Setkání se šumavskými samotáři

„Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, programový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne. K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí lesem přes hodinu pěšky. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod se ukazovat. Ačkoli mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před jinými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě zhoubných vod.“

 

text Veronika Budinská, foto Jan Šibík

samotarijpg.jpg
Tony ve své maringotce. „Pokud mám volit mezi volností a pohodlím, zřeknu se radši pohodlí. Maso nejím. Nejsem příznivec zdravé stravy, ale je mi líto živých tvorů.“ Čte denně. „Když mi to nevyjde, pustím si večer rádio, pokud dávají nějakou dobrou rozhlasovou hru nebo muziku. Ale nehrotím to. Jedna věc je informace získat, hromadit a druhá vstřebávat je.“

 

banner_clanek

Touto úvahou začíná spisovatel a publicista Aleš Palán svoji knihu RADĚJI ZEŠÍLET V DIVOČINĚ. SETKÁNÍ SE ŠUMAVSKÝMI SAMOTÁŘI, knihu osmi rozhovorů s lidmi, kteří se rozhodli žít mimo civilizaci. A vybral si ty, kteří svá místa k životu našli na Šumavě. „Svou rozlehlostí, drsným podnebím a poválečným zánikem mnoha osad poustevníkům zřejmě nadmíru svědčí,“ říká. Nejprve bylo potřeba získat si jejich důvěru, přesvědčit je, že za nimi nepřichází jako za „exoty“, za senzací, ale za rovnocennými bytostmi. Kniha vznikala dva roky. S některými samotáři prochodil celé hodiny po lesích, s jinými musel vypít určité množství alkoholu. I on musel odhalit něco ze sebe, otevřít se jim. Zajímali ho lidé, kteří odešli do dlouhodobé samoty, kteří více než deset let žijí sami. Hledal poustevníky, tedy skutečně osamocené jedince, jednotlivce. Ne partnerské dvojice, ani rodiny, které opustily město a snaží se vychovávat svoje děti mimo civilizaci, o těch prý možná bude jeho další kniha, protože ho zajímá první velký střet dětí vyrůstajících na samotě s civilizací, který přijde v podobě povinné školní docházky. Rozhovory nepořizoval ani se šumavskými vdovci nebo vdovami, neboť ti si svoji samotu nevybrali dobrovolně.

samotari2jpg.jpg
Roman Szpuk pracuje v meteorologické stanici na Churáňově, na samém vrcholku hory, 1118 metrů nad mořem. Na noc se už osmnáct let vydává spát pod širák do lesa do údolí říčky Losenice „Často spím přímo na břehu potoka, lehnu si na zem, jen tak se přikryju dekou, kdybych natáhl ruku, ponořím ji do proudu. Je to úžasné. Člověk má zavřené oči, slyší bublání, vysoké a nízké tóny se propojují, vznikají zvláštní souzvuky.“ Vydal dvě knihy, několik básnických sbírek a vyrobil si cameru obscuru, kterou pořizuje krásné, tajemné fotografie.
samotari3jpg.jpg
Dvojčata František a Ondřej Klišíkovi. Jejich předkové přišli z Rumunska osídlovat Šumavu po odsunu německých starousedlíků. Bratři se tu narodili a žijí tu dodnes.

 

Co zjistil? Že důvody, proč si aktéři jeho knihy zvolili odloučení od okolního světa, jsou různé, ale to, co je spojuje, je nechuť nebo neschopnost se zařadit do systému, orientovat se v chaosu města, založit a zabezpečit rodinu, chodit pravidelně do zaměstnání, vydělávat peníze, platit nejrůznější pojištění, splácet hypotéku, žít tzv. normálním způsobem života. Zjistil, že všichni jsou to lidé přemýšliví, kladoucí důraz na duchovní rovinu života, věřící, i když každý jinak, někteří zároveň zmítaní pochybami. Většinou rádi čtou, někteří jsou i literárně činní. Několik jich má za sebou alkoholovou či drogovou závislost. Část Palánových respondentů v samotě opravdu našla klid, jiní v ní tak úplně šťastní nejsou, svoje běsy si do ní vzali s sebou, ale silně tuší, že v civilizaci by vše zvládali mnohem hůř. Ostatně to vystihuje název knihy, což je věta, kterou pronesl jeden ze zpovídaných.
Z čeho žijí? Jeden samotář je zaměstnaný na plný úvazek na meteorologické stanici na Churáňově, v jedenácti stech metrech nad mořem, jiní chodí na brigády, na melouchy, někteří pobírají invalidní či starobní důchod, někdo žije úplně mimo úřední systém, nemá platné doklady. Smyslem knihy je přiblížit jejich život, výsledkem ale nemá být, že o svoji samotu přijdou, proto místa jejich pobývání nejsou podrobně popsána.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 24. 04. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 05/18 - výběr z článků

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Pozvání do předminulého století

Pozvání do předminulého století

Devatenácté století vnímáme s vědomím toho, jaké hrůzy přineslo to následující, jako takřka idylický věk. Bylo dobou mnoha vynálezů, provázela ho všeobecná víra v pokrok a modernizaci, zároveň zůstávalo pevně ukotvené v tradici. Více než polovinu 19. století u nás vládl stejný panovník, císař František Josef I.

Daniel Sobotka

Daniel Sobotka

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK sídlí v Obecním domě. Koncerty tohoto hudebního tělesa jsou natolik přitažlivé, že svůj sál pro tisíc dvě stě posluchačů, tu překrásnou secesní, jedinečně a vlastenecky zdobenou Smetanovu síň, dokáže abonentními koncerty hravě zaplnit dva večery po sobě. Do té míry oblíbený je FOK, ve světě známý jako Prague Symphony Orchestra. Povídali jsme si s jeho ředitelem Danielem Sobotkou.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne