František Černý

Jak eliminovat ješitnost

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

 

text Vašek Vašák, foto Michaela Hermína

 cernyjpg.jpg

 

Tu příležitost vám ve svém studiu věnoval spoluhráč a kamarád Karel Holas, pokud se nepletu…
Karel má na Barrandově s Michalem Dvořákem ze skupiny Lucie studio, kde s kapelou zkoušíme, točíme… zbytek je nepublikovatelnej, a rozhodl se, že mi tam umožní nahrát písničky, který se do Čechomoru nehodí, abych si z nich mohl udělat desku.
Čechomor hraje většinou lidovky?
Oživujeme zapomenutý melodie a vracíme je zpátky lidem.
Objevili jste nějaké písničky vyloženě ústním podáním?
Až takhle ne. Ačkoliv… Moje sestra měla tchyni, Slovenku, a ta zpívala písničku LIMBORA, což znamená borovice, která se mi odmalička líbila. Když jsem se začal věnovat lidovkám, prošel jsem spoustu zpěvníků, až jsem ji našel, ale měla jen dvě sloky, zatímco ta paní zpívala čtyři. Tak jsem nelenil, a než zemřela, ty zbývající sloky jsem z ní vypáčil a hrajeme ji s Čechomorem.
Takže jste trošku jako František Sušil, sběratel lidových písní…
To ne, ale jeho sbírky samozřejmě mám. Lidová písnička je zvláštní útvar, a když se jí věnujete, zjistíte, že k ní nemá cenu přidávat nic dalšího, svého, protože nic lepšího stejně nevymyslíte. I taková světová hvězda jako Jan Hammer se inspiroval Sušilem.
Objevují se i písničky, které vypadají jako lidovky, ale jsou to umělé písně…
I my máme na každý desce dvě tři a ve skutečnosti jsme je složili my. Ale hrabat se v lidových písních nepovažuju za potupu. Pro mě je to rozkoš.

baner-clanek

Jak jste dospěli do stadia, že jste se jimi začali živit?
Lidovky jsme zpívali ve čtyři ráno, když jsme se vraceli ze zkoušky s bigbítem, až jsme si jednoho dne řekli: Co kdybychom je s tím bigbítem spojili?! Nakonec se ukázalo, že je vlastně jedno, na který nástroj se hrajou.
První, kdo s tím principem přišel, byli v sedmdesátých letech Bukanýři…
Některé věci se mi od nich líbily, některé ne. Rozhodně nejsme jediní, kdo se tím zabývá! Absolutní špička je třeba Vlasta Redl a jsem rád, že jsme s ním udělali i něco dohromady. Jednu ze zásadních desek natočil s Hradišťanem. My jsme trošku jiní. Moc se s tím nesereme.
Jak se na vaše úpravy dívají ortodoxní lidovkáři?
Rozdíl je mezi dechovkáři, se kterými se nemáme rádi, a proto s nimi teď děláme desku, a skutečnými nositeli tradic na Moravě, kteří ty písničky hrajou tak, jak je naučili tátové. Ti se našemu přístupu bránili. Postupem let nás ale začali mít rádi, protože pochopili, že se tu muziku nesnažíme prznit, naopak se jí snažíme pomoci. V tu chvíli těm velkým mistrům začalo být jedno, že ji hrajeme na elektrický kytary a bubny a pozvali nás na Horňácké slavnosti, kam se do té doby nedostala jiná kapela než horňácká. Ze začátku jsme tam jen jezdili a zpívali s nimi. Když jsme začali být později známí, tak nás pozvali, jako ikony odvedle, my jsme s nimi udělali desku, Vlak tour a koncerty. Pak nás začali brát i lidi z tý uzavřený „konzervy“, protože ucítili, že máme tu muziku rádi, a to bylo pro ně rozhodující.
Na vaší sólové desce FRANTA 2017 je několik zvláštních písniček, třeba JULIE…
To je stará historie. V barrandovském studiu, o kterém jsem už vyprávěl, jsem se potkal s Robertem Kodymem a on říkal, že má pro nás písničku. „Tak mi jí pošli,“ povídám a on mi poslal na mobil její text se zprávou (ukazuje): „Melodie je jasná. A moll, D dur.“ Tak jsem nějakou nahrál, poslal mu „demáč“ a on odpověděl: „Jo, to je ono.“ Dodělali jsme to, a že to natočíme. S Čechomorem jsme nahráli základy a poslali „Wanastowkám“. Robert pak přijel k nám do studia, nazpíval to se mnou a později ještě k tomu přitočili ve studiu Sono svoji kytaru, buben a basu, hlas Lenky Dusilový a vydali to na své desce. No a teď to vyšlo i na mojí.

 

cerny2jpg.jpg
František Černý se svými dětmi – muzikanty. Zleva František junior, Jana, táta František a vpravo Michaela


ČERNÉ HORY je halekačka, kterou zakončujete dovětkem: „Hotovo, už na to seru.“
Chtěl jsem, aby každá z těch písniček byla z jiného těsta, a u týhle jsem si dovolil trošku legrace. Původně jsem si chtěl natočit celý album sám. Bez nástrojů. Třeba na pusu, že budu používat místo kytary cito­slovce. Nakonec tam hrál skoro každej, koho jsem potkal. Bylo to dílo okamžiku. ČERNÉ HORY je lidovka, já v ní hraju na heligonku, na kterou neumím! Fascinoval mě nápad, že to bude trošku z prdele, a že by to v tom celku mohlo vyznít sympaticky. Na závěr je pak ještě halekání a ten dovětek, kdy mám radost, že už je to za mnou (úsměv).

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Osobnosti - výběr z článků

Rudolf Desenský

Rudolf Desenský

Jak jsem měl možnost ho letmo poznat, řekl bych, že se snaží co nejvíc porozumět přírodě, nade vše miluje zvířata, zvláště psy a víc než kdo jiný jim rozumí.

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš – hráč, který neakceptuje nic jiného než úspěch, remíza neexistuje, prohra je fatální. Jeho vesmírem je mozek, největší vášní neurochirurgie, nejvyšším zákonem pak dobro pacienta, a to ať už má podobu jakoukoliv – dobro i pacient.

Gene Deitch

Gene Deitch

Režisér a scenárista Gene Deitch je obdařen velikým talentem, jenž ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což potvrzuje nejen slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, nejen pět dalších nominací na tuto trofej, více než sto padesát jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád devadesát tři let a má dvě životní lásky tvořící jeden neoddělitelný celek – svoji ženu Zdenku a animovaný film.

Janek Ledecký

Janek Ledecký

Není u nás úspěšnějšího muzikálového autora, než je Janek Ledecký, jehož HAMLETA vidělo v České republice, na Slovensku, v Koreji a Japonsku milion dvě stě tisíc diváků! Kromě toho se věnuje své sólové pěvecké kariéře a užívá si úspěchů svých dětí: nadaného výtvarníka a hudebníka Jonáše a dvojnásobné olympijské vítězky v lyžování a snowboardingu Ester. S Jankem jsme dlouholetí přátelé.

Bára Poláková

Bára Poláková

Skláním se před každým, kdo něco umí. Tím spíš, pokud se mu daří ve více oborech. Barbora Poláková je například úspěšná herečka i zpěvačka. Za hlavní ženskou roli ve filmu KVARTETO byla nominována na Českého lva a videoklip singlu PO VÁLCE z jejího posledního alba ZE.MĚ má na YouTube už přes dva a půl milionu zhlédnutí! Ale povídali jsme si i o jejích dcerách a partnerovi, herci Pavlu Liškovi.

Hynek Čermák

Hynek Čermák

Dosud nikdy se mi nestalo, že bych po pár minutách rozhovoru pocítil z někoho takovou otevřenost a empatii jako z herce Hynka Čermáka. Naložil jsem s tím tak, že jsem mu nabídl tykání. Přijal.

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne