Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

 

připravila redakce, foto archiv

 kniha_pozvanijpg.jpg

Historička Milena Lenderová společně se svými kolegy Tomášem Jiránkem a Marií Mackovou napsala knihu Z DĚJIN ČESKÉ KAŽDODENNOSTI. ŽIVOT V 19. STOLETÍ, jež je pozváním do tohoto předminulého věku. Čtenářům předkládá pestrý obraz tehdejšího každodenního života. Dozvíme se, jak vypadaly domácnosti, jak se nakupovalo, co se jedlo, jak probíhala hygiena, jak se lidé oblékali, jakou podobu měl rodinný život, jaké se dodržovaly rituály, ale dočteme se také o tehdejších školách, armádě, o společenském životě, cestování, oblíbené četbě, počátcích turistiky a sportu i o posledních věcech člověka.

 

banner_clanek


Věděli jste například, že:


Praha měla v roce 1830 pouhých 102 tisíc obyvatel a Brno ještě méně – 36 tisíc obyvatel?
pánem v rodině byl muž, který odpovídal za manželku, měl povinnost ji živit, šatit a poskytnout jí přístřeší? Manželka mu za to měla vytvářet nezbytné zázemí, v němž by si po namáhavé práci odpočinul, a připravit mu chutné jídlo. Žena měla být k muži vlídná, neměla ho „trápit domácí trampotou“, neměla si stěžovat na služebnictvo, ale měla u svého muže sedět s usměvavou tváří, neměla ho rušit v jeho klidu a odpočinku, měla vyslechnout všechno, co jí chtěl říci, to, „co jej blažilo, i to, co jej trápilo“. Nevlídný byt, nepořádek, špatně připravená strava, stesky na služebnictvo a spěch mohly by totiž vést k „zřícení ráje domácího“. Šlechtické a měšťanské prostředí navíc očekávalo, že manželka bude chotě vhodným způsobem reprezentovat a dokáže obratně zakrýt případný hmotný nedostatek, aby byla uchována dobrá pověst rodiny.


do roku 1880 se jedné ženě narodilo průměrně pět dětí?


hýčkána nebyla ani nemluvňata, především ve venkovské prostředí? Citová výchova v rodině byla bezděčná, daná neokázalými rituály – buzením, uspáváním, loučením před cestou (často dalekou) do školy. Projevování citů přineslo až 20. století.


po celé 19. století zůstávala rodinná výchova mnohem autoritativnější, než je tomu dnes? Rodičům se vykalo. Tykání dětí rodičům se objevuje v posledních desetiletích 19. století, běžným se stává po první světové válce, někde se ale vykání udrželo až do šedesátých let 20. století.


nejčastějšími domácími mazlíčky byli: pes, kočka, kanárek, čížek, straka, ale také koza, která se zapřahala do dřevěného vozíku?


koupelna zůstávala po celé 19. století znakem zámožnosti? Jako běžná součást bytu se prosadila až mezi světovými válkami, a ani tehdy nebyla zdaleka samozřejmostí.


zubní pasta se začala ve větší míře používat až na počátku 20. století? Jednou z prvních značek zubních past a ústních vod byl Odol; vyráběl se v Drážďanech.


žehličky se po většinu 19. století vyhřívaly dřevěným uhlím? Elektrická žehlička byla patentována roku 1880.


na počátku druhé poloviny 19. století byla roční spotřeba masa průměrně pouze 7,5 kg na hlavu? V dolních vrstvách patřilo ke svátečním pokrmům. Hodně se jedly husté a bezmasé polévky.


hlavní školní prázdniny byly jindy než dnes? Od roku 1829 byly stanoveny od 15. srpna do 1. října.


od sedmdesátých let 19. století se součástí večerního a nočního koloritu měst stalo žlutavé světlo pouličních plynových lamp?

 

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Setkání se šumavskými samotáři

Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne