Zuzana Stivínová

Zavedených pořádků a frází se nedržím

Osmidílný seriál PUSTINA stál více méně na její postavě osudem i lidským podraznictvím zkoušené starostky malé severočeské obce. V televizním filmu MONSTRUM je manželkou nešťastného autora Stalinova pomníku na Letné. Pro vypjaté role má své dispozice: mluví s gradující vnitřní naléhavostí, bezchybně artikuluje, v jejích větách zcela chybí obvyklá slovní vata a uniformní řečová klišé. Evidentně má jasno v životě i práci, ale ne bez pochyb a schopnosti akceptovat jiný názor, jiný postoj. Je empatická, i když to tak zprvu nevypadá, a když si vedle vás stoupne na vysokých podpatcích, můžete lehce znejistět.

 

text Jan Lukeš, foto Lukáš David a archiv Z. stivínové

 

stivinova1jpg.jpg

 

Kolik měříte?

171 centimetrů.

Je vaše výška v herecké profesi výhodou, nebo nevýhodou?

Nikdy jsem se svou výškou neměla problém. Myslím, že mám velikost tak akorát: normální ženská, a když si vezmu štekle, tak jsem vysoká.

Drahá bába a já

Bylo výhodou, že jste vyrůstala v rodině, která je zpola herecká, zpola muzikantská?

To je velká výhoda, často na to teď narážím i co se týče řemesla. Už od dětství jsem viděla do zákulisí.

Babičku Evu Svobodovou jste ještě musela dobře zažít. Jaká byla?

Bába Eva mě připravovala na zkoušky na konzervatoř. Rambajznice, vždycky děsila, ale pak to byla ta nejhodnější osoba na světě. Trochu jsem se jí bála, ale když jsem k ní v pubertě chodila na hodiny dikce, vždycky měla pro mě připravený pudink a byla hrozně milá. Jen byla zvyklá z divadla nahlas mluvit, a že musí být všechno podle ní, přitom s ní byla strašná legrace.

A jak sama vnímala svou celoživotní kariéru herečky malých rolí? To leckdo nese dost špatně…

Na svou kariéru v Městských divadlech pražských byla velice hrdá. Patřila ke generaci hereček, které měly ještě vlastní garderobu, své vějíře, lorňony, rukavičky, dodneška mám některé věci po ní. I na malou postavu dvorní dámy či nějaké paní se připravovala tak poctivě, jako kdyby hrála hlavní roli. Všechno brala vážně, jako velký úkol, a když ho pak opravdu dostala ve­dle Nataši Gollové jako teta Andělka ve filmu DRAHÉ TETY A JÁ (1974), byla neskutečně hrdá. Taky to byl skvělý film.

 

stivinova2jpg.jpg

 

Mám ráda ticho

A co vliv táty Jiřího Stivína?

Permanentní. Táta byl to, čemu se říká dominantní otec. Ne že by byl despota, ale snažili jsme se mu vyhovět a určitě nás i inspiroval, i když jsme se ho báli. Asi by býval rád, kdybych se věnovala jako on hudbě, ale z toho jsem se vymanila, ačkoli sama hraju na violoncello a zpívám. Jako druhé dítě jsem si jeho snah spíš užívala a vždycky mi dobře poradil.

Nakonec on sám se pohybuje mezi hudbou a filmem, třebaže dnes ho lidé znají především jako multiinstrumentalistu a skladatele…

Vystudoval kameru na FAMU. Nechtěl ale na vojnu, tak šel do Armádního uměleckého souboru, chytil ho jazz, Milan Munclinger ho doučoval klasiku na příčnou flétnu.

Otcovo domácí muzicírování vás nemohlo neovlivnit…

Ano, mám ráda ticho. Opravdu. Ale zase jsem měla zadarmo, že jsem od dětství poslouchala Philipa Glasse, Steva Reicha a spoustu jiné muziky, kterou by člověk jinak složitě dohledával. Zároveň bylo někdy komplikované, že sestra cvičila na flétnu, brácha na bicí, druhý bratr na housle, já se učila divadelní texty a táta třeba o půlnoci hrál na saxofon. Moc se s tím nemazal. Proto mám teď ráda vlastní soukromí a klid.

Čím jste původně chtěla být?

Na violoncello jsem hrála proto, že se mi líbily violoncellistky, které k nám chodily, i ten krásný nástroj, ale ten jsem si vybrala sama. Chtěla jsem být čímsi jako módní návrhářkou, teď by se řeklo kostýmní výtvarnicí, ale neuměla jsem kreslit. To byl problém, dnes by to už nevadilo, protože vidím spoustu návrhářů, kteří nekreslí a jen diktují svoje nápady. Jenže v umělecké rodině člověk umění nakonec stejně neunikne.

 

stivinova4jpg.jpg
S mámou na plese Xantypy na Žofíně v roce 1996 (foto Bohdan Holomíček)

 

 

Zuzana je sama doma

Ani vaše teta a jmenovkyně neunikla – do poloviny šedesátých let měla slušně rozjetou kariéru divadelní i filmovou, pak ale najednou zmizela…

Zuzana je teď doma v Paříži, ale tady si opravdu zažila svou velkou éru. Často o ní mluvil profesor Ivan Vyskočil, Jiří Suchý vyprávěl, jak právě svou hru ZUZANA JE SAMA DOMA (1960) napsali s Horníčkem pro ni, na její stopy jsem narazila i v jiných divadlech, kde jsem hrála: v Realistickém divadle, v Divadle Na zábradlí. Třeba Jiří Krejčík ji obsadil do svého VYŠŠÍHO PRINCIPU (1960), pak se ale seznámila se spolupracovníkem scénografa Libora Fáry a emigrovali spolu v roce 1965 do Francie.

Tam herectví opustila?

Ano, stala se matkou a profesionální manželkou. Už tady se sice poctivě učila francouzsky, ale pak zjistila, že jazykově je ve Francii herectví nezdolatelná věc. Přitom s návratem nikdy nepočítali, jejich děti už česky neumějí, což je škoda.

 

baner-clanek

 

V Národním už se neumírá

V něčem jste si s tetou podobné, vy jste také schopná zříci se zaběhnutých jistot. Myslím váš někdejší odchod z Národního divadla nebo pak zase docela dlouhý pobyt v Americe…

Já jsem ale nikdy nepomýšlela na to, že bych herectví jako profesi pověsila na hřebíček. Odchod z Národního byl motivován potřebou osvobodit se, poznat nové lidi, pracovat v jiných médiích.

V Národním se ale přece umírá, tak se to vždycky říkalo…

Říkalo, ale já se zavedených pořádků a frází nijak nedržím. A taky už to dnes ani není pravda. A do Ameriky jsme mohli, nikam jsme neutíkali, jen jsme věděli, že pokud to neuděláme teď, příště už to nepůjde, děti budou moc velké a my staří. Když to jde, proč to nezkusit! Nikdo nám nic nepřipravil, jak si leckdo myslí. Mého manžela pozvali na základě jeho výzkumů, ale musel se rozhodnout, poslal jim své materiály, absolvoval vstupní interview a pak už ho chtěli.

 

stivinova3jpg.jpg

 

Odcházení

Vaším manželem je molekulární biolog Lukáš Černík, který se podílí na základním výzkumu léčby rakoviny. Má profesi náročnou na čas a studium, což vyžaduje též ta vaše, která je ale mnohem víc vázaná na domov. Cítila jste pobyt v Americe jako oběť pro manželovu dráhu?

Nikdy. Když jsem v Národním dvoufázově zkoušela DOBŘE PLACENOU PROCHÁZKU (2007) nebo v Arše Havlovo ODCHÁZENÍ (2008), věnovalo mi hodně lidí svůj čas a energii, abych nemusela myslet třeba na to, co je s mými dětmi. Můj muž mi tehdy hodně pomohl, a tak mi připadalo přirozené, že když zase on potřeboval pokračovat ve své profesi v Americe, že ho budu doprovázet. Nejeli jsme na Sibiř, ale do New Yorku, do nádherného a kulturního města.

Takže žádná oběť? 

Žádná, spíš cesta za zkušeností. Navíc jsem cítila, že s Havlovým ODCHÁZENÍM jsem se dotkla nějaké hranice – poslední Václavovo dílo, poslední role Vlasty Chramostové… Co dělat dál? Potřebovala jsem odstup. Svoji existenci jsme v Americe soustředili na manželovu práci, ale protože jsem nezmar, nelenila jsem, a když už jsme se integrovali, zjišťovala jsem, jaké možnosti tam mám já. Jenže když to nepřipravujete dopředu a je vám tolik, kolik vám je? Pětatřicetiletá herečka z cizí země, která má začít v New Yorku, to nemůže být nic plynulého.

Tam to bylo nejisté, tady jste své herecké jistoty přece už měla…

Já jsem žádné jistoty nikdy necítila. Praha je moje město, ale že by mi dávala jistotu dobré práce? Teď jsem možná všude vidět, ale byly chvíle, kdy jsem žádnou práci neměla. Zato když jsem odjela, začaly nabídky jen pršet. Takže jsem třeba do Prahy létala natáčet film pro Českou televizi.

 

stivinova5jpg.jpg
S Jaroslavem Duškem v seriálu pustina, 2016 (foto: Nikolas Tušl)

 

 

Možná nebude nic

Řada vašich kolegů nachází obživu v ne­ko­nečných seriálech, které je ale zase někdy zcela vyřadí z vážnější umělecké práce…

Čeští herci nemají moc možností si vybírat. Lidé si myslí, že máte na stole hromadu scénářů a rozhodujete se, jestli budete dělat zrovna divadlo, nebo film. Ve skutečnosti čekáte na telefon, přijde jeden scénář a vy zvažujete, jestli nepočkat na další, anebo ho vzít. Protože možná nebude nic. Někdo jistotu potřebuje a prostě dělá řemeslo, i když je to nekonečný seriál. Já žiju v nejistotě, ale taky ji sama chci, mám ráda pestrost.

Tady čekáte na telefon, v Americe jste asi musela podniknout co nejvíc k vlastní prezentaci…

Chodíte na otevřené konkursy, pak sháníte agenta na základě získaných kreditů. Člověk dělá strašně věcí zadarmo, což je ale úplná samozřejmost, abyste měl do „sívíčka“, že jste pracoval s tím a s tím. Díky tomu pak třeba dostanete pořádnou placenou práci.

Nesráželo vás, když jste opakovaně ne­uspěla, zatímco doma by vám pomáhalo už jenom vaše jméno?

Tady se taky chodí na konkursy a výběr je daleko pečlivější než dřív. I když mě z něčeho znají, taky třeba ve třetím kole vypadnu, s tím se v téhle branži musí počítat. Navíc se mi zdá, že se mě tu spíš bojí, že nebudu mít čas, že budu drahá, a ani se mi třeba neodváží zavolat. V Americe jsem byla anonym, prostě jsem předvedla, co umím, a o to víc mě potěšilo, když jsem nějaký konkurs vyhrála. 



Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 25. 4. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 05/17 - výběr z článků

Video k májové Xantypě

Video k májové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Herečka Zuzana Stivínová v roce 2009 odjela s celou rodinou do New Yorku, kde strávila následujících sedm let, protože její manžel, molekulární biolog, dostal nabídku pracovat tam ve výzkumu. Hned po návratu domů byla ale zase v jednom kole. Po veleúspěšné sérii Pustina hrála v televizním filmu Monstrum režiséra Viktora Polesného manželku sochaře Otakara Švece, tvůrce Stalinova pomníku, který se tyčil na Letné. A nejnověji ji můžete vidět na scéně MeetFactory na Smíchově, kde fantasticky hraje velice náročnou roli fitness trenérky v inscenaci Irwina Welshe Pohlavní životy siamských dvojčat v režii Natálie Deákové. Jaké to bylo žít v Americe, jak ji pobyt na Manhattanu obohatil a jak se Zuzana cítí po návratu zpátky, o tom a mnohém dalším si pro Xantypu povídala s Janem Lukešem. Ten byl tentokrát hodně pilný a stihl ještě vyzpovídat Zdeňka Sternberga na téma odkaz šlechtických rodů a závazek vůči předkům. Tento muž, téměř čtyřiadevadesátiletý, je stále neuvěřitelně svěží a navzdory všem možným ústrkům, které mu komunistický režim připravil, a novým začátkům po návratu z emigrace nezahořkl. Zkrátka pravý aristokrat!

Sidse Babett Knudsen

Sidse Babett Knudsen

Je krásná, ale ne prvoplánově. Na první pohled působí velmi inteligentně a rozhodně. Francouzská média ji označila jako „la femme épatante“, úžasnou ženu. Čeští televizní diváci ji nyní znají především jako brilantní představitelku dánské premiérky v seriálu u nás uváděném pod názvem VLÁDA, který slavil mimořádné úspěchy ve více než třiceti zemích světa – od Austrálie až po Spojené státy. Jmenuje se Sidse Babett Knudsen, je Dánka, ale jako by z té brunetky vyzařovalo i cosi románského, vřelost, přívětivost, spontaneita.

Emir Kusturica

Emir Kusturica

Světoznámý srbský režisér Emir Kusturica na březnovém Febiofestu představil svůj nový film, fantaskní féerii NA MLÉČNÉ DRÁZE. Dvaašedesátiletý filmař během závěrečného festivalového večera převzal cenu Kristián za přínos světové kinematografii.

Zdeněk Sternberg

Zdeněk Sternberg

Posázavský pacifik mu jezdí takřka pod okny. Na jeho trať shlíží z rodového hradu Český Šternberk a občas hukot lokálky vpadá i do našeho rozhovoru. Oblíbenou výletní dráhu, která je jen o dvacet let starší než on sám, ale miluje, ostatně jeho dědeček Filip byl jejím hlavním akcionářem. Při stém výročí dokončení tratě č. 212 si dokonce zkusil, jak se na ní řídí parní lokomotiva. Prý je to docela jednoduché… Takhle ale mluví s lehkou sebeironií skoro o všem, i když mu letos v srpnu bude už devadesát čtyři let a má za sebou život plný dramatických ústrků i vzestupů. Zůstává tak věren rodovému heslu, které se vztahuje ke šternberské erbovní hvězdě: Nescit occasum – Nezná západu čili Nikdy nezapadá.

Barevný svět Jana Šafránka

Barevný svět Jana Šafránka

Odedávna se říká, že malíř maluje vlastní životopis. Toto tvrzení podle mě dokonale platí u Jana Šafránka. Jeho trvalou inspirací jsou ohniska dennodenního mezilidského počínání, místa, kde se sám pohyboval a která bystře pozoroval. Sledujeme hospodu, kde se chlapi uzavírají do svého pivního bezčasí s představou, že pod zářivkami a mraky kouře docílí svých absolutních pravd. Sledujeme kavárnu, ono místo „čekání na to, co nikdy nepřijde“, kde se moudra a fabulace prolínají až k nerozeznání. Sledujeme noční podniky a bary, kde se sny o erotickém ideálu rozplývají v drsné realitě tragikomické pokleslosti.

Bioložka Hana Svobodová

Bioložka Hana Svobodová

Suchozemská želva, kterou si zamilovala v první třídě a stále ji má, předurčila její osud. Dnes je bioložka Hana Svobodová již uznávanou odbornicí, věnující se mořským želvám. Především v Indonésii bylo díky intenzivní práci této neústupné dívky již zachráněno přes sedm set tisíc želvích vajec! Přečetla si korán, aby pochopila místní kulturu, a naučila se indonésky. Mimo jiné právě připravuje příručku s přesnými instrukcemi, jak chránit tyto nádherné tvory, neboť většina z nich je dnes bohužel kriticky ohrožena vyhynutím. Když tuto křehkou dívku uvidíte, první, co vás napadne, je: Malá holka s velkým snem… a s citlivým srdcem, odvahou a silnou vůlí, dodala bych ještě.

Smutná zpráva

Smutná zpráva

S lítostí oznamujeme, že 11. května 2017 nás navždy opustil PhDr. Milan Sládek, Ph.D., MA. Světoběžník, světoobčan. Začátkem roku 1995 založil Xantypu, od té doby ji vydával a časem přiřadil ke svým Kovohutím Příbram, kde byl předsedou představenstva. Vzpomínáme na něho s vděčností. Čest jeho památce.

Regionální speciality, které musíte ochutnat

Regionální speciality, které musíte ochutnat

Přišli jste na chuť cestování za kulinářskými zážitky? Přinášíme pět gurmánských tipů na speciality, které svou zemi proslavily i za hranicemi.

Osobnosti - výběr z článků

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Paul McCartney a jeho Martha

Paul McCartney a jeho Martha

„Víte, Martha byla jedinečná, my dva jsme byli pro sebe stvořeni,“ řekl Paul McCartney v roce 1999 v jednom rozhovoru. A po chvíli, očividně přemožen vzpomínkami, dodal: „S Marthou mi prostě bylo dobře.“ Takže radši hned, aby nedošlo k omylu: není řeč o žádné Paulově dvounohé ctitelce, ale o fence bobtaila neboli staroanglického ovčáka, která v té době už byla v psím nebi. Martě Paul věnoval svoji písničku MARTHA MY DEAR z dnes již legendárního BÍLÉHO ALBA Beatles, které vyšlo 22. listopadu 1968.

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/17

XANTYPA XANTYPA 05/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne