Vlasta Čiháková Noshiro

Má-li člověk zkušenost se světem, jinak ho potom vidí

Historička umění, japanistka a kurátorka Vlasta Čiháková Noshiro (73) žije v Čechách, za svou druhou vlast však považuje Japonsko. Mnoho let tam pracovala, od Japonců se naučila pokoře a sebeovládání. Císař Akihito jí letos udělil prestižní japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce.

 

text Martina Leierová, foto V. Čihákové Noshiro

 

noshiro1jpg.jpg
V Galerii kritiků v pražském Paláci Adria, kde od roku 2001 působí jako vedoucí kurátorka.

 

Co vás v polovině šedesátých let v ko­munistickém Československu přivedlo ke studiu japanistiky?
Studovala jsem historii umění, estetiku a k nim jsem ještě chtěla mít specializaci – tehdy mě zajímalo nejvíc čínské umění, ale kvůli tamní problematické politické situaci jsem slevila z nároků a rozhodla se pro moderní a současné umění Japonska.
V té době bylo velmi těžké podívat se do zahraničí. Jak se vám podařilo odjet do Japonska?
Byla jsem jedna z prvních studentek japanistiky a jednou jsem dostala na starost skupinu japonských profesorů, kteří navštívili Prahu. Byli dojati mým zájmem o jazyk a tím, že jsem ke studiu neměla ani slovník! Psala jsem si japonské znaky na lístečky a vylepovala je všude, abych si je zapamatovala. Nejprve mi tedy poslali slovník a pak mi navrhli půlroční studijní stipendium. Naštěstí to byla volnější doba před pražským jarem, tak jsem nakonec mohla vyjet.

 

baner-clanek


Jaké byly vaše první dojmy z Japonska? Musel to být trochu šok ze střetu s odlišnou kulturou…
První pocity byly dost rozporuplné, byla jsem okouzlená a zmatená zároveň. V něčem bylo Japonsko hodně vyspělé a v něčem úplně zaostalé. V každodenním životě mi chybělo evropské jídlo. Český chléb se neprodával, anglický toastový byl nafouklý z přemíry droždí, takže při neopatrném zacházení se splácnul na placku a francouzský chléb byl tvrdý jako kámen. Párky a šunku vyráběli Japonci z ryb, hlavně z tuňáka, a tu podivnou hmotu ještě přibarvovali. Sýr se prodával jen tavený, tak jsem začala velmi rychle konzumovat japonskou kuchyni. Naštěstí mám ráda ryby i zeleninu a rýže je tam výborná, také ovoce bylo spousta. Maminka mi občas z domova poslala škvarky a do dopisu mi dokonce jednou přibalila sýr, takže psaní pošťákům zapáchalo.

 

noshiro2jpg.jpg
V Jokohamě

 


Jak vás jako cizinku přijali v tehdy celkem uzavřeném Japonsku?
Bez problémů. Jako mladá dívka hovořící japonsky jsem s Japonci vycházela dobře. Dokonce tak dobře, že jsem posléze uzavřela studentský sňatek, i když po dvanácti letech jsme se rozešli. Protože jsem japonsky mluvila a psala, Japonci se ke mně chovali pozorně. Jediné, co mi ve vztazích vadilo, byly jejich předsudky a zvyky, které jsem považovala za feudální. Měli jinou představu o tom, co má mladá dívka dělat a co ne, a já to často porušovala.
Co máte na mysli?
Například jsem pojídala chleba za chůze na ulici nebo lízala zmrzlinu, to se nedělá. Také jsem chodila pozdě domů. Moji poručníci měli sklon nařizovat mi, abych byla doma do devíti, abych se náhodou nespustila, takže jsem nemohla jít ani do biografu, natož jinam. Ale já chtěla chodit třeba na večerní kursy přednášek nebo pros­tě za kulturou. Pro dvacetiletou dívku, která se považuje za dospělou, to byl nepochopitelný zákaz, kvůli studiu jsem tam přece byla. Nakonec jsem si to prosadila, stáž si prodloužila a sama si na ni vydělávala.

 

noshiro3jpg.jpg
Zamlada se spolužákem Jardou Příbramským v Tokiu

 


Čeho si dnes na Japoncích ceníte nejvíc?
Japonci mě toho hodně naučili a jsem jim za to vděčná. Bez nadsázky bych řekla, že Japonsko se stalo mou druhou vlastí také proto, že polovina mé rodiny je dnes japonská. Naučila jsem se od nich životní pokoře, a také sebeovládání, sebekázni, říká se tomu „gaman“ nebo „jisei“. Umět si utáhnout opasek, zatnout zuby, když je třeba, být trpělivější a tolerantnější k těm druhým. Ve společenském slova smyslu mi pobyt v Japonsku dal opravdu mnoho. Nejsem žádný vzor etiky, ale nemít japonskou výchovu, byla bych asi mnohem drzejší, agresivnější a nesnesitelnější.
Váš pobyt v Japonsku se dost protáhl. Od sedmdesátých let do poloviny osmdesátých jste žila a pracovala v Tokiu, pořádala výstavy, vyučovala na vysokých uměleckých školách. Pamatujete si, jak jste získala první práci?
Jako každý cizinec, který v Japonsku pobýval, jsem nejprve začala učit cizí jazyky – angličtinu, francouzštinu i češtinu. Byla jsem zdatná a agilní dívka, brzy si mě začala všímat média. Cizinců tehdy bylo v Japonsku málo, výskytem takřka vzácní, tak jsem vystupovala často i v televizi a komentovala kde co, dokonce jsem dva roky moderovala kulturní pořad televize v Jokohamě.
V japonštině? To tedy smekám…
Ano, v japonštině. Tím jsem se také dostala do širšího povědomí. Začala jsem pak publikovat v novinách a časopisech, sblížila se s japonskými výtvarníky. Od poloviny sedmdesátých let jsem umění vyučovala, dějiny i teorii, nakonec na třech vysokých školách. A byla jsem kurátorkou mnoha výstav. Když jsem psala domů, že dělám osm výstav do roka, mysleli si, že si vymýšlím. Tady se tehdy dělala sotva jedna výstava za rok a muselo se za ni ještě bojovat. Já byla ale hodně pilná, publikovala jsem a nevěděla, kam dřív skočit.

 

noshiro4jpg.jpg
Portrét ovdovělé Mitsuko v roce 1907

 


Ani v dnešní době nemají pracující matky v Japonsku dobré podmínky. A vy jste měla syna. Jak vám vaše pracovní vytíženost procházela u vaší japonské rodiny?
Nadšení ze mě nebyli. Částečně mě tolerovali, protože jsem byla cizinka a měla dobré vzdělání, ale za svou práci jsem musela bojovat. Nedala jsem se, najímala jsem si studentky na hlídání. Jedna z nich za mnou přišla teď v Tokiu na přednášku o Alfonsi Muchovi, když jsme otvírali výstavu Slovanská epopej. Už jsem ji nepoznala, ale zasmály jsme se. Vždycky jsem říkala, že být v Japonsku cizinkou, vdanou ženou a pracující matkou, je ta nejhorší kombinace, co vás může potkat. Platilo tam „manželství, nebo kariéra“, nikoli obojí najednou. Třeba heslo amerického feminismu „woman lib“ (liberation) se překládalo parafrází „uman rib“ (svoboda neplodit). Od konce 19. století totiž razili Japonci heslo „rjósai kembo“, což znamená „dobrá hospodyně, dobrá matka“. To byl ideál ženství, který se dostal i do stanov ministerstva školství. Mimoto, můj muž nebyl ve svém povolání reklamního producenta příliš úspěšný, což je (nejenom) v Japonsku něco neodpustitelného. Nutně to vedlo k rozluce a k mému odchodu.
S jakými pocity jste Tokio opouštěla?
Po deseti letech pobytu jsem cítila, že jsem dosáhla jakéhosi stropu svých možností a další působení nemá smysl. Japonci se se mnou velkolepě loučili, v novinách dokonce vyšly kajícné články, že mi v oboru mělo být nabídnuto lukrativnější postavení. Přijala jsem však práci pro japonské kulturně--obchodní zastoupení ve Vídni a v Praze a stala se světoběžnicí, začala jsem být pořád někde mezi. Až po revoluci jsem se plně vrátila do Čech. Můj japonský syn vychodil gymnázium a hudební akademii ve Vídni a žije tam dodnes. Se svou japonskou partnerkou a mým malým vnoučkem.
Už několik desetiletí vás zajímá hraběnka Mitsuko Coudenhove-Kalergi, rozená Aoyama, která ke konci 19. století jako jedna z prvních Japonek uzavřela mezinárodní sňatek s rakouským šlechticem a odešla s ním do Evropy. Napsala jste o ní knihu. Co vám na ní imponuje?
Určitě jsem s ní sympatizovala v tom, že jsme obě uzavřely mezinárodní česko-japonský svazek. Ona měla sedm dětí, já jen jedno, ale shodně s ní jsem cítila opozici vůči společenským zvyklostem své nové vlasti. Dobře jsem jejím pocitům rozuměla, nechtěla jsem sdílet cizí problémy, a myslím, že tu knihu mohl napsat jen někdo, kdo má podobnou zkušenost, zná obě země, kultury a oba jazyky. Pro ni to muselo být těžké přesunout se z Tokia až někam na kraj světa do Poběžovic, zapomenutého kraje v českém pohraničí. Realitu jejího pobytu v Čechách tedy vidím drsně a bez příkras, nejspíš to nebylo idylické. Musela se vzdát i své víry v buddhismus, stát se katoličkou a vzdělávat se, aby ji přijali mezi sebe v šlechtických kruzích.
A jak to dopadlo ve vašem případě, stala jste se naopak buddhistkou? I u Japonců, kteří o sobě říkají, že nejsou buddhisté, se v běžném chování mnoho prvků téhle filozofie odráží…
Nepatřím k žádné víře, ale buddhismus by mi osobně nevadil. V mnoha ohledech dokáže být blízko křesťanství, je monoteistický a individualistický. V Japonsku působí řada buddhistických sekt, liší se svým pojetím, ale všechny vštěpují Japoncům smysl pro pokoru, mírumilovnost, zdvořilost a toleranci. Buddhismus byl ovšem ovlivněn i konfuciánstvím, jež modifikovalo pravidla společenské hierarchie, takže k víře se přidávají také omezení práv lidí a svobody projevu.
Okolo osmdesáti procent Japonců prý praktikuje šintoismus. Jakou roli hraje podle vás v povahách Japonců?
Šintoismus je velmi problematický, ale Japonci ho mají samozřejmě hluboce v krvi. Na rozdíl od buddhismu, který připutoval do země přes Čínu z Indie, je to ryze japonské, víceméně pohanské vyznání víry. Původně to byla nenásilná přírodní filozofie, jenomže od poloviny 19. století se změnila ve státní ideologii a vytěsňovala buddhismus i křesťanství. Stala se výchozí platformou pro nacionalismus a později militarismus, jež vedly k válečným konfliktům, nastolení japonské hegemonie v Asii a ke spojenectví s Hitlerem. Tehdy zdůrazňovali Japonci spojení šintoismu s božským původem císaře, synem nebes, což kombinovali s onou konfuciánskou hierarchií, takže podřízení se museli podřizovat nadřízeným, slabší pohlaví silnějšímu a mladí lidé starším. Hierarchie začíná u rodiny a končí u státu. Souvisí to i se samurajskou hrdostí, kázní a ochotou k sebeobětování, ale všechno bylo použito jaksi chybně. Šintoismus jako ideologie byl podmíněn společenským fanatismem a obhajoval ja­ponský stát jako přední výspu světa.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Lidé - výběr z článků

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne