Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

 

text Magdalena Šebestová, foto Tomáš Souček

 

deaconjpg.jpg

 

Jste pokládán za jednoho z nejvýraznějších sochařů své generace ve Velké Británii, jste nositelem řady cen, váženým profesorem, zkrátka jste hvězda ve svém oboru. Pomáhá vám toto vědomí, nebo vás naopak svazuje?
Považuju to za štěstí a privilegium, které přináší lepší příležitosti získat finanční zdroje na další projekty. Pramení z toho ale i jistý tlak, který by se dal vyjádřit slovy: „Teď už si nemůžu dovolit nic zkazit!“
Měl jste jako kluk nutkání čmárat do učebnic?
To ani ne, zato jsem všechno rozebral a nikdy nesestavil. Ale spíš, než jak věci fungují, mě zajímalo, jak vypadají, když se rozeberou. Taky jsem chtěl vědět, jak se co jmenuje a kam to patří. Hlavně u hmyzu, ryb a ptáků, ale i u rostlin.
Důležitou součástí vašich soch jsou jejich názvy. Začal jste někdy tvořit obráceně, tedy od názvu?
Je pravda, že názvy jsou pro mě důležitou součástí mých věcí, a taky je pravda, že název vymýšlím obyčejně jako poslední. Ale v několika případech byl první třeba slogan, s kterým jsem si pohrával, například Facts, Not Opinions (Fakta, nikoliv názory), což je nápis nad dveřmi jedné londýnské instituce.
Chtěl jste vždycky být sochařem?
Kdepak. Vždycky jsem chtěl být farmářem. A když ne farmářem, tak jakýmsi naturalistou à la devatenácté století. Pokud jde o kariéru umělce, v sedmdesátých letech, kdy jsem studoval uměleckou školu, v tom byla spíš snaha oddálit rozhodnutí, kam se vrtnout. Až v osmdesátých letech jsem si poprvé řekl, že bych to mohl dělat profesionálně.
Kdo vám poprvé zasvěceně řekl, že máte talent?
Můj učitel na střední škole. Byl to nejen skvělý pedagog, ale i výborný malíř. V rámci mimoškolní výtvarné výchovy nám šestkrát týdně věnoval hodně času. Skvěle jsme si rozuměli a já jsem s ním byl v kontaktu až do jeho smrti před dvěma lety.

 

deacon2jpg.jpg


Máte nějakého oblíbeného sochaře?
Asi bych jmenoval amerického sochaře Donalda Jadda. Poprvé jsem viděl jeho věci v Tate Gallery a nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, což mě úplně vykolejilo – bylo mi devatenáct a myslel jsem, že všemu rozumím. Ale tam, tváří v tvář Donaldu Juddovi jsem najednou nechápal, co je co.
Prožil jste nějakou dobu ve Spojených státech, jak na vás zapůsobilo tamější umění?
Americké umění mělo nepřehlédnutelný vliv na celou naši generaci výtvarníků. Jedním z důvodů bylo, že jsme se potřebovali oprostit od umělců jako Henry Moore, jakkoliv si ho vážím. Když se totiž objeví takovýhle fenomén, všichni ostatní se ocitnou v jeho stínu.
Máte schované nějaké své dětské umělecké výtvory?
Mám svůj ilustrovaný deník ze Srí Lanky – to mi bylo šest. Moje první socha, na kterou se pamatuji, byla vyřezávaná prasečí hlava. Ve dvanácti letech jsem našel pařez, který vypadal trochu jako prasečí hlava, tak jsem na něm zapracoval, aby vypadal ještě víc jako prasečí hlava – tehdy jsem se domníval, že se to tak dělá. Ale seriózní sochařské pokusy s hlínou a odléváním jsem dělal až okolo osmnácti.
Kdy jste prodal svou první věc?
Bylo mi třicet a kupcem byl holandský sběratel, který za mnou přišel do ateliéru.
Tak pozdě?
Nějak jsem se nekamarádil s trhem.
Proč to?
Byl jsem tehdy posedlý čistotou stylu. Dneska už to vidím trochu jinak. A taky jsem se se svými věcmi těžko loučil.
Jste znám jako sochař, který maximální měrou pracuje s nejrůznějšími materiály od kovu přes plast až po karton. Který materiál vám nadělal nejvíc vrásek?
Některé materiály se prostě nechovaly tak, jak jsem předpokládal. Často byl na podlaze svinčík a kladivo lítalo vzduchem. Některé materiály prostě vzdorují.
Když vzdorují, bojujete s nimi?
S materiálem se nemá bojovat. Člověk si musí najít způsob, jak s ním vyjít. Třeba sklo. Je to běžně se vyskytující materiál, ale pracovat s ním je velice obtížné. Sklo je prostě zatvrzelé, neústupné.
Který materiál je váš nejoblíbenější?
Na to vám nemohu odpovědět. Je to, jako byste se zeptala, které ze svých dětí mám nejraději.
Prohlásil jste, že pracovat s novým materiálem je jako nový začátek. Máte rád i nové osobní životní začátky?
Absolvoval jsem i nové osobní začátky a většinou to byla katastrofa.
Jak reagovaly na vaše abstraktní sochy vaše děti, když byly malé?
Syna jsem se ptával na radu, když mu bylo tak pět. Měl velmi dobrý, nezatížený pohled a většinou se trefil.

 

banner_predplatne_clanek

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 5. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/17 - výběr z článků

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Video k červnové Xantypě

Video k červnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Kultura - výběr z článků

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou

Nebýt terapeutického setkání pořádaného mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie, kterého se režisér a scenárista Alen Drljević zúčastnil, drama o následcích jugoslávské války by nejspíš nevzniklo.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne