Zuzana Stivínová

Zavedených pořádků a frází se nedržím

Osmidílný seriál PUSTINA stál více méně na její postavě osudem i lidským podraznictvím zkoušené starostky malé severočeské obce. V televizním filmu MONSTRUM je manželkou nešťastného autora Stalinova pomníku na Letné. Pro vypjaté role má své dispozice: mluví s gradující vnitřní naléhavostí, bezchybně artikuluje, v jejích větách zcela chybí obvyklá slovní vata a uniformní řečová klišé. Evidentně má jasno v životě i práci, ale ne bez pochyb a schopnosti akceptovat jiný názor, jiný postoj. Je empatická, i když to tak zprvu nevypadá, a když si vedle vás stoupne na vysokých podpatcích, můžete lehce znejistět.

 

text Jan Lukeš, foto Lukáš David a archiv Z. stivínové

 

stivinova1jpg.jpg

 

Kolik měříte?

171 centimetrů.

Je vaše výška v herecké profesi výhodou, nebo nevýhodou?

Nikdy jsem se svou výškou neměla problém. Myslím, že mám velikost tak akorát: normální ženská, a když si vezmu štekle, tak jsem vysoká.

Drahá bába a já

Bylo výhodou, že jste vyrůstala v rodině, která je zpola herecká, zpola muzikantská?

To je velká výhoda, často na to teď narážím i co se týče řemesla. Už od dětství jsem viděla do zákulisí.

Babičku Evu Svobodovou jste ještě musela dobře zažít. Jaká byla?

Bába Eva mě připravovala na zkoušky na konzervatoř. Rambajznice, vždycky děsila, ale pak to byla ta nejhodnější osoba na světě. Trochu jsem se jí bála, ale když jsem k ní v pubertě chodila na hodiny dikce, vždycky měla pro mě připravený pudink a byla hrozně milá. Jen byla zvyklá z divadla nahlas mluvit, a že musí být všechno podle ní, přitom s ní byla strašná legrace.

A jak sama vnímala svou celoživotní kariéru herečky malých rolí? To leckdo nese dost špatně…

Na svou kariéru v Městských divadlech pražských byla velice hrdá. Patřila ke generaci hereček, které měly ještě vlastní garderobu, své vějíře, lorňony, rukavičky, dodneška mám některé věci po ní. I na malou postavu dvorní dámy či nějaké paní se připravovala tak poctivě, jako kdyby hrála hlavní roli. Všechno brala vážně, jako velký úkol, a když ho pak opravdu dostala ve­dle Nataši Gollové jako teta Andělka ve filmu DRAHÉ TETY A JÁ (1974), byla neskutečně hrdá. Taky to byl skvělý film.

 

stivinova2jpg.jpg

 

Mám ráda ticho

A co vliv táty Jiřího Stivína?

Permanentní. Táta byl to, čemu se říká dominantní otec. Ne že by byl despota, ale snažili jsme se mu vyhovět a určitě nás i inspiroval, i když jsme se ho báli. Asi by býval rád, kdybych se věnovala jako on hudbě, ale z toho jsem se vymanila, ačkoli sama hraju na violoncello a zpívám. Jako druhé dítě jsem si jeho snah spíš užívala a vždycky mi dobře poradil.

Nakonec on sám se pohybuje mezi hudbou a filmem, třebaže dnes ho lidé znají především jako multiinstrumentalistu a skladatele…

Vystudoval kameru na FAMU. Nechtěl ale na vojnu, tak šel do Armádního uměleckého souboru, chytil ho jazz, Milan Munclinger ho doučoval klasiku na příčnou flétnu.

Otcovo domácí muzicírování vás nemohlo neovlivnit…

Ano, mám ráda ticho. Opravdu. Ale zase jsem měla zadarmo, že jsem od dětství poslouchala Philipa Glasse, Steva Reicha a spoustu jiné muziky, kterou by člověk jinak složitě dohledával. Zároveň bylo někdy komplikované, že sestra cvičila na flétnu, brácha na bicí, druhý bratr na housle, já se učila divadelní texty a táta třeba o půlnoci hrál na saxofon. Moc se s tím nemazal. Proto mám teď ráda vlastní soukromí a klid.

Čím jste původně chtěla být?

Na violoncello jsem hrála proto, že se mi líbily violoncellistky, které k nám chodily, i ten krásný nástroj, ale ten jsem si vybrala sama. Chtěla jsem být čímsi jako módní návrhářkou, teď by se řeklo kostýmní výtvarnicí, ale neuměla jsem kreslit. To byl problém, dnes by to už nevadilo, protože vidím spoustu návrhářů, kteří nekreslí a jen diktují svoje nápady. Jenže v umělecké rodině člověk umění nakonec stejně neunikne.

 

stivinova4jpg.jpg
S mámou na plese Xantypy na Žofíně v roce 1996 (foto Bohdan Holomíček)

 

 

Zuzana je sama doma

Ani vaše teta a jmenovkyně neunikla – do poloviny šedesátých let měla slušně rozjetou kariéru divadelní i filmovou, pak ale najednou zmizela…

Zuzana je teď doma v Paříži, ale tady si opravdu zažila svou velkou éru. Často o ní mluvil profesor Ivan Vyskočil, Jiří Suchý vyprávěl, jak právě svou hru ZUZANA JE SAMA DOMA (1960) napsali s Horníčkem pro ni, na její stopy jsem narazila i v jiných divadlech, kde jsem hrála: v Realistickém divadle, v Divadle Na zábradlí. Třeba Jiří Krejčík ji obsadil do svého VYŠŠÍHO PRINCIPU (1960), pak se ale seznámila se spolupracovníkem scénografa Libora Fáry a emigrovali spolu v roce 1965 do Francie.

Tam herectví opustila?

Ano, stala se matkou a profesionální manželkou. Už tady se sice poctivě učila francouzsky, ale pak zjistila, že jazykově je ve Francii herectví nezdolatelná věc. Přitom s návratem nikdy nepočítali, jejich děti už česky neumějí, což je škoda.

 

banner_predplatne_clanek

 

V Národním už se neumírá

V něčem jste si s tetou podobné, vy jste také schopná zříci se zaběhnutých jistot. Myslím váš někdejší odchod z Národního divadla nebo pak zase docela dlouhý pobyt v Americe…

Já jsem ale nikdy nepomýšlela na to, že bych herectví jako profesi pověsila na hřebíček. Odchod z Národního byl motivován potřebou osvobodit se, poznat nové lidi, pracovat v jiných médiích.

V Národním se ale přece umírá, tak se to vždycky říkalo…

Říkalo, ale já se zavedených pořádků a frází nijak nedržím. A taky už to dnes ani není pravda. A do Ameriky jsme mohli, nikam jsme neutíkali, jen jsme věděli, že pokud to neuděláme teď, příště už to nepůjde, děti budou moc velké a my staří. Když to jde, proč to nezkusit! Nikdo nám nic nepřipravil, jak si leckdo myslí. Mého manžela pozvali na základě jeho výzkumů, ale musel se rozhodnout, poslal jim své materiály, absolvoval vstupní interview a pak už ho chtěli.

 

stivinova3jpg.jpg

 

Odcházení

Vaším manželem je molekulární biolog Lukáš Černík, který se podílí na základním výzkumu léčby rakoviny. Má profesi náročnou na čas a studium, což vyžaduje též ta vaše, která je ale mnohem víc vázaná na domov. Cítila jste pobyt v Americe jako oběť pro manželovu dráhu?

Nikdy. Když jsem v Národním dvoufázově zkoušela DOBŘE PLACENOU PROCHÁZKU (2007) nebo v Arše Havlovo ODCHÁZENÍ (2008), věnovalo mi hodně lidí svůj čas a energii, abych nemusela myslet třeba na to, co je s mými dětmi. Můj muž mi tehdy hodně pomohl, a tak mi připadalo přirozené, že když zase on potřeboval pokračovat ve své profesi v Americe, že ho budu doprovázet. Nejeli jsme na Sibiř, ale do New Yorku, do nádherného a kulturního města.

Takže žádná oběť? 

Žádná, spíš cesta za zkušeností. Navíc jsem cítila, že s Havlovým ODCHÁZENÍM jsem se dotkla nějaké hranice – poslední Václavovo dílo, poslední role Vlasty Chramostové… Co dělat dál? Potřebovala jsem odstup. Svoji existenci jsme v Americe soustředili na manželovu práci, ale protože jsem nezmar, nelenila jsem, a když už jsme se integrovali, zjišťovala jsem, jaké možnosti tam mám já. Jenže když to nepřipravujete dopředu a je vám tolik, kolik vám je? Pětatřicetiletá herečka z cizí země, která má začít v New Yorku, to nemůže být nic plynulého.

Tam to bylo nejisté, tady jste své herecké jistoty přece už měla…

Já jsem žádné jistoty nikdy necítila. Praha je moje město, ale že by mi dávala jistotu dobré práce? Teď jsem možná všude vidět, ale byly chvíle, kdy jsem žádnou práci neměla. Zato když jsem odjela, začaly nabídky jen pršet. Takže jsem třeba do Prahy létala natáčet film pro Českou televizi.

 

stivinova5jpg.jpg
S Jaroslavem Duškem v seriálu pustina, 2016 (foto: Nikolas Tušl)

 

 

Možná nebude nic

Řada vašich kolegů nachází obživu v ne­ko­nečných seriálech, které je ale zase někdy zcela vyřadí z vážnější umělecké práce…

Čeští herci nemají moc možností si vybírat. Lidé si myslí, že máte na stole hromadu scénářů a rozhodujete se, jestli budete dělat zrovna divadlo, nebo film. Ve skutečnosti čekáte na telefon, přijde jeden scénář a vy zvažujete, jestli nepočkat na další, anebo ho vzít. Protože možná nebude nic. Někdo jistotu potřebuje a prostě dělá řemeslo, i když je to nekonečný seriál. Já žiju v nejistotě, ale taky ji sama chci, mám ráda pestrost.

Tady čekáte na telefon, v Americe jste asi musela podniknout co nejvíc k vlastní prezentaci…

Chodíte na otevřené konkursy, pak sháníte agenta na základě získaných kreditů. Člověk dělá strašně věcí zadarmo, což je ale úplná samozřejmost, abyste měl do „sívíčka“, že jste pracoval s tím a s tím. Díky tomu pak třeba dostanete pořádnou placenou práci.

Nesráželo vás, když jste opakovaně ne­uspěla, zatímco doma by vám pomáhalo už jenom vaše jméno?

Tady se taky chodí na konkursy a výběr je daleko pečlivější než dřív. I když mě z něčeho znají, taky třeba ve třetím kole vypadnu, s tím se v téhle branži musí počítat. Navíc se mi zdá, že se mě tu spíš bojí, že nebudu mít čas, že budu drahá, a ani se mi třeba neodváží zavolat. V Americe jsem byla anonym, prostě jsem předvedla, co umím, a o to víc mě potěšilo, když jsem nějaký konkurs vyhrála. 



Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 25. 4. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 05/17 - výběr z článků

Video k májové Xantypě

Video k májové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Herečka Zuzana Stivínová v roce 2009 odjela s celou rodinou do New Yorku, kde strávila následujících sedm let, protože její manžel, molekulární biolog, dostal nabídku pracovat tam ve výzkumu. Hned po návratu domů byla ale zase v jednom kole. Po veleúspěšné sérii Pustina hrála v televizním filmu Monstrum režiséra Viktora Polesného manželku sochaře Otakara Švece, tvůrce Stalinova pomníku, který se tyčil na Letné. A nejnověji ji můžete vidět na scéně MeetFactory na Smíchově, kde fantasticky hraje velice náročnou roli fitness trenérky v inscenaci Irwina Welshe Pohlavní životy siamských dvojčat v režii Natálie Deákové. Jaké to bylo žít v Americe, jak ji pobyt na Manhattanu obohatil a jak se Zuzana cítí po návratu zpátky, o tom a mnohém dalším si pro Xantypu povídala s Janem Lukešem. Ten byl tentokrát hodně pilný a stihl ještě vyzpovídat Zdeňka Sternberga na téma odkaz šlechtických rodů a závazek vůči předkům. Tento muž, téměř čtyřiadevadesátiletý, je stále neuvěřitelně svěží a navzdory všem možným ústrkům, které mu komunistický režim připravil, a novým začátkům po návratu z emigrace nezahořkl. Zkrátka pravý aristokrat!

Sidse Babett Knudsen

Sidse Babett Knudsen

Je krásná, ale ne prvoplánově. Na první pohled působí velmi inteligentně a rozhodně. Francouzská média ji označila jako „la femme épatante“, úžasnou ženu. Čeští televizní diváci ji nyní znají především jako brilantní představitelku dánské premiérky v seriálu u nás uváděném pod názvem VLÁDA, který slavil mimořádné úspěchy ve více než třiceti zemích světa – od Austrálie až po Spojené státy. Jmenuje se Sidse Babett Knudsen, je Dánka, ale jako by z té brunetky vyzařovalo i cosi románského, vřelost, přívětivost, spontaneita.

Emir Kusturica

Emir Kusturica

Světoznámý srbský režisér Emir Kusturica na březnovém Febiofestu představil svůj nový film, fantaskní féerii NA MLÉČNÉ DRÁZE. Dvaašedesátiletý filmař během závěrečného festivalového večera převzal cenu Kristián za přínos světové kinematografii.

Zdeněk Sternberg

Zdeněk Sternberg

Posázavský pacifik mu jezdí takřka pod okny. Na jeho trať shlíží z rodového hradu Český Šternberk a občas hukot lokálky vpadá i do našeho rozhovoru. Oblíbenou výletní dráhu, která je jen o dvacet let starší než on sám, ale miluje, ostatně jeho dědeček Filip byl jejím hlavním akcionářem. Při stém výročí dokončení tratě č. 212 si dokonce zkusil, jak se na ní řídí parní lokomotiva. Prý je to docela jednoduché… Takhle ale mluví s lehkou sebeironií skoro o všem, i když mu letos v srpnu bude už devadesát čtyři let a má za sebou život plný dramatických ústrků i vzestupů. Zůstává tak věren rodovému heslu, které se vztahuje ke šternberské erbovní hvězdě: Nescit occasum – Nezná západu čili Nikdy nezapadá.

Barevný svět Jana Šafránka

Barevný svět Jana Šafránka

Odedávna se říká, že malíř maluje vlastní životopis. Toto tvrzení podle mě dokonale platí u Jana Šafránka. Jeho trvalou inspirací jsou ohniska dennodenního mezilidského počínání, místa, kde se sám pohyboval a která bystře pozoroval. Sledujeme hospodu, kde se chlapi uzavírají do svého pivního bezčasí s představou, že pod zářivkami a mraky kouře docílí svých absolutních pravd. Sledujeme kavárnu, ono místo „čekání na to, co nikdy nepřijde“, kde se moudra a fabulace prolínají až k nerozeznání. Sledujeme noční podniky a bary, kde se sny o erotickém ideálu rozplývají v drsné realitě tragikomické pokleslosti.

Drahoš míří na Hrad

Drahoš míří na Hrad

Není „sluníčkář“, má obavy o českou demokracii, vládu s komunisty by nejmenoval, bezpečnost bez NATO si neumí představit

Bioložka Hana Svobodová

Bioložka Hana Svobodová

Suchozemská želva, kterou si zamilovala v první třídě a stále ji má, předurčila její osud. Dnes je bioložka Hana Svobodová již uznávanou odbornicí, věnující se mořským želvám. Především v Indonésii bylo díky intenzivní práci této neústupné dívky již zachráněno přes sedm set tisíc želvích vajec! Přečetla si korán, aby pochopila místní kulturu, a naučila se indonésky. Mimo jiné právě připravuje příručku s přesnými instrukcemi, jak chránit tyto nádherné tvory, neboť většina z nich je dnes bohužel kriticky ohrožena vyhynutím. Když tuto křehkou dívku uvidíte, první, co vás napadne, je: Malá holka s velkým snem… a s citlivým srdcem, odvahou a silnou vůlí, dodala bych ještě.

Smutná zpráva

Smutná zpráva

S lítostí oznamujeme, že 11. května 2017 nás navždy opustil PhDr. Milan Sládek, Ph.D., MA. Světoběžník, světoobčan. Začátkem roku 1995 založil Xantypu, od té doby ji vydával a časem přiřadil ke svým Kovohutím Příbram, kde byl předsedou představenstva. Vzpomínáme na něho s vděčností. Čest jeho památce.

Regionální speciality, které musíte ochutnat

Regionální speciality, které musíte ochutnat

Přišli jste na chuť cestování za kulinářskými zážitky? Přinášíme pět gurmánských tipů na speciality, které svou zemi proslavily i za hranicemi.

Osobnosti - výběr z článků

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/17

XANTYPA XANTYPA 05/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne