Jan Měkota

alias Honza Douba

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

 

Text Tereza Pokorná, foto rfe/rádio svobodná evropa

 

mekota1jpg.jpg
Hudební vysílání Honzy Douby v mnichovském studiu

 

Každé jaro nastává den, kdy se na chvíli zastavím, zapálím svíci a mou mysl zaplní vzpomínky mající Janův hlas. Hraje jazz, piji těžké španělské červené víno a zahalena do pánské arabské košile barvy blankytné modře, dárku z jedné z jeho cest, se zatoulám na místa, o nichž vyprávěl. Je to rituál, kterým si připomínám vzácná setkání s výjimečným člověkem.
Desátého dubna 1931 v městečku Nová Paka (okres Jičín) Jan přišel na svět, o osmdesát čtyři let a jeden den později ho v bavorském Mnichově opustil. Stopa, kterou po sobě zanechal, voní dálkami, dobrodružstvím a klidem zároveň, a také šarmem, velkorysostí, pokorou a moudrostí, pramenící z nabytého poznání.

 

baner-clanek


Když se v osmnácti letech, těsně před maturitní zkouškou, vydal se dvěma kamarády na cestu ze Sušice kolem Černého jezera do Bavorského lesa, neměl jasné představy, jakým směrem by se měl jeho život ubírat. Věděl jen, že ne tam, kam právě míří naše země. A protože nic jiného nezjistila ani americká výzvědná služba CIC, poslala ho po třídenním výslechu vlakem do Mnichova a pak dál do českého lágru zvaného „Arsenal Kasserne“ ve městě Ludwigsburg. Německo bylo přestupní stanicí, místem, kde se čekalo na víza dál do světa. Nejrychlejší možnost poskytovala Austrálie, tedy se přihlásili. Dva roky prázdnin říkal času, který zapříčinily úřední procedury a všudypřítomná nezaměstnanost. Ale čekalo s nimi i několik univerzitních profesorů, a tak v lágru vznikla Masarykova univerzitní kolej československých studentů – a Jan se stal jedním z nich. Vzdělávat se a rozšiřovat si obzory nepřestal už nikdy, z čehož s radostí profitovali všichni kolem. Tři věci jsou při vzpomínce na něj přítomny u každého: vzdělání, charakter a veliké srdce. Vím, že by se teď usmál a řekl: „…no, občas o mě zakoplo štěstí a šouplo mě, snad, správným směrem“ a hned by dodal „ale taky jsem toho dost zvoral…“
Když konečně přišlo vízum, kamarádi odjeli, on zůstal. Na otázku proč, nikdy nedokázal odpovědět, někdo by řekl osud. Stal se člověkem bez občanství a byl převezen do lágru v Norimberku, aby se ukázalo, co dál. Do pár týdnů bylo jasno. Přišel muž jménem Pavel Tigrid, který hledal lidi do zatím neexistujícího Rádia Svobodná Evropa. Jan se přihlásil, prošel pohovorem i hlasovou zkouškou a druhý den dostal dvacet marek na jízdenku do Mnichova.

 

mekota2jpg.jpg
Pavel Tigrid a Jan Měkota na oslavě 50. výročí Rádia Svobodná Evropa v roce 2001

 


Čtrnáct dní se zkoušelo, simulovalo vysílání, hledalo pro každého to správné místo. Jan byl nejmladší, připadly na něj spojovací texty mezi jednotlivými pořady a přehledy programů. Ze začátku bylo jeho úkolem pouze číst, ale již tenkrát se pomalu a nepozorovaně začal chytat do sítě v té době druhého nejmocnějšího média světa. Dobře věděl o moci a síle informace, která jeho prostřednictvím dokáže lidi formovat, ale také jimi manipulovat, a to jakýmkoli směrem. Jan pocítil obrovskou zodpovědnost, jež od té doby dominovala celému jeho životu.
Prvního května 1951 byla stanice českého vysílání oficiálně předána do rukou Ferdinanda Peroutky a začalo se vysílat naostro. „Rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa zastává názor, že Evropa nemůže být rozdělena do dvou částí – jedna nemůže žít svobodně a druhá v otroctví,“ to byla první slova, jimž Jan dal svůj hlas. Vysílalo se na středních vlnách, záhy ale přibyly krátkovlnné vysílačky se sídlem v Lisabonu, a tudíž byli potřeba režiséři, kteří se ujmou kontroly kvality vysílání, zajistí opakování a sestříhání východem rušených programů. Volba padla na Jana a nastalo období osmi let v ráji. Poprvé viděl zemi, kde nebyla válka, v ulicích čisto, místo smrků zdobily parky palmy, poprvé viděl moře a jedl jeho plody, pomeranče trhal ze stromů, učil se pít a rozeznávat vína, žít sám i nesmírně milovat. Lisabon se stal místem, kterému propadl. Nádherný čas mládí, kdy je vše nové, nečekané, překvapující, intenzivnější, vše je třeba okusit, poznat. A pak tu byly pracovní cesty do Mnichova, kde se před jeho očima odvíjel německý ekonomický zázrak, rozbombardované město se měnilo k nepoznání. Z jeho přerušovaného pohledu to vypadalo jako dnešní televizní reklama, jen s tím rozdílem, že se jí dalo věřit do posledního puntíku. Markantní změny byly znát i v samotném Rádiu Svobodná Evropa. Z původně intimní, přehledné organizace se stala instituce se stoupajícími nároky a úkoly. Psaly se pořady, natáčely reportáže a programy ve studiu, vysílalo se živě, což byla tvořivá činnost ve srovnání se zaběhlou rutinou patřící k jeho, byť důležité práci v Lisabonu. Najednou zatoužil, vystoupit z anonymity. Nesnil o závratné kariéře, ale chtěl se podílet na samotném programu. Jenže to nebylo v Portugalsku možné a on ho za Bavorsko vyměnit nechtěl. Jeho vnitřní boj vyřešili, aniž by to tušili, nadřízení. Jednoho dne byl z přímořského „poklidu“ odvolán a navždy zakotvil ve městě pod Alpami. Nový redaktor a moderátor se pod pseudonymem Honza Douba mohl pustit do práce.

 

mekota3jpg.jpg
Jan Měkota při jednom z prvních vysílání Rádia Svobodná Evropa

 


Jen se předtím ještě musel potkat s jednou vznešenou dámou jménem socha Svobody, francouzského původu, která se zákoníkem v jedné ruce a pochodní v druhé, vztyčené vysoko nad hlavou, vítá emigranty a návštěvníky přijíždějící zaoceánskou lodí do Nového světa. Procedura, jež ho očekávala, nebyla zcela jednoduchá. Na jejím konci však čekal americký pas a on už nebyl „Schattenlos“, jak se v té době v Německu říkalo lidem bez občanství. Stal se Američanem, se všemi právy i povinnostmi k tomu patřícími, včetně ochrany, která byla pro druh jeho budoucí činnosti nezbytná.
Nová práce ho okamžitě pohltila. Měla dopad na velké množství lidí, rádio poslouchaly miliony, denně chodily stovky dopisů na adresy v Londýně, Paříži, Vídni. Jan četl zprávy, psal texty k reportážím; když začaly hudební pořady, někdy s pár poznámkami jen improvizoval. Vysílání se stalo populární nejenom u mladých lidí v Československu, ale i po celém Bavorsku. Hráli novinky z hitparád, plnili přání posluchačů; po vzoru Svobodné Evropy vznikly dodnes úspěšně fungující stanice Bayern3 a Ostereich3. Světu právě vévodili Beatles, Rolling Stones, Presley, Animals, Pink Floyd, Roy Orbison, Bob Dylan, na jazzovém nebi zářily hvězdy z největších a nikdy nepřekonaných. Takřka se všemi Jan mluvil. Festivaly v San Remu i v Cannes na něj čekaly každým rokem a on se stal součástí kolotoče zářícího úspěchem, slávou, s nocemi končícími k ránu někde v baru nebo na pláži při východu slunce. Prostě žil tím vším, o čem snilo a sní hodně lidí. Pro Jana šlo však především o práci a velké divadlo, což neznamenalo, že by někdy nepřišlo vzácné okouzlení. Hvězdy odpovídaly na otázky profesionálně, každý tvořil svoji image, nechtěl vypadat špatně, i když se tvářil rebelsky a občas udělal nějakou šílenost. Rozhovory s Američany byly jednodušší, měli větší cvik, s Evropany zajímavější, měli větší přehled. Docházelo také k delším sblížením, ale pokud se mu někdo v soukromí otevřel, nikdy neporušil svůj novinářský a lidský kodex – nic z toho nezveřejnil. Jan také poznal, jaké to je, když se do muže zahledí jedna z prokazatelně nejkrásnějších žen světa. Já ale jeho tajemství neprozradím. Ostatně lásku, jež se stala matkou jeho dětí, potkal v Mnichově, který se mu tím stal domovem.
Mluvit oficiálně s českými umělci a sportovci možné nebylo. Pouze na olympiádě v Mexico City roku 1968 panovala euforie z medailí a rozhovory s Věrou Čáslavskou a Emilem Zátopkem se staly naprosto výjimečným, krásným zážitkem.
Na otázku, zdali měl někdo z velikých umělců kolem sebe jakousi auru, která nutí k úctě, mi Jan kdysi odpověděl: „Když sedíte proti Armstrongovi, víte, že za ním je něco neuchopitelného. Genialita, nadání, ze kterého něco vydupal. Není tuctový člověk. Ale někdy, když máte čas a jste ochoten vnímat, zajdete do hospody, dáte si s někým pivo a může to být zrovna tak zajímavý člověk. Dá vám daleko více než slavná filmová hvězda. Byl jsem s kamarádem ve španělské Tarifě. Vedro, nikde nikdo, přes náměstíčko se belhal žebrák. Dal jsem mu poměrně dost peněz. On si sedl vedle nás ke stolu a objednal si víno a jídlo dražší, než my. Já se podle středoevropského zvyku rozčílil a číšník mi povídá: ‚Dal jsi mu ty peníze, nebo nedal?‘ Já na toho chlapa nikdy nezapomenu. To jsou zážitky, ze kterých sestavujeme mozaiku našeho života.“
A také říkal, že život je tragikomedie a je důležité nebrat se moc vážně! Miloval toulky světem, bylo radostí je s ním sdílet. Jeho pořad NA CESTĚ (součást tehdejší PANORAMY) byl pověstný, reportáže o evropských kuchyních nutily balit kufry a vydat se směrem jeho vyprávění.
Bylo oslnivé mluvit s tou či onou hvězdou, ale nejzajímavějšími lidmi byla pro Jana exilová smetánka kolem rádia – režiséři Čáp, Machatý, Koníček… To proto, že ač rozpolcen, zčásti Portugalec, zčásti Němec, zčásti Američan, byl především Čech. Čech jako poleno a Čech hrdý. S malířem Miroslavem Šaškem, autorem krásných knih o všech možných městech světa, Jana pojilo veliké celoživotní přátelství. Šaškovy obrazy vždy zdobily stěny jeho bytu. Je mezi nimi jeden, který malovali spolu. On půl – Jan půl. Visí hned vedle originálu Marka Chagalla. Hodnotu však má daleko větší, a to ne pouze pro paní domu, ale pro nás všechny, kdo jsme kdy Jana potkali.
Jan Měkota dostal jako jediný Čech z rukou prezidenta RFE Toma Dine medaili k 50. výročí Rádia Svobodná Evropa. K slavnostnímu předání došlo za účasti prezidenta Václava Havla v roce 2001.

 

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Osobnosti - výběr z článků

Sandra Kleinová

Sandra Kleinová

Její maminka byla herečka, tatínek hudebník, ona se našla ve sportu. V jejím případě to byl tenis a sympatická Sandra Kleinová se mu věnovala profesionálně. Pak tenis vyměnila za sportovní komentátorství a péči o rodinu.

Jindřich Štreit

Jindřich Štreit

Kantor, jak si sám někdy říká, je pokorný člověk, který se významně zasloužil o zviditelnění moravské vesničky se stejnojmenným hradem – vynikající fotograf Jindřich Štreit, jinak Jindra ze Sovince.

Bohumil Konečný

Bohumil Konečný

Co spojuje Jaroslava Foglara, Otakara Batličku, časopisy Mladý hlasatel a Vpřed, reklamní plakáty pro Baťu, romantiku Divokého západu, tajemná Stínadla, Octobrianu, pin-up girls a komiksy? Odpověď je jednoduchá, jedno jediné jméno: Bohumil Konečný – Bimba.

Rudolf Desenský

Rudolf Desenský

Jak jsem měl možnost ho letmo poznat, řekl bych, že se snaží co nejvíc porozumět přírodě, nade vše miluje zvířata, zvláště psy a víc než kdo jiný jim rozumí.

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš – hráč, který neakceptuje nic jiného než úspěch, remíza neexistuje, prohra je fatální. Jeho vesmírem je mozek, největší vášní neurochirurgie, nejvyšším zákonem pak dobro pacienta, a to ať už má podobu jakoukoliv – dobro i pacient.

Gene Deitch

Gene Deitch

Režisér a scenárista Gene Deitch je obdařen velikým talentem, jenž ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což potvrzuje nejen slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, nejen pět dalších nominací na tuto trofej, více než sto padesát jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád devadesát tři let a má dvě životní lásky tvořící jeden neoddělitelný celek – svoji ženu Zdenku a animovaný film.

Janek Ledecký

Janek Ledecký

Není u nás úspěšnějšího muzikálového autora, než je Janek Ledecký, jehož HAMLETA vidělo v České republice, na Slovensku, v Koreji a Japonsku milion dvě stě tisíc diváků! Kromě toho se věnuje své sólové pěvecké kariéře a užívá si úspěchů svých dětí: nadaného výtvarníka a hudebníka Jonáše a dvojnásobné olympijské vítězky v lyžování a snowboardingu Ester. S Jankem jsme dlouholetí přátelé.

Bára Poláková

Bára Poláková

Skláním se před každým, kdo něco umí. Tím spíš, pokud se mu daří ve více oborech. Barbora Poláková je například úspěšná herečka i zpěvačka. Za hlavní ženskou roli ve filmu KVARTETO byla nominována na Českého lva a videoklip singlu PO VÁLCE z jejího posledního alba ZE.MĚ má na YouTube už přes dva a půl milionu zhlédnutí! Ale povídali jsme si i o jejích dcerách a partnerovi, herci Pavlu Liškovi.

Hynek Čermák

Hynek Čermák

Dosud nikdy se mi nestalo, že bych po pár minutách rozhovoru pocítil z někoho takovou otevřenost a empatii jako z herce Hynka Čermáka. Naložil jsem s tím tak, že jsem mu nabídl tykání. Přijal.

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2018

XANTYPA XANTYPA 10/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne