Miroslav Donutil

Kolikrát ještě budu muset skládat reparát z herectví?

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

 

text Vašek Vašák, foto Vojtěch Vlk, styling Hana Rabštejnková, make-up Barbora Černá

 

 donutil1jpg.jpg

 

Průchodem se díváme na Národní třídu, která je pro vás důležitá i proto, že na jejím konci stojí Národní divadlo…
Stejně tak jako vzpomínám na krásná léta v Divadle Husa na provázku, nikdy nezapomenu na Národní divadlo. Když mi přál Milan Lasica k padesátinám, říkal: „Prajem ti všetko najlepšie do druhej, žial bohu kratšej polovice tvojho života,“ a dodal: „Pre prvú polovicu sis vybral výborne Provázek a pre druhú rovnako výborne Národné divadlo.“ A já s jeho tvrzením souhlasím. Obě volby byly výborné.
Do Divadla Husa na provázku jste se po letech vrátil…
K hostování mě přizval dnes už jeho bývalý šéf Vladimír Morávek. V představení AMADEUS (TJ. MILOVANÝ BOHEM) – HOMMAGE À MILOŠ FORMAN hraje můj syn Martin Amadea a já Salieriho. Navíc máme v Provázku představení UBU KRÁLEM: SVOBODA, v němž představuju Otce Ubu a Martin autora Alfréda Jarryho. Jsou to zajímavé inscenace, stejně jako atmosféra v tom novém, mladém divadle.
Je srovnatelná s tou, kterou jste tam zažil jako mladík?
Provázek, který jsme spoluvytvářeli v sedmdesátých a osmdesátých letech, byla úderná guerilla, neustále se probíjející nepřátelským územím a nasírající papaláše, kteří z její existence neměli žádnou radost. Když ale viděli naši popularitu a valuty, které dostávali za naše účinkování v zahraničí, museli vzít soubor na vědomí.
Ten dnešní se s ním nedá srovnávat. Náš vycházel z ducha doby, byli jsme ochotni trávit v divadle čtyřiadvacet hodin denně a nezajímaly nás finance. Vůbec nechápu, jak jsme mohli přežít. Toužili jsme hlavně dělat divadlo svobodně a tak, jak si představovali tři jeho zakladatelé Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil a Eva Tálská.

 

donutil2jpg.jpg
S Ondřejem Vetchým ve filmu Rašín v roli Karla Kramáře, 2018

 


A dnes?
Dnešní mladí lidé, kteří tam jsou, mají samozřejmě taky touhu dělat výborné divadlo, ale současně chtějí žít, starat se o rodiny, ačkoli ani oni k tomu nemají moc prostředků, protože v divadle se zbohatnout nedá. Tak také vznikl konflikt mezi Vladimírem Morávkem, který byl ctitelem naší vize, a mezi nimi, kteří už jsou pragmatičtější, než jsme byli my. Atmosféra tam byla třaskavá, Morávek odešel a uvidíme, kdo převezme soubor a kam ho povede dál. Nicméně já tam mám mezi kolegy stále spoustu přátel a také syna. Jezdím tam rád.
Na Národní třídě je i Viola, která vám otevřela dveře k disciplíně, kterou umíte a máte rád – k vypravěčství…
Kdyby mi nenabídla paní doktorka Miluše Viklická vystupování ve Viole s pořadem o Brně POŘÁD SE NĚCO DĚJE, tak by se asi nestalo to, co se stalo. Moje one man show totiž natočil Karel Vágner na CD a přemluvil mě k účinkování v televizi. Že o to bude takový zájem, jsem netušil.
Proč váš pořad ve Viole skončil?
Přiznávám, že se tam moje humorné vy­prá­vění žánrově moc nehodilo. Divákům se ovšem velmi líbilo, stále jich přibývalo, poslouchali od baru, od šatny, z ulice, takže se muselo převést do větších sálů. Naprosto jsem chápal námitky některých kolegů, kteří říkali, že tohle ve Viole být nemá. Doufám, že to teď říkat nebudou, protože se tam vracím. Nový pan ředitel mi nabídl, abych četl rybářské povídky Oty Pavla, z nichž jsem natočil audioknihu. Konečně jsem se s mým milovaným autorem potkal. Několikrát jsme se nešťastně minuli.

 

donutil3jpg.jpg
Se Simonou Stašovou ve filmu Pelíšky, 2000

 


Výborný vypravěč byl prý už váš dědeček?
Dědeček nebyl jen výborný vypravěč, ale třebíčský Jean Gabin, jemuž byl i podobný. A lidi si ho vážili. Šli jsme třeba před Vánocemi po městě, před zeleninou stála fronta a on se mě zeptal. „Na co tu ti lidé stojí?“ – „Na mandarinky a pomeranče,“ povídám. „A chtěl bys?“ nečekal na odpověď, vzal mě za ruku, prošli jsme kolem té fronty, všichni smekali klobouky a zdravili Dobrý den, on došel až k pultu a řekl prodavačce: „Maruško, dej klukovi po kile od každého.“ A když jsme odcházeli, zase ho všichni zdravili a přáli nám pěkné svátky. A děda potutelně utrousil: „Nechápu, proč stojí tu frontu!“ Byl to vtipálek (úsměv).
Čím se živil?
Jako panský kočí. Jezdil v obci s koňmi a vozil starostu, ale i potřebné věci. Když jsme o mnoho let později zastavili autem na náměstí, přišel esenbák a vybafl na nás: „Tady nemůžete stát.“ Děda odpověděl: „S koňmi jsem tu stál vždycky. Ty seš mladej Procházka, viď? Tvého otce jsem zmazal bičem, když mi kradl z vozu hrušky, tak vypadni, nebo dopadneš stejně.“ Měl autoritu. A skvěle vyprávěl. Tatínek, taky rybář, a strejda Karel jakbysmet. Já jsem čas od času dostal příležitost povídat si s nimi, a když jsem mohl něco říct a oni se zasmáli, tak jsem byl v sedmým nebi a věděl jsem, že to nebylo marný, že mi dovolili stát se součástí jejich společnosti.

 

baner-clanek


Dobře jste i zpíval, to jste musel být tahák pro holky…
Provázek se ohromně proslavil a my jsme byli namachrovaný z toho, jak po nás toužily. Dlouho po skončení představení jsme se plížili zadním východem, a stejně tam ty holky byly. Nešlo uniknout. Bolek si dělá legraci: „Nějakej Casanova píše, že měl dva tisíce šest set ženskejch za život. To byla naše roční norma!“ Dneska už to zlehčujeme a říkáme tomu „vzpomínky starého zbrojnoše“, ale když jsme přijeli v dobách největší slávy do Prahy a hráli v Baráčnické rychtě, čekalo tam na nás dva a půl tisíce lidí, kteří se chtěli vměstnat dovnitř. To už se bude s jakýmkoli divadlem asi těžko opakovat.
Takže odpovím na vaši otázku: Kytaru už jste ani nepotřeboval, nemusel jste nic vypravovat, ani vypadat, stačilo, že jste z Provázku. To se netýkalo jen herců, ale i osvětlovačů, zvukařů, všech. Všichni sdíleli tu slávu a všichni se na ní podíleli.

 

donutil4jpg.jpg
Jiří Schmitzer a Miroslav Donutil ve filmu Černí baroni, 1992

 


Musela nad tím zavírat oči vaše paní?
Já jsem si tu velikou slávu užil předtím, než jsem si ji namluvil. Navíc, ona patřila mezi „asi tři dívky“ z Brna, které mě neznaly (smích). Když jsme se seznámili, zamilovali jsme se na první pohled a já si myslel, jak jsem zase sbalil krásnou holku proto, že jsem členem divadla, jenže ona vůbec nevěděla, že nějaký Provázek existuje a že v něm hraju. Když se pak přišla podívat, tuším, na POHÁDKU MÁJE, kde jsem hrál mileneckou dvojici s Ivou Bittovou, tak se skoro za svoji nevědomost styděla. Tehdy jí bylo osmnáct, její život byl plný sportu a hudby a teprve naším spojením se začala zajímat o divadlo.
Na Provázku jste byl sice slavný, ale všeobecně známý jste začal být, až když jste přesídlil do Prahy…
Můžeme se znovu vrátit k Národní třídě, neboť tam se událo hodně věcí. Třeba jsem tam potkal producenta Ježka, který mi poradil, že se točí TANKOVÝ PRAPOR, ať tam zajdu. Tak jsem ho poslechl, ještě byla volná role nadporučíka Růžičky, já ji hodil do ostravštiny a lidi si ji dodnes pamatujou. Na moje první vojenské natáčení pak navázali ČERNÍ BARONI, PEVNOST, PELÍŠKY. Samí vojáci. A já si řekl: „Dost!“ šel jsem do televizní relace VĚŠÁK, kde člověk odkládal to, co už k životu nepotřebuje, a pověsil jsem tam vojenskou brigadýrku. Když jsem ale vyšel na chodbu, stál tam pan režisér Kachyňa a podával mi scénář s názvem TRAMPOTY PROVIANTNÍHO DŮSTOJNÍKA, kde jsem měl hrát hlavní roli. Tak jsem ji s lítostí odmítl. Musel jsem. A do dneška mě mrzí, že jsem to udělal jednomu ze svých nejmilejších režisérů.

 

donutil5jpg.jpg


Jak to pan Kachyňa vzal?
Asi ne moc vlídně. Zvlášť, když jsem mu předtím slíbil, že s ním budu pracovat vždy a rád. To se někdy stává. Poté, co jsme dotočili PELÍŠKY, přinesli mi Jarchovský s Hřebejkem scénář k filmu MUSÍME SI POMÁHAT. Když jsem si ho přečetl a zjistil jsem, že moje postava má být malý člověk, pajdající na levou nohu, bránil jsem se a měl jsem pocit, že by mi sedla jiná role. Oni řekli: „Dobrá, my to ještě zvážíme,“ a nakonec toho malýho, pajdavýho hrál můj kamarád Bolek Polívka a roli, kterou jsem chtěl hrát já, dostal taky někdo jinej. Od tý doby už jsem u Hřebejka nikdy nehrál.
Paní Adamová mi kdysi vyprávěla, jak se neměly rády se Světlou Amortovou, s níž nějaký čas sdílela stejné jeviště…
A teď skočme o pár let dál – s Jarkou Adamovou jsem točil film SPOLEČNICE, kde hrála i začínající Táňa Vilhelmová, a Jarka jí udělala z natáčení peklo. Věřím, že to bylo tenkrát způsobeno nějakým stavem její duše, nebo jí něco bolelo, ale šel jsem za ní a domlouval jí: „Prosím tě, nech tu Táňu žít, takhle nic nenatočíme.“ Amortová s Adamovou si asi udělaly něco zásadního, ale lidí, kteří se v divadle nebo ve filmu nemusejí, je víc.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Osobnosti - výběr z článků

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Juraj Herz

Juraj Herz

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne