncanovi. Ten 19. dubna 1957 zaparkoval svůj mercedes před Picassovu secesní vilou La Californie nedaleko Cannes. „Jen co se otevřely dveře, Lump vyskočil, „rozhlédl se, kouknul se na mě, jako kdyby řekl: ,Ciao!‘ – a opustil mě, neboť se rozhodl strávit zbytek života s Picassem,“ vzpomíná Duncan ve své půvabné knížce PICASSO & LUMP – ODYSSEA JEDNOHO JEZEVČÍKA. Tento Američan, povoláním válečný fotograf, jenž byl svědkem krvavých střetů na frontách v Japonsku, Koreji a ve Vietnamu, jistě nebyl žádný citlivka. Ale teď je na měkko – a slzám se neubrání ani po letech, když o Lumpově zradě vypráví novinářům.

 

picaso3jpg.jpg
Jezevčík Lump směl jíst z Picassova talíře.

 


A Picasso je přemožen Lumpovou směsí vitality a radosti ze života, která nepřipustí žádné: „Ne, pejsku, já tě nechci!“ Vytuší, že si ho Lump vyvolil. „Kdykoliv se Picasso na Lumpa podíval, mihlo se mu v očích cosi jemného, něžného, ale jen nakratičko, takže nebylo možné to zachytit kamerou,“ zaznamenal Duncan. Ještě téhož dne Picasso Lumpa portrétuje na polévkový talíř, který dokonce signuje a datuje. Tentokrát to Duncanova leica stihne a jedinečný okamžik zachytí: „Pour Lump. Picasso. Cannes 19. 4. 1957“. Jen pro úplnost, o podobné věnování pravidelně žadonili politici, filmové hvězdy a milionáři všech národností, ale Picasso je se škodolibou důsledností odmítal.
Sotvaže se od Duncana dozví, že chudák Lump ještě v celém svém životě neviděl žádného zajíce, vyrobí mu ušáka z bílé lepenky. Jezevčík nebohé zvíře znalecky zneškodní a předvádí svou rozcupovanou kořist Jacquelině. Mistr nadšeně aplauduje, přestože je mu jasné, že by ten či onen milovník umění za jeho lepenkového zajíce zaplatil, co by si řekl. Picasso je blahem bez sebe: „Jako kdybych to byl nevěděl! Lump miluje zajíce!“ Picasso, tento „sadista“, vyrábí hračky pro jezevčíka…
Opuštěnému Duncanovi nezbude nic jiného než si přiznat: „Picasso a Lump si byli souzeni, byli to spřízněnci duší. Picasso byl samotář. Člověk, který šel tvrdě životem a nekoukal nalevo ani napravo. A Lump nebyl o moc jiný. Když ho člověk zvedl, aby se s ním pomazlil, odvrátil se. Řekl bych, že mě měl docela rád. Ale když jsem ho chtěl obejmout – utekl. To nesnesl, od nikoho.“ Dosud! Sotvaže se Picasso sehnul a vzal jezevčíka do náručí, ten se k němu přitiskl celým tělem a vší silou, jako kdyby konečně našel svého tatínka.

 

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 03. 2018..

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 04/18 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, doba je tak intenzivní, že je mi občas líto, že nejsme deník a ne­můžeme ihned reagovat na silné okamžiky, v nichž žijeme. Vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, sílící demonstrace na Slovensku proti vládě, do níž prorůstá organizovaný zločin, demise nejvyšších vládních představitelů. V Čechách demonstrace proti bývalému příslušníkovi pohotovostního pluku Ondráčkovi ve vysoké politické funkci, trapný inaugurační projev českého prezidenta a odchody znechucených poslanců z Vladislavského sálu, čistky vlády bez důvěry. Při vyhlašování Českého lva v Rudolfinu režisér Jan Svěrák zveřejnil výzvu Pět vět na obranu svobody veřejnoprávních médií, jež jsou pojistkou demokracie, avšak v poslední době jsou často napadána. U toho jsem byla a byl to příjemný závan jednoty lidí, kteří podobně smýšlejí, stejně tak jako demonstrace na podporu veřejnoprávních médií na Václaváku nebo stávka studentů na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot… a kdo ví, co dalšího se ještě stane v roce, kdy slavíme 100 let republiky. Uvažuji, jaký vliv asi má tak překotné dění na naši psychiku, navíc při pomyšlení na katastrofy, které se u nás udály v letech 1938, 1948, 1968.

Jiří Lábus

Jiří Lábus

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Marek Ždánský

Marek Ždánský

Marek Ždánský miluje odmalička zvířata. Nakonec si splnil sen a patnáct let pracoval v ZOO Praha jako ošetřovatel lidoopů. Dnes už se živí něčím jiným, ale láska ke zvířatům, obzvlášť ke gorilám, mu zůstala.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Petr Janeček

Petr Janeček

Pérák žije v kolektivní paměti jako mytická postava protinacistického odboje, jako nepolapitelný superman, který to gestapákům vždy nandá. Do ulic se vydává po setmění, díky pérům připevněným na botách skáče přes ohrady i ze střechy na střechu… Etnolog a folklorista Petr Janeček o něm nyní vydal v nakladatelství Argo rozsáhlou publikaci MÝTUS O PÉRÁKOVI. MĚSTSKÁ LEGENDA MEZI FOLKLOREM A POPULÁRNÍ KULTUROU.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Komiks

Komiks

V souvislosti s vývojem rockové hudby panoval v minulosti v české kotlině názor, že největším nepřítelem lidstva byly rock and roll a coca cola. Přidal bych k tomu ještě jeden produkt, a tím byl komiks. Rock and roll je dnes už uznávanou veličinou coby základ hudby, která od druhé poloviny padesátých let až do současnosti poznamenala dějiny muziky i dalších uměleckých žánrů, včetně komiksu. Coca cola je dnes jednou z nejprestižnějších značek. Komiks ale o své místo na slunci paradoxně stále bojuje.

Osobnosti - výběr z článků

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/18

XANTYPA XANTYPA 04/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne