Blažena Stránská

Na Ameriku nedám dopustit

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

text Pavlína Kourová, foto rodinný archiv Blaženy Stránské

 

stranskajpg.jpg
Doma s manželem, 1996

 

Paní Stránská, vy pamatujete první re­publiku, ale i tragédie, které pak této zemi přinesla nacistická okupace a komunistický převrat. Co se vám vybaví?
Za války se začala zavírat gymnázia, a tak mě tatínek „upíchl“ do rodinné školy v Podskalské ulici. Protože jsem byla mimopražská, bydlela jsem v dívčím internátu vedle policejního ředitelství na rohu Dittrichovy a Resslovy ulice, kde je kostel, v němž se ukrývali parašutisté. Když byl jejich úkryt vyzrazen a kostel, v němž se parašutisté statečně bránili, obklíčen, nesměli jsme tři dny opustit internát, celé okolí bylo uzavřeno německými vojáky. Na to nezapomenu. Po válce jsem měla velkou touhu učit se anglicky a jet do Anglie. A tak mě rodiče poslali k anglickým pannám do kláštera ve Štěkni, poblíž Strakonic. Bylo to tam krásné. Klášter, který spíš připomínal zámek, byl obklopen rozsáhlým anglickým parkem. Sestřičky nás učily cizím jazykům, společenskému chování a hře na klavír. Ale měly jsme i tělocvik. Vzpomínám si, jak nám jedna sestra předcvičovala v parku, černý hábit kolem ní povlával; taky jsme chodily sáňkovat. Matkou představenou byla rakouská hraběnka, říkalo se jí sestra Rafaela, krásná jeptiška. Na konci školního roku jsme všechny chovanky jely dělat do Prahy státní zkoušku. Takže mám státní zkoušku z angličtiny. Za půl roku jsem dostala vízum a odjela studovat do vysněné Anglie. A tam jsem zjistila, že nerozumím ani slovo (upřímně se rozesměje).

 

stranska2jpg.jpg
Blažena se svým mužem Janem Stránským, 1955

baner-clanek


Když se v Československu v únoru 1948 zmocnili vlády komunisté, byla jste ještě v Anglii?
Ano, vízum jsem měla platné do konce srpna 1948. Chtěla jsem tam zůstat, miluju Anglii, ale musela jsem se vrátit poslední den, kdy mi vízum vypršelo. Tatínek byl pod strašným tlakem, hrozili mu, že když se nevrátím, tak ho zavřou. Doma jsem pak nemohla najít práci, všichni se báli zaměstnat někoho, kdo přišel ze Západu. Měla jsem perfektní angličtinu a taky dobrou němčinu, a tak jsem se vrhla na zahraniční firmy. Přijali mě v British European Airways. Ale protože jsem pracovala pro zahraniční firmu, byla jsem podezřelá a sledovaná. Došlo to tak daleko, že jsem věděla, že musím utéct, jinak mě zavřou. Začala jsem se shánět po převaděči přes hranice, už nevím, jakým prostřednictvím, ale našla jsem jednoho člověka, který byl celou válku jako voják v Anglii a teď převáděl lidi z Čech do západního Německa. Říkali jsme mu Dědek. Ten mi dal instrukce, že mám jet vlakem do Chebu a odtud jít do lesa, kde jsem na něj měla na smluveném místě počkat, až si mě vyzvedne.

 

stranska3jpg.jpg
Manželé Blažena a Jan Stránští se synem Martinem, 1983

 


Utíkala jste sama nebo s někým?
Sama. V lese jsem čekala a čekala, on nešel a já se strašně bála někam se vydat sama. Dědek mi řekl, abych sama přes hranici nešla. Stávalo se totiž, že lidi, kteří se vydali bez převaděče, udělali v lese kruh a vrátili se zase zpátky do Čech, a tam je chytili. Seděla jsem tedy ve sněhu celý den a noc, nohy jsem měla oteklé. Už jsem to nemohla vydržet. Ráno vycházelo slunce, tak jsem si řekla, že se budu orien­tovat podle něj, a šla jsem na opačnou stranu, tedy na západ. Už mi bylo jedno, co se se mnou stane, protože jsem měla hlad a nohy omrzlé. Přešla jsem paseku a tam les končil. Bylo to na vršíčku, to si pamatuju moc dobře. Pode mnou byla vesnice a silnice, po níž jel pán na kole. Sešla jsem dolů a zjistila, že to je německá patrola hranic. Sebral mě a odvedl na četnickou stanici. Ještě si vzpomínám, že tam byla taková tlustá Němka, moc příjemná, dala mi čaj s rumem. Pak si pro mě přijeli američtí vojáci a odvezli mě do Weidenu, kde byli další uprchlíci, a tam mně asi týden pokládali různé otázky. Protože jsem jim řekla, že jsem pracovala pro British European Airways, musela jsem namalovat letiště. A uvedla jsem jména Angličanů a Američanů, s kterými jsem byla ve styku. To pomohlo. Oni si to ověřili přes americké velvyslanectví, pak mi koupili lístek na vlak a poslali mě do uprchlického tábora Valka u Norimberku. To byla hrozná cesta, strašidelná, tmavé mraky, sníh, rozbombardované domy… Na nádraží v Norimberku na mě čekal divný pán v koženém kabátě a řekl mi, že má pro mě nocleh. Byl to agent od generála Moravce (František Moravec – zpravodajský důstojník, za války působil v exilu ve Velké Británii, v březnu 1948 odešel znovu do exilu, byl v čele Special­ Service Company, zpravodajské organizace řízené USA a sídlící v západním Německu, vysílal mj. agenty pro získávání zpráv do Československa – pozn. red.). Přenocovala jsem v rozbořeném domě, druhý den si pro mě přišel a odvezl mě do uprchlického tábora Valka. Byla sobota, to si pamatuju naprosto přesně. Představte si to štěstí, jaké jsem měla! Do tábora přijela delegace z Mnichova, z Radia Free Europe (Rádia Svobodná Evropa) s tím, že hledají vhodné lidi, kteří by s nimi spolupracovali. Byl konec března 1951 a oni chtěli od 1. května začít vysílat. Přivedli mě do místnosti, kde kolem dlouhého stolu seděli Tigrid, Stránský, Kodíček a také Američani. Já jsem tam přišla jako opařená slepice, nevěděla jsem, co se děje. Řekla jsem jim, že umím anglicky a německy, a oni mi oznámili, že budu dělat sekretářku pro československé vysílání Radia Free Europe (RFE). V sobotu ráno jsem do lágru přišla a v poledne jsem měla práci! To bylo neuvěřitelné. Chtěli, abych s nimi okamžitě odjela autem, že mě v Mnichově nutně potřebují, ale já jsem nemohla, protože jsem se nejdřív musela zaregistrovat u německé policie a získat Kennkarte (průkaz totožnosti – pozn. red.). Tak jsem musela s odjezdem počkat do úterka.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 29. 05. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/18 - výběr z článků

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, jen namátkově z poslední doby: požár v Holešovicích, umírají lidé v Palestině, údajným důvodem je přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, dva lidé poražení tramvají na náměstí I. P. Pavlova zemřeli, prezident obviňován z vlastizrady kvůli novičoku, vládne nám stále vláda bez důvěry… Kde jsou nějaké pozitivní zprávy? V Xantypě!

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Teheránská tabu míří do českých kin

Teheránská tabu míří do českých kin

TEHERÁNSKÁ TABU je originální animovaný film Aliho Soozandeha, íránského režiséra žijícího v Německu, který svým počinem okouzlil stovku porotců projektu SCOPE 100. Vybíralo se v sedmi evropských zemích a filmová sonda, která nahlíží pod pokličku života v Teheránu, vyšplhala na nejvyšší příčku u nás i ve Švédsku. Odměnou je vítěznému snímku distribuce do kin v obou zemích.

Svět knihy lámal rekordy

Svět knihy lámal rekordy

I když se před časem s nástupem čteček šířily obavy, že knihám v tištěné podobě odzvonilo, opak je pravdou. Vypovídají o tom nejen prodeje knihkupců, ale také návštěvnost mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, který se konal v půli května.

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Lidé - výběr z článků

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jan Werich

Jan Werich

Stejnojmenná kniha nakladatelství Práh je dílem někdejšího novinářského esa prestižního ča­sopisu Mladý svět Jiřího Janouška, který se měl možnost s Werichem mnohokrát setkat.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne