Daniela Kolářová

Měla jsem víc štěstí než rozumu

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

text Jan Foll, foto Petr Weigl, makeup Marta Korousová, styling Ivana Follová

 

kolarova6jpg.jpg

 

Chceš zavzpomínat na dětství, na léta studentská a na to, co přišlo potom?
1989: Jsem poválečné dítě a do školy jsem začala chodit v roce 1952. O prázdninách 1953 jsem křičela na svou babičku, že „Stalin byl nejlepší člověk na světě“. Babička plakala, protože měla ráda Masaryka. Potom určité věci říkala dědovi maďarsky, byla totiž „zo Žiliny“. Až později jsem si uvědomila, že se mě bála.
2018: V těch padesátých letech rodiče před dětmi politické procesy radši nahlas nekomentovali. Dětství jsem prožila v Karlových Varech až do maturity, pak se mi podařilo udělat zkoušky na DAMU. Studia jsem ukončila v červnu roku 1968. Od února jsem byla v angažmá v Divadle S. K. Neumanna, dnes Divadla pod Palmovkou. Ten rok pro mne začal úžasně, až do 21. srpna, kdy jsem v Praze prožila okupaci „spřátelených“ vojsk. Bylo to trauma, kterého jsem se dodnes nedokázala zbavit. Následovala takzvaná normalizace – čistky v KSČ, vyhazovy ze zaměstnání, bylo to odporné. Utvrdilo mě to v mé protistranické orientaci!
1989: Pokud jde o můj další život, bylo by nesmyslné a hloupé zapomínat na svá tápání, omyly a chyby, na svou všeobjímající lásku k lidem, nebo na svá zklamání. A stejně hloupé by bylo koupat se dodnes v relativním úspěchu, který se mi v sedmdesátých letech jako herečce nečekaně přihodil. Trvám na slovech „přihodil“ a „nečekaně“, měla jsem velké štěstí. Chtěla jsem všechno zvládat lehce a s radostí – pracovat a být dobrá maminka. Vpád mých synů do života začal můj motýlí let měnit a doléhala na mě i společenská realita. Zastavila jsem se. To zastavení se protáhlo na pět až sedm let. Všechny texty z divadla i z televize jsem pozorně pročítala. Bohužel, pořád to byly role dívek – smutných, praštěných nebo přemoudřelých. Měla jsem pocit, že jsem se herecky vyčerpala a na nic nového už nemůžu přijít. Vracení scénářů není nikdy příjemné. Ale postupně mi přišlo nedůstojné říkat, že nemohu, a říkala jsem radši pravdu, totiž že nechci. A tak se stalo, že mi z televize další scénáře už nikdo neposílal. Nešlo už o zmíněný herecký stereotyp, ale o to, že ty scénáře byly mizerné. Barvotiskové obrázky a podceňování inteligence diváků. Užívala jsem si svých synečků…

baner-clanek

Co tví synové dělají dnes, po třiceti letech?
Starší Šimon, kterému je čtyřiačtyřicet, pra­cuje v Jedličkově ústavu. Založil v něm známou hudební skupinu The Tap Tap. Jeho dalším nápadem je vybudování hudební školy, která by měla stát přímo vedle ústavu, o niž vede nekonečný boj. Je ženatý, má dvě děti, Andulku a Vojtíška. Mladší Matěj se po různých peripetiích zbláznil do počítačů a uchytil se jako ajťák. Pracuje z domova a v rámci firmy, která ho zaměstnává, strávil dva roky pracovně v Irsku. Ženatý není, děti nemá, zato se stará o dva velké hafany a s nimi absolvuje záchranářské kursy.

 

kolarova3jpg.jpg
Se Zdeňkem Svěrákem ve filmu Na samotě u lesa, 1976

 


Tvým životním partnerem byl herec a režisér Jiří Ornest, který loni zemřel. Kdysi jste se rozvedli a pak znovu vzali. Jak se to přihodilo?
Jirka nebyl žádný optimální manžel ani otec. Byly dny, kdy byl v pohodě, a pak následovaly výpadky. Nepřišel třeba tři noci domů. A trvalo to několik let. Zmítala jsem se v emocích, jak to řešit. Rozvodem? To byl ovšem pro mne problém, moje matka byla totiž čtyřikrát vdaná a já s ní absolvovala tři její rozvody. Takže jsem tuhle variantu odsouvala, ale pak nastal den D a žádost o rozvod jsem podala. Kluci se sunuli do puberty. U rozvodového řízení jsem uvedla, že otec může děti navštěvovat, kdykoli bude chtít, třeba každý den. A následovalo překvapení. Jirka se začal doma objevovat, třeba na odpoledne. Pak u nás občas přespával a pak zůstal. Začali jsme zase fungovat jako rodina a po pár letech jsme měli druhou svatbu. Mezitím pro nás Jirka vybudoval dva půdní byty – jeden na Starém Městě, druhý, menší na Žižkově. Tam jsme se přestěhovali, když naši dospělí synové odešli z domova.

 

kolarova4jpg.jpg
S Jaromírem Hanzlíkem ve filmu Léto s kovbojem, 1976
kolarova5jpg.jpg
Daniela Kolářová a Jiří Ornest, 1997

 


Pak ale nastaly jeho vážné zdravotní komplikace. Můžeš je upřesnit?
V roce 2013 jsme byli na dovolené v Pyrenejích a Jirka tam prodělal menší kolaps. Po prohlídkách doma lékaři rozhodli, že musí absolvovat operaci srdeční chlopně. Byl tu ale ještě jeden nález, urologický. Lékaři rozhodli, že srdce se musí řešit jako první. Když jsem v den operace v poledne do nemocnice volala, bylo mi řečeno, že všechno proběhlo normálně. Ale když jsem tam přijela, všechno bylo jinak. Krevní sraženina Jirkovi způsobila mozkovou mrtvici. Týden byl v umělém spánku, a když ho probudili, skoro nemluvil a téměř se nehýbal. Pak putoval po rehabilitačních ústavech a domů se vrátil až po půl roce. Chodili k nám specialisté na rehabilitaci a jeho stav se mírně vylepšoval: začal chodit a zlepšovala se mu i artikulace. Tohle martyrium však způsobilo, že se jeho urologický nález zanedbal. A když konečně absolvoval odloženou operaci prostaty, bylo už pozdě. V listopadu 2016 jsem se dozvěděla, že mu zbývá jen několik měsíců života.

 

kolarova2jpg.jpg


Jak jsi ty poslední měsíce prožívala?
Jirka byl v dobré intelektuální kondici. Myslelo mu to, byl vtipný, občas za ním chodili kamarádi. Postupně však přestával chodit, tak jsme mu s pomocí hospicu Cesta domů pořídili polohovací postel. Lékaři mu zvyšovali dávky sedativ proti bolestem. Jirkův definitivní odchod ze života nastal před rokem v dubnu. V pátek večer jsme si dali dobrou noc, ale v sobotu ráno už jsem ho nemohla probudit. Přišel Šimon, Matěj byl tenkrát ještě v Irsku. Přišla sestra a lékař z Cesty domů, Jirku ošetřili a umyli. On stále dýchal, pak se jeho dech začal zpomalovat, až najednou přestal. Byli jsme se Šimonem u něj, drželi jsme ho za ruce.
Nechci tě dál drásat, ale dokážeš říct, co se v tobě odehrávalo poté?
První reakcí je cosi jako úleva, ale to trvá jen pár vteřin. Realita tě převálcuje. Lékař zavolá koronera a pohřební službu. Když odvezou tělo do márnice, definitivně pochopíš, že je konec. A to je téměř nesnesitelné. Člověk má pocit, že sám skončil a že nic nemá smysl. První půlrok byl strašně těžký, pořád jsem musela myslet na to, jak byl Jirka výjimečný a nenahraditelný. Ta jeho stopa je nevymazatelná.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 05. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/18 - výběr z článků

Editorial

Editorial

Vážení a milí, jen namátkově z poslední doby: požár v Holešovicích, umírají lidé v Palestině, údajným důvodem je přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, dva lidé poražení tramvají na náměstí I. P. Pavlova zemřeli, prezident obviňován z vlastizrady kvůli novičoku, vládne nám stále vláda bez důvěry… Kde jsou nějaké pozitivní zprávy? V Xantypě!

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Teheránská tabu míří do českých kin

Teheránská tabu míří do českých kin

TEHERÁNSKÁ TABU je originální animovaný film Aliho Soozandeha, íránského režiséra žijícího v Německu, který svým počinem okouzlil stovku porotců projektu SCOPE 100. Vybíralo se v sedmi evropských zemích a filmová sonda, která nahlíží pod pokličku života v Teheránu, vyšplhala na nejvyšší příčku u nás i ve Švédsku. Odměnou je vítěznému snímku distribuce do kin v obou zemích.

Svět knihy lámal rekordy

Svět knihy lámal rekordy

I když se před časem s nástupem čteček šířily obavy, že knihám v tištěné podobě odzvonilo, opak je pravdou. Vypovídají o tom nejen prodeje knihkupců, ale také návštěvnost mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, který se konal v půli května.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Osobnosti - výběr z článků

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Sir Winston Churchill

Sir Winston Churchill

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne