Vlasta Čiháková Noshiro

Má-li člověk zkušenost se světem, jinak ho potom vidí

Historička umění, japanistka a kurátorka Vlasta Čiháková Noshiro (73) žije v Čechách, za svou druhou vlast však považuje Japonsko. Mnoho let tam pracovala, od Japonců se naučila pokoře a sebeovládání. Císař Akihito jí letos udělil prestižní japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce.

 

text Martina Leierová, foto V. Čihákové Noshiro

 

noshiro1jpg.jpg
V Galerii kritiků v pražském Paláci Adria, kde od roku 2001 působí jako vedoucí kurátorka.

 

Co vás v polovině šedesátých let v ko­munistickém Československu přivedlo ke studiu japanistiky?
Studovala jsem historii umění, estetiku a k nim jsem ještě chtěla mít specializaci – tehdy mě zajímalo nejvíc čínské umění, ale kvůli tamní problematické politické situaci jsem slevila z nároků a rozhodla se pro moderní a současné umění Japonska.
V té době bylo velmi těžké podívat se do zahraničí. Jak se vám podařilo odjet do Japonska?
Byla jsem jedna z prvních studentek japanistiky a jednou jsem dostala na starost skupinu japonských profesorů, kteří navštívili Prahu. Byli dojati mým zájmem o jazyk a tím, že jsem ke studiu neměla ani slovník! Psala jsem si japonské znaky na lístečky a vylepovala je všude, abych si je zapamatovala. Nejprve mi tedy poslali slovník a pak mi navrhli půlroční studijní stipendium. Naštěstí to byla volnější doba před pražským jarem, tak jsem nakonec mohla vyjet.

 

banner_clanek


Jaké byly vaše první dojmy z Japonska? Musel to být trochu šok ze střetu s odlišnou kulturou…
První pocity byly dost rozporuplné, byla jsem okouzlená a zmatená zároveň. V něčem bylo Japonsko hodně vyspělé a v něčem úplně zaostalé. V každodenním životě mi chybělo evropské jídlo. Český chléb se neprodával, anglický toastový byl nafouklý z přemíry droždí, takže při neopatrném zacházení se splácnul na placku a francouzský chléb byl tvrdý jako kámen. Párky a šunku vyráběli Japonci z ryb, hlavně z tuňáka, a tu podivnou hmotu ještě přibarvovali. Sýr se prodával jen tavený, tak jsem začala velmi rychle konzumovat japonskou kuchyni. Naštěstí mám ráda ryby i zeleninu a rýže je tam výborná, také ovoce bylo spousta. Maminka mi občas z domova poslala škvarky a do dopisu mi dokonce jednou přibalila sýr, takže psaní pošťákům zapáchalo.

 

noshiro2jpg.jpg
V Jokohamě

 


Jak vás jako cizinku přijali v tehdy celkem uzavřeném Japonsku?
Bez problémů. Jako mladá dívka hovořící japonsky jsem s Japonci vycházela dobře. Dokonce tak dobře, že jsem posléze uzavřela studentský sňatek, i když po dvanácti letech jsme se rozešli. Protože jsem japonsky mluvila a psala, Japonci se ke mně chovali pozorně. Jediné, co mi ve vztazích vadilo, byly jejich předsudky a zvyky, které jsem považovala za feudální. Měli jinou představu o tom, co má mladá dívka dělat a co ne, a já to často porušovala.
Co máte na mysli?
Například jsem pojídala chleba za chůze na ulici nebo lízala zmrzlinu, to se nedělá. Také jsem chodila pozdě domů. Moji poručníci měli sklon nařizovat mi, abych byla doma do devíti, abych se náhodou nespustila, takže jsem nemohla jít ani do biografu, natož jinam. Ale já chtěla chodit třeba na večerní kursy přednášek nebo pros­tě za kulturou. Pro dvacetiletou dívku, která se považuje za dospělou, to byl nepochopitelný zákaz, kvůli studiu jsem tam přece byla. Nakonec jsem si to prosadila, stáž si prodloužila a sama si na ni vydělávala.

 

noshiro3jpg.jpg
Zamlada se spolužákem Jardou Příbramským v Tokiu

 


Čeho si dnes na Japoncích ceníte nejvíc?
Japonci mě toho hodně naučili a jsem jim za to vděčná. Bez nadsázky bych řekla, že Japonsko se stalo mou druhou vlastí také proto, že polovina mé rodiny je dnes japonská. Naučila jsem se od nich životní pokoře, a také sebeovládání, sebekázni, říká se tomu „gaman“ nebo „jisei“. Umět si utáhnout opasek, zatnout zuby, když je třeba, být trpělivější a tolerantnější k těm druhým. Ve společenském slova smyslu mi pobyt v Japonsku dal opravdu mnoho. Nejsem žádný vzor etiky, ale nemít japonskou výchovu, byla bych asi mnohem drzejší, agresivnější a nesnesitelnější.
Váš pobyt v Japonsku se dost protáhl. Od sedmdesátých let do poloviny osmdesátých jste žila a pracovala v Tokiu, pořádala výstavy, vyučovala na vysokých uměleckých školách. Pamatujete si, jak jste získala první práci?
Jako každý cizinec, který v Japonsku pobýval, jsem nejprve začala učit cizí jazyky – angličtinu, francouzštinu i češtinu. Byla jsem zdatná a agilní dívka, brzy si mě začala všímat média. Cizinců tehdy bylo v Japonsku málo, výskytem takřka vzácní, tak jsem vystupovala často i v televizi a komentovala kde co, dokonce jsem dva roky moderovala kulturní pořad televize v Jokohamě.
V japonštině? To tedy smekám…
Ano, v japonštině. Tím jsem se také dostala do širšího povědomí. Začala jsem pak publikovat v novinách a časopisech, sblížila se s japonskými výtvarníky. Od poloviny sedmdesátých let jsem umění vyučovala, dějiny i teorii, nakonec na třech vysokých školách. A byla jsem kurátorkou mnoha výstav. Když jsem psala domů, že dělám osm výstav do roka, mysleli si, že si vymýšlím. Tady se tehdy dělala sotva jedna výstava za rok a muselo se za ni ještě bojovat. Já byla ale hodně pilná, publikovala jsem a nevěděla, kam dřív skočit.

 

noshiro4jpg.jpg
Portrét ovdovělé Mitsuko v roce 1907

 


Ani v dnešní době nemají pracující matky v Japonsku dobré podmínky. A vy jste měla syna. Jak vám vaše pracovní vytíženost procházela u vaší japonské rodiny?
Nadšení ze mě nebyli. Částečně mě tolerovali, protože jsem byla cizinka a měla dobré vzdělání, ale za svou práci jsem musela bojovat. Nedala jsem se, najímala jsem si studentky na hlídání. Jedna z nich za mnou přišla teď v Tokiu na přednášku o Alfonsi Muchovi, když jsme otvírali výstavu Slovanská epopej. Už jsem ji nepoznala, ale zasmály jsme se. Vždycky jsem říkala, že být v Japonsku cizinkou, vdanou ženou a pracující matkou, je ta nejhorší kombinace, co vás může potkat. Platilo tam „manželství, nebo kariéra“, nikoli obojí najednou. Třeba heslo amerického feminismu „woman lib“ (liberation) se překládalo parafrází „uman rib“ (svoboda neplodit). Od konce 19. století totiž razili Japonci heslo „rjósai kembo“, což znamená „dobrá hospodyně, dobrá matka“. To byl ideál ženství, který se dostal i do stanov ministerstva školství. Mimoto, můj muž nebyl ve svém povolání reklamního producenta příliš úspěšný, což je (nejenom) v Japonsku něco neodpustitelného. Nutně to vedlo k rozluce a k mému odchodu.
S jakými pocity jste Tokio opouštěla?
Po deseti letech pobytu jsem cítila, že jsem dosáhla jakéhosi stropu svých možností a další působení nemá smysl. Japonci se se mnou velkolepě loučili, v novinách dokonce vyšly kajícné články, že mi v oboru mělo být nabídnuto lukrativnější postavení. Přijala jsem však práci pro japonské kulturně--obchodní zastoupení ve Vídni a v Praze a stala se světoběžnicí, začala jsem být pořád někde mezi. Až po revoluci jsem se plně vrátila do Čech. Můj japonský syn vychodil gymnázium a hudební akademii ve Vídni a žije tam dodnes. Se svou japonskou partnerkou a mým malým vnoučkem.
Už několik desetiletí vás zajímá hraběnka Mitsuko Coudenhove-Kalergi, rozená Aoyama, která ke konci 19. století jako jedna z prvních Japonek uzavřela mezinárodní sňatek s rakouským šlechticem a odešla s ním do Evropy. Napsala jste o ní knihu. Co vám na ní imponuje?
Určitě jsem s ní sympatizovala v tom, že jsme obě uzavřely mezinárodní česko-japonský svazek. Ona měla sedm dětí, já jen jedno, ale shodně s ní jsem cítila opozici vůči společenským zvyklostem své nové vlasti. Dobře jsem jejím pocitům rozuměla, nechtěla jsem sdílet cizí problémy, a myslím, že tu knihu mohl napsat jen někdo, kdo má podobnou zkušenost, zná obě země, kultury a oba jazyky. Pro ni to muselo být těžké přesunout se z Tokia až někam na kraj světa do Poběžovic, zapomenutého kraje v českém pohraničí. Realitu jejího pobytu v Čechách tedy vidím drsně a bez příkras, nejspíš to nebylo idylické. Musela se vzdát i své víry v buddhismus, stát se katoličkou a vzdělávat se, aby ji přijali mezi sebe v šlechtických kruzích.
A jak to dopadlo ve vašem případě, stala jste se naopak buddhistkou? I u Japonců, kteří o sobě říkají, že nejsou buddhisté, se v běžném chování mnoho prvků téhle filozofie odráží…
Nepatřím k žádné víře, ale buddhismus by mi osobně nevadil. V mnoha ohledech dokáže být blízko křesťanství, je monoteistický a individualistický. V Japonsku působí řada buddhistických sekt, liší se svým pojetím, ale všechny vštěpují Japoncům smysl pro pokoru, mírumilovnost, zdvořilost a toleranci. Buddhismus byl ovšem ovlivněn i konfuciánstvím, jež modifikovalo pravidla společenské hierarchie, takže k víře se přidávají také omezení práv lidí a svobody projevu.
Okolo osmdesáti procent Japonců prý praktikuje šintoismus. Jakou roli hraje podle vás v povahách Japonců?
Šintoismus je velmi problematický, ale Japonci ho mají samozřejmě hluboce v krvi. Na rozdíl od buddhismu, který připutoval do země přes Čínu z Indie, je to ryze japonské, víceméně pohanské vyznání víry. Původně to byla nenásilná přírodní filozofie, jenomže od poloviny 19. století se změnila ve státní ideologii a vytěsňovala buddhismus i křesťanství. Stala se výchozí platformou pro nacionalismus a později militarismus, jež vedly k válečným konfliktům, nastolení japonské hegemonie v Asii a ke spojenectví s Hitlerem. Tehdy zdůrazňovali Japonci spojení šintoismu s božským původem císaře, synem nebes, což kombinovali s onou konfuciánskou hierarchií, takže podřízení se museli podřizovat nadřízeným, slabší pohlaví silnějšímu a mladí lidé starším. Hierarchie začíná u rodiny a končí u státu. Souvisí to i se samurajskou hrdostí, kázní a ochotou k sebeobětování, ale všechno bylo použito jaksi chybně. Šintoismus jako ideologie byl podmíněn společenským fanatismem a obhajoval ja­ponský stát jako přední výspu světa.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Martin Barry a reSITE

Martin Barry a reSITE

V červnu se v Praze koná 7. ročník konference reSITE, představující lepší řešení pro urbanizovaný svět a jeho obyvatele. Na akci se sjede na padesát mluvčích se světovým renomé, v publiku se očekává přes tisíc představitelů měst, architektů, designérů, zástupců developerských společností, politiků i občanských iniciativ. Hlavní postavou akce je předseda a zakladatel organizace reSITE, americký krajinný architekt žijící na pražské Letné – Martin Barry.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Lidé - výběr z článků

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař (29) se narodil a vyrůstal v Praze, od patnácti let však žije v USA. Vystudoval tvůrčí psaní na New York University, kde získal prestižní stipendium E. L. Doctorow Fellowship. Jeho debutový román KOSMONAUT Z ČECH byl u nás uveden v rámci literárních večerů v pražském Centru současného umění DOX ve vzducholodi Gulliver.

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

V souvislosti s dubnovým uvedením americké skupiny The Cars a jejího frontmana a hlavní autorské osobnosti Rika Ocaska do Síně slávy rock’n’rollu znovu ožívá téměř neuvěřitelný příběh jeho manželky, topmodelky českého původu Pavlíny Pořízkové. Počátkem sedmdesátých let minulého století plnil přední stránky zahraničních médií. Připomíná se ale i příběh jejich manželství. Věkově nerovnocenný pár, jenž od sebe dělí šestnáct let, spolu prožil již více než tři desetiletí. V oblasti šoubyznysu to je dost výjimečné. Drsná americká média tuhle dvojici označila jako „krásku a zvíře“. Časopis Harper’s Bazaar Pavlínu totiž v roce 1992 zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa a i dnes, kdy již překročila padesátku, je stále velmi půvabná a křivky jejího těla by jí mohla závidět nejedna dvacetiletá. Ric však má do ideálu mužské krásy daleko…

Aleš Formánek

Aleš Formánek

Důsledně černobílé fotografie Aleše Formánka jsou jako kočky, které žijí hned několik životů; první, kdy autor zvěční svůj „model“ v jeho/jejím každodenním prostředí, druhý, kdy fotografie putuje zpět ke svému překvapenému „hrdinovi“, a další, kdy ho/ji s ní opět vyfotí s emocí, kterou jeho fotografie vyvolala. Ve výjimečných případech se tento rituál opakuje i několikrát.

Petr Janeček

Petr Janeček

Pérák žije v kolektivní paměti jako mytická postava protinacistického odboje, jako nepolapitelný superman, který to gestapákům vždy nandá. Do ulic se vydává po setmění, díky pérům připevněným na botách skáče přes ohrady i ze střechy na střechu… Etnolog a folklorista Petr Janeček o něm nyní vydal v nakladatelství Argo rozsáhlou publikaci MÝTUS O PÉRÁKOVI. MĚSTSKÁ LEGENDA MEZI FOLKLOREM A POPULÁRNÍ KULTUROU.

Marek Ždánský

Marek Ždánský

Marek Ždánský miluje odmalička zvířata. Nakonec si splnil sen a patnáct let pracoval v ZOO Praha jako ošetřovatel lidoopů. Dnes už se živí něčím jiným, ale láska ke zvířatům, obzvlášť ke gorilám, mu zůstala.

Radkin Honzák

Radkin Honzák

Setkání s věhlasným psychiatrem Radkinem Honzákem je prý něco jako svátek. Nadšení jsou z něj studenti Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kde přednáší, čtenáři jeho knih i ti, kdo se s ním setkají jen tak. Šíří kolem sebe pohodu, dobrou náladu a nenásilně vede lidi k zamyšlení. Nedalo mi to a některé otázky jsem mu poslala mailem dříve, než jsme se potkali. Vzápětí mi přišlo: „Každá otázka je těhotná odpovědí. Otevřem si porodnici a budem dbát, aby bylo minimum potratů.“

Šiniči Tohei

Šiniči Tohei

Aikido vzniklo počátkem dvacátého století, kdy ho z japonských bojových umění rozvinul Morihei Uešiba. Nejvyšším mistrem jeho školy se stal Koiči Tohei, jenž techniky aikida dále rozvíjel a obohatil ho o meditaci a dechová cvičení. V roce 1974 Koiči Tohei založil vlastní směr s názvem Ki-aikido, který klade důraz na duchovní stránku technik a energii Ki. V roce 2010 převzal vedení jeho syn Šiniči Tohei, který je dnes prezidentem celosvětové organizace.

Miroslav Balaštík

Miroslav Balaštík

Brněnský Host je dnes bezesporu jedním z nejprestižnějších a nejúspěšnějších českých nakladatelství. Ročně vydává více než sto titulů a jeho autoři získali četné literární ceny; patří k nim například Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Jiří Hájíček či Radka Denemarková. V tomto nakladatelském domě se také vzedmula vlna zájmu o skandinávské detektivky, když v roce 2008 vyšel překlad světového bestselleru Stiega Larssona MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY. Jeho šéfredaktor a spolumajitel Miroslav Balaštík zároveň už víc než dvacet let řídí literární časopis Host, publikuje provokativní eseje o literatuře a poslední dobou i o politice. A stále čeká na velký román.

Michal Oktavian Gürtler

Michal Oktavian Gürtler

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne