Žaneta Bandžuchová

Jsem jediná, ale jako rarita se necítím

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

 

text Petr Hříbal, foto Adam Hříbal a archiv Ž. bandžuchové

 

bandzuchovajpg.jpg

 

Rozhodla se pro první z nich. Proč? Operovat malá miminka jí nejprve přišlo fyzicky i mentálně hodně složité. Postupem času však názor změnila. Následující roky a to, co dělá pro malé děti se srdečními vadami u nás i v zahraničí, jsou důkazem správnosti tohoto rozhodnutí. Tato jediná žena mezi tuzemskými dětskými kardiochirurgy vše zvládá se sebejistým nadhledem a navíc s uvolněnou grácií.

Dospělé kardiochirurgii jste se začala věnovat v nemocnici na pražském Karlově náměstí, po roce a půl jste přešla do Dětského kardiocentra 2. LF UK a FN Motol, kde jste už deset let. Jaké máte plány na další desetiletí?
Chtěla bych tu zůstat, protože místní Dětské kardiocentrum je jediné v České republice. Mám atestaci na dospělou a dětskou kardiochirurgii, mohu operovat i asistovat při operacích. Ročně odoperujeme asi pět set dětí, z toho já osobně osmdesát až sto.

 

bandzuch2jpg.jpg
MUDr. Žaneta Bandžuchová je jedinou ženou mezi tuzemskými dětskými kardiochirurgy.

 

Přibývá počet dětí, které potřebují operaci srdce?
Myslím, že jejich počet je zhruba stále stejný. Důvodem je lepší prenatální diagnostika, ale evidujeme také hodně potratů, a to jak dětí se srdeční vadou, tak i těch zdravých.
Počet operací zvyšuje vaše účast na zahraničních misích. Jak jste se k nim dostala?
Před časem jsem byla s rodinou na dovolené v keňském Nairobi. Potom jsme začali společně se současným primářem Romanem Gebauerem přemýšlet o tom, že bychom chtěli rozšířit naši činnost i do rozvojových zemí. Nabyla jsem pocit, že bych chtěla pomáhat dětem, kterým hrozí to, že buď zemřou, nebo v dospělém věku budou jenom přežívat. A ty malé děti jsou tak krásné.

baner-clanek


Jak to všechno začalo?
Po zmiňované dovolené jsem oslovila slovenskou ambasádu v Keni, která měla kontakt na jednu soukromou kliniku v Nairobi, patřící pod správu britských řádových sester. Sešla jsem se s její ředitelkou, nabídla jí naši pomoc, a ona se následně s naším vedením domluvila na zahájení spolupráce. Nejdříve jsme museli sestavit chirurgický tým, který zahrnuje nejenom dva chirurgy, ale i anesteziologa, zdravotní sestry a pracovníky pro pooperační péči. Ta je velice důležitá a v rozvojových zemích není na dobré úrovni.
Kolik lidí tvoří váš tým?
Konkrétně v Nairobi sestával z devíti lidí. Navíc byl zvláštní tím, že byl česko-slovenský. Protože jsme nemohli najít všechny potřebné členy v Praze, oslovili jsme Bratislavu.
Proč byl problém najít vhodné lidi?
Někteří prostě nechtěli, nechápali, proč by měli pomáhat dětem někde v Africe, jiní se vymluvili na rodinné důvody.

 

bandzuchova3jpg.jpg
Tým Dětského kardiocentra 2. LF UK a FN Motol na keňské misi v Nairobi

 

Kromě vytvoření týmu určitě proběhla i příprava v daném místě…
Místní kardiologové museli z celé Keni vybrat třicet až padesát dětí, které potřebovaly operaci, a potom nám poslali jejich seznam. My jsme první den po příjezdu prošli všechny jejich nálezy a podle nich jsme vybrali patnáct dětí, které během naší dvoutýdenní mise odoperujeme.
Co při výběru rozhoduje nejvíc?
Musíme posoudit, odkud které dítě pochází, jaké má rodinné zázemí. Jeho vada by neměla být komplexní, protože taková vyžaduje následující stálou kardiologickou kontrolu, což v místních podmínkách není možné. Vybírali jsme tedy takové závažné vady, u kterých je kontrola nutná pouze jednou nebo dvakrát za měsíc.
Komu jste váš verdikt oznamovali? Lékařům nebo přímo rodičům?
Náš výběr pro operační program jsme před­ložili místním kardiologům. Ti potom řekli rodičům, jestli jejich dítě bude operováno, nebo půjde domů s tím, že se do programu může dostat příští rok.
Kolikrát jste už tuto misi absolvovali?
V Nairobi jsme byli čtyřikrát, vždy jednou za rok. Ze začátku to byla naše víceméně soukromá aktivita, na kterou jsme museli sehnat peníze. S letenkami a ubytováním nám pomohla slovenská ambasáda, na další výdaje jsme se pokoušeli sehnat sponzory mezi bohatšími lidmi. Ti ale neměli zájem. Naštěstí nám vyšly vstříc farmaceutické firmy, s nimiž spolupracujeme, které nám nějaké prostředky poskytly. Výjimkou nebyly ani velké finanční dary jednotlivců.
Na kolik přijde taková dvoutýdenní mise?
Jedna operace stojí zhruba pět set tisíc ko­run, takže celkově se dostaneme na několik milionů.
Ke Keni se následně připojily další ze­mě…
Ano. Potom, co si Keňu vzal pod svá křídla vládní zdravotně humanitární program MEDEVAC, přibyly i mise do Jordánska, Kambodže a Maroka. V současnosti je si­tuace taková, že nás šest dětských kardio­chirurgů se každý rok věnuje misím šest týdnů. Důvodem je to, abychom mohli rotovat a zajistit operativu tady v Čechách.
Moment, v republice je dohromady jenom šest dětských kardiologů?
Přesně tak. Kardiologů pro dospělé je mnohem víc, asi sedmdesát. Pro srovnání, na Slovensku je jediné kardiocentrum v Bratislavě, kde ročně odoperují dvě stě padesát dětí. A pro bližší představu, v počtu šesti dětských kardiochirurgů nejenom operujeme, ale dva roky už také transplantujeme, praktikujeme mimotělní oběh a k tomu jezdíme na zahraniční mise. Aktuálně navíc pomáháme s rozjezdem kardiocentra ve slovinské Lublani, kam jeden z nás létá každý týden.
Jste jedinou ženou mezi tuzemskými dětskými kardiochirurgy. Cítíte se výjimečně?
Tady už ani tolik ne. I když při mém příchodu do kardiocentra někteří kroutili hlavou a nevěřili, že vydržím. Teď už jsem určitou inspirací pro ostatní, hlavně pro medičky. Když vidí, že jako žena a matka vše zvládám, projevují o tento obor větší zájem. V Keni jsem ze začátku narazila na jistou aroganci ze strany mužů. Ale potom, co jsme si vše vyříkali, se situace zlepšila. V Jordánsku na mě naopak nahlíželi jako na raritu a při první operaci mě sledovalo pět místních lékařů. Do té doby neviděli ženu operovat.
Na zahraniční mise se ale vydávají ne­jen dětští kardiochirurgové…
Pokud vím, tak se uskutečňují i mise ortopedů, očních specialistů a plastických chirurgů z různých českých nemocnic. Dlužno dodat, že nezbytnou součástí programu našich misí je také edukace místního personálu.
Liší se diagnózy vašich dětských pa­cientů tady a třeba v Asii?
Vrozené srdeční vady jsou všude stejné, ale pokud jde o anatomii, existují rozdíly. Uložení a založení chlopní a šlašinek, papilární svaly a muskulatura srdce jsou jiné. A například komorový defekt je v Evropě úplně jinak uložený než třeba v Asii.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Osobnosti - výběr z článků

Rudolf Desenský

Rudolf Desenský

Jak jsem měl možnost ho letmo poznat, řekl bych, že se snaží co nejvíc porozumět přírodě, nade vše miluje zvířata, zvláště psy a víc než kdo jiný jim rozumí.

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš

Vladimír Beneš – hráč, který neakceptuje nic jiného než úspěch, remíza neexistuje, prohra je fatální. Jeho vesmírem je mozek, největší vášní neurochirurgie, nejvyšším zákonem pak dobro pacienta, a to ať už má podobu jakoukoliv – dobro i pacient.

Gene Deitch

Gene Deitch

Režisér a scenárista Gene Deitch je obdařen velikým talentem, jenž ho vynesl mezi naprosté špičky svého oboru, což potvrzuje nejen slavný filmový Oscar, jehož je majitelem, nejen pět dalších nominací na tuto trofej, více než sto padesát jiných cen pocházejících ze všech možných konců světa, ale především práce, kterou má za sebou a které se v „pozměněné“ formě věnuje do dnešních dnů. Je mlád devadesát tři let a má dvě životní lásky tvořící jeden neoddělitelný celek – svoji ženu Zdenku a animovaný film.

Janek Ledecký

Janek Ledecký

Není u nás úspěšnějšího muzikálového autora, než je Janek Ledecký, jehož HAMLETA vidělo v České republice, na Slovensku, v Koreji a Japonsku milion dvě stě tisíc diváků! Kromě toho se věnuje své sólové pěvecké kariéře a užívá si úspěchů svých dětí: nadaného výtvarníka a hudebníka Jonáše a dvojnásobné olympijské vítězky v lyžování a snowboardingu Ester. S Jankem jsme dlouholetí přátelé.

Bára Poláková

Bára Poláková

Skláním se před každým, kdo něco umí. Tím spíš, pokud se mu daří ve více oborech. Barbora Poláková je například úspěšná herečka i zpěvačka. Za hlavní ženskou roli ve filmu KVARTETO byla nominována na Českého lva a videoklip singlu PO VÁLCE z jejího posledního alba ZE.MĚ má na YouTube už přes dva a půl milionu zhlédnutí! Ale povídali jsme si i o jejích dcerách a partnerovi, herci Pavlu Liškovi.

Hynek Čermák

Hynek Čermák

Dosud nikdy se mi nestalo, že bych po pár minutách rozhovoru pocítil z někoho takovou otevřenost a empatii jako z herce Hynka Čermáka. Naložil jsem s tím tak, že jsem mu nabídl tykání. Přijal.

Soulová královna

Soulová královna

O jejím hlase se prý hitmaker Burt Bacharach vyjádřil, že působí jako miniaturní loď ve skleněné láhvi. Během své kariéry se vší poctou vplula do síně slávy, sklidila ovace a pět Grammy, byla na vrcholu mezinárodních žebříčků a prodala přes sto milionů svých alb. I když má Dionne právo na vzpomínání, stále jsou pro ni důležitější živé koncerty a publikum. I proto 14. září vystoupí v Praze.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2018

XANTYPA XANTYPA 09/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne