Josef Beran

Návrat domů

Poslední vůle statečného českého kardinála se vyplní. Papež František svolil přenést jeho ostatky z Vatikánu do vlasti. Mnozí už v to nevěřili, málokdo doufal. Teď se dávné přání promění ve skutečnost. Josef Beran se domů vrací po bezmála půlstoletí od skonu v nedobrovolném římském exilu. Z hrobky pod vatikánskou bazilikou svatého Petra do katedrály svatého Víta v Praze. Kruh se konečně uzavírá.

 

text Jindřich Rosendorf, foto archiv Arcibiskupství pražského, rod. archiv a autor

 

beran1jpg.jpg

 

 

Bylo to jeho původní přání. Do své závěti napsal, že chce posmrtně spočinout v katedrále, kde jsou pohřbeni pražští arcibiskupové. Teď konečně se jeho poslední vůle naplní. Máme z toho obrovskou radost,“ říká Beranova praneteř Danuše Kavinová-Brabcová.

Skoro jako sen
Kardinálovu závěť ze 4. srpna 1968 nalezla badatelka Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů v Beranově – nyní již digitalizovaném – archivu čítajícím na 70 tisíc stran, který přivezl z Říma do Prahy biskup Jaroslav Škarvada. Závěť i další archiválie jsou zkoumány také v souvislosti s procesem blahořečení Josefa Berana, započatým před dvaceti lety, 2. dubna 1998.
O udržení povědomí o jednom z našich nejvýznamnějších katolických duchovních, jehož pronásledovaly a věznily oba totalitní režimy minulého století, se dlouho snažil také švagr Josefa Berana a dědeček Danuše Kavinové-Brabcové, Karel Kavina, potom její otec Jiří. „Děda psal ještě za socialismu i dopisy prezidentům. Odpověď nikdy nedostal,“ připomíná Beranova praneteř. Komunistický establishment dělal vše, aby kardinála z národní paměti vymazal. Rodina Kavinových byla pak až do osmdesátých let v hledáčku StB. Ale na Josefa Berana se stejně nezapomnělo. „Když otec před víc jak šestnácti lety zemřel, převzala jsem štafetu já a snažila se věci posouvat dál,“ dodává.
Úvahy a snahy o repatriaci Beranových ostatků se datují od nálezu poslední vůle, podílel se na nich i loni zesnulý kardinál Miloslav Vlk. Intenzivní jednání mezi českým státem a hlavou katolické církve probíhala především poslední dva roky. Nakonec loni 4. září poslal český velvyslanec ve Vatikánu Pavel Vošalík dopis kardinálovi Pietru Parolinovi, státnímu sekretáři Svatého stolce, jenž je hlavním papežovým diplomatem. „Na základě dohody pana kardinála Dominika Duky a tehdejšího ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka jsem adresoval dotaz, zda je Svatý stolec svolný jednat v souladu s nalezenou poslední vůlí kardinála Berana,“ potvrdil Xantypě velvyslanec Vošalík. „A během zhruba čtyř měsíců jsem obdržel kladnou odpověď, nejprve telefonicky, pak i písemně.“
„Mně to přišlo skoro jako sen,“ připouští Danuše Kavinová-Brabcová. „Pár minut před silvestrovskou půlnocí se mi doma rozsvítil displej mobilu. Myslela jsem, že jde o jedno z dalších novoročních přání, ale obsah došlé SMS mně doslova vyrazil dech. Byla to zpráva, že ostatky mého prastrýce Josefa Berana mohou být převezeny do republiky.“
Papež František se rozhodl vyplnit 
pos­lední přání českého kardinála, který se i ve Vatikánu stal symbolem statečného vzdoru proti útlaku kvůli náboženskému přesvědčení.
„Jako rodina jsme na tuto událost čekali desítky let, je ale pravda, že letopočet 2018 je pro její uskutečnění možná ten pravý, a zdaleka nejen pro nás,“ myslí si kardinálova praneteř. Fakt, že tento rok si republika připomíná sto let od vzniku Masarykova Československa a na jeho konci uplyne navíc 130 let od narození Josefa Berana, to dokládá.
„Oslavy navýsost jubilejního roku by katolická církev chtěla s celou společností otevřít svatovojtěšskou slavností spojenou s návratem kardinála Berana, pražského arcibiskupa a českého primase do vlasti, do jeho a naší milované katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha,“ potvrzuje i pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka. „Chceme tak naplnit poslední vůli velkého exulanta, který šel cestou svatého Vojtěcha a spolu s ním bytostně patří k celku a dějinám naší společnosti,“ uvedl ve svém pastýřském listě.
„Pro mě je kardinál Beran jedním z největších Čechů 20. století,“ říká plzeňský biskup Tomáš Holub, který bude ostatky na cestě doprovázet. „A jsem přesvědčen, že jeho návrat v tomto jedinečném roce může být i významným příspěvkem k posílení vědomí české státnosti.“

 

beran2jpg.jpg
Na audienci u papeže Pavla VI. v roce 1965
beran5jpg.jpg
Bílá sobota roku 1968. Papež Pavel VI. poslal kardinálu Beranovi beránka.

 

Vy byste byl dobrým knězem
Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 v Plzni jako první ze sedmi dětí do chudé katolické rodiny českého učitele. Právě z nelehkých poměrů v dětství se podle mnohých odvinula jeho celoživotní obětavost a skromnost. Na gymnáziu uvažoval, že by se po maturitě věnoval studiu medicíny. Lákalo jej pomáhat lidem od bolesti. Jeho oblíbený profesor náboženství Alois Kudrnovský mu ale plán osudově zvrátil slovy: „Já s vámi, Berane, počítal na teologii. Vy byste byl dobrým knězem. Pomohl bych vám ke studiu do Říma.“ Bylo rozhodnuto.
Ve věčném městě navštěvuje od podzimu 1907 papežskou univerzitu De Propaganda Fide, vstupuje do semináře. V prosinci 1911 přijímá kněžské svěcení a rok nato završí studium doktorátem z teologie. Po návratu působí na různých místech duchovní správy, jako druhý kaplan v Chyši na Žluticku, pak v Praze na Proseku a v Michli, kde obětavě pracuje v útulku pro hluchoněmé dívky. Mezi lety 1917 až 1928 je katechetou a pedagogem učitelského ústavu sv. Anny a od roku 1925 ředitelem Kongregace školských sester de Notre Dame. Zabývá se literární činností, publikuje, překládá, je zpovědníkem i exercitátorem. V roce 1927 jej za zásluhy jmenují arcibiskupským notářem, přednáší pastorální teologii na Teologické fakultě Univerzity Karlovy, roku 1932 se stává docentem, později profesorem, rektorem Arcibiskupského semináře v Dejvicích, kde zodpovídá za formování budoucích kněží.

 

banner_clanek


Po Mnichovu vystupuje jako vlastenec, což neunikne pozornosti gestapa. Zatýká jej 6. června 1942, na začátku heydrichiá­dy. Je vyslýchán v Petschkově paláci, pak uvězněn na Pankráci, kde snáší další výslechy a bití. Jeden z dozorců mu surovými kopanci způsobil i trvalé poškození ledvin. Beran předpokládá, že jej čeká osud desítek dalších zatčených a popravených vlastenců. Na začátku července ale odjíždí s transportem do Terezína, kde v tzv. Baukomandu dře pod dozorem SS, rozbíjí lomový kámen na štěrk. V září jej čeká další transport – do koncentračního tábora v Dachau, kde nacisté internují duchovní z celé Evropy. V „Himmlerově jámě lvové“ ztrácí i své jméno a stává se pouhým číslem – vězněm č. 35844. Politickým vězněm. Jeho bývalý žák a spoluvězeň František Štverák vzpomínal: „Viděl jsem jeho malou, slabou postavu a dostal strach, že hlad a útrapy nevydrží. Ale byl statečnější než všichni ostatní. Nikdo nikdy neviděl Josefa zaplakat, postěžovat si nebo zoufat. Josífek, říkalo se, je sluníčkem lágru.“ Rozdává oporu a útěchu všem, i když v lednu 1943 onemocní tyfem a sám se, vyhublý na kost, ocitá blízko smrti. Nakonec takřka zázrakem přežil a dočkal se na konci dubna i osvobození tábora americkou armádou.

 

beran3jpg.jpg
Do Mukařova za arcibiskupem přijeli stanovat jeho švagr a synovec Josef (vpravo) s kamarády.

 

 

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 03. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 04/18 - výběr z článků

Video k dubnové Xantypě

Video k dubnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, doba je tak intenzivní, že je mi občas líto, že nejsme deník a ne­můžeme ihned reagovat na silné okamžiky, v nichž žijeme. Vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, sílící demonstrace na Slovensku proti vládě, do níž prorůstá organizovaný zločin, demise nejvyšších vládních představitelů. V Čechách demonstrace proti bývalému příslušníkovi pohotovostního pluku Ondráčkovi ve vysoké politické funkci, trapný inaugurační projev českého prezidenta a odchody znechucených poslanců z Vladislavského sálu, čistky vlády bez důvěry. Při vyhlašování Českého lva v Rudolfinu režisér Jan Svěrák zveřejnil výzvu Pět vět na obranu svobody veřejnoprávních médií, jež jsou pojistkou demokracie, avšak v poslední době jsou často napadána. U toho jsem byla a byl to příjemný závan jednoty lidí, kteří podobně smýšlejí, stejně tak jako demonstrace na podporu veřejnoprávních médií na Václaváku nebo stávka studentů na obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot… a kdo ví, co dalšího se ještě stane v roce, kdy slavíme 100 let republiky. Uvažuji, jaký vliv asi má tak překotné dění na naši psychiku, navíc při pomyšlení na katastrofy, které se u nás udály v letech 1938, 1948, 1968.

Jiří Lábus

Jiří Lábus

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Marek Ždánský

Marek Ždánský

Marek Ždánský miluje odmalička zvířata. Nakonec si splnil sen a patnáct let pracoval v ZOO Praha jako ošetřovatel lidoopů. Dnes už se živí něčím jiným, ale láska ke zvířatům, obzvlášť ke gorilám, mu zůstala.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Petr Janeček

Petr Janeček

Pérák žije v kolektivní paměti jako mytická postava protinacistického odboje, jako nepolapitelný superman, který to gestapákům vždy nandá. Do ulic se vydává po setmění, díky pérům připevněným na botách skáče přes ohrady i ze střechy na střechu… Etnolog a folklorista Petr Janeček o něm nyní vydal v nakladatelství Argo rozsáhlou publikaci MÝTUS O PÉRÁKOVI. MĚSTSKÁ LEGENDA MEZI FOLKLOREM A POPULÁRNÍ KULTUROU.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Děti z Vesny

Děti z Vesny

Dětská léčebna Vesna v Janských Lázních v Krkonoších je jedním z největších léčebných a rehabilitačních zařízení v České republice, kde používají tzv. Vojtovu metodu při péči o děti s dětskou mozkovou obrnou a pohybovým onemocněním. Lékaři a fyzioterapeuti jsou zde přímými pokračovateli odkazu profesora Václava Vojty a rodiče zde léčených dětí si jeho metodu chválí.

Osobnosti - výběr z článků

Alan Pajer

Alan Pajer

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Robert Plant

Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy

Kovy

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 04/18

XANTYPA XANTYPA 04/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne