Setkání Maxe van der Stoela a Jana Patočky

„Jak se jmenuje tenhle park a víte po kom?“ zeptala jsem se desítky lidí, které jsem náhodně potkala v parku Maxe van der Stoela v Praze 6 – Střešovicích. Ten se na jedné straně dotýká Patočkovy ulice, na druhé barokních Mariánských hradeb. Tázaní většinou vůbec nevěděli, někteří řekli, že „po nějakém cizinci“, další „po nějakém Holanďanovi“, jeden pán sice vyslovil Van der Stoelovo jméno, ale neměl ani tušení, že by měl něco společného s námi… Až jedna maminka s kočárkem mi odpověděla: „Je to park Maxe van der Stoela. Byl to nizozemský ministr zahraničí a setkal se s mluvčím Charty 77 profesorem Janem Patočkou.“

 

text Luďa Razimová, foto Vincent Mentzel, Pavel Matela a archiv

 

patocka1jpg.jpg
Jan Patočka (1907–1977)

 

V pražském hotelu Intercontinental se nedávno našla obálka s fotografiemi z roku 1977, na nichž je zachycen krátce po příjezdu do Prahy tehdejší ministr zahraničí Nizozemského království Max van der Stoel s jeho zdejším protějškem, tehdejším ministrem zahraničí ČSSR Bohuslavem Chňoupkem. V oné chvíli ještě nikdo – ani sám Van der Stoel – nevěděl, zda se s někým z Charty 77 setká. Ale dobře věděl, že komunistický režim v Československu si – mírně řečeno – „nedělá starosti“ s dodržováním lidských práv a občanských svobod zaručených úmluvami z konference v Helsinkách v roce 1975.
Tehdejší situaci popisuje historik Petr Blažek: „V lednu 1977 vydaly USA nótu, v níž poprvé označily Československo za stát, kde se tato práva nedodržují. Podobně se vyjádřili představitelé Velké Británie, Francie a Kanady, a tak se zdejší režim ocitl v diplomatické izolaci. K jejímu prolomení nutně potřeboval, aby do Československa přijel nějaký významný politik ze Západu. V Národním archivu existuje dokumentace o vyjednávání, o tom, jak se Holanďané rozhodli, že nebudou cestu rušit, ale jako podmínku si dali, že žádné téma nebude tabu.“ V oficiálním programu první státní návštěvy ze Západu po velmi dlouhé době byla jednání v Černínském paláci, přijetí u předsedy vlády a u prezidenta.

Pod dohledem Státní bezpečnosti
Nizozemský novinář Dick Verkijk však v něm našel „okénko“, aby do něj pozval někoho z trojice prvních mluvčích Charty 77. Bylo mu známo, že Václav Havel je ve vězení, rozjel se tedy za dalším z mluvčích Jiřím Hájkem, protože ti dva – Van der Stoel­ a Hájek – se znali už z doby těsně po válce, kdy oba byli členy IUSY (Mezinárodní unie sociálnědemokratické mládeže), avšak Státní bezpečnost Verkijka k němu nechtěla pustit. Nakonec s ním přece jen mluvil, natočil i rozhovor, ale bývalý ministr zahraničí (z roku 1968) prof. Jiří Hájek nesměl opustit svůj byt. Když od něj Verkijk odcházel, StB ho zatkla a odvezla do Bartolomějské, kde mu kladla otázky typu: „Co jste dělal u nepřítele lidu Hájka?“ a požadovala vydání kazety s nahrávkou. Výslech trval něco přes hodinu, a nebýt toho, že novinář byl členem oficiálního tiskového doprovodu nizozemského ministra, který tu dlel na státní návštěvě, a mohl by z toho být další diplomatický skandál, nejspíš by si „poseděl“ déle. (V roce 1970 jej StB zadržovala v Bartolomějské týden. Za to, že dělal pro nizozemská média rozhovory s lidmi, režimem označovanými za protistátní živly, neboť měli odlišné názory, za něž byli perzekvováni a nezřídka i vězněni. Taková „zvláštní“ věc: novinář dělá rozhovory. Po­dle tehdejšího režimu nedovolená činnost v rozporu s československými zákony, za kterou byl vyhoštěn.)
„Myslel jsem, že tě seberou až zítra,“ utrousil Van der Stoel večer směrem k Verkijkovi. Ten se nazítří vydal za posledním z trojice mluvčích. Jím byl Jan Patočka, univerzitní profesor filozofie, jehož dílo prošlo oponenturou nejlepších filozofů té doby a kterého uznával celý akademický svět. Jeho spisy vyšly v pětadvaceti jazycích. Oba totalitní režimy mu znemožnily výkon jeho povolání, on ale přesto vyučoval. Na jeho přednášky na bytových seminářích vzpomínají jeho posluchači dodnes. V tuto chvíli ani na okamžik nezaváhal a ihned odjel s Verkijkem do hotelu Intercontinental, kde byl nizozemský ministr při oficiální návštěvě Československa ubytován.

 

patocka2jpg.jpg
Setkání Maxe van der Stoela s prof. Janem Patočkou v hotelu Intercontinental 1. března 1977

 

 

Prof. Patočka a Van der Stoel se sešli
„Jsem mluvčí Charty, ale mluvit jsem do­sud mohl jen málo,“ znějí slova profesora Jana Patočky na čtyřicet let staré magnetofonové nahrávce novináře Dicka Verkijka, kterou letos přivezl do Prahy. Tak začíná šestiapůlminutový záznam v němčině ze setkání s tehdejším nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem, jemuž čtyřicet let poté, na den přesně, byl v Praze odhalen památník.
Podle dnešních slov přímého svědka oné události Dicka Verkijka byli všichni – Van der Stoel, Jan Patočka a všech sedmnáct přítomných nizozemských novinářů – velice vzrušeni tou chvílí, kdy konečně mohl prof. Patočka promluvit jménem Charty 77 k prvnímu významnému západnímu politikovi. Upozornit jej na masivní, zejména mediální kampaň vedenou proti Chartě, na metody používané proti jejím signatářům, jako by to byla nějaká zločinecká organizace, na její odsuzování, ačkoliv v žádném sdělovacím prostředku v Československu nebyl její text zveřejněn, a tudíž ti, co ji na povel odsuzovali, vůbec neznali její obsah. Naopak za fakt, že se Prohlášení Charty 77 dostalo za železnou oponu a bylo předáno západnímu tisku, takže je publikoval francouzský list Le Monde, německé noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung a britské Times, i za to, že je tady někdo někomu dal přečíst, byli lidé pronásledováni.
Podstatu smyslu Charty 77 shrnul ve větě: „Jde nám o to, aby byla dodržována platná ústava a platné československé zákony. Nic víc.“
Nizozemský ministr reagoval: „Zaprvé: pochopitelně není právem žádné vlády plést se do záležitostí jiného státu. Na druhé straně nizozemská vláda – a nejen nizozemská vláda – trvá na tom, aby ustanovení závěrečného aktu helsinské konference byla dodržována, a to ve všech i dílčích aspektech.“
Patočka mu poděkoval za „tato pro nás důležitá, ale především morálně posilující slova“. A uvedl: „Snažíme se jen o legální uplatňování toho, co bylo podepsáno a zveřejněno.“ (Rozuměj: Vedení československého státu nikdy v praxi nepřistupovalo k dodržování občanských a lidských práv tak, jak jej k tomu zavázal prezident Gustáv Husák svým podpisem pod mezinárodními pakty na Konferenci o spolupráci a bezpečnosti v Evropě v Helsinkách v roce 1975, které byly v říjnu 1976 zveřejněny ve Sbírce zákonů.)
„Přijetím Patočky – dokonce na stejném místě jako při svém příjezdu přijal tehdejšího ministra zahraničí ČSSR Bohuslava Chňoupka – dal Van der Stoel najevo, že bere Chartu 77 vážně,“ řekl mi historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů a dodal: „Tím jako průkopník založil tradici, kdy se ani jiní západní politici postupně nebáli s disidenty u nás i v různých zemích stýkat.“

Co na to Rudé právo?
Zpráva o tomto setkání obletěla svět. Jen domácí sdělovací prostředky o něm zatím mlčely.
Rudé právo se pod titulkem ČS.-NIZOZEMSKÉ ROZHOVORY chlubilo a na první a druhé stránce přineslo obšírnou zprávu ČTK o jednáních v Černínském paláci mezi ministrem zahraničí Nizozemského království Maxem van der Stoelem a jeho československým protějškem Bohuslavem Chňoupkem. Ještě následující den se zpráva NIZOZEMSKÝ HOST ODCESTOVAL a SPOLEČNÁ TISKOVÁ ZPRÁVA na straně 2 nesly v oficiálním duchu.

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 5. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/17 - výběr z článků

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Video k červnové Xantypě

Video k červnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne