Jiří Suchý z Tábora

Z dětství si pamatuji tu vůni

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

 

text Jan Kerbr, foto Jaroslav Šimandl, Petr Neubert a Patrik Borecký

suchy1jpg.jpg
NA MOŘI, ZÍRÁM NAHORU

 

Jirko Suchý z Tábora, mýlím se, když se domnívám, že vás rodiče pojmenovali po muži spjatém s divadlem Semafor?
No právě, mýlíte se. Naši se alespoň dušují, že mě po semaforském Suchém nepojmenovali. Starší bratr se jmenuje Ondřej…
Ale vždyť váš jmenovec mnoha talentů má také bratra Ondřeje, pro změnu mladšího…
Já vím, ale rodiče říkají, že to opravdu nemá souvislost, že se jim prostě líbila ta dvě mužská křestní jména.
Když jste se později rozhodl pro uměleckou dráhu, přidal jste „pro rozlišení“ přídomek z Tábora, že?
To taky tak není. Na počátku byl vlastně vtip. Na gymnáziu jsem psal referát o Janu Žižkovi z Trocnova a podepsal se jako Jiří Suchý z Tábora, zalíbilo se mi to, a začal jsem se tak podepisovat všude, opravdu v tom nebyla žádná ješitnost začínajícího umělce. Už jsem sice toužil po herecké profesi, ale v patnácti člověk neuvažuje tak, že by se chtěl odlišit od slavnějšího muže, který se shodou okolností jmenuje stejně.

banner_clanek

Vy jste tedy odmala toužil být hercem?
Tak zhruba od třinácti, nechci se uchylovat k žádnému klišé, ale k divadlu mě to vždycky táhlo. Sportoval jsem, hrál jsem basketbal a vesloval jsem, a další vnitřní přetlak jsem investoval do divadla. Vystupoval jsem s táborskými ochotníky…
Měl jste nějaké pěkné role už tehdy?
Hlavní roli v Goldoniho VĚJÍŘI, v Tylově PALIČOVĚ DCEŘI jsem ztvárnil Indiána, vracejícího se do staré vlasti.
A po maturitě jste to zkusil na divadelní akademii…
Ještě předtím proběhlo několik neúspěšných přijímaček na konzervatoř, dostával jsem se tehdy do druhých kol, začal jsem už po základní škole, pak v prvním ročníku gymnázia, stále jsem to zkoušel… Motivovaly mě k tomu, abych se na příště lépe připravil. Absolvoval jsem mezitím různé workshopy, pak jsem se ještě jako gymnazista hlásil na „alternu“; když zjistili, že mi ještě není ani sedmnáct, řekli, že bych do dalšího kola sice prošel, ale že to kvůli nízkému věku zkrátka ještě nejde. Zkoušel jsem to někam vlastně každý rok. A ve třetím ročníku jsem se přihlásil k přijímacím zkouškám na činohru. Ročník tehdy otevírali paní Jaroslava Adamová, Miroslava Pleštilová, Michal Pavlata a Milan Schejbal. Dost se zhrozili toho, že nejsem v maturitním ročníku, ale rozhodli se, že mě nechají přijímačky dokončit. Že mě ovšem tak jako tak přijmout nemohou. Necítil jsem tedy žádný tlak, postoupil jsem do třetího kola. Ale ráno před tímto rozhodujícím „bojem“ mi sdělili, že se dohodli s paní rektorkou, že dopadne-li to dobře, přijmout mě mohou. Nastoupil jsem pak s podmínkou, že během prvního ročníku si musím dodělat maturitu. Zpětně jsem se dozvěděl, že za mé přijetí zabojovala paní Adamová, s níž jsem si i během studia výborně rozuměl.

suchy2jpg.jpg


S kým jste studoval?
Například s Marií Štípkovou, Klárou Klepáčkovou, Ivanem Dejmalem, Ivanem Luptákem, Tomášem Klusem. Se spolužáky Igorem Orozovičem a Milanem Šotkem jsme se už během studií domluvili na typu divadla malých forem, potřebovali jsme nějakou platformu pro legraci.
To byly počátky formace Cabaret Calembour?
Přesně tak. První vystoupení jsme měli v roce 2009, na příští rok plánujeme oslavy k desátému výročí. Připravujeme speciální narozeninové představení, koncert a v nakladatelství Paseka vyjde kniha našich textů.
A kam směřovaly vaše kroky po absolutoriu?
Zprvu do Olomouce, tam jsme nastoupili s Klárou Klepáčkovou, mou tehdejší partnerkou a později manželkou, Ivanem Dejmalem a zmiňovaným Milanem Šotkem, který se v činohře Moravského divadla stal dramaturgem. Tam jsem působil tři roky, pak se toto sdružení spolužáků rozdělilo, my s Klárou jsme nastoupili do divadla v Českých Budějovicích, Ivan do Ostravy, Milan na Vinohrady.
Zaznamenal jsem, že během vašeho jihočeského angažmá se o vás začalo hovořit také jako o autorovi…
Nejprve mě oslovil kolega Ladislav Karpia­nus, že má nabídku k napsání hry a že by rád, abychom ten text vytvořili spolu. Vznikla tak hra DUENDE pro Martina Pechláta, Gábinu Míčovou a Lucku Roznětínskou a hrálo se to na půdní scéně Divadla Na zábradlí. Když jsem pak viděl jevištní realizaci, uvědomil jsem si, že není proč se bát zkusit to sám, a rozhodl jsem se napsat vlastní hru ŘEČIŠTĚ, poslal jsem ji do radokovské soutěže (dramatická soutěž o Cenu Alfréda Radoka – pozn. red.), tam získala cenu Českého rozhlasu a v něm pak také byla vysílána. Paní Daniela Kolářová obdržela za roli v ní ztvárněnou druhé místo v posluchačské anketě Neviditelný herec. A co se Budějovic týče, rád na ně vzpomínám a dodnes tam dojíždím dohrávat role při letním „angažmá“ činoherního souboru na otáčivém hledišti v Českém Krumlově; a v budově Jihočeského divadla hrajeme komedii ZAVOLEJTE JEEVESE.
Nyní jste, celý Cabaret Calembour, v Národním divadle, že?
Ano, Milan a Igor měli Národní jako další „štaci“, já tam z našeho kabaretního sdružení přibyl jako poslední, ještě jsem prožil krátkou pracovní epizodu v Městských divadlech pražských.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Lidé - výběr z článků

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař (29) se narodil a vyrůstal v Praze, od patnácti let však žije v USA. Vystudoval tvůrčí psaní na New York University, kde získal prestižní stipendium E. L. Doctorow Fellowship. Jeho debutový román KOSMONAUT Z ČECH byl u nás uveden v rámci literárních večerů v pražském Centru současného umění DOX ve vzducholodi Gulliver.

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

V souvislosti s dubnovým uvedením americké skupiny The Cars a jejího frontmana a hlavní autorské osobnosti Rika Ocaska do Síně slávy rock’n’rollu znovu ožívá téměř neuvěřitelný příběh jeho manželky, topmodelky českého původu Pavlíny Pořízkové. Počátkem sedmdesátých let minulého století plnil přední stránky zahraničních médií. Připomíná se ale i příběh jejich manželství. Věkově nerovnocenný pár, jenž od sebe dělí šestnáct let, spolu prožil již více než tři desetiletí. V oblasti šoubyznysu to je dost výjimečné. Drsná americká média tuhle dvojici označila jako „krásku a zvíře“. Časopis Harper’s Bazaar Pavlínu totiž v roce 1992 zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa a i dnes, kdy již překročila padesátku, je stále velmi půvabná a křivky jejího těla by jí mohla závidět nejedna dvacetiletá. Ric však má do ideálu mužské krásy daleko…

Vlasta Čiháková Noshiro

Vlasta Čiháková Noshiro

Historička umění, japanistka a kurátorka Vlasta Čiháková Noshiro (73) žije v Čechách, za svou druhou vlast však považuje Japonsko. Mnoho let tam pracovala, od Japonců se naučila pokoře a sebeovládání. Císař Akihito jí letos udělil prestižní japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne