Josef Somr

Potlesk je pro mě, jako když si bouchnu šampaňské

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

 

text Alena Činčerová, foto jiří skupien a vlado bohdan

 

somr1jpg.jpg
Josef Somr ve Vracově

 

Facka za Oscara
Nikdy nehrál mladíky. Vždycky, jak říká: „staré, křiváky, prostopášníky, holkaře…“ Když zazářil na stříbrném plátně ve své teprve druhé filmové roli v životě jako výpravčí Hubička v Menzelově OSTŘE SLEDOVANÝCH VLACÍCH, bylo mu pouhých třicet dva let. A hned si tak trochu ochutnal pocit, jaké je to získat Oscara! Pan Tomáš Somr, tatíček, jak ho dodnes Josef Somr krásně nazývá, však nesdílel názor Americké filmové akademie a po zhlédnutí filmu vlepil synovi facku! Taková ostuda to pro tatíčka byla! Sám byl železničářem a tento film považoval za absolutně potupný, rozčiloval se, že něco takového by se ve službě na dráze nemohlo stát! Razítkovat nahou zadnici mladinké kolegyni. Když to pak Josef Somr vyprávěl panu Hrabalovi, autorovi literární předlohy, ten se tomu smál.

Z Vracova přes Kyjov až do Brna
Josef Somr hrál s ochotníky v rodném Vracově na Moravském Slovácku od svých šestnácti let. Přesto na kariéru herce nepomýšlel. Spíš pošilhával po tatínkově profesi výpravčího, chodil za ním, uměl přehazovat hradla, moc se mu všecko kolem líbilo. Parní lokomotivy ho fascinovaly. Dokonce se přihlásil po maturitě, protože neměl z kádrových důvodů doporučení na vysokou školu, na vojenské železniční učiliště do Pardubic. Ale byl rád, že zkoušku neudělal. A když dostal písemně černé na bílém, že ho nepřijali, začal pošilhávat po divadle.
Na Klvaňovo gymnázium v Kyjově chodil od válečného roku 1944. Měl radši humanitní předměty, češtinu, dějepis, latinu. Matematika a deskriptivní geometrie, to pro něj byla černá můra. Strávil tu osm let, odmaturoval. Jeho bratr byl po únoru 1948 zatčen a jako mladistvý uvězněn na sedm měsíců. Tím se pochroumal i Josefův kádrový profil. Nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole. Odmaturoval a začal pracovat ve Vracově v JZD jako údržbář, opravoval bedýnky, dělal pomocné práce. Smiřoval se pomalu s tím, že už to tak bude napořád.
V létě roku 1952 si s kamarádem Standou Chmelou vyjeli do Brna. Jen tak. Byli totiž „režisti“, měli režijní jízdenky na vlak. Bloumali po ulicích, taky Komenského náměstím kolem budovy JAMU, kde na dveřích oznamovali, že se budou dělat ještě dodatečné přijímací zkoušky v náhradním termínu. Standa zaběhl nahoru a přinesl přihlášky, které oba vyplnili na lavičce před školou. „A bylo vymalováno,“ vzpomíná Josef Somr. Když se doma přiznal, mamička se rozplakala a tatíček skřípěl zuby. Popadl syna a odvezl ho ke strýčkovi Lopraisovi, který byl katolickým farářem. Spoléhal na to, že kněz synovi domluví, že přece nemůže dělat něco tak nesprávného, jako je divadlo. S lehkými ženštinami a v nekulturním prostředí. Ale moudrý kněz řekl panu otci: „Tomášu, vždyť herec to je něco podobného, jako su já. Já taky mluvím k lidem a pomáhám jim a vysvětluju jim věci a dělám je lepšími. A to ten herec může dělat taky! Tak ho nech, když to chce dělat, ať to dělá…“ A pan Somr dodává: „A ještě mi k tomu přidal stokorunu. A bylo vymalováno podruhé. A tak jsem jel dělat přijímací zkoušky do Brna.“
Do Vracova se Josef Somr pořád rád vrací. To není jenom jazyková hříčka, po celý život je to tak. Koupil si tam i malinký domeček, aby měl při svých návratech kde přebývat. Žlutý, hezky opravený rodný domek stojí nedaleko. Do něj se na penzi vrátil Somrův mladší bratr Tomáš. Ve Vracově je i hřbitov, kde odpočívají rodiče a starší bratr Antonín, který tragicky zahynul. A hlavně je ve Vracově víno. Skvělé, na mnoha místech ve vinných sklípcích, skoro pod celým městečkem. Těžko sem zavítat jen na otočku.

 

somr3jpg.jpg
S Václavem Neckářem ve filmu Ostře sledovane vlaky, režie Jiří Menzel

 

 

JAMU
Na přijímací zkoušky si Josef Somr vybral něco z repertoáru ochotníků ve Vracově. Aby si trochu polepšil svůj polepený kádrový profil, zvolil monolog z Fadějevovy MLADÉ GARDY. Ve vlaku do Brna zjistil, že má ještě umět básničku, a tak se honem naučil cosi od S. K. Neumanna, co právě našel v novinách. Protože je Josef Somr z Moravského Slovácka, mluvil tehdy u zkoušek nářečím, kterým se mluvilo doma. Absurdní je, že členové brněnské přijímací komise (a Brno je opravdu taky na Moravě!) se mohli potrhat smíchy. Dodnes vzpomíná: „Nevím, jestli se jenom smáli, nebo vysmívali, ale bylo to pro ně pobavení, že jsem správnou češtinu ještě moc neovládal. I mi doteď v řeči zůstalo něco, ale snažím se…“ Jak byl před komisí rozrušený, zapomínal text. Předseda komise, profesor Pásek, zavolal posluchače z třetího ročníku, aby mladému adeptovi napovídal. Přišel takový veselý kudrnáč a napovídal asi takto: „Nic se neboj, vykašli se na to, to jsou taky jenom obyčejný lidi…“ Byl to Vladimír Menšík! Do konce života žertem Somrovi předhazoval, že nebýt jeho, na JAMU by se nedostal.
Hercem
Studia na JAMU dokončil Josef Somr v roce 1956. Na rozdíl od mnoha hereckých kolegů vůbec netoužil hrát v Praze. Cítil se být Moravákem, a tak byl rád, že první angažmá získal v Českém Těšíně. Pobyl tam dva roky, odehrál deset rolí, jezdil na zájezdy až dvacetkrát do měsíce. Na otázku, které období ze svého života by chtěl prožít ještě jednou, odpovídá bez váhání: „První angažmá v Těšíně.“ Tam také získal první vlastní byt, malou garsonku, tam za ním přijela i jeho novomanželka, spolužačka ze studií. Po dvou letech v Těšíně se oba vrátili do Brna, kde mu nabídli místo v souboru v Divadle bratří Mrštíků. Bydleli tehdy s ženou u jejích rodičů, což znamenalo konec mladého manželství. Josef Somr pak byl, jak říká, „na útěku“, přespával, kde se dalo. A tak, byť se kdysi dušoval, že do Čech nikdy nepůjde, přijal angažmá v Pardubicích. Tehdy tam hráli opravdu velké divadlo, mezi hvězdy souboru patřila třeba Jana Štěpánková a Blanka Bohdanová. S tou o mnoho let později uspořádali herecký koncert v pražské Viole. Představení THE GIN GAME mu přineslo Cenu Thálie v roce 2001. A do sbírky pak přibyly ještě další dvě.

 

somr2jpg.jpg

 

Herec s akcentem
Na pardubickém jevišti dále válčil se svým moravským přízvukem. A to tam přišel s pocitem, že jevištní řeč během studia dobře zvládl. Trpěl prý jako kůň. Naštěstí pro něj do Pardubic přišla Věra Galatíková, jejíž moravština byla mnohem robustnější. Zajímavé je, že Josef Somr dnes žádný přízvuk nemá, na rozdíl od mnoha Moravanů. A nejen dnes, i v jeho prvních filmech není po akcentu ani památky. Sám to ale popírá, tvrdí, že se nikdy pořádně mluvit nenaučil. On, který kromě skvělých rolí, které odehrál na prknech Činoherního klubu a Národního divadla, a stovek rolí televizních a filmových, stovek rolí v dabingu, on, jehož charismatický hlas zní z desítek audioknih, například z devatenácti CD s BIBLÍ, NOVÝM ZÁKONEM či z dvaceti CD slavné české klasiky – ŠVEJKA! Skromnosti, tvé jméno je Josef Somr.

 

somr4jpg.jpg
Poprask na laguně, Činoherní klub, režie Ladislav Smoček

 

 

Činoherní klub
V roce 1964 se přijel na Josefa Somra podívat do pardubického divadla Jan Kačer. Zakládali právě s Ladislavem Smočkem a Jaroslavem Vostrým v Praze nové divadlo, Činoherní klub. Chtěli tehdy dělat jinou činohru, než bylo dosud zvykem. Založenou na špičkových hercích, v intimním, téměř kontaktním prostředí. Kačer okamžitě věděl, že Josef Somr je terno. A tak si ho přivedl do nového ansámblu mezi další dnes už herecké velikány, jakými byli Josef Abrhám, Miroslav Macháček, Jiří Kodet, Jiří Zahajský, Vladimír Pucholt, Pavel Landovský, Jiří Hrzán. Začátky v Praze byly pro Somra krásné i krušné zároveň. Nikoho moc neznal, neměl kde bydlet. V Činoherním klubu bydlel tři roky v herecké šatně. V Praze zažil také 21. srpen 1968. Sovětské tanky, střelba, zničené Národní muzeum. To paradoxně způsobilo jeho emocionální příklon k matičce stověžaté. „Od doby, kdy jsem viděl rozstřílené Národní muzeum, jsem daleko větší Pražák. Předtím jsem byl hlavně Moravák. Vinou ,koloniální politiky‘, kterou jsme na Moravě dříve leckdy pociťovali, jsem byl k Praze nedůvěřivý…“

Národní divadlo
Činoherní klub upadl v normalizačním čase v nemilost. Postupně „byli odcházeni“ herci i režiséři. Byla tendence toto svobodomyslné divadlo zlikvidovat. Miroslav Macháček využil nabídky Národního divadla a v roce 1978 tam přesídlil. A prosadil i přestup Josefa Somra. A hned ho obsadil do role radního Buška v NAŠICH FURIANTECH, o rok později mu svěřil Maršála v Čapkově BÍLÉ NEMOCI. Na přechod z malinkého divadla na největší scénu Josef Somr doteď vzpomíná: „Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se při prvním setkání s členy Národního divadla představoval každému jednotlivě. A když jsem přišel k panu Sovákovi, řekl mi: ‚Tak tě vítám do údolí umírajících slonů.‘“
Poslední inscenací v režii Miroslava Macháčka byl HAMLET. V něm si Josef Somr zahrál Hamletova strýce, bratrovraha Claudia. Ve zlaté kapličce strávil Josef Somr třiadvacet let. Tam vítal radostně i sametovou revoluci a návrat dramatika Václava Havla, jeho ZAHRADNÍ SLAVNOST.

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 5. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Soubor ke stažení zde

XANTYPA 06/17 - výběr z článků

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Video k červnové Xantypě

Video k červnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Bagetový král

Bagetový král

Příběh Petra Cichoně, zakladatele a majitele firem Crocodille a Bageterie Boulevard, by se dal označit jako americký sen v Čechách. Stojí za ním pečlivost, píle a trpělivost. Petr Cichoň začal jako brigádník v bistru s občerstvením na pražské Malé Straně a dnes mají jeho firmy přes miliardu obrat a zaměstnává přes tisíc zaměstanců.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne