Zdeněk Sternberg

Spravovat, zhodnocovat, zlepšovat a předávat dál, aby dědictví zůstalo

Posázavský pacifik mu jezdí takřka pod okny. Na jeho trať shlíží z rodového hradu Český Šternberk a občas hukot lokálky vpadá i do našeho rozhovoru. Oblíbenou výletní dráhu, která je jen o dvacet let starší než on sám, ale miluje, ostatně jeho dědeček Filip byl jejím hlavním akcionářem. Při stém výročí dokončení tratě č. 212 si dokonce zkusil, jak se na ní řídí parní lokomotiva. Prý je to docela jednoduché… Takhle ale mluví s lehkou sebeironií skoro o všem, i když mu letos v srpnu bude už devadesát čtyři let a má za sebou život plný dramatických ústrků i vzestupů. Zůstává tak věren rodovému heslu, které se vztahuje ke šternberské erbovní hvězdě: Nescit occasum – Nezná západu čili Nikdy nezapadá.

 

text Jan Lukeš, foto Pavel Radosta, Libor Sváček a archiv Z. Sternberga

 

 sternbergjpg.jpg

 

Jak se cítíte z perspektivy svého věku?
Dneska už vyšší věk není žádná vzácnost, každou chvíli se dočítáte v novinách, že těch, kteří překračují dokonce stovku, je daleko víc než před padesáti či sto lety. Průměrný věk se podstatně zvyšuje, takže devadesát a víc není nic zvláštního. Strýc, bratr mé matky, se dožil dokonce sto dvou let. Když slavil sté narozeniny, byl jsem také pozván. Odpoledne chtěl jeho syn zabavit účastníky oslavy a zorganizoval střílení z malorážky na terč. No a stoletý strýc se umístil na druhém místě! Když jsme mu gratulovali, povídá: „My máme s manželkou dohromady jedno fungující oko. Ona nevidí vůbec, já vidím jen na pravé, a to nám stačí.“ Takže nic zvláštního.

Největší dar boží

Zvláštní ale možná je, že poslední třetina vašeho života jako by byla tou nejaktivnější etapou…

To bych neřekl. Mé aktivity byly velmi různorodé a začaly už hodně brzy, hned jak jsem více méně z donucení skončil se studiem. To bylo v letech 1949–1950, po „Vítězném únoru“. Byl jsem sice ze studií na Právnické fakultě UK vyloučen, ale odvolal jsem se s poukazem na to, že přece všechna stanovená studijní kritéria splňuji, a oni mě skutečně přijali zase zpátky. A v čase, kdy jsem byl vyloučen, jsem dokonce složil zkoušku z obchodního a směnečného práva: na děkanátu jsem si prostřednictvím jednoho kamaráda vyzvedl zabavený index a nechal jsem se vyzkoušet. Využil jsem toho, že tehdy ještě profesoři tak úplně nevěděli, kdo studovat smí a kdo ne.

 

banner_predplatne_clanek

 

Nakonec vás ale stejně z fakulty vyhodili, šel jste na vojnu a skončil jako nepřítel režimu u Pomocných technických praporů…

Tam jsem strávil celou vojenskou prezenční službu. A jak jsem to snášel? Vždycky říkám, že zvyk adaptovat se v různých situacích je největší dar Boží. Člověk si musí zvyknout na všechno. Ze dne na den jsem se stal horníkem na Dole prezident Gottwald v Hrdlovce u Duchcova. Tři sta padesát metrů pod zemí, na předku, kde byla teplota 35–40 ºC.
Hnědé uhlí při ní doslova žhne, takže jsme dělali úplně nazí, jen v botách, jinak se tam nedalo vydržet. Naštěstí to trvalo jen půl roku a pak celý náš útvar přemístili do Karviné, kde jsem strávil zbylý jeden a půl roku a ještě pár měsíců navíc, a šel do civilu. Abych se ale vůbec dostal z vojenského svazku, podepsal jsem, že zůstanu v hornictví ještě další tři roky jako civil na Dole Československé armády.

Občan s erbem

Už jenom vaše jméno vám asi v tom prostředí moc dobrou službu nedělalo…

To jméno mi tehdy strašně přitěžovalo, ne ale mezi těmi, kteří na tom byli stejně jako já. S těmi jsem měl velice přátelské vztahy. To je obecně známý jev, že když je shora vyvíjen tlak, drží potlačované pohromadě jejich vzájemná sounáležitost. Na šachtě mi pak dali opravdu pozitivní posudek, že jsem přispěl k budování velkodolu, a já se domníval, že mi dál už můj třídní původ zapomenou a že si najdu nějaké normální zaměstnání. Ale to jsem se spletl. Chodil jsem po nejrůznějších podnicích, teď už v Praze, nabízel, že umím německy a částečně anglicky, ale jak padlo moje jméno, hned následovala otázka: „Nejste náhodou z toho rodu?“ A bylo zle. Všechno marná snaha.

Tomu, kdo neměl tehdy zaměstnání, ovšem hrozilo okamžité obvinění z pří­živnictví…

Naštěstí jsem se po šesti týdnech náhodně seznámil na silvestrovské oslavě u profesora Zahradníčka s předsedou závodní organizace ROH v nynějším Hudebním divadle Karlín. A ten mi nabídl, že bych mohl u nich dělat kulisáka. Musel si mě ovšem obhlédnout ředitel, zda jsem dostatečně fyzicky zdatný, protože to byla dřina. Ale ve srovnání s šachtou? Zábava. Nastoupil jsem v roce 1956 a byl tam zaměstnán až do roku 1968.

Ocitl jste se zato ve zcela novém prostředí, tak jak vás tehdy spolu s jinými potomky šlechtických rodů zachytil dokumentární film Víta Olmera OBČANÉ S ERBEM (1966)…

Máte pravdu, MAM’ZELLE NITOUCHE, ORFEA V PODSVĚTÍ a podobné klasické operetní kusy jsem viděl třeba osmdesátkrát nebo stodvacetkrát a vydržel jsem to. Až dvanáct různých představení na repertoáru a v každém možná několik stovek součástí dekorace, o kterých musíte přesně vědět, kdy a kam je postavit či přenést, pětatřicet tahů v provazišti. To bylo ohromně náročné. Ale dařilo se a dokonce jsem později povýšil na stranního mistra, což nemá s politikou nic společného. Karlín měl největší jeviště v Praze, takže na každé půlce působilo asi osm kulisáků s mistrem.

A vy jste byl mistr pravý, nebo levý?

Pravý! A dokonce jsem se pak stal zástupcem jevištního mistra, což byla spíš politická figura, zatímco já jsem zajišťoval praktický provoz. Někteří z kolegů kulisáků se ozývají dodnes, znal jsem se se všemi herci, prostředí tam panovalo velmi přátelské. Ani tehdy jsem ovšem nevěřil, že se poměry vyvinou do podoby, která by byla pro mě přijatelná. Vždyť ještě někdy v 60. letech se tam na stranickém výboru projednávalo mé propuštění kvůli tomu, že jsem se v divadelním klubu odvážil říci, že chválená šestsettrojka přece jen zaostává za západními automobily! A navíc jsem byl trvale obtěžován Státní bezpečností, a to bylo to největší zatížení. V tom je ale můj život pouhá rutina 20. století: tisíce jiných lidí to měli stejné, ne-li horší.

Nakonec přišla ještě emigrace…

Ano, týden po 21. srpnu 1968 jsme se ženou a dvanáctiletým synem emigrovali, a to jen díky tomu, že jsme v průběhu pražského jara získali výjezdní doložky. Nejprve jsme jeli k příbuzným do Německa, pak jsme se přemístili do Vídně a tam jsme požádali o politický azyl. A hned od 1. prosince 1968 jsem nastoupil do potravinářské firmy, kde jsem zůstal po celou dobu našeho pobytu v Rakousku a postupně se stal až zástupcem jejího generálního ředitele. Ovšem za cenu domácí práce o sobotách a nedělích, kdy jsem jako školák studoval místní hospodářský a soudní systém, zcela odlišný od toho, co jsem znal z domova. Trochu to bylo podobné tomu, když jsme se začátkem 90. let vrátili do Čech, napřed přechodně a pak trvale: znovu zcela jiné prostředí.

 

sternberg2jpg.jpg
Hrad stojí na skalnatém ostrohu nad řekou Sázavou.

 

 

Kde vzít lidi?

Předpokládal jste, že se domů ještě vrátíte?

Ne. Každému, kdo říká, že to muselo přijít, odporuji. Já jsem do poslední chvíle nevěřil, že ten gigant, Sovětský svaz se svými přidruženými satelity, se bez nějakého násilného zásahu či revoluce zřítí jako domeček z karet. Nejdřív jsme to viděli na Němcích prchajících v létě 1989 z dovolených v Maďarsku do Rakouska, pak padla berlínská zeď a Poláci už byli bůhví kde, jen v Československu se režim držel do poslední chvíle. Nechci nikoho hanit, ale do svobody jsme se svezli bez nějakého hrdinství.

Bylo těžké si doma znovu zvyknout?

Zase úplně jiné jednání. Jeden příklad. V Rakousku při jednání o jakémkoli problému každý řekne svůj názor, navrhne řešení, dojde se ke společné představě a dejme tomu do čtyř týdnů se vypracuje konkrétní návrh a jde se na věc. U nás se mluví hodinu, každý si něco myslí, a zároveň nemyslí, protože „ono je to těžké“, a konečný efekt je nula. To se tady nějak ujalo a drží se to i dnes. To mě ze začátku překvapilo, i když teď už jsem si i na to zvykl.

Jak jste to ale zmáhal při obnově něčeho tak rozsáhlého, jako je vaše hradní sídlo Český Šternberk?

Ke každé takové věci je třeba mít kolem sebe schopné lidi, to není jen subjektivní záležitost. Tady ale nikdo nebyl, já neměl peníze a všechno ještě komplikoval jen pozvolný legislativní postup, nejrůznější restituční podmínky, představy památkářů a ministerstev a tak dále. Teprve když tohle proběhlo, tak „se předávalo“, konkrétně tady na hradě skoro měsíc, kdy jsme přebírali podle čísel předmět po předmětu. V knihovně, kde jsou tisíce svazků, stála paní z památkové správy na štaflích a titul po titulu si jednotlivé svazky odškrtávala. A teprve když tohle skončilo, začalo se s vlastní správou. Ale kde vzít lidi přiměřené svými schopnostmi tomu úkolu? Úspěch záleží na celém týmu, i když úkoly jsem dával já. To už je ale dávná minulost – teď je mi tolik, kolik mi je a pohonná hmota se s věkem omezuje. Takže teď je to na mém synovi Filipovi.

Aristokratické Neřesti

Štafeta tedy pokračuje…

Já jsem až extrémní patriot. Sice jsem se tady na hradě nenarodil jako ještě moje starší sestra, na svět jsem přišel v Praze, jak to bylo tehdy moderní, ale když mi byl týden, přivezli mě sem a od té doby jsem tady trvale – samozřejmě s výjimkou všech těch politických zvratů. Někdy si stoupnu k oknu a užívám si pohledu do Posázaví. Domov… To hřeje, tím spíš, když se něco daří zhodnotit a zvelebit. Příjemná satisfakce, která sice třeba nemá ekonomickou návratnost, ale subjektivní pocit, že se něco podařilo a lidem se to líbí, převažuje.

To asi bezprostředně souvisí s tím, co v sobě nese označení aristokrat. Je to závazek, anebo to prostě člověku spadne do klína?

Aristokrat je výraz, který dnes už nemá žádné opodstatnění. Pochází z doby, kdy byl panovník obklopen šlechtou, která hájila jeho zájmy a musela být nositelem nějakých základních mravních hodnot. Její příslušníci museli splňovat všechno, co se dá shrnout pod obecný pojem slušnost. Pak se jim říkalo aristokrati, ale když někdo z nich spáchal jakýkoli přečin, ztratil na to označení okamžitě nárok.

V tomhle obecném smyslu se ale to označení používá dodnes, i když už nemá svou někdejší třídní příhanu…

Nejsem rád objektem nějaké velké po­zornosti, stejně jako nemám rád, když se o mně mluví jako o aristokratovi. To bych se totiž taky musel zpovídat z toho, jaké mám neřesti.

A máte nějaké?

Určitě, nemám jen aristokratické ctnosti.

A co třeba? Tajně jíte čokoládu?

Například. Já rád čokoládu. To jste se trefil přesně.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 25. 4. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 05/17 - výběr z článků

Video k májové Xantypě

Video k májové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Editorial

Editorial

Vážení a milí, Herečka Zuzana Stivínová v roce 2009 odjela s celou rodinou do New Yorku, kde strávila následujících sedm let, protože její manžel, molekulární biolog, dostal nabídku pracovat tam ve výzkumu. Hned po návratu domů byla ale zase v jednom kole. Po veleúspěšné sérii Pustina hrála v televizním filmu Monstrum režiséra Viktora Polesného manželku sochaře Otakara Švece, tvůrce Stalinova pomníku, který se tyčil na Letné. A nejnověji ji můžete vidět na scéně MeetFactory na Smíchově, kde fantasticky hraje velice náročnou roli fitness trenérky v inscenaci Irwina Welshe Pohlavní životy siamských dvojčat v režii Natálie Deákové. Jaké to bylo žít v Americe, jak ji pobyt na Manhattanu obohatil a jak se Zuzana cítí po návratu zpátky, o tom a mnohém dalším si pro Xantypu povídala s Janem Lukešem. Ten byl tentokrát hodně pilný a stihl ještě vyzpovídat Zdeňka Sternberga na téma odkaz šlechtických rodů a závazek vůči předkům. Tento muž, téměř čtyřiadevadesátiletý, je stále neuvěřitelně svěží a navzdory všem možným ústrkům, které mu komunistický režim připravil, a novým začátkům po návratu z emigrace nezahořkl. Zkrátka pravý aristokrat!

Zuzana Stivínová

Zuzana Stivínová

Osmidílný seriál PUSTINA stál více méně na její postavě osudem i lidským podraznictvím zkoušené starostky malé severočeské obce. V televizním filmu MONSTRUM je manželkou nešťastného autora Stalinova pomníku na Letné. Pro vypjaté role má své dispozice: mluví s gradující vnitřní naléhavostí, bezchybně artikuluje, v jejích větách zcela chybí obvyklá slovní vata a uniformní řečová klišé. Evidentně má jasno v životě i práci, ale ne bez pochyb a schopnosti akceptovat jiný názor, jiný postoj. Je empatická, i když to tak zprvu nevypadá, a když si vedle vás stoupne na vysokých podpatcích, můžete lehce znejistět.

Sidse Babett Knudsen

Sidse Babett Knudsen

Je krásná, ale ne prvoplánově. Na první pohled působí velmi inteligentně a rozhodně. Francouzská média ji označila jako „la femme épatante“, úžasnou ženu. Čeští televizní diváci ji nyní znají především jako brilantní představitelku dánské premiérky v seriálu u nás uváděném pod názvem VLÁDA, který slavil mimořádné úspěchy ve více než třiceti zemích světa – od Austrálie až po Spojené státy. Jmenuje se Sidse Babett Knudsen, je Dánka, ale jako by z té brunetky vyzařovalo i cosi románského, vřelost, přívětivost, spontaneita.

Emir Kusturica

Emir Kusturica

Světoznámý srbský režisér Emir Kusturica na březnovém Febiofestu představil svůj nový film, fantaskní féerii NA MLÉČNÉ DRÁZE. Dvaašedesátiletý filmař během závěrečného festivalového večera převzal cenu Kristián za přínos světové kinematografii.

Barevný svět Jana Šafránka

Barevný svět Jana Šafránka

Odedávna se říká, že malíř maluje vlastní životopis. Toto tvrzení podle mě dokonale platí u Jana Šafránka. Jeho trvalou inspirací jsou ohniska dennodenního mezilidského počínání, místa, kde se sám pohyboval a která bystře pozoroval. Sledujeme hospodu, kde se chlapi uzavírají do svého pivního bezčasí s představou, že pod zářivkami a mraky kouře docílí svých absolutních pravd. Sledujeme kavárnu, ono místo „čekání na to, co nikdy nepřijde“, kde se moudra a fabulace prolínají až k nerozeznání. Sledujeme noční podniky a bary, kde se sny o erotickém ideálu rozplývají v drsné realitě tragikomické pokleslosti.

Drahoš míří na Hrad

Drahoš míří na Hrad

Není „sluníčkář“, má obavy o českou demokracii, vládu s komunisty by nejmenoval, bezpečnost bez NATO si neumí představit

Bioložka Hana Svobodová

Bioložka Hana Svobodová

Suchozemská želva, kterou si zamilovala v první třídě a stále ji má, předurčila její osud. Dnes je bioložka Hana Svobodová již uznávanou odbornicí, věnující se mořským želvám. Především v Indonésii bylo díky intenzivní práci této neústupné dívky již zachráněno přes sedm set tisíc želvích vajec! Přečetla si korán, aby pochopila místní kulturu, a naučila se indonésky. Mimo jiné právě připravuje příručku s přesnými instrukcemi, jak chránit tyto nádherné tvory, neboť většina z nich je dnes bohužel kriticky ohrožena vyhynutím. Když tuto křehkou dívku uvidíte, první, co vás napadne, je: Malá holka s velkým snem… a s citlivým srdcem, odvahou a silnou vůlí, dodala bych ještě.

Smutná zpráva

Smutná zpráva

S lítostí oznamujeme, že 11. května 2017 nás navždy opustil PhDr. Milan Sládek, Ph.D., MA. Světoběžník, světoobčan. Začátkem roku 1995 založil Xantypu, od té doby ji vydával a časem přiřadil ke svým Kovohutím Příbram, kde byl předsedou představenstva. Vzpomínáme na něho s vděčností. Čest jeho památce.

Regionální speciality, které musíte ochutnat

Regionální speciality, které musíte ochutnat

Přišli jste na chuť cestování za kulinářskými zážitky? Přinášíme pět gurmánských tipů na speciality, které svou zemi proslavily i za hranicemi.

Osobnosti - výběr z článků

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/17

XANTYPA XANTYPA 05/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne