Zuzana Stivínová

Zavedených pořádků a frází se nedržím

Osmidílný seriál PUSTINA stál více méně na její postavě osudem i lidským podraznictvím zkoušené starostky malé severočeské obce. V televizním filmu MONSTRUM je manželkou nešťastného autora Stalinova pomníku na Letné. Pro vypjaté role má své dispozice: mluví s gradující vnitřní naléhavostí, bezchybně artikuluje, v jejích větách zcela chybí obvyklá slovní vata a uniformní řečová klišé. Evidentně má jasno v životě i práci, ale ne bez pochyb a schopnosti akceptovat jiný názor, jiný postoj. Je empatická, i když to tak zprvu nevypadá, a když si vedle vás stoupne na vysokých podpatcích, můžete lehce znejistět.

 

text Jan Lukeš, foto Lukáš David a archiv Z. stivínové

 

stivinova1jpg.jpg

 

Kolik měříte?

171 centimetrů.

Je vaše výška v herecké profesi výhodou, nebo nevýhodou?

Nikdy jsem se svou výškou neměla problém. Myslím, že mám velikost tak akorát: normální ženská, a když si vezmu štekle, tak jsem vysoká.

Drahá bába a já

Bylo výhodou, že jste vyrůstala v rodině, která je zpola herecká, zpola muzikantská?

To je velká výhoda, často na to teď narážím i co se týče řemesla. Už od dětství jsem viděla do zákulisí.

Babičku Evu Svobodovou jste ještě musela dobře zažít. Jaká byla?

Bába Eva mě připravovala na zkoušky na konzervatoř. Rambajznice, vždycky děsila, ale pak to byla ta nejhodnější osoba na světě. Trochu jsem se jí bála, ale když jsem k ní v pubertě chodila na hodiny dikce, vždycky měla pro mě připravený pudink a byla hrozně milá. Jen byla zvyklá z divadla nahlas mluvit, a že musí být všechno podle ní, přitom s ní byla strašná legrace.

A jak sama vnímala svou celoživotní kariéru herečky malých rolí? To leckdo nese dost špatně…

Na svou kariéru v Městských divadlech pražských byla velice hrdá. Patřila ke generaci hereček, které měly ještě vlastní garderobu, své vějíře, lorňony, rukavičky, dodneška mám některé věci po ní. I na malou postavu dvorní dámy či nějaké paní se připravovala tak poctivě, jako kdyby hrála hlavní roli. Všechno brala vážně, jako velký úkol, a když ho pak opravdu dostala ve­dle Nataši Gollové jako teta Andělka ve filmu DRAHÉ TETY A JÁ (1974), byla neskutečně hrdá. Taky to byl skvělý film.

 

stivinova2jpg.jpg

 

Mám ráda ticho

A co vliv táty Jiřího Stivína?

Permanentní. Táta byl to, čemu se říká dominantní otec. Ne že by byl despota, ale snažili jsme se mu vyhovět a určitě nás i inspiroval, i když jsme se ho báli. Asi by býval rád, kdybych se věnovala jako on hudbě, ale z toho jsem se vymanila, ačkoli sama hraju na violoncello a zpívám. Jako druhé dítě jsem si jeho snah spíš užívala a vždycky mi dobře poradil.

Nakonec on sám se pohybuje mezi hudbou a filmem, třebaže dnes ho lidé znají především jako multiinstrumentalistu a skladatele…

Vystudoval kameru na FAMU. Nechtěl ale na vojnu, tak šel do Armádního uměleckého souboru, chytil ho jazz, Milan Munclinger ho doučoval klasiku na příčnou flétnu.

Otcovo domácí muzicírování vás nemohlo neovlivnit…

Ano, mám ráda ticho. Opravdu. Ale zase jsem měla zadarmo, že jsem od dětství poslouchala Philipa Glasse, Steva Reicha a spoustu jiné muziky, kterou by člověk jinak složitě dohledával. Zároveň bylo někdy komplikované, že sestra cvičila na flétnu, brácha na bicí, druhý bratr na housle, já se učila divadelní texty a táta třeba o půlnoci hrál na saxofon. Moc se s tím nemazal. Proto mám teď ráda vlastní soukromí a klid.

Čím jste původně chtěla být?

Na violoncello jsem hrála proto, že se mi líbily violoncellistky, které k nám chodily, i ten krásný nástroj, ale ten jsem si vybrala sama. Chtěla jsem být čímsi jako módní návrhářkou, teď by se řeklo kostýmní výtvarnicí, ale neuměla jsem kreslit. To byl problém, dnes by to už nevadilo, protože vidím spoustu návrhářů, kteří nekreslí a jen diktují svoje nápady. Jenže v umělecké rodině člověk umění nakonec stejně neunikne.

 

stivinova4jpg.jpg
S mámou na plese Xantypy na Žofíně v roce 1996 (foto Bohdan Holomíček)

 

 

Zuzana je sama doma

Ani vaše teta a jmenovkyně neunikla – do poloviny šedesátých let měla slušně rozjetou kariéru divadelní i filmovou, pak ale najednou zmizela…

Zuzana je teď doma v Paříži, ale tady si opravdu zažila svou velkou éru. Často o ní mluvil profesor Ivan Vyskočil, Jiří Suchý vyprávěl, jak právě svou hru ZUZANA JE SAMA DOMA (1960) napsali s Horníčkem pro ni, na její stopy jsem narazila i v jiných divadlech, kde jsem hrála: v Realistickém divadle, v Divadle Na zábradlí. Třeba Jiří Krejčík ji obsadil do svého VYŠŠÍHO PRINCIPU (1960), pak se ale seznámila se spolupracovníkem scénografa Libora Fáry a emigrovali spolu v roce 1965 do Francie.

Tam herectví opustila?

Ano, stala se matkou a profesionální manželkou. Už tady se sice poctivě učila francouzsky, ale pak zjistila, že jazykově je ve Francii herectví nezdolatelná věc. Přitom s návratem nikdy nepočítali, jejich děti už česky neumějí, což je škoda.

 

banner_clanek

 

V Národním už se neumírá

V něčem jste si s tetou podobné, vy jste také schopná zříci se zaběhnutých jistot. Myslím váš někdejší odchod z Národního divadla nebo pak zase docela dlouhý pobyt v Americe…

Já jsem ale nikdy nepomýšlela na to, že bych herectví jako profesi pověsila na hřebíček. Odchod z Národního byl motivován potřebou osvobodit se, poznat nové lidi, pracovat v jiných médiích.

V Národním se ale přece umírá, tak se to vždycky říkalo…

Říkalo, ale já se zavedených pořádků a frází nijak nedržím. A taky už to dnes ani není pravda. A do Ameriky jsme mohli, nikam jsme neutíkali, jen jsme věděli, že pokud to neuděláme teď, příště už to nepůjde, děti budou moc velké a my staří. Když to jde, proč to nezkusit! Nikdo nám nic nepřipravil, jak si leckdo myslí. Mého manžela pozvali na základě jeho výzkumů, ale musel se rozhodnout, poslal jim své materiály, absolvoval vstupní interview a pak už ho chtěli.

 

stivinova3jpg.jpg

 

Odcházení

Vaším manželem je molekulární biolog Lukáš Černík, který se podílí na základním výzkumu léčby rakoviny. Má profesi náročnou na čas a studium, což vyžaduje též ta vaše, která je ale mnohem víc vázaná na domov. Cítila jste pobyt v Americe jako oběť pro manželovu dráhu?

Nikdy. Když jsem v Národním dvoufázově zkoušela DOBŘE PLACENOU PROCHÁZKU (2007) nebo v Arše Havlovo ODCHÁZENÍ (2008), věnovalo mi hodně lidí svůj čas a energii, abych nemusela myslet třeba na to, co je s mými dětmi. Můj muž mi tehdy hodně pomohl, a tak mi připadalo přirozené, že když zase on potřeboval pokračovat ve své profesi v Americe, že ho budu doprovázet. Nejeli jsme na Sibiř, ale do New Yorku, do nádherného a kulturního města.

Takže žádná oběť? 

Žádná, spíš cesta za zkušeností. Navíc jsem cítila, že s Havlovým ODCHÁZENÍM jsem se dotkla nějaké hranice – poslední Václavovo dílo, poslední role Vlasty Chramostové… Co dělat dál? Potřebovala jsem odstup. Svoji existenci jsme v Americe soustředili na manželovu práci, ale protože jsem nezmar, nelenila jsem, a když už jsme se integrovali, zjišťovala jsem, jaké možnosti tam mám já. Jenže když to nepřipravujete dopředu a je vám tolik, kolik vám je? Pětatřicetiletá herečka z cizí země, která má začít v New Yorku, to nemůže být nic plynulého.

Tam to bylo nejisté, tady jste své herecké jistoty přece už měla…

Já jsem žádné jistoty nikdy necítila. Praha je moje město, ale že by mi dávala jistotu dobré práce? Teď jsem možná všude vidět, ale byly chvíle, kdy jsem žádnou práci neměla. Zato když jsem odjela, začaly nabídky jen pršet. Takže jsem třeba do Prahy létala natáčet film pro Českou televizi.

 

stivinova5jpg.jpg
S Jaroslavem Duškem v seriálu pustina, 2016 (foto: Nikolas Tušl)

 

 

Možná nebude nic

Řada vašich kolegů nachází obživu v ne­ko­nečných seriálech, které je ale zase někdy zcela vyřadí z vážnější umělecké práce…

Čeští herci nemají moc možností si vybírat. Lidé si myslí, že máte na stole hromadu scénářů a rozhodujete se, jestli budete dělat zrovna divadlo, nebo film. Ve skutečnosti čekáte na telefon, přijde jeden scénář a vy zvažujete, jestli nepočkat na další, anebo ho vzít. Protože možná nebude nic. Někdo jistotu potřebuje a prostě dělá řemeslo, i když je to nekonečný seriál. Já žiju v nejistotě, ale taky ji sama chci, mám ráda pestrost.

Tady čekáte na telefon, v Americe jste asi musela podniknout co nejvíc k vlastní prezentaci…

Chodíte na otevřené konkursy, pak sháníte agenta na základě získaných kreditů. Člověk dělá strašně věcí zadarmo, což je ale úplná samozřejmost, abyste měl do „sívíčka“, že jste pracoval s tím a s tím. Díky tomu pak třeba dostanete pořádnou placenou práci.

Nesráželo vás, když jste opakovaně ne­uspěla, zatímco doma by vám pomáhalo už jenom vaše jméno?

Tady se taky chodí na konkursy a výběr je daleko pečlivější než dřív. I když mě z něčeho znají, taky třeba ve třetím kole vypadnu, s tím se v téhle branži musí počítat. Navíc se mi zdá, že se mě tu spíš bojí, že nebudu mít čas, že budu drahá, a ani se mi třeba neodváží zavolat. V Americe jsem byla anonym, prostě jsem předvedla, co umím, a o to víc mě potěšilo, když jsem nějaký konkurs vyhrála. 



Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 25. 4. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 05/17 - výběr z článků

Video k májové Xantypě

Video k májové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Herečka Zuzana Stivínová v roce 2009 odjela s celou rodinou do New Yorku, kde strávila následujících sedm let, protože její manžel, molekulární biolog, dostal nabídku pracovat tam ve výzkumu. Hned po návratu domů byla ale zase v jednom kole. Po veleúspěšné sérii Pustina hrála v televizním filmu Monstrum režiséra Viktora Polesného manželku sochaře Otakara Švece, tvůrce Stalinova pomníku, který se tyčil na Letné. A nejnověji ji můžete vidět na scéně MeetFactory na Smíchově, kde fantasticky hraje velice náročnou roli fitness trenérky v inscenaci Irwina Welshe Pohlavní životy siamských dvojčat v režii Natálie Deákové. Jaké to bylo žít v Americe, jak ji pobyt na Manhattanu obohatil a jak se Zuzana cítí po návratu zpátky, o tom a mnohém dalším si pro Xantypu povídala s Janem Lukešem. Ten byl tentokrát hodně pilný a stihl ještě vyzpovídat Zdeňka Sternberga na téma odkaz šlechtických rodů a závazek vůči předkům. Tento muž, téměř čtyřiadevadesátiletý, je stále neuvěřitelně svěží a navzdory všem možným ústrkům, které mu komunistický režim připravil, a novým začátkům po návratu z emigrace nezahořkl. Zkrátka pravý aristokrat!

Sidse Babett Knudsen

Sidse Babett Knudsen

Je krásná, ale ne prvoplánově. Na první pohled působí velmi inteligentně a rozhodně. Francouzská média ji označila jako „la femme épatante“, úžasnou ženu. Čeští televizní diváci ji nyní znají především jako brilantní představitelku dánské premiérky v seriálu u nás uváděném pod názvem VLÁDA, který slavil mimořádné úspěchy ve více než třiceti zemích světa – od Austrálie až po Spojené státy. Jmenuje se Sidse Babett Knudsen, je Dánka, ale jako by z té brunetky vyzařovalo i cosi románského, vřelost, přívětivost, spontaneita.

Emir Kusturica

Emir Kusturica

Světoznámý srbský režisér Emir Kusturica na březnovém Febiofestu představil svůj nový film, fantaskní féerii NA MLÉČNÉ DRÁZE. Dvaašedesátiletý filmař během závěrečného festivalového večera převzal cenu Kristián za přínos světové kinematografii.

Zdeněk Sternberg

Zdeněk Sternberg

Posázavský pacifik mu jezdí takřka pod okny. Na jeho trať shlíží z rodového hradu Český Šternberk a občas hukot lokálky vpadá i do našeho rozhovoru. Oblíbenou výletní dráhu, která je jen o dvacet let starší než on sám, ale miluje, ostatně jeho dědeček Filip byl jejím hlavním akcionářem. Při stém výročí dokončení tratě č. 212 si dokonce zkusil, jak se na ní řídí parní lokomotiva. Prý je to docela jednoduché… Takhle ale mluví s lehkou sebeironií skoro o všem, i když mu letos v srpnu bude už devadesát čtyři let a má za sebou život plný dramatických ústrků i vzestupů. Zůstává tak věren rodovému heslu, které se vztahuje ke šternberské erbovní hvězdě: Nescit occasum – Nezná západu čili Nikdy nezapadá.

Barevný svět Jana Šafránka

Barevný svět Jana Šafránka

Odedávna se říká, že malíř maluje vlastní životopis. Toto tvrzení podle mě dokonale platí u Jana Šafránka. Jeho trvalou inspirací jsou ohniska dennodenního mezilidského počínání, místa, kde se sám pohyboval a která bystře pozoroval. Sledujeme hospodu, kde se chlapi uzavírají do svého pivního bezčasí s představou, že pod zářivkami a mraky kouře docílí svých absolutních pravd. Sledujeme kavárnu, ono místo „čekání na to, co nikdy nepřijde“, kde se moudra a fabulace prolínají až k nerozeznání. Sledujeme noční podniky a bary, kde se sny o erotickém ideálu rozplývají v drsné realitě tragikomické pokleslosti.

Drahoš míří na Hrad

Drahoš míří na Hrad

Není „sluníčkář“, má obavy o českou demokracii, vládu s komunisty by nejmenoval, bezpečnost bez NATO si neumí představit

Bioložka Hana Svobodová

Bioložka Hana Svobodová

Suchozemská želva, kterou si zamilovala v první třídě a stále ji má, předurčila její osud. Dnes je bioložka Hana Svobodová již uznávanou odbornicí, věnující se mořským želvám. Především v Indonésii bylo díky intenzivní práci této neústupné dívky již zachráněno přes sedm set tisíc želvích vajec! Přečetla si korán, aby pochopila místní kulturu, a naučila se indonésky. Mimo jiné právě připravuje příručku s přesnými instrukcemi, jak chránit tyto nádherné tvory, neboť většina z nich je dnes bohužel kriticky ohrožena vyhynutím. Když tuto křehkou dívku uvidíte, první, co vás napadne, je: Malá holka s velkým snem… a s citlivým srdcem, odvahou a silnou vůlí, dodala bych ještě.

Smutná zpráva

Smutná zpráva

S lítostí oznamujeme, že 11. května 2017 nás navždy opustil PhDr. Milan Sládek, Ph.D., MA. Světoběžník, světoobčan. Začátkem roku 1995 založil Xantypu, od té doby ji vydával a časem přiřadil ke svým Kovohutím Příbram, kde byl předsedou představenstva. Vzpomínáme na něho s vděčností. Čest jeho památce.

Regionální speciality, které musíte ochutnat

Regionální speciality, které musíte ochutnat

Přišli jste na chuť cestování za kulinářskými zážitky? Přinášíme pět gurmánských tipů na speciality, které svou zemi proslavily i za hranicemi.

Osobnosti - výběr z článků

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Catherine Deneuve

Catherine Deneuve

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Josef Beran

Josef Beran

Poslední vůle statečného českého kardinála se vyplní. Papež František svolil přenést jeho ostatky z Vatikánu do vlasti. Mnozí už v to nevěřili, málokdo doufal. Teď se dávné přání promění ve skutečnost. Josef Beran se domů vrací po bezmála půlstoletí od skonu v nedobrovolném římském exilu. Z hrobky pod vatikánskou bazilikou svatého Petra do katedrály svatého Víta v Praze. Kruh se konečně uzavírá.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/17

XANTYPA XANTYPA 05/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne