František Černý

Jak eliminovat ješitnost

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

 

text Vašek Vašák, foto Michaela Hermína

 cernyjpg.jpg

 

Tu příležitost vám ve svém studiu věnoval spoluhráč a kamarád Karel Holas, pokud se nepletu…
Karel má na Barrandově s Michalem Dvořákem ze skupiny Lucie studio, kde s kapelou zkoušíme, točíme… zbytek je nepublikovatelnej, a rozhodl se, že mi tam umožní nahrát písničky, který se do Čechomoru nehodí, abych si z nich mohl udělat desku.
Čechomor hraje většinou lidovky?
Oživujeme zapomenutý melodie a vracíme je zpátky lidem.
Objevili jste nějaké písničky vyloženě ústním podáním?
Až takhle ne. Ačkoliv… Moje sestra měla tchyni, Slovenku, a ta zpívala písničku LIMBORA, což znamená borovice, která se mi odmalička líbila. Když jsem se začal věnovat lidovkám, prošel jsem spoustu zpěvníků, až jsem ji našel, ale měla jen dvě sloky, zatímco ta paní zpívala čtyři. Tak jsem nelenil, a než zemřela, ty zbývající sloky jsem z ní vypáčil a hrajeme ji s Čechomorem.
Takže jste trošku jako František Sušil, sběratel lidových písní…
To ne, ale jeho sbírky samozřejmě mám. Lidová písnička je zvláštní útvar, a když se jí věnujete, zjistíte, že k ní nemá cenu přidávat nic dalšího, svého, protože nic lepšího stejně nevymyslíte. I taková světová hvězda jako Jan Hammer se inspiroval Sušilem.
Objevují se i písničky, které vypadají jako lidovky, ale jsou to umělé písně…
I my máme na každý desce dvě tři a ve skutečnosti jsme je složili my. Ale hrabat se v lidových písních nepovažuju za potupu. Pro mě je to rozkoš.

baner-clanek

Jak jste dospěli do stadia, že jste se jimi začali živit?
Lidovky jsme zpívali ve čtyři ráno, když jsme se vraceli ze zkoušky s bigbítem, až jsme si jednoho dne řekli: Co kdybychom je s tím bigbítem spojili?! Nakonec se ukázalo, že je vlastně jedno, na který nástroj se hrajou.
První, kdo s tím principem přišel, byli v sedmdesátých letech Bukanýři…
Některé věci se mi od nich líbily, některé ne. Rozhodně nejsme jediní, kdo se tím zabývá! Absolutní špička je třeba Vlasta Redl a jsem rád, že jsme s ním udělali i něco dohromady. Jednu ze zásadních desek natočil s Hradišťanem. My jsme trošku jiní. Moc se s tím nesereme.
Jak se na vaše úpravy dívají ortodoxní lidovkáři?
Rozdíl je mezi dechovkáři, se kterými se nemáme rádi, a proto s nimi teď děláme desku, a skutečnými nositeli tradic na Moravě, kteří ty písničky hrajou tak, jak je naučili tátové. Ti se našemu přístupu bránili. Postupem let nás ale začali mít rádi, protože pochopili, že se tu muziku nesnažíme prznit, naopak se jí snažíme pomoci. V tu chvíli těm velkým mistrům začalo být jedno, že ji hrajeme na elektrický kytary a bubny a pozvali nás na Horňácké slavnosti, kam se do té doby nedostala jiná kapela než horňácká. Ze začátku jsme tam jen jezdili a zpívali s nimi. Když jsme začali být později známí, tak nás pozvali, jako ikony odvedle, my jsme s nimi udělali desku, Vlak tour a koncerty. Pak nás začali brát i lidi z tý uzavřený „konzervy“, protože ucítili, že máme tu muziku rádi, a to bylo pro ně rozhodující.
Na vaší sólové desce FRANTA 2017 je několik zvláštních písniček, třeba JULIE…
To je stará historie. V barrandovském studiu, o kterém jsem už vyprávěl, jsem se potkal s Robertem Kodymem a on říkal, že má pro nás písničku. „Tak mi jí pošli,“ povídám a on mi poslal na mobil její text se zprávou (ukazuje): „Melodie je jasná. A moll, D dur.“ Tak jsem nějakou nahrál, poslal mu „demáč“ a on odpověděl: „Jo, to je ono.“ Dodělali jsme to, a že to natočíme. S Čechomorem jsme nahráli základy a poslali „Wanastowkám“. Robert pak přijel k nám do studia, nazpíval to se mnou a později ještě k tomu přitočili ve studiu Sono svoji kytaru, buben a basu, hlas Lenky Dusilový a vydali to na své desce. No a teď to vyšlo i na mojí.

 

cerny2jpg.jpg
František Černý se svými dětmi – muzikanty. Zleva František junior, Jana, táta František a vpravo Michaela


ČERNÉ HORY je halekačka, kterou zakončujete dovětkem: „Hotovo, už na to seru.“
Chtěl jsem, aby každá z těch písniček byla z jiného těsta, a u týhle jsem si dovolil trošku legrace. Původně jsem si chtěl natočit celý album sám. Bez nástrojů. Třeba na pusu, že budu používat místo kytary cito­slovce. Nakonec tam hrál skoro každej, koho jsem potkal. Bylo to dílo okamžiku. ČERNÉ HORY je lidovka, já v ní hraju na heligonku, na kterou neumím! Fascinoval mě nápad, že to bude trošku z prdele, a že by to v tom celku mohlo vyznít sympaticky. Na závěr je pak ještě halekání a ten dovětek, kdy mám radost, že už je to za mnou (úsměv).

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Osobnosti - výběr z článků

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Juraj Herz

Juraj Herz

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne