Joan Baezová

Divy, divoženky, dračice, dámy

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

 

text Leoš Šedo, foto gettyimages, čtk a archiv

 

baez1jpg.jpg
S Bobem Dylanem

 

Celým jménem Joan Chandos Baezová, narozena 9. ledna 1941 na newyorském Staten Islandu. Rodina, z níž pochází, je dobrým příkladem pověstného amerického tavícího kotlíku, mísícího po dlouhá léta národy, rasy i kultury. Otec Albert pocházel z Mexika, Joanina matka se narodila ve skotském Edinburghu. Oba dědové působili jako kazatelé. Albert Baez vystudoval matematiku a fyziku a významně se zapsal do vývoje rentgenové mikroskopie.
Joan, prostřední za tří sester, zdědila otcovy mexické geny vrchovatě a pro své havraní vlasy a tmavší pleť si v dětství musela občas vyslechnout a strpět různé rasistické narážky a ústrky. Byla spíš uzavřená, introvertní, velká čtenářka. Zároveň ji začala zajímat hudba, z rádia nejvíc stanice hrající černošský rhythm and blues. Když ale ve třinácti navštívila koncert Peta Seegera, jednoho z otců amerického folku, bylo tím předznamenáno její celoživotní hudební směřování.
Vzhledem k otcově práci pro organizaci UNESCO rodina hodně cestovala. Nejen po Americe, ale na přelomu čtyřicátých a padesátých let pobývali Baezovi také v Británii, Francii, Španělsku, Švýcarsku, Kanadě a Iráku. Pro vnímavou Joan se to stalo zdrojem mnoha zajímavých zážitků i určujících zkušeností.

 

baez2jpg.jpg
Caption

 


Rodinné kočování pokračovalo, maturovala v kalifornském Palo Altu, pak se přesunuli přes celý kontinent na východ do Bostonu, kde Joanin otec získal místo ve světoznámém Massachusetts Institute of Technology. Samotná Joan ovšem akademickou dráhu na bostonské divadelní fakultě brzy opustila. Víc než studium ji už tehdy zajímala hudba, konkrétně folk, který byl v Americe koncem padesátých let na vzestupu. Své začátky si odbyla v malých klubech, to ještě zápolila s trémou a někdy až svazující nejistotou. Byla si však dobře vědoma přirozené krásy svého hlasu, který jí – spolu s mladistvým půvabem a oblibou chůze naboso – vynesl novinářské označení Madonna. Pochopitelně dávno před tím, než pod stejným pseudonymem vstoupila do záře reflektorů jistá popová pěnice.
Vzpomínky na dětství, zážitky z cest, zmatky dospívání i první krůčky v hudební branži Joan Baezová podrobně i s nadhledem zachytila v autobiografii AND A VOICE TO SING WITH / A MEMOIR, vydané poprvé v roce 1987. U nás vyšla jako MŮJ HLAS JE DAR. VZPOMÍNKY v roce 2012. České vydání uvádí báseň HAVEL, kterou Joan Baezová věnovala památce svého přítele Václava Havla.

 

baez4jpg.jpg
Michal Prokop, Joan Baezová a Václav Havel v zákulisí festivalu BRATISLAVSKÁ LYRA, 1989

 

 

Hvězdná dráha začíná
Jako skutečný začátek profesionální kariéry se dá označit její vystoupení na folkovém festivalu v Newportu. Přímořské letovisko na východním pobřeží pravidelně hostí vedle folkového festivalu také významný jazzový, známý je i místní festival filmový.
Po této úspěšné premiéře dostala šanci natočit album folkových písní. I když o ni projevila zájem velká firma Columbia, rozhodla se nakonec podepsat smlouvu s menší značkou Vanguard, u níž očekávala větší uměleckou volnost.
Album JOAN BAEZ vychází v roce 1960, o rok později následované opět eponymním s dodatkem VOL. 2, v letech 1962 a 1963 vyjdou dvě alba koncertní. Všechna mají velmi dobrou kritickou odezvu a zároveň se dobře prodávají.
První polovina šedesátých let byla obdobím jejího rychlého vzestupu k hvězdné slávě. Objevila se dokonce na titulní stránce magazínu TIME, což bylo v té době vyhrazeno spíš osobnostem ze světa politiky. Svým projevem inspiruje i další později slavné zpěvačky – Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou, Joni Mitchellovou…
A z pozice zavedené hvězdy pomáhá v samých začátcích neznámému kudrnatému mladíkovi s kytarou a foukací harmonikou, který si říká Bob Dylan.
Poprvé jej potkala v roce 1961 v newyorské umělecké čtvrti Greenwich Village, zpočátku jí osobně nepřipadal nijak zajímavý, ale o to víc obdivovala jeho písně:
„Nenapadlo by mě nikdy, že takový kuňka dokáže napsat tak silné věci…“
I on ostatně nejdříve pokukoval spíš po její mladší sestře Mimi, ale postupem času se Joan a Bob sblížili. Ve třiašedesátém Baezová – už zavedená folková hvězda – uvede Dylana na newportské pódium, společně pak absolvují řadu vystoupení, včetně účasti na manifestacích za občanská práva.
V roce 1965 jsou oba v Londýně. Joan čeká, že ji Bob, v té době již také na výsluní popularity, pozve na pódium, tak jako to ona učinila mnohokrát v jeho začátcích. Dočká se však pouze chladného a odměřeného chování, nabídka společného vystoupení nepadne. Později Joan zjistí, že Dylan měl v té době již vztah se svojí budoucí ženou Sarou Lowndsovou. Něco z napětí mezi oběma umělci je vidět i v dokumentu DON´T LOOK BACK, který během turné natočil režisér Donn Alan Pennebaker.
V té době se rozhodně nemusela nikoho doprošovat, aby jí pomohl v Británii prorazit. O její nahrávky, stejně jako o vystoupení byl velký zájem. Aktuální album FAREWELL, ANGELINA z roku 1965 v Británii vystoupalo až na páté místo hitparády – o pět příček lepší pozici než v domovských USA. Na obalu s jejím portrétem od předního amerického fotografa Richarda Avedona (o dva roky později zvěční nezapomenutelným způsobem The Beatles) album poprvé představuje Joan s doprovodem dalších nástrojů. Z jedenácti skladeb jsou pak čtyři Dylanovy.
Víc než to, že se rozešli jako milenci, však Baezová později Dylanovi vyčítala jeho odklon od občanské angažovanosti a orientaci na milostnou tematiku, která v jeho tvorbě z větší části nahradila dřívější protiválečné a sociálně zaměřené texty. Přesto jej dále jako autora velmi uznávala a jeho písně nahrávala. Jednoznačnou poctu Dylanově tvorbě vzdala kolekcí jeho šestnácti písní ANY DAY NOW. To už se psal rok 1968 a ona se vydala do Mekky americké country music, do Nashvillu. V tamějším studiu nahrála vedle zmíněného dylanovského alba ještě countryově laděné DAVID´S ALBUM ( věnované manželovi) a následně (I LIVE) ONE DAY AT A TIME, kde se poprvé představuje také jako autorka.
Dočasný příklon ke countryovému zvuku je výrazem uměleckého hledání a obohacení původní formule: krásný hlas plus (jednoduchý) kytarový doprovod. Předtím, v letech 1966–1968, Baezová pro změnu spolupracovala se skladatelem Schickelem, který pro ni vytvořil klasická orchestrální aranžmá tří alb.
V srpnu roku 1969 Joan Baezová vystupuje na závěr prvního dne památného festivalu ve Woodstocku. Je v šestém měsíci těhotenství a – jak později někteří ironicky komentují – za své vystoupení obdrží honorář ve výši deseti tisíc dolarů, po Jimim Hendrixovi nejvyšší ze všech zúčastněných superhvězd. Pozdraví ze scény manžela Davida, jenž tou dobou sedí ve vězení za odmítnutí povolávacího rozkazu; mezi jiným dá k lepšímu odborářskou baladu JOE HILL a jednu z písní ironicky věnuje tehdejšímu guvernérovi Kalifornie Ronaldu Reaganovi.

Aktivistka
V této chvíli snad bude vhodné běh hudební kariéry Joan Baezové na chvíli opustit a poněkud šířeji se zmínit o její občanské angažovanosti a politickém aktivismu, bez nichž by nebyl portrét umělkyně ani zdaleka úplný. V určitých obdobích totiž tyto postoje a aktivity svým významem do jisté míry zastiňovaly i vlastní uměleckou činnost. Vůdčími principy její angažovanosti byly nenásilí, pacifismus a odpor k sociál­ní nespravedlnosti. Svou roli jistě hrálo kvakerské vyznání, odnož protestantismu, k němuž rodina konvertovala, když byla Joan dítě. Jeho součástí je právě pacifismus, odmítání rasismu a sociálního útisku.

 

baez3jpg.jpg
Joan Baezová vystupuje na podporu občanských práv ve Washingtonu, 1963

 


Spíše v žertu Baezová připomíná svoji první akci „občanské neposlušnosti“, když se na střední škole odmítla v rámci cvičení civilní obrany organizovaně přesunout do krytu. Postupně však její angažmá v kampaních za občanská a sociální práva a především proti zbrojení a válce nabývala na přesvědčivosti a ve spojení s rostoucí popularitou i na společenském významu.
Značnou energii a osobní nasazení věnovala akcím zaměřeným proti angažmá USA ve Vietnamu. Je třeba připomenout, že americká armáda v období vietnamské války nebyla profesionální, jako je tomu dnes, ale existovala branná povinnost a mnoho mladých mužů bylo odváděno k výkonu vojenské služby, což ve většině případů znamenalo bojové nasazení v jihovýchodní Asii. Baezová podporovala ty, kteří se vyhýbali službě v armádě, jedním z nich byl i její budoucí manžel a otec jejího jediného syna Gabriela – David Harris. Ten také, jak již zmíněno, strávil patnáct měsíců ve vězení pro odmítání služby v armádě.
Samotná Joan se roku 1972 v rámci svého odporu proti vietnamské válce odhodlala ke značně riskantní cestě do Hanoje, hlavního města tehdejšího severního – tedy komunistického – Vietnamu. Cestovala s delegací, jejímž cílem bylo mj. setkání se zajatými Američany. Byla svědkem amerických vzdušných útoků během „vánoční kampaně“ a prožila v různých úkrytech těžko představitelných jedenáct dnů nepřetržitého bombardování. Rozhodně se však po této drastické zkušenosti nestala zastánkyní severovietnamského komunistického režimu. Naopak jej otevřeně a hlasitě kritizovala poté, co se chopil moci v poválečném Vietnamu.
Občanské postoje Joan Baezové a její angažovanost pochopitelně čas od času narážely na nepochopení, jindy se setkávaly s otevřeně nepřátelskou odezvou. Sama Baezová ve své knize některé takové případy připomíná. Jak například antikomunističtí emigranti ze SSSR bagatelizovali represe vojenských junt v Latinské Americe. Nebo jak se v duchu smála, když ji členové a sympatizanti polské Solidarity s vážnou tváří žádali, aby vyřídila jejich srdečné pozdravy americkému prezidentovi. Byl jím Ronald Reagan, kterého nesnášela už jako kalifornského guvernéra.
Známý karikaturista Al Capp vytvořil v šedesátých letech komiksový seriál o Joanie Phoanie (Janině Falešné), jehož hrdinka Joan Baezovou nápadně připomínala. Karikoval ji jako radikální levičáckou aktivistku zpívající o třídním boji, přičemž jezdí v limuzíně a účtuje si za svá vystoupení přemrštěné honoráře. Sám prohlásil, že nekarikoval Baezovou, ale jestli ona má pocit, že ji vystihl, rozmlouvat jí to nehodlá.
Joan se cítila velmi dotčena a až po letech zaujala ke karikaturám smířlivý postoj. Jen litovala, že už to nemůže Cappovi, jenž se mezitím odebral na věčnost, osobně sdělit.
Baezová se angažovala i v řadě dalších kauz a kampaní. Vystupovala opakovaně proti trestu smrti, na podporu lidí s jinou sexuální orientací, kritizovala válečné akce USA v Iráku. Podporovala hnutí Occupy Wall Street a Baracka Obamu kandidujícího na prezidenta USA.
V roce 1985 zahajovala (nepočítáme-li zcela neznámého Bernarda Watsona před ní) společně s Jackem Nicholsonem americkou část obřího koncertu LIVE AID ve prospěch hladovějící Etiopie. A o čtyři roky později účinkovala jako host na BRATISLAVSKÉ LYŘE, kde jí zhruba půl roku před svým zvolením prezidentem nosil kytaru tehdy ještě disident Václav Havel. Jak známo, její vystoupení skončilo vypnutím kamer a mikrofonů na rozkaz StB, když z pódia pozdravila Chartu 77, Václava Havla a vyslovila sympatie československé opozici.
I když leckdo Baezovou podezřívá z po­někud salonního levičáctví či „revolucionářství“, osobně si myslím, že její postoje vždycky byly a jsou upřímné a vycházejí z její výchovy, víry a zkušenosti. Když přijela do Prahy v roce 2012 při příležitosti českého vydání autobiografie MŮJ HLAS JE DAR. Vzpomínky položil jsem jí poněkud potměšilou otázku, jestli si dříve náhodou nepředstavovala – jako někteří jiní le­vicově orientovaní umělci – že na té naší straně železné opony je přece jen víc spravedlnosti, svobody a sociální rovnosti. Rezolutně mi odpověděla, že nikdy neměla iluze a vždycky si dokázala získat správné informace…

 

banner_clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 5. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/17 - výběr z článků

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Video k červnové Xantypě

Video k červnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Bagetový král

Bagetový král

Příběh Petra Cichoně, zakladatele a majitele firem Crocodille a Bageterie Boulevard, by se dal označit jako americký sen v Čechách. Stojí za ním pečlivost, píle a trpělivost. Petr Cichoň začal jako brigádník v bistru s občerstvením na pražské Malé Straně a dnes mají jeho firmy přes miliardu obrat a zaměstnává přes tisíc zaměstanců.

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Eva Turnová

Eva Turnová

Eva Turnová je veřejnosti asi nejvíce známa jako bývalá baskytaristka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People of the Universe; nyní má vlastní soubor Eturnity. Eva je ovšem ženou mnoha profesí a mimo hudební dráhu také maluje, překládá, a od roku 2011 se na stránkách týdeníků objevují její sloupky TURNOVÝ HÁJ. Ty pak každoročně vycházejí v „sebraných spisech“ pod stejným názvem. Doposud vyšlo pět dílů a na jaro se chystá vydání šestého.

Michal Hrůza

Michal Hrůza

Zpěvák, skladatel a textař Michal Hrůza slaví dvacet let hudební činnosti. K té příležitosti mu vyšlo album SÁM SE SEBOU, potěšil se třemi koncerty se symfonickým orchestrem a na jaře bude pokračovat v turné. Jelikož se s Michalem známe poměrně dlouho, tykali jsme si.

Diana Ross

Diana Ross

Na výsluní světové slávy se dostala jako členka dívčího tria Supremes, později se ovšem prosadila jako sólistka. Je považována za jednu z komerčně nejúspěšnějších osobností amerického šoubyznysu. Zároveň je filmová herečka a producentka a v neposlední řadě matka pěti dětí.

Ivana Chýlková

Ivana Chýlková

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie