Jan Měkota

alias Honza Douba

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

 

Text Tereza Pokorná, foto rfe/rádio svobodná evropa

 

mekota1jpg.jpg
Hudební vysílání Honzy Douby v mnichovském studiu

 

Každé jaro nastává den, kdy se na chvíli zastavím, zapálím svíci a mou mysl zaplní vzpomínky mající Janův hlas. Hraje jazz, piji těžké španělské červené víno a zahalena do pánské arabské košile barvy blankytné modře, dárku z jedné z jeho cest, se zatoulám na místa, o nichž vyprávěl. Je to rituál, kterým si připomínám vzácná setkání s výjimečným člověkem.
Desátého dubna 1931 v městečku Nová Paka (okres Jičín) Jan přišel na svět, o osmdesát čtyři let a jeden den později ho v bavorském Mnichově opustil. Stopa, kterou po sobě zanechal, voní dálkami, dobrodružstvím a klidem zároveň, a také šarmem, velkorysostí, pokorou a moudrostí, pramenící z nabytého poznání.

 

banner_clanek


Když se v osmnácti letech, těsně před maturitní zkouškou, vydal se dvěma kamarády na cestu ze Sušice kolem Černého jezera do Bavorského lesa, neměl jasné představy, jakým směrem by se měl jeho život ubírat. Věděl jen, že ne tam, kam právě míří naše země. A protože nic jiného nezjistila ani americká výzvědná služba CIC, poslala ho po třídenním výslechu vlakem do Mnichova a pak dál do českého lágru zvaného „Arsenal Kasserne“ ve městě Ludwigsburg. Německo bylo přestupní stanicí, místem, kde se čekalo na víza dál do světa. Nejrychlejší možnost poskytovala Austrálie, tedy se přihlásili. Dva roky prázdnin říkal času, který zapříčinily úřední procedury a všudypřítomná nezaměstnanost. Ale čekalo s nimi i několik univerzitních profesorů, a tak v lágru vznikla Masarykova univerzitní kolej československých studentů – a Jan se stal jedním z nich. Vzdělávat se a rozšiřovat si obzory nepřestal už nikdy, z čehož s radostí profitovali všichni kolem. Tři věci jsou při vzpomínce na něj přítomny u každého: vzdělání, charakter a veliké srdce. Vím, že by se teď usmál a řekl: „…no, občas o mě zakoplo štěstí a šouplo mě, snad, správným směrem“ a hned by dodal „ale taky jsem toho dost zvoral…“
Když konečně přišlo vízum, kamarádi odjeli, on zůstal. Na otázku proč, nikdy nedokázal odpovědět, někdo by řekl osud. Stal se člověkem bez občanství a byl převezen do lágru v Norimberku, aby se ukázalo, co dál. Do pár týdnů bylo jasno. Přišel muž jménem Pavel Tigrid, který hledal lidi do zatím neexistujícího Rádia Svobodná Evropa. Jan se přihlásil, prošel pohovorem i hlasovou zkouškou a druhý den dostal dvacet marek na jízdenku do Mnichova.

 

mekota2jpg.jpg
Pavel Tigrid a Jan Měkota na oslavě 50. výročí Rádia Svobodná Evropa v roce 2001

 


Čtrnáct dní se zkoušelo, simulovalo vysílání, hledalo pro každého to správné místo. Jan byl nejmladší, připadly na něj spojovací texty mezi jednotlivými pořady a přehledy programů. Ze začátku bylo jeho úkolem pouze číst, ale již tenkrát se pomalu a nepozorovaně začal chytat do sítě v té době druhého nejmocnějšího média světa. Dobře věděl o moci a síle informace, která jeho prostřednictvím dokáže lidi formovat, ale také jimi manipulovat, a to jakýmkoli směrem. Jan pocítil obrovskou zodpovědnost, jež od té doby dominovala celému jeho životu.
Prvního května 1951 byla stanice českého vysílání oficiálně předána do rukou Ferdinanda Peroutky a začalo se vysílat naostro. „Rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa zastává názor, že Evropa nemůže být rozdělena do dvou částí – jedna nemůže žít svobodně a druhá v otroctví,“ to byla první slova, jimž Jan dal svůj hlas. Vysílalo se na středních vlnách, záhy ale přibyly krátkovlnné vysílačky se sídlem v Lisabonu, a tudíž byli potřeba režiséři, kteří se ujmou kontroly kvality vysílání, zajistí opakování a sestříhání východem rušených programů. Volba padla na Jana a nastalo období osmi let v ráji. Poprvé viděl zemi, kde nebyla válka, v ulicích čisto, místo smrků zdobily parky palmy, poprvé viděl moře a jedl jeho plody, pomeranče trhal ze stromů, učil se pít a rozeznávat vína, žít sám i nesmírně milovat. Lisabon se stal místem, kterému propadl. Nádherný čas mládí, kdy je vše nové, nečekané, překvapující, intenzivnější, vše je třeba okusit, poznat. A pak tu byly pracovní cesty do Mnichova, kde se před jeho očima odvíjel německý ekonomický zázrak, rozbombardované město se měnilo k nepoznání. Z jeho přerušovaného pohledu to vypadalo jako dnešní televizní reklama, jen s tím rozdílem, že se jí dalo věřit do posledního puntíku. Markantní změny byly znát i v samotném Rádiu Svobodná Evropa. Z původně intimní, přehledné organizace se stala instituce se stoupajícími nároky a úkoly. Psaly se pořady, natáčely reportáže a programy ve studiu, vysílalo se živě, což byla tvořivá činnost ve srovnání se zaběhlou rutinou patřící k jeho, byť důležité práci v Lisabonu. Najednou zatoužil, vystoupit z anonymity. Nesnil o závratné kariéře, ale chtěl se podílet na samotném programu. Jenže to nebylo v Portugalsku možné a on ho za Bavorsko vyměnit nechtěl. Jeho vnitřní boj vyřešili, aniž by to tušili, nadřízení. Jednoho dne byl z přímořského „poklidu“ odvolán a navždy zakotvil ve městě pod Alpami. Nový redaktor a moderátor se pod pseudonymem Honza Douba mohl pustit do práce.

 

mekota3jpg.jpg
Jan Měkota při jednom z prvních vysílání Rádia Svobodná Evropa

 


Jen se předtím ještě musel potkat s jednou vznešenou dámou jménem socha Svobody, francouzského původu, která se zákoníkem v jedné ruce a pochodní v druhé, vztyčené vysoko nad hlavou, vítá emigranty a návštěvníky přijíždějící zaoceánskou lodí do Nového světa. Procedura, jež ho očekávala, nebyla zcela jednoduchá. Na jejím konci však čekal americký pas a on už nebyl „Schattenlos“, jak se v té době v Německu říkalo lidem bez občanství. Stal se Američanem, se všemi právy i povinnostmi k tomu patřícími, včetně ochrany, která byla pro druh jeho budoucí činnosti nezbytná.
Nová práce ho okamžitě pohltila. Měla dopad na velké množství lidí, rádio poslouchaly miliony, denně chodily stovky dopisů na adresy v Londýně, Paříži, Vídni. Jan četl zprávy, psal texty k reportážím; když začaly hudební pořady, někdy s pár poznámkami jen improvizoval. Vysílání se stalo populární nejenom u mladých lidí v Československu, ale i po celém Bavorsku. Hráli novinky z hitparád, plnili přání posluchačů; po vzoru Svobodné Evropy vznikly dodnes úspěšně fungující stanice Bayern3 a Ostereich3. Světu právě vévodili Beatles, Rolling Stones, Presley, Animals, Pink Floyd, Roy Orbison, Bob Dylan, na jazzovém nebi zářily hvězdy z největších a nikdy nepřekonaných. Takřka se všemi Jan mluvil. Festivaly v San Remu i v Cannes na něj čekaly každým rokem a on se stal součástí kolotoče zářícího úspěchem, slávou, s nocemi končícími k ránu někde v baru nebo na pláži při východu slunce. Prostě žil tím vším, o čem snilo a sní hodně lidí. Pro Jana šlo však především o práci a velké divadlo, což neznamenalo, že by někdy nepřišlo vzácné okouzlení. Hvězdy odpovídaly na otázky profesionálně, každý tvořil svoji image, nechtěl vypadat špatně, i když se tvářil rebelsky a občas udělal nějakou šílenost. Rozhovory s Američany byly jednodušší, měli větší cvik, s Evropany zajímavější, měli větší přehled. Docházelo také k delším sblížením, ale pokud se mu někdo v soukromí otevřel, nikdy neporušil svůj novinářský a lidský kodex – nic z toho nezveřejnil. Jan také poznal, jaké to je, když se do muže zahledí jedna z prokazatelně nejkrásnějších žen světa. Já ale jeho tajemství neprozradím. Ostatně lásku, jež se stala matkou jeho dětí, potkal v Mnichově, který se mu tím stal domovem.
Mluvit oficiálně s českými umělci a sportovci možné nebylo. Pouze na olympiádě v Mexico City roku 1968 panovala euforie z medailí a rozhovory s Věrou Čáslavskou a Emilem Zátopkem se staly naprosto výjimečným, krásným zážitkem.
Na otázku, zdali měl někdo z velikých umělců kolem sebe jakousi auru, která nutí k úctě, mi Jan kdysi odpověděl: „Když sedíte proti Armstrongovi, víte, že za ním je něco neuchopitelného. Genialita, nadání, ze kterého něco vydupal. Není tuctový člověk. Ale někdy, když máte čas a jste ochoten vnímat, zajdete do hospody, dáte si s někým pivo a může to být zrovna tak zajímavý člověk. Dá vám daleko více než slavná filmová hvězda. Byl jsem s kamarádem ve španělské Tarifě. Vedro, nikde nikdo, přes náměstíčko se belhal žebrák. Dal jsem mu poměrně dost peněz. On si sedl vedle nás ke stolu a objednal si víno a jídlo dražší, než my. Já se podle středoevropského zvyku rozčílil a číšník mi povídá: ‚Dal jsi mu ty peníze, nebo nedal?‘ Já na toho chlapa nikdy nezapomenu. To jsou zážitky, ze kterých sestavujeme mozaiku našeho života.“
A také říkal, že život je tragikomedie a je důležité nebrat se moc vážně! Miloval toulky světem, bylo radostí je s ním sdílet. Jeho pořad NA CESTĚ (součást tehdejší PANORAMY) byl pověstný, reportáže o evropských kuchyních nutily balit kufry a vydat se směrem jeho vyprávění.
Bylo oslnivé mluvit s tou či onou hvězdou, ale nejzajímavějšími lidmi byla pro Jana exilová smetánka kolem rádia – režiséři Čáp, Machatý, Koníček… To proto, že ač rozpolcen, zčásti Portugalec, zčásti Němec, zčásti Američan, byl především Čech. Čech jako poleno a Čech hrdý. S malířem Miroslavem Šaškem, autorem krásných knih o všech možných městech světa, Jana pojilo veliké celoživotní přátelství. Šaškovy obrazy vždy zdobily stěny jeho bytu. Je mezi nimi jeden, který malovali spolu. On půl – Jan půl. Visí hned vedle originálu Marka Chagalla. Hodnotu však má daleko větší, a to ne pouze pro paní domu, ale pro nás všechny, kdo jsme kdy Jana potkali.
Jan Měkota dostal jako jediný Čech z rukou prezidenta RFE Toma Dine medaili k 50. výročí Rádia Svobodná Evropa. K slavnostnímu předání došlo za účasti prezidenta Václava Havla v roce 2001.

 

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Martin Barry a reSITE

Martin Barry a reSITE

V červnu se v Praze koná 7. ročník konference reSITE, představující lepší řešení pro urbanizovaný svět a jeho obyvatele. Na akci se sjede na padesát mluvčích se světovým renomé, v publiku se očekává přes tisíc představitelů měst, architektů, designérů, zástupců developerských společností, politiků i občanských iniciativ. Hlavní postavou akce je předseda a zakladatel organizace reSITE, americký krajinný architekt žijící na pražské Letné – Martin Barry.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Osobnosti - výběr z článků

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Catherine Deneuve

Catherine Deneuve

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Josef Beran

Josef Beran

Poslední vůle statečného českého kardinála se vyplní. Papež František svolil přenést jeho ostatky z Vatikánu do vlasti. Mnozí už v to nevěřili, málokdo doufal. Teď se dávné přání promění ve skutečnost. Josef Beran se domů vrací po bezmála půlstoletí od skonu v nedobrovolném římském exilu. Z hrobky pod vatikánskou bazilikou svatého Petra do katedrály svatého Víta v Praze. Kruh se konečně uzavírá.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Jiří Lábus

Jiří Lábus

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne