Daniela Kolářová

Měla jsem víc štěstí než rozumu

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

text Jan Foll, foto Petr Weigl, makeup Marta Korousová, styling Ivana Follová

 

kolarova6jpg.jpg

 

Chceš zavzpomínat na dětství, na léta studentská a na to, co přišlo potom?
1989: Jsem poválečné dítě a do školy jsem začala chodit v roce 1952. O prázdninách 1953 jsem křičela na svou babičku, že „Stalin byl nejlepší člověk na světě“. Babička plakala, protože měla ráda Masaryka. Potom určité věci říkala dědovi maďarsky, byla totiž „zo Žiliny“. Až později jsem si uvědomila, že se mě bála.
2018: V těch padesátých letech rodiče před dětmi politické procesy radši nahlas nekomentovali. Dětství jsem prožila v Karlových Varech až do maturity, pak se mi podařilo udělat zkoušky na DAMU. Studia jsem ukončila v červnu roku 1968. Od února jsem byla v angažmá v Divadle S. K. Neumanna, dnes Divadla pod Palmovkou. Ten rok pro mne začal úžasně, až do 21. srpna, kdy jsem v Praze prožila okupaci „spřátelených“ vojsk. Bylo to trauma, kterého jsem se dodnes nedokázala zbavit. Následovala takzvaná normalizace – čistky v KSČ, vyhazovy ze zaměstnání, bylo to odporné. Utvrdilo mě to v mé protistranické orientaci!
1989: Pokud jde o můj další život, bylo by nesmyslné a hloupé zapomínat na svá tápání, omyly a chyby, na svou všeobjímající lásku k lidem, nebo na svá zklamání. A stejně hloupé by bylo koupat se dodnes v relativním úspěchu, který se mi v sedmdesátých letech jako herečce nečekaně přihodil. Trvám na slovech „přihodil“ a „nečekaně“, měla jsem velké štěstí. Chtěla jsem všechno zvládat lehce a s radostí – pracovat a být dobrá maminka. Vpád mých synů do života začal můj motýlí let měnit a doléhala na mě i společenská realita. Zastavila jsem se. To zastavení se protáhlo na pět až sedm let. Všechny texty z divadla i z televize jsem pozorně pročítala. Bohužel, pořád to byly role dívek – smutných, praštěných nebo přemoudřelých. Měla jsem pocit, že jsem se herecky vyčerpala a na nic nového už nemůžu přijít. Vracení scénářů není nikdy příjemné. Ale postupně mi přišlo nedůstojné říkat, že nemohu, a říkala jsem radši pravdu, totiž že nechci. A tak se stalo, že mi z televize další scénáře už nikdo neposílal. Nešlo už o zmíněný herecký stereotyp, ale o to, že ty scénáře byly mizerné. Barvotiskové obrázky a podceňování inteligence diváků. Užívala jsem si svých synečků…

baner-clanek

Co tví synové dělají dnes, po třiceti letech?
Starší Šimon, kterému je čtyřiačtyřicet, pra­cuje v Jedličkově ústavu. Založil v něm známou hudební skupinu The Tap Tap. Jeho dalším nápadem je vybudování hudební školy, která by měla stát přímo vedle ústavu, o niž vede nekonečný boj. Je ženatý, má dvě děti, Andulku a Vojtíška. Mladší Matěj se po různých peripetiích zbláznil do počítačů a uchytil se jako ajťák. Pracuje z domova a v rámci firmy, která ho zaměstnává, strávil dva roky pracovně v Irsku. Ženatý není, děti nemá, zato se stará o dva velké hafany a s nimi absolvuje záchranářské kursy.

 

kolarova3jpg.jpg
Se Zdeňkem Svěrákem ve filmu Na samotě u lesa, 1976

 


Tvým životním partnerem byl herec a režisér Jiří Ornest, který loni zemřel. Kdysi jste se rozvedli a pak znovu vzali. Jak se to přihodilo?
Jirka nebyl žádný optimální manžel ani otec. Byly dny, kdy byl v pohodě, a pak následovaly výpadky. Nepřišel třeba tři noci domů. A trvalo to několik let. Zmítala jsem se v emocích, jak to řešit. Rozvodem? To byl ovšem pro mne problém, moje matka byla totiž čtyřikrát vdaná a já s ní absolvovala tři její rozvody. Takže jsem tuhle variantu odsouvala, ale pak nastal den D a žádost o rozvod jsem podala. Kluci se sunuli do puberty. U rozvodového řízení jsem uvedla, že otec může děti navštěvovat, kdykoli bude chtít, třeba každý den. A následovalo překvapení. Jirka se začal doma objevovat, třeba na odpoledne. Pak u nás občas přespával a pak zůstal. Začali jsme zase fungovat jako rodina a po pár letech jsme měli druhou svatbu. Mezitím pro nás Jirka vybudoval dva půdní byty – jeden na Starém Městě, druhý, menší na Žižkově. Tam jsme se přestěhovali, když naši dospělí synové odešli z domova.

 

kolarova4jpg.jpg
S Jaromírem Hanzlíkem ve filmu Léto s kovbojem, 1976
kolarova5jpg.jpg
Daniela Kolářová a Jiří Ornest, 1997

 


Pak ale nastaly jeho vážné zdravotní komplikace. Můžeš je upřesnit?
V roce 2013 jsme byli na dovolené v Pyrenejích a Jirka tam prodělal menší kolaps. Po prohlídkách doma lékaři rozhodli, že musí absolvovat operaci srdeční chlopně. Byl tu ale ještě jeden nález, urologický. Lékaři rozhodli, že srdce se musí řešit jako první. Když jsem v den operace v poledne do nemocnice volala, bylo mi řečeno, že všechno proběhlo normálně. Ale když jsem tam přijela, všechno bylo jinak. Krevní sraženina Jirkovi způsobila mozkovou mrtvici. Týden byl v umělém spánku, a když ho probudili, skoro nemluvil a téměř se nehýbal. Pak putoval po rehabilitačních ústavech a domů se vrátil až po půl roce. Chodili k nám specialisté na rehabilitaci a jeho stav se mírně vylepšoval: začal chodit a zlepšovala se mu i artikulace. Tohle martyrium však způsobilo, že se jeho urologický nález zanedbal. A když konečně absolvoval odloženou operaci prostaty, bylo už pozdě. V listopadu 2016 jsem se dozvěděla, že mu zbývá jen několik měsíců života.

 

kolarova2jpg.jpg


Jak jsi ty poslední měsíce prožívala?
Jirka byl v dobré intelektuální kondici. Myslelo mu to, byl vtipný, občas za ním chodili kamarádi. Postupně však přestával chodit, tak jsme mu s pomocí hospicu Cesta domů pořídili polohovací postel. Lékaři mu zvyšovali dávky sedativ proti bolestem. Jirkův definitivní odchod ze života nastal před rokem v dubnu. V pátek večer jsme si dali dobrou noc, ale v sobotu ráno už jsem ho nemohla probudit. Přišel Šimon, Matěj byl tenkrát ještě v Irsku. Přišla sestra a lékař z Cesty domů, Jirku ošetřili a umyli. On stále dýchal, pak se jeho dech začal zpomalovat, až najednou přestal. Byli jsme se Šimonem u něj, drželi jsme ho za ruce.
Nechci tě dál drásat, ale dokážeš říct, co se v tobě odehrávalo poté?
První reakcí je cosi jako úleva, ale to trvá jen pár vteřin. Realita tě převálcuje. Lékař zavolá koronera a pohřební službu. Když odvezou tělo do márnice, definitivně pochopíš, že je konec. A to je téměř nesnesitelné. Člověk má pocit, že sám skončil a že nic nemá smysl. První půlrok byl strašně těžký, pořád jsem musela myslet na to, jak byl Jirka výjimečný a nenahraditelný. Ta jeho stopa je nevymazatelná.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 05. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/18 - výběr z článků

Editorial

Editorial

Vážení a milí, jen namátkově z poslední doby: požár v Holešovicích, umírají lidé v Palestině, údajným důvodem je přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, dva lidé poražení tramvají na náměstí I. P. Pavlova zemřeli, prezident obviňován z vlastizrady kvůli novičoku, vládne nám stále vláda bez důvěry… Kde jsou nějaké pozitivní zprávy? V Xantypě!

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Teheránská tabu míří do českých kin

Teheránská tabu míří do českých kin

TEHERÁNSKÁ TABU je originální animovaný film Aliho Soozandeha, íránského režiséra žijícího v Německu, který svým počinem okouzlil stovku porotců projektu SCOPE 100. Vybíralo se v sedmi evropských zemích a filmová sonda, která nahlíží pod pokličku života v Teheránu, vyšplhala na nejvyšší příčku u nás i ve Švédsku. Odměnou je vítěznému snímku distribuce do kin v obou zemích.

Svět knihy lámal rekordy

Svět knihy lámal rekordy

I když se před časem s nástupem čteček šířily obavy, že knihám v tištěné podobě odzvonilo, opak je pravdou. Vypovídají o tom nejen prodeje knihkupců, ale také návštěvnost mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, který se konal v půli května.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne