Památník ticha Bubny

Pavel Štingl - Místo historické paměti i aktivního dialogu o současnosti

Už pátým rokem se dokumentarista a ředitel Památníku Šoa Praha, o.p.s. Pavel Štingl zasazuje o to, aby se z chátrajícího vlakového nádraží Praha-Bubny, odkud bylo od podzimu roku 1941 do konce války posláno na smrt padesát tisíc židů, stala moderní platforma s prostorem pro dialog o novodobé historii.

 

text Lucie Pantazopoulou Drahoňovská, foto Karel Cudlín a Matěj Stránský

 

bubny1jpg.jpg 

 

Ačkoliv je koncept tohoto pražského památníku dávno dokončen, samotnou přeměnu historické nádražní budovy ohrožuje zatím nezodpovězená otázka, zda naši politici konečně najdou ve státní pokladně potřebné finanční prostředky. I přes tuto nejistotu vidí Pavel Štingl budoucnost Památníku ticha Bubny nadále optimisticky a věří politikům, že mají několik nápadů, jak napravit to, že Praha nemá více než sedmdesát let po válce aktivní památník holocaustu.


Lidé si vás spojují s vaší dokumentární tvorbou. Kdy jste si řekl, že chcete svůj čas a energii věnovat obrodě vysloužilého vlakového nádraží v pražských Bubnech?
Natočil jsem řadu dokumentů, až jsem se dostal do fáze, kdy jsem zjistil, že mě tahle práce už tolik nebaví. Zajímá mě jazyk filmu, ne jeho distribuce. Na filmu pracujete intenzivně dva roky, a když se pak dostane do televize, objeví se v programu proti kuchaři, fotbalu nebo nějaké „senzační“ zprávě, takže se tam vlastně ztratí. Nebo projde několika klubovými kiny a pak někde zmizí. Tématem holocaustu se zabývám léta. Vadilo mi, že Praha nemá z nějakého nepochopitelného důvodu místo, kde by se ve veřejném prostoru připomínala památka obětí holocaustu. Máme tu sice úctyhodnou Pinkasovu synagogu se jmény zemřelých, kteří se nevrátili z transportů, ale to, co tu stále chybí, je moderní centrum, které by se aktivně zabývalo stigmatem války a připomínalo minulost bez pompézního kladení věnců a tendenčních frází.
Vaše centrum by mělo vzniknout v dnes již nefunkční budově nádraží Praha-Bubny, odkud byly od roku 1941 vypravovány do koncentračních a vyhlazovacích táborů židovské transporty. Kdy jste toto místo „objevil“?
Před více než pěti lety jsem tu natáčel jeden díl seriálu o Heydrichovi a tohle místo mě okamžitě oslovilo. Ale myšlenka, že by tu mohl vyrůst památník, přišla až později. Původně jsme záměr nazvali Památník šoa, ale časem nám to přišlo až příliš úzce vymezené, protože nám jde i o určitý přesah. Každý příběh má svůj děj před válkou a u přeživších i po ní. Centrum, které tu teď budujeme, není „jen“ o deportovaných a jejich rodinách, ale také o lidech, kteří se na holocaustu podíleli, i těch, kteří mlčky přihlíželi. Po válce bylo nádraží Praha-Bubny dějištěm další lidské tragédie. V roce 1945 odtud bylo odsunuto několik stovek pražských Němců. Generace pamětníků i přeživších pomalu odchází a my se musíme snažit, aby tu po jejich odchodu nezavládlo opravdové ticho. Mlčící většina je stále nebezpečná, proto bychom měli tyto dějinné tragédie neustále připomínat a zprostředkovávat. Nestačí je pouze zachytit na kameru.

 

bubny2jpg.jpg
BUBNOVÁNÍ PRO BUBNY

 


V témže roce, kdy jste s přáteli založili neziskovou organizaci, jste dokončil multimediální historickou expozici A NEVINNÍ BYLI VINNÍ pro Památník Lidice. Nakolik vás přitom ovlivnila právě tato práce?
Během práce na lidické expozici jsem si ověřil, že dokument může existovat i v prostoru. Příprava expozice památníku je pro mě stejná jako práce na filmovém dokumentu. Jen divák je na rozdíl od filmu „uvnitř“ děje. Zatímco v jiných zemích je mentálně a kulturně nastavený fakt, že se muzea stávají kulturním centrem, které vede průběžný dialog, u nás to většinou funguje tak, že se v nich ráno rozsvítí a večer zhasne, že se řeší šatna, bufet, a že se čas od času udělá nějaká výstava.
Což je dost odlišné v porovnání s tím, jak ke své historii přistupuje třeba Německo, kde vzniklo hned několik moderních památníků holocaustu…
A to přesto, že to ve srovnání s ostatními zeměmi mají Němci mnohem těžší, protože se tam s nacistickou minulostí vyrovnává již čtvrtá poválečná generace. Ale tato čtvrtá německá poválečná generace už nechce žít v nekonečném prokletí pasivní piety pachatelů, takže buduje aktivní centra, kterým říká registrační místa paměti. Jedním z nich je i bývalý koncentrační tábor Flossenbürg. Kromě židů v něm umírali také političtí vězni a váleční zajatci. Skupině mladých historiků se tam s velkou podporou bavorské vlády podařilo vybudovat velmi dobrou expozici. Zjednodušeně bych řekl, že už vědí, jak na to. Nechtějí přijímat věčnou vinu, ale chtějí se o holocaustu bavit a cizelovat odkaz. U nás jsme v tomto ohledu ještě stále nejistí. Nevíme, jak tato historická traumata pojmout a jak je zařadit do vlastního života. Další skvělý příklad, jak by se měla uchopit vlastní historie, nejen holocaust, nabízí i gigantické Imperial War Museum v Londýně. To u nás nedoženeme ani náhodou.

 

Provoz vlakového nádraží Praha-Bubny byl zahájen roku 1868, kdy byla dostavěna spojka Buštěhradské dráhy na Masarykovo nádraží. Poslední přestavba nádražní budovy proběhla v roce 1923. K areálu nádraží náleželo rozsáhlé depo, dílny a výtopna, které byly vybudovány mezi lety 1869 a 1873. Zázemí bubenského nádraží mělo odlehčit depu na Masarykově nádraží, a to kapacitou až 140 vozů. Poslední rekonstrukce zde proběhla na konci 50. let minulého století. V roce 2000 byla nádražní budova uzavřena. Nádražím prochází trať z Masarykova nádraží do Kralup nad Vltavou a Kladna.

 


Co vás na něm nejvíc zaujalo?
Je to muzeum, v němž se včetně jeho malých poboček, jako je třeba Churchilův kabinet, konají výstavy, a kde se ne­ustále vybrušuje způsob, jak se na tu kterou válku dívat. Neheroizují ji, ale vzdávají úctu lidem, kteří byli ochotni nastoupit k obraně své země. Když se podíváme na jejich expozici o holocaustu, lidé jsou v ní považováni za hrdiny, protože si něčím prošli (anebo neprošli), byli tedy svědky určité doby. Ne vždy tito lidé přežili, a jejich svědectví mnohdy přinesl někdo jiný. Návštěvníci muzea si začnou uvědomovat, že určitou historickou roli nesehráli jen hrdinové, ale i ti, kteří to všechno organizovali, stejně jako ti, kteří celé soukolí systému „jen“ zajišťovali. A pak samozřejmě i ti, kteří přihlíželi – i to je závažné stigma. Právě proto vycházíme v dramaturgii našeho vzdělávacího konceptu z mezinárodního programu Philipa Zimbarda HEROIC IMAGINATION, který pojednává o hrdinství a o odvaze převzít zodpovědnost, a ne jen nečinně přihlížet.
Nakolik je dnes připomínání těchto přihlížejících aktuální?
Zásadně, protože dědicové příběhu holocaustu jsme my všichni. Jistě se dnes občas stane, že se vnuk zeptá svého dědy, třeba zrovna tady, na Veletržní ulici, co tehdy spolu s ostatními dělali, když tu kolem chodily čtyři roky průvody židů do transportu? Jeho děda to možná také považuje za svoje stigma, a tudíž neví, co na to říct. Kluk o tom přemýšlí a možná ho napadne, že by to za něj mohl v sobě nějak vyřešit. To je podle mě téma pro dějepis. Ale naše koncepce Památníku ticha nevznikla primárně pro dějepis, ale z potřeby, aby se o holocaustu mluvilo. Je to téma etické, sociologické, literární, ale také výtvarné. Každý příběh je jeden velký román. A přesto může toto téma v očích čtenáře v určité míře devalvovat v klišé banálně opakovaných interpretací.

 

banner_predplatne_clanek


Proč se to stává?
U nás i ve světě vznikly stovky dokumentů, hraných filmů, sepsaných výpovědí i divadelních her. Životní osudy lidí, o kterých vyprávěly, se mnohdy modelově opakovaly, a z holocaustu se stal v podstatě typizovaný příběh. Židé byli od nás odvlečeni do Terezína, pak do Osvětimi, někdo byl v pochodu smrti, jedni válku přežili, druzí ne. Takže proč bychom vlastně měli poslouchat to samé dokola? Samozřejmě je dobré, aby tyhle příběhy znala každá nová generace. Ale jen je poslouchat jako povinný dějepis, to nestačí. Odkaz příběhů šoa by měl mít přesah do současnosti, poněvadž mnohé se neustále opakuje. Tím jsme zpět u přihlížejících, kteří tu jsou stále. Současný prožitek osobní reflexe je mnohem silnější než historie, protože si člověk musí vytvořit svůj názor, a ten následně zkonfrontovat se svým morálním vybavením. Zatímco minulost je mezitím pěkně zaškatulkovaná, na současnost musíme nějak pohotově zareagovat. Trénink pro dnešní děti by měl spočívat v tom, aby si už dopředu promyslely, jestli v určité situaci chtějí nebo nechtějí reagovat. Co je přijatelné připustit znovu, a co ne.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 5. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/17 - výběr z článků

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Mladé myanmarské maminky

Mladé myanmarské maminky

Osmnáctiletá Moo sedí na bambusové posteli v provizorní nemocnici v uprchlickém táboře v Thajsku a v náručí drží svou teprve pětidenní dcerku. Příliš nemluví, jen tiše, se sklopenou hlavou pozoruje svého novorozence. Možná přemýšlí o všech těch změnách, které se dějí, i o těch, které ji čekají.

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

Sergeant Pepper’s Lonely Hearts Club Band

„Dnes je tomu již 20 let, co seržant Pepper naučil tuto kapelu hrát. Jednou byli v módě, jindy zase ne, ale zaručeně nás pobavili. Takže můžu vám představit ten spolek, který už znáte 20 let? Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Peppera.“

Mág litografie

Mág litografie

„Litografie jsou pro mne dotyky a vůně, potřeba soustředění, kouzlo zhotovení kresby a tisk, atmosféra dílny. Proces zrození! Vyžaduje vnitřní soustředění, trpělivost a zapálení pro věc. To vše se spojuje se spiritualitou techniky v omamný koktejl.“

Elim

Elim

Evropan míří na černý kontinent s představou všude přítomných slonů a za každým keřem ukrývajícím se lvem. Pak se dostane do oblasti, která spíše připomíná české louky, vinice, sady s jabloněmi a hrušněmi. Na chvíli zavřít oči a zapomenout na ten šílený let, řeknu si, že jsem někde u Mikulova a ne v Jižní Africe.

Video k červnové Xantypě

Video k červnové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne