Marek Ždánský

Moja, Zina a další kámoši

Marek Ždánský miluje odmalička zvířata. Nakonec si splnil sen a patnáct let pracoval v ZOO Praha jako ošetřovatel lidoopů. Dnes už se živí něčím jiným, ale láska ke zvířatům, obzvlášť ke gorilám, mu zůstala.

 

text Vašek Vašák, foto Lukáš David, čtk a archiv Marka Ždánského

 

 zdansky1jpg.jpg

 

Po základní škole se rozhodoval mezi lesnickou školou a střední školou pro chovatele cizokrajných zvířat v Čakovicích. „Jenže jsem měl vždycky na vysvědčení nějakou trojku, a protože v Čakovicích brali jen jednoho uchazeče z Prahy a lesnická škola byla mimo Prahu, a já nechtěl na internát, vybral mi táta Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova, které bylo v Ruzyni – pouhých deset kiláků od baráku,“ vysvětluje Marek. K vojákům nastoupil v září 1989, a v listopadu byla revoluce. V „žižkárně“ jim ale o ní řekli až v únoru! „Byl jsem tam od začátku v šoku. Jenže tenkrát nebylo jednoduchý jen tak odejít, protože do vás armáda investovala peníze. Naštěstí, když jsem maturoval, vyšel zákon, že kdo si podá přihlášku na vojenskou vysokou školu a nevezmou ho, může odejít bez finanční náhrady. Tak jsem jel do Vyškova, tam jsem jenom podepsal papír a pak mi přišlo, že mě nepřijali, a já jsem ze svazku armády vystoupil.“ Brzo se ovšem dozvěděl, že vojenská škola není armáda a že musí absolvovat základní vojenskou službu. „To už bych nerozdejchal, tak jsem si vyřídil přes známýho modrou knížku,“ směje se té absurditě.
Něčím se ale musel živit. Náhoda tomu chtěla, že si vyšel s kamarádem a dvěma dívkami do zoo, kde si všiml cedulky s informací, že shánějí za­městnance. „Tak jsem si na lístek, kterej mám dodnes schovanej, poznamenal telefonní číslo a přemýšlel o tom. Zatím jsem chodil na brigády.“ Za nějaký čas do zoo zavolal, jestli nabídka ještě platí. „Ano, ale musíte nastoupit okamžitě,“ upozornila ho paní. „Druhý den ráno už jsem stepoval před hlavní bránou. Nejvíc jsem miloval tlustokožce, ale k mé lítosti mě přidělili do pavilonu opic. ‚Do toho smradu?‘ chytil jsem se za hlavu. Vydržel jsem tam patnáct let a bylo to nejhezčí období v mém životě.“

 

zdansky2jpg.jpg
Moja se narodila v pražské zoo 13. prosince 2004. Na snímku slaví roční narozeniny.

 

 

Zina mě nadšeně objímala
Marek nesouhlasí s tím, aby se umísťovalo dospělé zvíře z přírody do zoo, i když je to prý kvůli zachování genofondu nutné. Naštěstí se to neděje tak často jako dřív. „V šedesátých letech zoologické zahrady přímo platily pytláky, aby postříleli gorilí rodiče a přivezli jim jejich děti. Z té doby je v pražské zoo samice Kamba.“ Zví­řata si těžko zvykají na jiné prostředí. Když se stěhovaly gorily do nového pavilonu, chtěl Marek do toho starého umístit šimpanzy, aby tam měli víc místa. „Jenže jsem tím Justinovi a Zině ublížil. Jak byli celý život zavření, nevěděli si s tím prostorem rady a byli zlí. My čtyři ošetřovatelé jsme si mohli dovolit hodně. Ostatní ne. Zina po nich vystartovala a chtěla je kousnout. Bavila se tím. Když se mnou šla ošetřovatelka, tak to bylo v pohodě, ale pokud tam přišly jenom ženské, Zina je zmlátila.“

 

baner-clanek


Marek na šimpanzy nekřičel. „Dal jsem jim koště a povídám: ‚Pomáhej mi,‘ a oni to dělali, jak to měli od nás odkoukaný.“ Ostatně příbuznost šimpanzů a lidí je devětadevadesátiprocentní (s gorilami je jen o procento nižší). „Samozřejmě jim vymýšlíte zábavu, aby se nenudili. Dal jsem třeba Zině zámek se svazkem dvaceti klíčů a ukázal jsem jí, jak se odemyká. Měla rekord osm vteřin! Šimpanzi jsou moc šikovní. Později se stalo, že jsem ji zavřel do oddělovacího boxu, uklízím, klíče mám v kapse, ona mě šimrala na zádech, a najednou šup, sebrala mi je, otevřela si mříž, nadšeně mě objímala a nechtěla jít domů. Šel jsem s ní do výběhu a tam jsem ji chtěl nechat, jenže ona se mě držela za ruku jako klíště. Naštěstí se nahoře objevil zahradník, kterého nesnášela, chytil ji obvyklý cholerický záchvat, vletěla na mříž a začala se předvádět. Tak jsem utekl a rychle zabouchl. Tenkrát jsem dostal od ředitele důtku,“ vzpomíná.

 

zdansky3jpg.jpg
Malá Moja s tetou Kambou

 

 

Utečenec Assumbo
Marek Ždánský byl také u nejnebezpečnějšího útěku zvířete v historii ZOO Praha, k němuž došlo v roce 1994. „To bylo ještě ve starém pavilonu. Šel jsem s kolegyní Maruškou, která pár dní předtím nastoupila, uklízet ke gorilám, nakrmili jsme je, uklidili tam, pustil jsem je zpátky a otevřel venkovní výběh. Jenomže se mi zdálo, že je venku zima, tak jsem hydraulikou zavíral dveře, aby na ně netáhlo, a vtom došlo ke zkratu a proti mně se otevřely dveře do jejich ložnic. Samice zůstala na místě, ale Assumbo se rozběhl přímo proti mně a chtěl mě uhodit. Naštěstí se netrefil. Tak jsem to s Maruškou rychle oběhl. Assumbo vyčkával a pak zmizel, já si myslel, že jde za mnou. A protože tam byla stará dřevěná skříňka na šaty, zavřel jsem do ní pro jistotu Marušku, aby jí neublížil.“ Nakonec Marek vylezl oknem ven a instruoval kolegyni Sašu, aby zavolala veterináře a ředitele a řekla jim, co se stalo. „Za chvíli se ale z ničeho nic otevřelo okno a v něm se objevil Assumbo. Chvíli váhal a pak stanul poprvé v životě na trávníku před pavilonem, kam mají přístup jenom návštěvníci.“ Když zvíře uteče, platí, že ho musíte chytit do té doby, než se rozkouká. A Assumbo, jak se rozkoukával, dostal strach. „Ze všeho, co tam viděl, znal jen nás, tak se k nám vydal. Najednou ale ze zatáčky vyběhl malý kluk a asi deset metrů za ním šla jeho máma s kočárkem. Vyděsilo mě to, rozeběhl jsem se k němu, chytil dítě a běžel s ním k hlavní bráně. Protože jsme ale neměli žádné uniformy, máma se lekla a začala řvát: ‚Pomoc, ukradli mi dítě.‘ Mezitím jsem s ním doběhl ke kolegyni Janě, která věděla, oč jde, a nechal jsem rozhlasem vyhlásit, ať nikdo nechodí k pavilonu opic. Naštěstí v té době bylo v zahradě jen asi deset lidí. Ale vraťme se k Assumbovi. Vydal se do míst, odkud se na gorily dívají návštěvníci a kde stál pán s berlemi a koukal do toho prázdného výběhu. Když uviděl, že se k němu blíží ohromná opice, zahodil berle (aniž by si je pak někdy v budoucnu vyzvedl), zapomněl kulhat a utekl. Jakmile uviděl Assumbo přijíždějící multikáru a v ní veterináře (kterého většina zvířat v zoo nenávidí, protože jim způsobuje bolest), vlezl otevřeným oknem zpátky do výběhu a tvářil se, jako by se nic nestalo. My jsme za ním okamžitě zavřeli dveře, osvobodili Marušku a začalo se vyšetřovat. Nakonec se přišlo na to, že ,kraťas‘ způsobili švábové a rusové, kterých tam byla spousta a jejich těla propojila to, co nemělo být nikdy propojeno. Já za nic nemohl.“ A ještě malý dovětek: Maruška podala za čtrnáct dní výpověď.

 

zdansky4jpg.jpg
Moja a její dcera Duni v přírodním parku Cabárceno

 

 

Moja nám přinesla ukázat dceru
Gorily žijí v tlupách, kde má hlavní slovo samec. Kromě něj jsou v tlupě ještě samice a mláďata. Kluci dospívají kolem deseti let, holky v osmi. Když dosáhnou samečci dospělosti, jejich táta je vyžene, aby mu nekonkurovali, to samé udělá svým dcerám jejich máma. V takovém případě informuje zoolog evropského koordinátora chovu, který hlídá, aby nedocházelo k příbuzenským stykům, a ten doporučí transport. Takhle odcházela i první gorila narozená v ZOO Praha – Moja (na­rodila se shodou okolností 13. prosince, ve stejný den, kdy sem přišel Marek, ovšem o jedenáct let později, v roce 2004) do Cabárcena ve Španělsku. „Jezdím za ní každý rok. Teď už i se svými dětmi. Když jsem tam byl poprvé, říkal jsem si, jestli mě pozná. Měl jsem ji v náručí jen jednou, chvilku, když se topila ve vodním příkopu, jinak jsem s ní měl kontakt vždycky přes mříže.“ Do pavilonu přišel Marek asi s pěti návštěvníky. „Jakmile mě zahlédla, otočila se zády a trucovala. Teprve za chvíli začala blbnout. Vždycky byla šoumenka. Natáčeli jsme z našeho setkání dokument pro Českou televizi, a když mi přinesla ukázat skrz mříže svoje mládě, kameraman dojetím brečel a já měl slzy v očích.“ Moja porodila v roce 2013 dceru Duni a nyní jí koordinátor chovu nařídil antikoncepci. „Její partner Niki je jedním z mála samců v Evropě, který ještě pochází z volné přírody. Samci narození v zoo se neumějí k samicím chovat, a ani nevědí, jak se pářit. Hodně jich je neplodných,“ vysvětluje Marek. Je to škoda. Tím spíš, že se rodí víc samců než samic. A protože v každé tlupě může být jen jeden, vytvářejí se v některých zoologických zahradách samčí skupiny. „Z jedné takové byl třeba Richard. Každá zoo mláďata potřebuje, protože baví celou skupinu. To bylo vidět, když se narodila Moja. Do té doby gorily jenom čekaly, až přijde ošetřovatel a přinese jim jídlo. Po narození Moji začaly žít,“ dodává Marek Ždánský.

Do samic se mi nepleť!
Zajímalo mě, jaké mají lidoopi povahy. „Nic nepředstírají. Když vás budou chtít chytit, tak vás chytí. Nebudou na vás dělat předtím budliky budliky, jako my lidi. Jsou čistí, a o tom, jestli vás vezmou, rozhodují oni. Když vás nechtějí, můžou vám i ublížit. Já byl se samcem Richardem několikrát na kordy, když jsme si urovnávali kompetence.
Jako první se musí dát najíst vždycky jemu, takže ráno dostal svoji dávku, pak jsem šel k samici, ale on se najednou rozhodl, že chce i její žrádlo. Samice ustoupila, protože se ho bála, on jí ho sebral a sežral. To mě namíchlo, tak jsem vzal hadici a postříkal jsem ho, abych mu vysvětlil, že takhle ne! Jen na mě koukal. Pak byl oběd, podávám mu jablko a on, jak si pamatoval, že jsem ho ráno před samicemi shodil, mě chytil zespoda za ruku – kdyby zabral, tak mi ji utrhl – druhou rukou uchopil jablko a mrštil jím o sklo. Celou dobu mi přitom koukal do očí. Já se nezmohl na nic. Pak mě pustil a odešel, jako by chtěl říct: ‚A už se mi do samic nepleť!‘“
Gorily mají jednou měsíčně říji. „Pro samce, který musí uspokojit deset samic, to není žádná legrace, často ho musejí svádět. Měli jsme ale orangutana, který měl úchylku, že ho vzrušovali lidi. Speciálně prsatý blondýnky s dlouhými vlasy. Nedovedete si představit, co dělal, když takovou uviděl. Nakonec nám jedna blonďatá kolegyně pomohla s tím, aby se spářil se samicí, kterou jsme kvůli němu přivezli z Ruska.“ (úsměv)

Jsem magor
Přes svoji lásku k zoologické zahradě z ní Marek Ždánský na jaře roku 2009 odešel. „Měl jsem šílenou výplatu. Časem jsme si pořídili s kamarádem firmu, která zásobuje ovocem a zeleninou restaurace a hotely a skoro deset let jsem vstával v půl čtvrté ráno, abych všechno stihl a mohl být před sedmou v zoo. Navíc jsem vozil gorilám zadarmo papáje. Byl jsem blázen. Pak se nám narodil syn a já se rozhodl, že to nemůžu dělat dohromady.“ Dnes už má zoo jen jako koníčka. I když s velkým K. Když stavěli v Bratislavě nový pavilon, jezdil jim radit se začleňováním zvířat do nového prostředí. „Baví mě to a nic za to nechci. Jen nocleh, ačkoli od doby, kdy jsem si opatřil obytný přívěs, přespávám tam. Vymýšlím taky lidoopům hračky. Třeba ježka v kleci, kde je uvnitř míč a v něm granule. Gorilí samec to zvládl sám. Vidíte, jakej jsem magor?!“ (smích)
A co by udělal, kdyby se stal ředitelem ZOO Praha? „Myslím, že zahrada jede dobře. Samozřejmě je nutné zlepšit dostupnost a parkování, to je velký problém. Nešlo odhadnout, že se ná­vštěvnost zvedne na tisícovku lidí denně. Pamatuju doby, kdy nepřišel skoro nikdo!
Na druhou stranu se obyvatelům Troji nedivím, že protestují proti hluku, způsobenému auty. V Cabárcenu to vyřešili špičkově. Lanovkou. Vést ji ze Stromovky přímo do středu zoo by bylo skvělý.

 

 

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 04/18 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, doba je tak intenzivní, že je mi občas líto, že nejsme deník a ne­můžeme ihned reagovat na silné okamžiky, v nichž žijeme. Vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, sílící demonstrace na Slovensku proti vládě, do níž prorůstá organizovaný zločin, demise nejvyšších vládních představitelů. V Čechách demonstrace proti bývalému příslušníkovi pohotovostního pluku Ondráčkovi ve vysoké politické funkci, trapný inaugurační projev českého prezidenta a odchody znechucených poslanců z Vladislavského sálu, čistky vlády bez důvěry. Při vyhlašování Českého lva v Rudolfinu režisér Jan Svěrák zveřejnil výzvu Pět vět na obranu svobody veřejnoprávních médií, jež jsou pojistkou demokracie, avšak v poslední době jsou často napadána. U toho jsem byla a byl to příjemný závan jednoty lidí, kteří podobně smýšlejí, stejně tak jako demonstrace na podporu veřejnoprávních médií na Václaváku nebo stávka studentů na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot… a kdo ví, co dalšího se ještě stane v roce, kdy slavíme 100 let republiky. Uvažuji, jaký vliv asi má tak překotné dění na naši psychiku, navíc při pomyšlení na katastrofy, které se u nás udály v letech 1938, 1948, 1968.

Jiří Lábus

Jiří Lábus

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Petr Janeček

Petr Janeček

Pérák žije v kolektivní paměti jako mytická postava protinacistického odboje, jako nepolapitelný superman, který to gestapákům vždy nandá. Do ulic se vydává po setmění, díky pérům připevněným na botách skáče přes ohrady i ze střechy na střechu… Etnolog a folklorista Petr Janeček o něm nyní vydal v nakladatelství Argo rozsáhlou publikaci MÝTUS O PÉRÁKOVI. MĚSTSKÁ LEGENDA MEZI FOLKLOREM A POPULÁRNÍ KULTUROU.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Komiks

Komiks

V souvislosti s vývojem rockové hudby panoval v minulosti v české kotlině názor, že největším nepřítelem lidstva byly rock and roll a coca cola. Přidal bych k tomu ještě jeden produkt, a tím byl komiks. Rock and roll je dnes už uznávanou veličinou coby základ hudby, která od druhé poloviny padesátých let až do současnosti poznamenala dějiny muziky i dalších uměleckých žánrů, včetně komiksu. Coca cola je dnes jednou z nejprestižnějších značek. Komiks ale o své místo na slunci paradoxně stále bojuje.

Lidé - výběr z článků

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/18

XANTYPA XANTYPA 04/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2018

XANTYPA XANTYPA 10/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne