Catherine Deneuve

Ikona elegantního stárnutí

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

 

text Jan Foll, foto Profimedia.cz, archiv a febiofest

 

deneuve1jpg.jpg

 

Během své pražské návštěvy dostála pověsti jedné z nejelegantnějších osobností novodobého showbyznysu. Na tiskové konferenci, kde plynně přecházela z angličtiny do rodné francouzštiny, zavzpomínala na svůj první hit PARAPLÍČKA ZE CHERBOURGU (1964). „Byla to vlastně opera, pracovali jsme s hudbou a atmosféra při natáčení byla díky tomu naprosto výjimečná,“ zrekapitulovala Deneuve. V rámci festivalového programu osobně uvedla hořkou komedii VÁNOČNÍ PŘÍBĚH (2008), v níž ztělesnila ženu postiženou leukémií a čekající na vhodného dárce. „Má postava v tom filmu sice umírá, ale v mnoha směrech je živější než její neurotické, neustále se hašteřící děti,“ konstatovala francouzská hvězda.

 

deneuve2jpg.jpg

Zakřiknuté dítě
Před filmovou kamerou se poprvé objevila už ve třinácti letech – jako gymnazistka ve filmu LES COLLÉGIENNES (1957), do něhož byla vybrána v konkursu spolu s dalšími spolužačkami. Dodnes tvrdí, že herečkou být původně nechtěla. „Chci udělat maturitu a pracovat jako módní návrhářka. Lidé kolem mě říkají, že pěkně kreslím, tak proč toho nevyužít,“ prohlašovala v patnácti. Narodila se v Paříži 22. října 1943 jako druhá ze tří dcer herce Maurice Dorléaca a herečky Renée, za svobodna Deneuve. Její starší sestra Françoise Dorléac naopak o hereckou kariéru stála a nastartovala ji dřív než Catherine. Svůj šarm uplatnila třeba v populárním belmondovském dobrodružství MUŽ Z RIA (1963), kde představovala hrdinovu unesenou snoubenku. A Catherine právě kvůli ní přijala za vlastní dívčí příjmení své matky.
„Nejdůležitější událostí v mé herecké dráze bylo setkání s Jacquesem Demym, protože chápe herce a má je rád. Okamžitě jsem k němu pocítila důvěru,“ rozplývala se Catherine ohledně režiséra PARAPLÍČEK ZE CHERBOURGU. Spolu se svou sestrou o tři roky později zpívala a tančila i v autorově dalším filmu SLEČINKY Z ROCHEFORTU (1967). Všechno tenkrát vypadalo idylicky, v duchu tohoto prosluněného příběhu o mladických i zralých láskách. V červnu 1967 však přišel šok: pětadvacetiletá Françoise zahynula při autonehodě. A Catherine si do deníku zapsala, že nenávidí Saint-Tropez i lidi, kteří tam jezdí. „Má sestra tam jela za mnou a havarovala na silnici mezi Saint-Tropez a Nice. Všechno mi tehdy připadalo strašné a zbytečné. Říkala jsem si, že kdybych byla jinde, jela by za mnou jinam a nic by se nestalo. Z toho města i ze všech těch lidí, kteří se tam jezdí ukazovat, jsem byla znechucená.“
„Byla jsem zakřiknuté dítě,“ podotkla o svém mládí. Fotky z let jejího dozrávání dokumentují přerod z tuctové hnědovlásky v dráždivou plavovlásku. Za rozhodující proměnou její image stál proslulý bohém a objevitel dívčích talentů Roger Vadim, jenž předtím udělal hvězdu z Brigitte Bardot. S devatenáctiletou Catherine natočil problematický film NEŘEST A CTNOST (1963) a stal se otcem jejího nemanželského syna Christiana (nar. 18. června 1963). Ve svých pamětech líčí, že v době jejich soužití byla opakem předstírané bezbrannosti a šla tvrdě za úspěchem. „Vadim nebyl můj Pygmalion. Prostě proto, že jsem nikoho takového nepotřebovala,“ poznamenala herečka na oplátku.

 

deneuve3jpg.jpg
Catherine Deneuve (vlevo) a její sestra Francoise Dorléac, 60. léta

 

Démoni v andělském těle
Její vizáže „anděla s ďáblem v těle“ i schopnosti pozoruhodných proměn využili dva z nejgeniálnějších filmařů dvacátého století. „Potřeboval jsem dívku s andělskou tváří, která je přitom schopna podřezat chlapa břitvou,“ prohlásil Roman Polanski o protagonistce svého psychothrilleru HNUS (1965), který po slibném polském debutu NŮŽ VE VODĚ (1962) realizoval ve Velké Británii. Plachá manikýrka Carol zůstane po odjezdu sestry sama v londýnském bytě. Pod tlakem chorobných představ začne vraždit muže, kteří se k ní chtějí při­blížit… V této mistrovsky zaranžované „one woman show“ Deneuve zosobnila sexuální zvrácenost ústící do děsivé vnějškové apatie a výbuchů bestiality.

 

baner-clanek


Také v dalších klíčových postavách své kariéry zviditelnila absurdní paradoxy novodobých žen. Luis Buñuel ji ve svém vrcholném období angažoval do filmu KRÁSKA DNE (1967) – jedné z nejhlubších studií erotické nevyzpytatelnosti. Hrála tu zdánlivě ctnostnou manželku pohledného lékaře, která částečně z nudy a částečně ze zvědavosti začne pracovat v luxusním nevěstinci. „Chtěl, abych hrála zvolna a pomaloučku. Pohyb ženského těla ho zřejmě zajímá víc než výraz obličeje nebo tón hlasu,“ uvedla Deneuve o spolupráci s proslulým filmařem, jenž její svůdné křivky ukázal v průsvitné říze a v jiné snové scéně ji nechal sadisticky zbičovat.

 

deneuve4jpg.jpg
Hnus, 1965

 

Kostýmy pro film KRÁSKA DNE, v nichž se její elegantní Séverine potulovala po pařížských ulicích, vytvořil Yves Saint-Laurent. Se slavným návrhářem, který ji oblékl i v několika dalších filmech, Deneuve navázala přátelství a stala se jeho celoživotní múzou. Propagovala i další luxusní produkty, včetně legendárního parfému Chanel Nº 5.
Temné zákruty ženské psychiky zobrazila i v jiném slavném Buñuelově díle TRISTANA (1970), jehož symbolickým dějištěm bylo španělské město Toledo. Ztvárnila zprvu poddajnou schovanku stárnoucího don­chuána (Fernando Rey), jež se dočasně vymaní z jeho vlivu. Vrátí se k němu citově vyhořelá, totálně zahořklá a navíc fyzicky zmrzačená. Svému blahosklonnému „ochránci“ přikládá vinu za svůj krutý osud a začne se mu rafinovaně mstít…
Dalším inspirativním filmařem byl pro ni jeden ze zakladatelů francouzské nové vlny François Truffaut. Pracovně se setkali dvakrát: poprvé při realizaci filmu SIRÉNA OD MISSISSIPPI (1969), příběhu bohatého samotáře, jenž naletí vypočítavé krásce. Deneuve se tu před kamerou sešla s Jeanem-Paulem Belmondem a byla z něj nadšená: „Předtím jsme se neznali, ale od první chvíle jsme si rozuměli. Ze všech jeho předností bych zdůraznila jednu: když hraje, je naprosto uvolněný.“
Z její druhé spolupráce s Truffautem vzešlo dobové drama POSLEDNÍ METRO (1980), jež bylo nominováno na Oscara a získalo deset francouzských výročních cen César, včetně triumfu pro jeho protagonistku. V této romanci z divadelního zákulisí – ohrožovaného německou okupací a pronásledováním Židů – byl jejím hereckým partnerem Gérard Depardieu, na kterého rovněž ráda vzpomíná. Často bývá dotazována, proč nikdy neúčinkovala na divadle. „Trpím strašlivou trémou, a když vidím své přátele hrát divadlo, jímá mě hrůza. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych to mohla dělat,“ ozřejmila na pražské tiskovce.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Osobnosti - výběr z článků

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Sir Winston Churchill

Sir Winston Churchill

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Ondřej Sokol

Ondřej Sokol

Je úspěšný herec, moderátor, režisér a překladatel. Také je uměleckým šéfem Činoherního klubu. Jelikož se nějaký čas známe, mohu říct, že ač je vnímán širší veřejností jako člověk, jemuž je blízký humor, nejraději má ironii, v níž je obsažen v kombinaci s opačným pólem.

Mikuláš Bek

Mikuláš Bek

Výrazná postava našeho akademického světa Mikuláš Bek působil jako vysokoškolský učitel na univerzitách v Praze, Olomouci a Brně. Později byl prorektorem, následně rektorem Masarykovy univerzity, jímž je dosud. Nyní kandiduje do Senátu.

Sandra Kleinová

Sandra Kleinová

Její maminka byla herečka, tatínek hudebník, ona se našla ve sportu. V jejím případě to byl tenis a sympatická Sandra Kleinová se mu věnovala profesionálně. Pak tenis vyměnila za sportovní komentátorství a péči o rodinu.

Jindřich Štreit

Jindřich Štreit

Kantor, jak si sám někdy říká, je pokorný člověk, který se významně zasloužil o zviditelnění moravské vesničky se stejnojmenným hradem – vynikající fotograf Jindřich Štreit, jinak Jindra ze Sovince.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne