Blažena Stránská

Na Ameriku nedám dopustit

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

text Pavlína Kourová, foto rodinný archiv Blaženy Stránské

 

stranskajpg.jpg
Doma s manželem, 1996

 

Paní Stránská, vy pamatujete první re­publiku, ale i tragédie, které pak této zemi přinesla nacistická okupace a komunistický převrat. Co se vám vybaví?
Za války se začala zavírat gymnázia, a tak mě tatínek „upíchl“ do rodinné školy v Podskalské ulici. Protože jsem byla mimopražská, bydlela jsem v dívčím internátu vedle policejního ředitelství na rohu Dittrichovy a Resslovy ulice, kde je kostel, v němž se ukrývali parašutisté. Když byl jejich úkryt vyzrazen a kostel, v němž se parašutisté statečně bránili, obklíčen, nesměli jsme tři dny opustit internát, celé okolí bylo uzavřeno německými vojáky. Na to nezapomenu. Po válce jsem měla velkou touhu učit se anglicky a jet do Anglie. A tak mě rodiče poslali k anglickým pannám do kláštera ve Štěkni, poblíž Strakonic. Bylo to tam krásné. Klášter, který spíš připomínal zámek, byl obklopen rozsáhlým anglickým parkem. Sestřičky nás učily cizím jazykům, společenskému chování a hře na klavír. Ale měly jsme i tělocvik. Vzpomínám si, jak nám jedna sestra předcvičovala v parku, černý hábit kolem ní povlával; taky jsme chodily sáňkovat. Matkou představenou byla rakouská hraběnka, říkalo se jí sestra Rafaela, krásná jeptiška. Na konci školního roku jsme všechny chovanky jely dělat do Prahy státní zkoušku. Takže mám státní zkoušku z angličtiny. Za půl roku jsem dostala vízum a odjela studovat do vysněné Anglie. A tam jsem zjistila, že nerozumím ani slovo (upřímně se rozesměje).

 

stranska2jpg.jpg
Blažena se svým mužem Janem Stránským, 1955

banner_clanek


Když se v Československu v únoru 1948 zmocnili vlády komunisté, byla jste ještě v Anglii?
Ano, vízum jsem měla platné do konce srpna 1948. Chtěla jsem tam zůstat, miluju Anglii, ale musela jsem se vrátit poslední den, kdy mi vízum vypršelo. Tatínek byl pod strašným tlakem, hrozili mu, že když se nevrátím, tak ho zavřou. Doma jsem pak nemohla najít práci, všichni se báli zaměstnat někoho, kdo přišel ze Západu. Měla jsem perfektní angličtinu a taky dobrou němčinu, a tak jsem se vrhla na zahraniční firmy. Přijali mě v British European Airways. Ale protože jsem pracovala pro zahraniční firmu, byla jsem podezřelá a sledovaná. Došlo to tak daleko, že jsem věděla, že musím utéct, jinak mě zavřou. Začala jsem se shánět po převaděči přes hranice, už nevím, jakým prostřednictvím, ale našla jsem jednoho člověka, který byl celou válku jako voják v Anglii a teď převáděl lidi z Čech do západního Německa. Říkali jsme mu Dědek. Ten mi dal instrukce, že mám jet vlakem do Chebu a odtud jít do lesa, kde jsem na něj měla na smluveném místě počkat, až si mě vyzvedne.

 

stranska3jpg.jpg
Manželé Blažena a Jan Stránští se synem Martinem, 1983

 


Utíkala jste sama nebo s někým?
Sama. V lese jsem čekala a čekala, on nešel a já se strašně bála někam se vydat sama. Dědek mi řekl, abych sama přes hranici nešla. Stávalo se totiž, že lidi, kteří se vydali bez převaděče, udělali v lese kruh a vrátili se zase zpátky do Čech, a tam je chytili. Seděla jsem tedy ve sněhu celý den a noc, nohy jsem měla oteklé. Už jsem to nemohla vydržet. Ráno vycházelo slunce, tak jsem si řekla, že se budu orien­tovat podle něj, a šla jsem na opačnou stranu, tedy na západ. Už mi bylo jedno, co se se mnou stane, protože jsem měla hlad a nohy omrzlé. Přešla jsem paseku a tam les končil. Bylo to na vršíčku, to si pamatuju moc dobře. Pode mnou byla vesnice a silnice, po níž jel pán na kole. Sešla jsem dolů a zjistila, že to je německá patrola hranic. Sebral mě a odvedl na četnickou stanici. Ještě si vzpomínám, že tam byla taková tlustá Němka, moc příjemná, dala mi čaj s rumem. Pak si pro mě přijeli američtí vojáci a odvezli mě do Weidenu, kde byli další uprchlíci, a tam mně asi týden pokládali různé otázky. Protože jsem jim řekla, že jsem pracovala pro British European Airways, musela jsem namalovat letiště. A uvedla jsem jména Angličanů a Američanů, s kterými jsem byla ve styku. To pomohlo. Oni si to ověřili přes americké velvyslanectví, pak mi koupili lístek na vlak a poslali mě do uprchlického tábora Valka u Norimberku. To byla hrozná cesta, strašidelná, tmavé mraky, sníh, rozbombardované domy… Na nádraží v Norimberku na mě čekal divný pán v koženém kabátě a řekl mi, že má pro mě nocleh. Byl to agent od generála Moravce (František Moravec – zpravodajský důstojník, za války působil v exilu ve Velké Británii, v březnu 1948 odešel znovu do exilu, byl v čele Special­ Service Company, zpravodajské organizace řízené USA a sídlící v západním Německu, vysílal mj. agenty pro získávání zpráv do Československa – pozn. red.). Přenocovala jsem v rozbořeném domě, druhý den si pro mě přišel a odvezl mě do uprchlického tábora Valka. Byla sobota, to si pamatuju naprosto přesně. Představte si to štěstí, jaké jsem měla! Do tábora přijela delegace z Mnichova, z Radia Free Europe (Rádia Svobodná Evropa) s tím, že hledají vhodné lidi, kteří by s nimi spolupracovali. Byl konec března 1951 a oni chtěli od 1. května začít vysílat. Přivedli mě do místnosti, kde kolem dlouhého stolu seděli Tigrid, Stránský, Kodíček a také Američani. Já jsem tam přišla jako opařená slepice, nevěděla jsem, co se děje. Řekla jsem jim, že umím anglicky a německy, a oni mi oznámili, že budu dělat sekretářku pro československé vysílání Radia Free Europe (RFE). V sobotu ráno jsem do lágru přišla a v poledne jsem měla práci! To bylo neuvěřitelné. Chtěli, abych s nimi okamžitě odjela autem, že mě v Mnichově nutně potřebují, ale já jsem nemohla, protože jsem se nejdřív musela zaregistrovat u německé policie a získat Kennkarte (průkaz totožnosti – pozn. red.). Tak jsem musela s odjezdem počkat do úterka.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 05. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/18 - výběr z článků

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, jen namátkově z poslední doby: požár v Holešovicích, umírají lidé v Palestině, údajným důvodem je přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, dva lidé poražení tramvají na náměstí I. P. Pavlova zemřeli, prezident obviňován z vlastizrady kvůli novičoku, vládne nám stále vláda bez důvěry… Kde jsou nějaké pozitivní zprávy? V Xantypě!

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Teheránská tabu míří do českých kin

Teheránská tabu míří do českých kin

TEHERÁNSKÁ TABU je originální animovaný film Aliho Soozandeha, íránského režiséra žijícího v Německu, který svým počinem okouzlil stovku porotců projektu SCOPE 100. Vybíralo se v sedmi evropských zemích a filmová sonda, která nahlíží pod pokličku života v Teheránu, vyšplhala na nejvyšší příčku u nás i ve Švédsku. Odměnou je vítěznému snímku distribuce do kin v obou zemích.

Svět knihy lámal rekordy

Svět knihy lámal rekordy

I když se před časem s nástupem čteček šířily obavy, že knihám v tištěné podobě odzvonilo, opak je pravdou. Vypovídají o tom nejen prodeje knihkupců, ale také návštěvnost mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, který se konal v půli května.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Lidé - výběr z článků

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař (29) se narodil a vyrůstal v Praze, od patnácti let však žije v USA. Vystudoval tvůrčí psaní na New York University, kde získal prestižní stipendium E. L. Doctorow Fellowship. Jeho debutový román KOSMONAUT Z ČECH byl u nás uveden v rámci literárních večerů v pražském Centru současného umění DOX ve vzducholodi Gulliver.

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

V souvislosti s dubnovým uvedením americké skupiny The Cars a jejího frontmana a hlavní autorské osobnosti Rika Ocaska do Síně slávy rock’n’rollu znovu ožívá téměř neuvěřitelný příběh jeho manželky, topmodelky českého původu Pavlíny Pořízkové. Počátkem sedmdesátých let minulého století plnil přední stránky zahraničních médií. Připomíná se ale i příběh jejich manželství. Věkově nerovnocenný pár, jenž od sebe dělí šestnáct let, spolu prožil již více než tři desetiletí. V oblasti šoubyznysu to je dost výjimečné. Drsná americká média tuhle dvojici označila jako „krásku a zvíře“. Časopis Harper’s Bazaar Pavlínu totiž v roce 1992 zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa a i dnes, kdy již překročila padesátku, je stále velmi půvabná a křivky jejího těla by jí mohla závidět nejedna dvacetiletá. Ric však má do ideálu mužské krásy daleko…

Vlasta Čiháková Noshiro

Vlasta Čiháková Noshiro

Historička umění, japanistka a kurátorka Vlasta Čiháková Noshiro (73) žije v Čechách, za svou druhou vlast však považuje Japonsko. Mnoho let tam pracovala, od Japonců se naučila pokoře a sebeovládání. Císař Akihito jí letos udělil prestižní japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne