Jakub Szántó

Blizáč zůstane v mém srdci navždy

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

text Libuše Koubská, foto Jakub Szántó a Petr Hladík

 szanto1jpg.jpg

 

Od letošního července budete opět v Čechách. Těší vás to?
Ano, těší. Pět let kontinuálního a individuálního dobrodružství znamená pět let neustálého běhu, často až trysku. Svým způsobem asi dobrodruh jsem a má žena i synové taky, ale přece jen je třeba mít mezi dobrodružstvími občas i pauzu. Kvůli tradičnímu českému kverulantství si lidé v Česku neuvědomují, že žijí v jedné z kulturně i materiálně nejbohatších, nejbezpečnějších a nejpohodlnějších zemí.
Izrael je nádherná a nesmírně rozmanitá země. Jenže dobrodružstvím – a často zdaleka ne příjemným – je každá cesta na poštu nebo do banky. Postrakousko--uherská byrokracie je slabým čajíčkem v porovnání s mixem osmanské orientální a východoevropské byrokracie dnešního Izraele. Po tomhle se mi stýskat nebude. Budou mi ale chybět naši místní přátelé, moře, slunce i okouzlující izraelský životní styl, který se nestresuje úzkostným českým plánováním a vybavený flexibilitou a otevřeností plyne směrem kupředu.

baner-clanek

Hlavní stan, domov jste se svou ženou Lenkou a dvěma malými syny měl v Tel Avivu. V jednom rozhovoru pro noviny vaše žena řekla, že „když letí raketa, otevřeme okna a schováme se u koupelny“. Ty noviny z toho pak udělaly titulek…
Situace, kterou zmiňujete, se opakovala v srpnu 2014. Za války mezi Hamásem a Izraelem. Bydlíme na pobřeží, tedy v linii trajektorie odpalovaných raket, které mířily na velká města. Tři kilometry od nás byla baterie protivzdušné obrany Iron Dome, takže nám skutečně přímo nad hlavou vybuchovaly sestřelované rakety. Sousedovi jednou padající střepiny zničily celou zahradu. Zažili jsme i hrozby Bašára Asada, že pokud v srpnu 2013 Amerika potrestá jeho chemický útok proti Východní Ghútě, zaútočí on proti Izraeli. V podtextu byla hrozba chemickými zbraněmi. Kolem nás se fasovaly plynové masky, i my jsme čtyři dostali od našich přátel na české ambasádě. Ale to jsou extrémy. Základně se nám tu žilo skvěle. Neustále slunce, moře kousek od domu. Izrael je veselá středomořská země se zajímavým prolnutím lidí, jazyků nebo třeba kuchyní. Naši kluci se tu stali kosmopolity s otevřenými hlavami i srdci.
Máte mimořádné zkušenosti ze žhavých oblastí, referoval jste o velké části mezinárodních krizí a bojů, například o konfliktech mezi Hamásem a Izraelem, o americké okupaci Iráku, o tzv. arabském jaru, stále referujete o nekončící, kruté válce v Sýrii. V minulosti jste byl i u války v Čečensku, u gruzínsko-ruského konfliktu v roce 2008, u revoluce na Ukrajině. Rudyard Kipling, který byl nejen slavný spisovatel a básník, ale taky novinář, po svých zkušenostech dopisovatele z búrské války prohlásil, že první obětí války bývá pravda. Co si o tom jako dlouhodobý válečný zpravodaj myslíte, je to tak?
Ano i ne. Spíš bych to upravil ve smyslu, že pravda se stává prvním cílem války. Zvlášť ve 21. století, kdy válčící strany čím dál lépe chápou význam kontroly informací a snaží se je ovládnout. Pomoc technologií, omezení přístupu, propagandy i manipulace či otevřené lži. To ale neznamená, že pravda je nedostižná nebo že se máme vzdát snahy ji hledat. Vždyť přece kvůli ní jsme začali tuhle práci dělat! Nesmírně mě rozčiluje ruská a proruská informační válka. Ruské vedení se totiž ovládáním třetiny světa za komunismu poučilo. Už ne­usiluje o to, aby všichni papouškovali to, co chce Kreml. Dnes mu stačí bohatě jen to, abychom nevěřili ničemu. Abychom byli rozklížení, rozhádaní a nedůvěřiví. Taková společnost je pak bezbranná a snadno manipulovatelná.
Vstupem Ruska na syrské válčiště se dezinformační kanály rozlily z témat jako Ukrajina nebo NATO i sem na Blízký východ. Třeba Bílé přilby, dobrovolní záchranáři, kteří začali pracovat v oblastech, kde se zhroutila syrská centrálním moc, nikomu nevadili. Až do září 2015. Pak se najednou spustila stavidla svinstva zleva zprava. Jsou to teroristi, lžou, platí je CIA nebo Mosad, patří k tzv. Islámskému státu. Proč zrovna v září 2015? Protože 30. září 2015 oznámil Kreml letecké údery proti Islámskému státu. Nablýskaná elegantní letadla na ruských obrazovkách vzlétla k ušlechtilé válce proti čirému zlu. Jenže vzápětí se objevily záběry bombardovaných trhů, nemocnic, ulic. Ne na východě Sýrie, kde byl Islámský stát, ale na lidnatém západě, kde působí islamisticko-nacionalistické bojůvky ohrožující v té době Asadův režim. A kdo je natočil? Záchranáři z Bílých přileb.

 

szanto2jpg.jpg
Neohrožený a nespravedlivě neviditelný parťák a kolega, kameraman Marek Halfar

 


Jde vůbec podat nezkreslený, takzvaně vyvážený obraz? A co ta vyváženost, je možná? A je správná?
Jsem rád, že se neptáte na objektivní obraz. Pak by moje odpověď byla: ne. Zcela objektivního pohledu je schopen jen Ten nahoře, Velký šéf. Lidé ne. Každý má své zkušenosti, své instinkty, názory. Přes ně filtruje do mozku všechno, co procedí přes své smysly. Přesto se novinář má snažit být co nejvíc nestranný a vyvážený. Ano, myslím, že má. Na to se v moderní době oproti době zrození klasických žurnalistických pouček – včetně potřeby minimálně dvou na sobě nezávislých ověřitelných zdrojů – nic nezměnilo. Tahle vyváženost ale neznamená rovnici: stejně prostoru popírači holocaustu jako židovské oběti. Nikdy! Novinář nesmí přestat být člověkem. Dobro je dobro a zlo je zlo.
Možná někoho překvapí, že na Blízkém východě to je snazší rozeznat. Ale je to tak. Dám příklad: V červnu 2014 – před zatím poslední válkou mezi Izraelem a Hamásem – unesla dvojice členů Hamásu tři izraelské chlapce. Jeden z nich stačil z auta zavolat na tísňovou linku. Teroristi na to přišli a všechny tři na místě brutálně rozstříleli. V tu chvíli je irelevantní, že dva šestnáctiletí a jeden devatenáctiletý Izraelec žili v židovských osadách na okupované palestinské půdě. Šlo o odpornou vraždu. O dva týdny později skupina tří židovských teroristů unesla v Jeruzalémě šestnáctiletého palestinského kluka. Odvezli ho do lesa, surově zmlátili a ještě zaživa ho polili benzínem a upálili. Šlo o odpornou vraždu. Tečka. Že ti první svým otřesným skutkem bojovali proti okupaci, že ti druzí prováděli odvetu za trojnásobnou vraždu? Nic není polehčující okolnost.

 

szanto3jpg.jpg
Somálská rodina kdysi uprchla před válkou do Jemenu. Teď ji tam válka dostihla znovu.

 


Kolik jazyků potřebujete ke své práci? A kolik jich vlastně umíte?
Ke své práci rozhodně potřebuju víc jazyků, než jich umím. Ale Orient je místo, kde se každý domluvit chce. Arabové, Izraelci, Turci, Kurdové… všichni tu mají talent na jazyky. Všichni jsou užvanění, všichni jsou otevření komunikaci – gramatika jde stranou. Já umím plynně tři jazyky – anglicky, francouzsky a rusky. Výrazně hůř jsem schopný se domluvit hebrejsky a maďarsky (jako Szántó jsem nemohl po roce studií v Budapešti odjet bez základní jazykové výbavy). A pak léta po ulicích sbírám arabštinu. Umím ji dost na to, abych­ udělal radost, že se snažím, a pak našel někoho, kdo ovládá některý z jazyků, kterým se opravdu domluvím. Pokud to nejde, vždycky se nakonec nějak dorozumím. Často vedeme třeba s Palestinci rozhovor napůl arabsky, napůl hebrejsky.

 

szanto4jpg.jpg
Obrněné vozidlo americké armády přezdívané náklaďák zná Jakub Szántó důvěrně zvenku i zevnitř.

 


Před patnácti lety natočil britský novinář John Pilger dokumentární film s názvem Palestina je stále problém. Za jádro pudla v něm označoval neexistenci palestinského státu. Od té doby se evidentně nic nezměnilo. Dá se v palestinské otázce najít nějaké mírové řešení?
Jsem o tom stále hluboce přesvědčený, jakkoli mě realita často usvědčuje z omylu. Jsem historickým optimistou, přesvědčeným, že i přes kroky zpět jde logika dějin stále kupředu. Arabsko-izraelská nenávist není tak žhavá, jak si lidé v Evropě myslí. Oba světy jsou intimně propojené. Čím se platí, čím svítí, co se pije v Palestině? Izraelskými šekely, převážně izraelskou elektřinou a do velké míry izraelská voda. V Izraeli žije pětina palestinských obyvatel s plnými izraelskými občanskými i politickými právy. Nejlepší kamarádi mého syna jsou muslimský a křesťanský chlapec – oba Palestinci, oba s izraelskými pasy. Co chybí, je vůle – na obou stranách. A kde chybí dobrá vůle, narůstá ta druhá. Konflikt je pak nesmírně zaplevelený nedůvěrou, křivdami, prázdnými náboženskými žvásty. Jde přitom o čistě národnostní střet – židovská touha po vlastním státu proti té palestinské. Bohužel si obě nárokují stejné území. Nárok tu mají oba národy a doba, kdy tu mohl po nějaké válce zůstat jen jeden, je naštěstí pryč. Takže zbývá technické řešení. A to možné je. Jenže žádný politik – ani na jedné straně – nemá dost odvahy říct: pojďme do toho.
Co si myslíte o výstavbě izraelských osad na okupovaných územích?
Že jsou zásadní – byť nikoliv jedinou – překážkou nějakého řešení. Když jsem do Izraele přijel poprvé, měly osady čtvrt milionu obyvatel. Dnes jich mají přes šest set tisíc. Jejich umístění fragmentuje území Západního břehu Jordánu do té míry, že momentálně je Palestina zcela neživotaschopná. Navíc jsem stu­diem historických map a dokumentů došel k přesvědčení, že kolonizace výrazné části Západního břehu byl tichý historický konsenzus nejen izraelské pravice, ale i levice, která vládla Izraeli v klíčové dekádě po obsazení palestinských území během tzv. šestidenní války.

 

stanto6jpg.jpg
Jednou z věcí, která Szántóovým v Orientu chyběla, bylo lyžování…

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 05. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/18 - výběr z článků

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, jen namátkově z poslední doby: požár v Holešovicích, umírají lidé v Palestině, údajným důvodem je přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, dva lidé poražení tramvají na náměstí I. P. Pavlova zemřeli, prezident obviňován z vlastizrady kvůli novičoku, vládne nám stále vláda bez důvěry… Kde jsou nějaké pozitivní zprávy? V Xantypě!

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Teheránská tabu míří do českých kin

Teheránská tabu míří do českých kin

TEHERÁNSKÁ TABU je originální animovaný film Aliho Soozandeha, íránského režiséra žijícího v Německu, který svým počinem okouzlil stovku porotců projektu SCOPE 100. Vybíralo se v sedmi evropských zemích a filmová sonda, která nahlíží pod pokličku života v Teheránu, vyšplhala na nejvyšší příčku u nás i ve Švédsku. Odměnou je vítěznému snímku distribuce do kin v obou zemích.

Svět knihy lámal rekordy

Svět knihy lámal rekordy

I když se před časem s nástupem čteček šířily obavy, že knihám v tištěné podobě odzvonilo, opak je pravdou. Vypovídají o tom nejen prodeje knihkupců, ale také návštěvnost mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, který se konal v půli května.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Lidé - výběr z článků

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jan Werich

Jan Werich

Stejnojmenná kniha nakladatelství Práh je dílem někdejšího novinářského esa prestižního ča­sopisu Mladý svět Jiřího Janouška, který se měl možnost s Werichem mnohokrát setkat.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne