Catherine Deneuve

Ikona elegantního stárnutí

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

 

text Jan Foll, foto Profimedia.cz, archiv a febiofest

 

deneuve1jpg.jpg

 

Během své pražské návštěvy dostála pověsti jedné z nejelegantnějších osobností novodobého showbyznysu. Na tiskové konferenci, kde plynně přecházela z angličtiny do rodné francouzštiny, zavzpomínala na svůj první hit PARAPLÍČKA ZE CHERBOURGU (1964). „Byla to vlastně opera, pracovali jsme s hudbou a atmosféra při natáčení byla díky tomu naprosto výjimečná,“ zrekapitulovala Deneuve. V rámci festivalového programu osobně uvedla hořkou komedii VÁNOČNÍ PŘÍBĚH (2008), v níž ztělesnila ženu postiženou leukémií a čekající na vhodného dárce. „Má postava v tom filmu sice umírá, ale v mnoha směrech je živější než její neurotické, neustále se hašteřící děti,“ konstatovala francouzská hvězda.

 

deneuve2jpg.jpg

Zakřiknuté dítě
Před filmovou kamerou se poprvé objevila už ve třinácti letech – jako gymnazistka ve filmu LES COLLÉGIENNES (1957), do něhož byla vybrána v konkursu spolu s dalšími spolužačkami. Dodnes tvrdí, že herečkou být původně nechtěla. „Chci udělat maturitu a pracovat jako módní návrhářka. Lidé kolem mě říkají, že pěkně kreslím, tak proč toho nevyužít,“ prohlašovala v patnácti. Narodila se v Paříži 22. října 1943 jako druhá ze tří dcer herce Maurice Dorléaca a herečky Renée, za svobodna Deneuve. Její starší sestra Françoise Dorléac naopak o hereckou kariéru stála a nastartovala ji dřív než Catherine. Svůj šarm uplatnila třeba v populárním belmondovském dobrodružství MUŽ Z RIA (1963), kde představovala hrdinovu unesenou snoubenku. A Catherine právě kvůli ní přijala za vlastní dívčí příjmení své matky.
„Nejdůležitější událostí v mé herecké dráze bylo setkání s Jacquesem Demym, protože chápe herce a má je rád. Okamžitě jsem k němu pocítila důvěru,“ rozplývala se Catherine ohledně režiséra PARAPLÍČEK ZE CHERBOURGU. Spolu se svou sestrou o tři roky později zpívala a tančila i v autorově dalším filmu SLEČINKY Z ROCHEFORTU (1967). Všechno tenkrát vypadalo idylicky, v duchu tohoto prosluněného příběhu o mladických i zralých láskách. V červnu 1967 však přišel šok: pětadvacetiletá Françoise zahynula při autonehodě. A Catherine si do deníku zapsala, že nenávidí Saint-Tropez i lidi, kteří tam jezdí. „Má sestra tam jela za mnou a havarovala na silnici mezi Saint-Tropez a Nice. Všechno mi tehdy připadalo strašné a zbytečné. Říkala jsem si, že kdybych byla jinde, jela by za mnou jinam a nic by se nestalo. Z toho města i ze všech těch lidí, kteří se tam jezdí ukazovat, jsem byla znechucená.“
„Byla jsem zakřiknuté dítě,“ podotkla o svém mládí. Fotky z let jejího dozrávání dokumentují přerod z tuctové hnědovlásky v dráždivou plavovlásku. Za rozhodující proměnou její image stál proslulý bohém a objevitel dívčích talentů Roger Vadim, jenž předtím udělal hvězdu z Brigitte Bardot. S devatenáctiletou Catherine natočil problematický film NEŘEST A CTNOST (1963) a stal se otcem jejího nemanželského syna Christiana (nar. 18. června 1963). Ve svých pamětech líčí, že v době jejich soužití byla opakem předstírané bezbrannosti a šla tvrdě za úspěchem. „Vadim nebyl můj Pygmalion. Prostě proto, že jsem nikoho takového nepotřebovala,“ poznamenala herečka na oplátku.

 

deneuve3jpg.jpg
Catherine Deneuve (vlevo) a její sestra Francoise Dorléac, 60. léta

 

Démoni v andělském těle
Její vizáže „anděla s ďáblem v těle“ i schopnosti pozoruhodných proměn využili dva z nejgeniálnějších filmařů dvacátého století. „Potřeboval jsem dívku s andělskou tváří, která je přitom schopna podřezat chlapa břitvou,“ prohlásil Roman Polanski o protagonistce svého psychothrilleru HNUS (1965), který po slibném polském debutu NŮŽ VE VODĚ (1962) realizoval ve Velké Británii. Plachá manikýrka Carol zůstane po odjezdu sestry sama v londýnském bytě. Pod tlakem chorobných představ začne vraždit muže, kteří se k ní chtějí při­blížit… V této mistrovsky zaranžované „one woman show“ Deneuve zosobnila sexuální zvrácenost ústící do děsivé vnějškové apatie a výbuchů bestiality.

 

baner-clanek


Také v dalších klíčových postavách své kariéry zviditelnila absurdní paradoxy novodobých žen. Luis Buñuel ji ve svém vrcholném období angažoval do filmu KRÁSKA DNE (1967) – jedné z nejhlubších studií erotické nevyzpytatelnosti. Hrála tu zdánlivě ctnostnou manželku pohledného lékaře, která částečně z nudy a částečně ze zvědavosti začne pracovat v luxusním nevěstinci. „Chtěl, abych hrála zvolna a pomaloučku. Pohyb ženského těla ho zřejmě zajímá víc než výraz obličeje nebo tón hlasu,“ uvedla Deneuve o spolupráci s proslulým filmařem, jenž její svůdné křivky ukázal v průsvitné říze a v jiné snové scéně ji nechal sadisticky zbičovat.

 

deneuve4jpg.jpg
Hnus, 1965

 

Kostýmy pro film KRÁSKA DNE, v nichž se její elegantní Séverine potulovala po pařížských ulicích, vytvořil Yves Saint-Laurent. Se slavným návrhářem, který ji oblékl i v několika dalších filmech, Deneuve navázala přátelství a stala se jeho celoživotní múzou. Propagovala i další luxusní produkty, včetně legendárního parfému Chanel Nº 5.
Temné zákruty ženské psychiky zobrazila i v jiném slavném Buñuelově díle TRISTANA (1970), jehož symbolickým dějištěm bylo španělské město Toledo. Ztvárnila zprvu poddajnou schovanku stárnoucího don­chuána (Fernando Rey), jež se dočasně vymaní z jeho vlivu. Vrátí se k němu citově vyhořelá, totálně zahořklá a navíc fyzicky zmrzačená. Svému blahosklonnému „ochránci“ přikládá vinu za svůj krutý osud a začne se mu rafinovaně mstít…
Dalším inspirativním filmařem byl pro ni jeden ze zakladatelů francouzské nové vlny François Truffaut. Pracovně se setkali dvakrát: poprvé při realizaci filmu SIRÉNA OD MISSISSIPPI (1969), příběhu bohatého samotáře, jenž naletí vypočítavé krásce. Deneuve se tu před kamerou sešla s Jeanem-Paulem Belmondem a byla z něj nadšená: „Předtím jsme se neznali, ale od první chvíle jsme si rozuměli. Ze všech jeho předností bych zdůraznila jednu: když hraje, je naprosto uvolněný.“
Z její druhé spolupráce s Truffautem vzešlo dobové drama POSLEDNÍ METRO (1980), jež bylo nominováno na Oscara a získalo deset francouzských výročních cen César, včetně triumfu pro jeho protagonistku. V této romanci z divadelního zákulisí – ohrožovaného německou okupací a pronásledováním Židů – byl jejím hereckým partnerem Gérard Depardieu, na kterého rovněž ráda vzpomíná. Často bývá dotazována, proč nikdy neúčinkovala na divadle. „Trpím strašlivou trémou, a když vidím své přátele hrát divadlo, jímá mě hrůza. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych to mohla dělat,“ ozřejmila na pražské tiskovce.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Osobnosti - výběr z článků

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Juraj Herz

Juraj Herz

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne