Petr Janeček

O Pérákovi a dalších městských legendách

Pérák žije v kolektivní paměti jako mytická postava protinacistického odboje, jako nepolapitelný superman, který to gestapákům vždy nandá. Do ulic se vydává po setmění, díky pérům připevněným na botách skáče přes ohrady i ze střechy na střechu… Etnolog a folklorista Petr Janeček o něm nyní vydal v nakladatelství Argo rozsáhlou publikaci MÝTUS O PÉRÁKOVI. MĚSTSKÁ LEGENDA MEZI FOLKLOREM A POPULÁRNÍ KULTUROU.

 

připravila Pavlína Kourová, foto archiv P. Janečka

 

 perak1jpg.jpg

 

Kdy jste o Pérákovi slyšel poprvé?
O Pérákovi mi poprvé vyprávěla moje babička, když jsem byl na základní škole, někdy v druhé polovině osmdesátých let. Babička byla za války jako osmnáctiletá pracovně nasazená v muniční továrně v Poličce ve východních Čechách. S ostatními dívkami si tam o Pérákových kouscích často vyprávěly. Podle babičky byl Pérák hrdinný odbojář, který si díky šikovným „zlatým českým ručičkám“ vyrobil skákací zařízení z ocelových pér. Přehnaným vyprávěním o tom, jak Pérák skáče ze střechy na střechu, babička moc nevěřila, podle ní Pérákovy hrdinské činy lidé zveličili, ale o jeho existenci byla přesvědčená. Jako školáka mne toto téma moc zaujalo – daleko víc než američtí superhrdinové jako Batman či Spiderman. Když jsem se později během studia na Univerzitě Karlově začal věnovat moderním mýtům a legendám, k Pérákovi jsem se vrátil. Vyvrcholením tohoto v podstatě celoživotního zájmu je pak moje nová kniha, na které jsem pracoval přes deset let.
Kde se Pérák všude objevoval? Pouze v Praze nebo i v jiných oblastech?
V obecném povědomí je Pérák spjatý s Prahou, ale za války se vyskytoval téměř ve všech větších českých a moravských městech. Nejčastěji se o něm vyprávělo ve středních, západních a východních Čechách – z velkých měst například v Plzni, Hradci Králové či Pardubicích; na Moravě pak především v Brně a Zlíně. Spatřován byl především v průmyslových oblastech – v dělnických koloniích na periferii, v okolí továren, popřípadě na nádražích či u železničních viaduktů. Jednalo se o typicky městskou záležitost. Péráka sice znali i lidé na venkově, ale pouze jako fantoma, který řádí ve velkých městech. Zajímavé je, že se Pérák vyskytoval už dávno před válkou – první zmínky o něm máme už z roku 1919 ze severozápadních Čech, z Mostecka a Ústecka. Zde v noci skákal po cestě před horníky vracejícími se z nočních směn.

 

perak2jpg.jpg
Komiksový Pérák Adolfa Lachmana, 2002

 


Zkoušeli ho kluci za války napodobovat? Připevnit si na boty péra z gauče a skákat?
Ano, a nejen kluci, ale i dívky! Tahle zábava vydržela dětem i dlouho po válce a vedla k mnoha rozbitým kolenům – na pružinových pérech jde totiž skákat jen velice obtížně. Děti v tomto nejvíc ovlivnil poválečný animovaný film Jiřího Trnky PÉRÁK A SS, ve kterém Pérák skáče právě na pérech vytažených z gauče. Mimochodem, tahle zábava žije mezi dětmi dodnes – když se některé dozví o Pérákovi, vzbudí to často touhu ho napodobit. Dnes už ale existují moderní a bezpečnější skákací zařízení, která takovéto skoky umožňují.

 

perak3jpg.jpg
Pérák z animovaného filmu Jiřího Trnky a Jiřího Brdečky PÉRÁK A SS, 1946

 


A věděli nacisté, že se o Pérákovi mezi lidmi mluví? Neprověřovali, zda skutečně nejde o reálného odbojáře? Nenašel jste nějaké zmínky o něm např. ve zprávách Sicherheitsdienstu, nacistické zpravodajské služby?
Nacisté obecně věnovali „šeptandě“ či „agentuře Jedna paní povídala“, tedy ústně šířeným klepům, zvěstem a povídačkám, jen velice málo pozornosti. V písemných pramenech jsem žádné zmínky o hledání Péráka ze strany úřadů nenašel. Péráka ignorovalo i české četnictvo a policie. Pokud vyprávění o něm náhodou zaregistrovali, chápali je jako pouhé vtipy či anekdoty, které nebylo nutné zahrnout do oficiálního hlášení. Jinak tomu bylo ale později, v období komunismu, které „šeptandě“ věnovalo daleko větší pozornost. V letech 1959 a 1960 podnikl v Jičíně místní Sbor národní bezpečnosti několikatýdenní hon na Péráka, který si dokonce vysloužil zápis v městské kronice.

 

perak4jpg.jpg
Komiksový Pérák Jiřího Gruse, 2003

 


A je pravda, že Pérák inspiroval Jaroslava Foglara k postavě Široka?
Podle mne nepochybně. Skákající, nebývale fyzicky zdatný Široko, fantom tajuplných Stínadel, se poprvé objevuje v románu STÍNADLA SE BOUŘÍ, který vyšel až po válce, v roce 1947. V prostředí pražských skautů, kde Foglar působil, byl Pérák za války i po válce nesmírně oblíbené téma. Sám jsem jedny z nejzajímavějších vyprávění o Pérákovi nasbíral právě od bývalých pražských skautů. Samotný Foglar se navíc již od dětství intenzivně zajímal o strašidelná vyprávění a duchařské historky, takže si válečného Péráka nemohl nechat uniknout. Široko je nejslavnější literární zpracování Péráka. Podobně je Pérákem inspirovaný i slavný Maxipes Fík, pes skákající na pérech z animovaného večerníčku Rudolfa Čechury a Jiřího Šalamouna.
Je Pérák ryze česká postava nebo najdeme podobnou i v jiných zemích?
Pérák pojatý jako superhrdina bojující proti nacistům je ryze česká záležitost. Samotná postava skákajícího fantoma na pérech se ale objevovala i v jiných zemích. Na Slovensku tak za války řádil Pérákův příbuzný zvaný Fosforový človek. Ruští Péráci, nazývaní Poprygunčiki, strašili v Petrohradě po bolševické revoluci. Němečtí Péráci zvaní Hüpfemännchen zase skákali po východním Německu těsně po druhé světové válce. Všichni tito skákající fantomové, včetně českého Péráka, vycházejí z jediného zdroje – britského přízraku nazývaného Spring-heeled Jack (Skákající Jack či Honza na pérách), který děsil velká anglická města během viktoriánského období v druhé třetině 19. století. Český Pérák je jeho nejslavnějším potomkem.

 

baner-clanek

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 03. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 04/18 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, doba je tak intenzivní, že je mi občas líto, že nejsme deník a ne­můžeme ihned reagovat na silné okamžiky, v nichž žijeme. Vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, sílící demonstrace na Slovensku proti vládě, do níž prorůstá organizovaný zločin, demise nejvyšších vládních představitelů. V Čechách demonstrace proti bývalému příslušníkovi pohotovostního pluku Ondráčkovi ve vysoké politické funkci, trapný inaugurační projev českého prezidenta a odchody znechucených poslanců z Vladislavského sálu, čistky vlády bez důvěry. Při vyhlašování Českého lva v Rudolfinu režisér Jan Svěrák zveřejnil výzvu Pět vět na obranu svobody veřejnoprávních médií, jež jsou pojistkou demokracie, avšak v poslední době jsou často napadána. U toho jsem byla a byl to příjemný závan jednoty lidí, kteří podobně smýšlejí, stejně tak jako demonstrace na podporu veřejnoprávních médií na Václaváku nebo stávka studentů na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot… a kdo ví, co dalšího se ještě stane v roce, kdy slavíme 100 let republiky. Uvažuji, jaký vliv asi má tak překotné dění na naši psychiku, navíc při pomyšlení na katastrofy, které se u nás udály v letech 1938, 1948, 1968.

Jiří Lábus

Jiří Lábus

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Marek Ždánský

Marek Ždánský

Marek Ždánský miluje odmalička zvířata. Nakonec si splnil sen a patnáct let pracoval v ZOO Praha jako ošetřovatel lidoopů. Dnes už se živí něčím jiným, ale láska ke zvířatům, obzvlášť ke gorilám, mu zůstala.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Komiks

Komiks

V souvislosti s vývojem rockové hudby panoval v minulosti v české kotlině názor, že největším nepřítelem lidstva byly rock and roll a coca cola. Přidal bych k tomu ještě jeden produkt, a tím byl komiks. Rock and roll je dnes už uznávanou veličinou coby základ hudby, která od druhé poloviny padesátých let až do současnosti poznamenala dějiny muziky i dalších uměleckých žánrů, včetně komiksu. Coca cola je dnes jednou z nejprestižnějších značek. Komiks ale o své místo na slunci paradoxně stále bojuje.

Lidé - výběr z článků

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jan Werich

Jan Werich

Stejnojmenná kniha nakladatelství Práh je dílem někdejšího novinářského esa prestižního ča­sopisu Mladý svět Jiřího Janouška, který se měl možnost s Werichem mnohokrát setkat.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/18

XANTYPA XANTYPA 04/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne