Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

 

text Pavlína Kourová, foto zámek Děčín

 decinjpg.jpg

 

Poté, co Thunové z finančních důvodů zámek v roce 1932 prodali československému státu, střídaly se v něm armády. Nejprve československá, za války německý wehrmacht, v padesátých letech pomocné technické prapory, tedy tzv. pétépáci, po nich Pohraniční stráž a v roce 1968 zámek obsadila sovětská okupační armáda, která z něj odešla až v roce 1991. Díky městu Děčín, penězům ze státního rozpočtu i z dnes mnohými tolik zatracované Evropské unie, ale také díky nadšencům z občanského sdružení Iniciativa pro děčínský zámek se téměř kafkovský zámek nad řekou, který byl vidět z dálky ze všech stran, ale nikdo do něj nesměl, začal postupně opravovat a zpřístupňovat veřejnosti. Tomu, že se zdevastovanému objektu podaří vrátit jeho původní krásu, věřil na počátku devadesátých let málokdo. To, že se to opravdu povedlo, se rovná zázraku.

banner_clanek

Znovu byl navázán kontakt s rodem Thunů. „Poslední hraběnka, která se tu na­rodila, Terezie, je ročník 1929, žije v Německu, ale do Děčína jezdí pravidelně, zpravidla s některým ze svých synovců, protože ona sama zůstala bezdětná. Naposledy tady byla se synovcem knížetem Franzem Thunem, který žije ve Varšavě s manželkou Rožou, poslankyní Evropského parlamentu. Přijel se synem a dcerou a tetičku Terezii vzali s sebou. Proměny zámku Thunové napjatě sledují a samozřejmě jim moc fandí. A my rádi nasloucháme vyprávění jak hraběnky Terezie, tak jejích dvou bratrů o tom, jak na zámku žili. Jejich vzpomínky z dětství, například jak při nepříznivém počasí jezdili na koloběžce po dlouhých zámeckých chodbách, pak vkládáme do průvodcovského výkladu, jsou to takové bonbonky,“ říká Iveta Krupičková, ředitelka zámku. Thunům je věnován jeden speciální prohlídkový okruh, jmenuje se NÁVŠTĚVA U KNÍŽETE FRANTIŠKA THUNA. Připomeňme, že to byl v době habsburské monarchie předseda rakouské vlády a místodržící Českého království. Prohlédnout si můžete jeho soukromé komnaty, dětský pokoj, letní jídelnu nebo věžový kabinet, z něhož je úchvatný výhled na město a řeku Labe.

decin3jpg.jpg

„Snažíme se zrekonstruovat vše co nejvíce do původní podoby. Naštěstí máme výbornou pomůcku, album fotografií, které nechal pořídit kníže František Thun v roce 1903, je na nich zachycena většina pokojů,“ vysvětluje paní ředitelka. Dohledávání původního thunovského vybavení připomíná detektivní pátrání. Thunové byli po druhé světové válce jakožto Němci odsunuti a majetek z jejich sídel jim byl zkonfiskován. Nyní po něm podle nejrůznějších indicií pátrá další z lidí, jimž se děčínský zámek stal osudem, kurátor František Šuman. A je úspěšný. Jak při dohledávání postupuje? „Základem jsou konfiskační protokoly, které jsou uloženy v Národním archivu, ve fondu Státní památková správa, ty jsou vodítkem, jak byly předměty po válce rozděleny. Pak přichází na řadu spolupráce s institucemi, které je dnes vlastní. Bez jejich dobré vůle a spolupráce bychom samozřejmě nemohli thunovské předměty nikdy identifikovat. Někdy pomůže i náhoda – například listuji katalogem pražského Uměleckoprůmyslového musea a vidím tam tapiserii, kterou znám z historických fotografií našeho zámku. Muzeum její původ neznalo, protože ji získalo bez jakýchkoli informací. Podobně se nedávno podařilo objevit malou část bývalé zámecké sbírky zbraní.“ František Šuman už dohledal stovky věcí – nábytek, toho se však dochovalo jen velmi málo, zbraně, obrazy, knihy a předměty osobního charakteru.
A který z navrácených exponátů je vůbec nejcennější? „Zřejmě renesanční PORTRÉT ANTONA FUGGERA z roku 1524 od Hanse Malera. Fugger byl jedním z nejmocnějších obchodníků a bankéřů 16. století, jeden z nejdůležitějších finančníků císaře Karla V. a českého a uherského krále Ferdinanda I., kterého malíř Hans Maler také mnohokrát portrétoval. Věděli jsme, že to byl nejvzácnější obraz na děčínském zámku, že jej měl poslední majitel František Antonín Thun v pracovně. Jeho děti si uchovaly tento obraz ve vzpomínkách pevně spojený s tatínkem, takže když tu byla na návštěvě již zmíněná Terezie Thunová, byla velmi dojatá. Doslova řekla: ,Svět je zase v pořádku, Fugger je zpátky v Děčíně,´“ vypráví František Šuman. „Velmi oceňujeme, že nám Národní památkový ústav obraz zapůjčil.

decin4jpg.jpg

 

Když jsme ho nechali zrestaurovat, krásně se rozsvítil,“ doplňuje paní ředitelka. Vybavení pokojů, které se nepodařilo dohledat, nebo bylo nenávratně zničeno, se v Děčíně snaží nahradit co nejpodobnějšími dobovými předměty nebo co nejvěrnějšími replikami. Jak již bylo řečeno, hodně jim v tom pomáhá fotoalbum z roku 1903 a také soubor akvarelů zachycujících interiéry zámku, některé namalovala v roce 1848 Carolina Thunová. Část akvarelů získali přímo od potomků rodiny Thunů. Také pořizují co nejpodobnější tapety, konzole, závěsy, čalounění nábytku, kachlová kamna, parkety i výmalbu místností. Na zámek se podařilo vrátit také velké množství obrazů z thunovské sbírky. Jedním z nejcennějších byl KŘÍŽ V HORÁCH, známý také jako DĚČÍNSKÝ OLTÁŘ, od významného malíře německého romantismu Caspara Davida Friedricha. Obraz v roce 1808 v Drážďanech zakoupil František Antonín Thun a následně jej nechal přepravit lodí po Labi do Děčína. Jaroslav Thun ho ale v roce 1921 prodal berlínskému antikváři, jenž jej mnohonásobně dráž obratem prodal drážďanské galerii, kde je dodnes vystaven na čestném místě jako vzácný exponát. Na zámku v Děčíně mají od loňska alespoň jeho mistrovskou kopii.

decin2jpg.jpg
Čajový pavilonek v jižních zahradách

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Martin Barry a reSITE

Martin Barry a reSITE

V červnu se v Praze koná 7. ročník konference reSITE, představující lepší řešení pro urbanizovaný svět a jeho obyvatele. Na akci se sjede na padesát mluvčích se světovým renomé, v publiku se očekává přes tisíc představitelů měst, architektů, designérů, zástupců developerských společností, politiků i občanských iniciativ. Hlavní postavou akce je předseda a zakladatel organizace reSITE, americký krajinný architekt žijící na pražské Letné – Martin Barry.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Architektura - výběr z článků

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

High Line

High Line

Torzo nadzemní železnice se stalo přírodní oázou. Návštěvníci vystoupí nad rušné město do zeleného, ztišeného a uklidňujícího prostoru. Před nimi se rozevře panoráma Manhattanu lemované řekou Hudson. Newyorská čtvrť Chelsea je tu přítomna z ptačí perspektivy: průsečíky ulic, mozaika domů a ostrůvky skrytých zahrad.

Legendární newyorský hotel Chelsea

Legendární newyorský hotel Chelsea

Ačkoliv na vstupních dveřích hotelu je vylepen příkaz stavebního inspektora k dočasnému zastavení prací ve čtvrtém patře kvůli porušení bezpečnostních předpisů, přece jen dobrou zprávou zůstává, že legendární hotel Chelsea bude po změnách vlastníků a vleklých stavebních úpravách v letošním roce opět otevřen pro veřejnost.

Rogner Bad Blumau

Rogner Bad Blumau

Tančící okna, střechami prorůstající stromoví, fasády z pestrobarevných kachlí a zlatá báň jako vystřižená z ruského chrámu. To je zcela ojedinělý lázeňský komplex v Bad Blumau, kde geniální architekt Friedensreich Hundertwasser vytvořil svoje největší obyvatelné umělecké dílo.

Brutalismus: Bourat, nebo památkově chránit?

Brutalismus: Bourat, nebo památkově chránit?

Zatímco u mnohých staveb s bohatou historií nikdo nepochybuje o jejich zařazení mezi památkově chráněné objekty, u brutalistních staveb je tomu jinak. Měly by být svébytné stavby s výraznou autorskou stopou ztotožňovány s minulým režimem?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne