Catherine Deneuve

Ikona elegantního stárnutí

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

 

text Jan Foll, foto Profimedia.cz, archiv a febiofest

 

deneuve1jpg.jpg

 

Během své pražské návštěvy dostála pověsti jedné z nejelegantnějších osobností novodobého showbyznysu. Na tiskové konferenci, kde plynně přecházela z angličtiny do rodné francouzštiny, zavzpomínala na svůj první hit PARAPLÍČKA ZE CHERBOURGU (1964). „Byla to vlastně opera, pracovali jsme s hudbou a atmosféra při natáčení byla díky tomu naprosto výjimečná,“ zrekapitulovala Deneuve. V rámci festivalového programu osobně uvedla hořkou komedii VÁNOČNÍ PŘÍBĚH (2008), v níž ztělesnila ženu postiženou leukémií a čekající na vhodného dárce. „Má postava v tom filmu sice umírá, ale v mnoha směrech je živější než její neurotické, neustále se hašteřící děti,“ konstatovala francouzská hvězda.

 

deneuve2jpg.jpg

Zakřiknuté dítě
Před filmovou kamerou se poprvé objevila už ve třinácti letech – jako gymnazistka ve filmu LES COLLÉGIENNES (1957), do něhož byla vybrána v konkursu spolu s dalšími spolužačkami. Dodnes tvrdí, že herečkou být původně nechtěla. „Chci udělat maturitu a pracovat jako módní návrhářka. Lidé kolem mě říkají, že pěkně kreslím, tak proč toho nevyužít,“ prohlašovala v patnácti. Narodila se v Paříži 22. října 1943 jako druhá ze tří dcer herce Maurice Dorléaca a herečky Renée, za svobodna Deneuve. Její starší sestra Françoise Dorléac naopak o hereckou kariéru stála a nastartovala ji dřív než Catherine. Svůj šarm uplatnila třeba v populárním belmondovském dobrodružství MUŽ Z RIA (1963), kde představovala hrdinovu unesenou snoubenku. A Catherine právě kvůli ní přijala za vlastní dívčí příjmení své matky.
„Nejdůležitější událostí v mé herecké dráze bylo setkání s Jacquesem Demym, protože chápe herce a má je rád. Okamžitě jsem k němu pocítila důvěru,“ rozplývala se Catherine ohledně režiséra PARAPLÍČEK ZE CHERBOURGU. Spolu se svou sestrou o tři roky později zpívala a tančila i v autorově dalším filmu SLEČINKY Z ROCHEFORTU (1967). Všechno tenkrát vypadalo idylicky, v duchu tohoto prosluněného příběhu o mladických i zralých láskách. V červnu 1967 však přišel šok: pětadvacetiletá Françoise zahynula při autonehodě. A Catherine si do deníku zapsala, že nenávidí Saint-Tropez i lidi, kteří tam jezdí. „Má sestra tam jela za mnou a havarovala na silnici mezi Saint-Tropez a Nice. Všechno mi tehdy připadalo strašné a zbytečné. Říkala jsem si, že kdybych byla jinde, jela by za mnou jinam a nic by se nestalo. Z toho města i ze všech těch lidí, kteří se tam jezdí ukazovat, jsem byla znechucená.“
„Byla jsem zakřiknuté dítě,“ podotkla o svém mládí. Fotky z let jejího dozrávání dokumentují přerod z tuctové hnědovlásky v dráždivou plavovlásku. Za rozhodující proměnou její image stál proslulý bohém a objevitel dívčích talentů Roger Vadim, jenž předtím udělal hvězdu z Brigitte Bardot. S devatenáctiletou Catherine natočil problematický film NEŘEST A CTNOST (1963) a stal se otcem jejího nemanželského syna Christiana (nar. 18. června 1963). Ve svých pamětech líčí, že v době jejich soužití byla opakem předstírané bezbrannosti a šla tvrdě za úspěchem. „Vadim nebyl můj Pygmalion. Prostě proto, že jsem nikoho takového nepotřebovala,“ poznamenala herečka na oplátku.

 

deneuve3jpg.jpg
Catherine Deneuve (vlevo) a její sestra Francoise Dorléac, 60. léta

 

Démoni v andělském těle
Její vizáže „anděla s ďáblem v těle“ i schopnosti pozoruhodných proměn využili dva z nejgeniálnějších filmařů dvacátého století. „Potřeboval jsem dívku s andělskou tváří, která je přitom schopna podřezat chlapa břitvou,“ prohlásil Roman Polanski o protagonistce svého psychothrilleru HNUS (1965), který po slibném polském debutu NŮŽ VE VODĚ (1962) realizoval ve Velké Británii. Plachá manikýrka Carol zůstane po odjezdu sestry sama v londýnském bytě. Pod tlakem chorobných představ začne vraždit muže, kteří se k ní chtějí při­blížit… V této mistrovsky zaranžované „one woman show“ Deneuve zosobnila sexuální zvrácenost ústící do děsivé vnějškové apatie a výbuchů bestiality.

 

banner_clanek


Také v dalších klíčových postavách své kariéry zviditelnila absurdní paradoxy novodobých žen. Luis Buñuel ji ve svém vrcholném období angažoval do filmu KRÁSKA DNE (1967) – jedné z nejhlubších studií erotické nevyzpytatelnosti. Hrála tu zdánlivě ctnostnou manželku pohledného lékaře, která částečně z nudy a částečně ze zvědavosti začne pracovat v luxusním nevěstinci. „Chtěl, abych hrála zvolna a pomaloučku. Pohyb ženského těla ho zřejmě zajímá víc než výraz obličeje nebo tón hlasu,“ uvedla Deneuve o spolupráci s proslulým filmařem, jenž její svůdné křivky ukázal v průsvitné říze a v jiné snové scéně ji nechal sadisticky zbičovat.

 

deneuve4jpg.jpg
Hnus, 1965

 

Kostýmy pro film KRÁSKA DNE, v nichž se její elegantní Séverine potulovala po pařížských ulicích, vytvořil Yves Saint-Laurent. Se slavným návrhářem, který ji oblékl i v několika dalších filmech, Deneuve navázala přátelství a stala se jeho celoživotní múzou. Propagovala i další luxusní produkty, včetně legendárního parfému Chanel Nº 5.
Temné zákruty ženské psychiky zobrazila i v jiném slavném Buñuelově díle TRISTANA (1970), jehož symbolickým dějištěm bylo španělské město Toledo. Ztvárnila zprvu poddajnou schovanku stárnoucího don­chuána (Fernando Rey), jež se dočasně vymaní z jeho vlivu. Vrátí se k němu citově vyhořelá, totálně zahořklá a navíc fyzicky zmrzačená. Svému blahosklonnému „ochránci“ přikládá vinu za svůj krutý osud a začne se mu rafinovaně mstít…
Dalším inspirativním filmařem byl pro ni jeden ze zakladatelů francouzské nové vlny François Truffaut. Pracovně se setkali dvakrát: poprvé při realizaci filmu SIRÉNA OD MISSISSIPPI (1969), příběhu bohatého samotáře, jenž naletí vypočítavé krásce. Deneuve se tu před kamerou sešla s Jeanem-Paulem Belmondem a byla z něj nadšená: „Předtím jsme se neznali, ale od první chvíle jsme si rozuměli. Ze všech jeho předností bych zdůraznila jednu: když hraje, je naprosto uvolněný.“
Z její druhé spolupráce s Truffautem vzešlo dobové drama POSLEDNÍ METRO (1980), jež bylo nominováno na Oscara a získalo deset francouzských výročních cen César, včetně triumfu pro jeho protagonistku. V této romanci z divadelního zákulisí – ohrožovaného německou okupací a pronásledováním Židů – byl jejím hereckým partnerem Gérard Depardieu, na kterého rovněž ráda vzpomíná. Často bývá dotazována, proč nikdy neúčinkovala na divadle. „Trpím strašlivou trémou, a když vidím své přátele hrát divadlo, jímá mě hrůza. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych to mohla dělat,“ ozřejmila na pražské tiskovce.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Osobnosti - výběr z článků

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne