Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

 

text Magdalena Šebestová, foto Tomáš Souček

 

deaconjpg.jpg

 

Jste pokládán za jednoho z nejvýraznějších sochařů své generace ve Velké Británii, jste nositelem řady cen, váženým profesorem, zkrátka jste hvězda ve svém oboru. Pomáhá vám toto vědomí, nebo vás naopak svazuje?
Považuju to za štěstí a privilegium, které přináší lepší příležitosti získat finanční zdroje na další projekty. Pramení z toho ale i jistý tlak, který by se dal vyjádřit slovy: „Teď už si nemůžu dovolit nic zkazit!“
Měl jste jako kluk nutkání čmárat do učebnic?
To ani ne, zato jsem všechno rozebral a nikdy nesestavil. Ale spíš, než jak věci fungují, mě zajímalo, jak vypadají, když se rozeberou. Taky jsem chtěl vědět, jak se co jmenuje a kam to patří. Hlavně u hmyzu, ryb a ptáků, ale i u rostlin.
Důležitou součástí vašich soch jsou jejich názvy. Začal jste někdy tvořit obráceně, tedy od názvu?
Je pravda, že názvy jsou pro mě důležitou součástí mých věcí, a taky je pravda, že název vymýšlím obyčejně jako poslední. Ale v několika případech byl první třeba slogan, s kterým jsem si pohrával, například Facts, Not Opinions (Fakta, nikoliv názory), což je nápis nad dveřmi jedné londýnské instituce.
Chtěl jste vždycky být sochařem?
Kdepak. Vždycky jsem chtěl být farmářem. A když ne farmářem, tak jakýmsi naturalistou à la devatenácté století. Pokud jde o kariéru umělce, v sedmdesátých letech, kdy jsem studoval uměleckou školu, v tom byla spíš snaha oddálit rozhodnutí, kam se vrtnout. Až v osmdesátých letech jsem si poprvé řekl, že bych to mohl dělat profesionálně.
Kdo vám poprvé zasvěceně řekl, že máte talent?
Můj učitel na střední škole. Byl to nejen skvělý pedagog, ale i výborný malíř. V rámci mimoškolní výtvarné výchovy nám šestkrát týdně věnoval hodně času. Skvěle jsme si rozuměli a já jsem s ním byl v kontaktu až do jeho smrti před dvěma lety.

 

deacon2jpg.jpg


Máte nějakého oblíbeného sochaře?
Asi bych jmenoval amerického sochaře Donalda Jadda. Poprvé jsem viděl jeho věci v Tate Gallery a nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, což mě úplně vykolejilo – bylo mi devatenáct a myslel jsem, že všemu rozumím. Ale tam, tváří v tvář Donaldu Juddovi jsem najednou nechápal, co je co.
Prožil jste nějakou dobu ve Spojených státech, jak na vás zapůsobilo tamější umění?
Americké umění mělo nepřehlédnutelný vliv na celou naši generaci výtvarníků. Jedním z důvodů bylo, že jsme se potřebovali oprostit od umělců jako Henry Moore, jakkoliv si ho vážím. Když se totiž objeví takovýhle fenomén, všichni ostatní se ocitnou v jeho stínu.
Máte schované nějaké své dětské umělecké výtvory?
Mám svůj ilustrovaný deník ze Srí Lanky – to mi bylo šest. Moje první socha, na kterou se pamatuji, byla vyřezávaná prasečí hlava. Ve dvanácti letech jsem našel pařez, který vypadal trochu jako prasečí hlava, tak jsem na něm zapracoval, aby vypadal ještě víc jako prasečí hlava – tehdy jsem se domníval, že se to tak dělá. Ale seriózní sochařské pokusy s hlínou a odléváním jsem dělal až okolo osmnácti.
Kdy jste prodal svou první věc?
Bylo mi třicet a kupcem byl holandský sběratel, který za mnou přišel do ateliéru.
Tak pozdě?
Nějak jsem se nekamarádil s trhem.
Proč to?
Byl jsem tehdy posedlý čistotou stylu. Dneska už to vidím trochu jinak. A taky jsem se se svými věcmi těžko loučil.
Jste znám jako sochař, který maximální měrou pracuje s nejrůznějšími materiály od kovu přes plast až po karton. Který materiál vám nadělal nejvíc vrásek?
Některé materiály se prostě nechovaly tak, jak jsem předpokládal. Často byl na podlaze svinčík a kladivo lítalo vzduchem. Některé materiály prostě vzdorují.
Když vzdorují, bojujete s nimi?
S materiálem se nemá bojovat. Člověk si musí najít způsob, jak s ním vyjít. Třeba sklo. Je to běžně se vyskytující materiál, ale pracovat s ním je velice obtížné. Sklo je prostě zatvrzelé, neústupné.
Který materiál je váš nejoblíbenější?
Na to vám nemohu odpovědět. Je to, jako byste se zeptala, které ze svých dětí mám nejraději.
Prohlásil jste, že pracovat s novým materiálem je jako nový začátek. Máte rád i nové osobní životní začátky?
Absolvoval jsem i nové osobní začátky a většinou to byla katastrofa.
Jak reagovaly na vaše abstraktní sochy vaše děti, když byly malé?
Syna jsem se ptával na radu, když mu bylo tak pět. Měl velmi dobrý, nezatížený pohled a většinou se trefil.

 

baner-clanek

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 5. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/17 - výběr z článků

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Video k červnové Xantypě

Video k červnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Kultura - výběr z článků

Alexander McQueen v kinech

Alexander McQueen v kinech

„Moje přehlídky jsou o sexu, drogách a rock’n’rollu. Chci dělat rozruch, chci, aby lidem naskakovala husí kůže. Chci infarkty, chci záchranky,“ říkával britský návrhář Alexander McQueen. A rozhodně se mu to dařilo. V roce 2010 se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

Konstanty a proměny, jak je vidí

Konstanty a proměny, jak je vidí

Zatímco v létě mnohé „kulturní stánky“ spíše podřimují, galerie se těší nebývalému zájmu návštěvníků. Zejména ti, kteří přijíždějí zdaleka, v nich hledají koncentrovanou podobu regionu, jeho kulturních tradic i současných uměleckých aktivit. Lidé, kteří do výstavních síní zajdou mnohokrát za rok, tu zase vítají nové a nezvyklé dotyky s uměním, výrazně překračující obrysy dotyčné oblasti. Ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press považuje právě službu návštěvníkům za jednu z priorit.

Klavírista Lukáš Klánský

Klavírista Lukáš Klánský

Festival Dvořákova Praha se každoročně chlubí jmény předních světových sólistů i orchestrů. Nezapomíná ale ani na výrazné mladé talenty, kteří se mohou pyšnit celou řadou úspěchů na mezinárodní scéně a mají nakročeno k zářné kariéře. Tzv. Den D Dvořákovy Prahy bude 14. září ve Dvořákově síni Rudolfina tentokrát patřit společnému koncertu klavíristy Lukáše Klánského a korejské houslistky Bomsori Kim. Koncert by neměl ujít vaší pozornosti, o těchto muzikantech ještě hodně uslyšíme.

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Předchází jej pověst velmi avantgardního muže – koneckonců jeho zjev nezapře fakt, že je umělcem tělem i duší. Přiznám se proto, že mě poněkud překvapilo, když do mých dveří vešel muž sice s fialovou kšticí, ale s tradiční kyticí a podnosem báječných českých dvojctihodných koláčků. Povídání s ním bylo velmi příjemné, ale rozkvetl teprve tehdy, když přišla řeč na jeho lásku – fusionismus. Jeho přirozená plachost byla najednou ta tam, zaníceně mi vyprávěl o všem, co se svým milovaným uměním zažil, zažívá a ještě plánuje zažít. Koneckonců, vždyť mu bylo teprve sedmdesát…

Výstava Retro biják 60. – 90. let

Výstava Retro biják 60. – 90. let

Již klasické snímky jako VRCHNÍ, PRCHNI!, DÍVKA NA KOŠTĚTI nebo PANE, VY JSTE VDOVA! patří mezi důvěrně známá díla československé kinematografie. Téměř sedmdesát slavných filmů, seriálů a pohádek z 60. až 90. let, včetně zde uvedených, si připomeneme ve čtyřech patrech Tančícího domu, kde je od května na půl roku vystaveno přes dvě stě originálních kostýmů doplněných filmovými rekvizitami a fotografiemi.

Něco za něco

Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou Praha

Komiks

Komiks

V souvislosti s vývojem rockové hudby panoval v minulosti v české kotlině názor, že největším nepřítelem lidstva byly rock and roll a coca cola. Přidal bych k tomu ještě jeden produkt, a tím byl komiks. Rock and roll je dnes už uznávanou veličinou coby základ hudby, která od druhé poloviny padesátých let až do současnosti poznamenala dějiny muziky i dalších uměleckých žánrů, včetně komiksu. Coca cola je dnes jednou z nejprestižnějších značek. Komiks ale o své místo na slunci paradoxně stále bojuje.

Lukáš Vondráček

Lukáš Vondráček

Navzdory mládí patří dvaatřicetiletý Lukáš Vondráček do absolutní špičky světových pianistů. V roce 2016 zvítězil na nejnáročnější pianistické soutěži Queen Elisabeth v Bruselu a jeho život dostal hvězdné obrátky.

Newyorské metro

Newyorské metro

Pán, kterému se otevřel kufr a pronásleduje úprkem své odlétající stránky rukopisu, červený zajíc, plastický podmořský svět s hejny drobných rybek a oranžových hvězdic, květy a sytě červené bobule ptačího zobu ve velikém zvětšení, sloni dovádějící na zdi, pánské a dámské klobouky, rojící se včely, liliputánské bronzové postavičky, např. žena, která si čte knihu a přitom sedí na mrtvém byznysmenovi podloženém hromadou peněz… To vše a mnohé další je zde k vidění, takže pokud jste chtěli jet metrem do umělecké galerie, nemusíte nasedat na vlak, protože už jste v ní.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2018

XANTYPA XANTYPA 10/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne