Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

text a foto Pavel Vácha

 

zrzavy1jpg.jpg

 

A na ní je malířův návod, jak se k němu spolehlivě dozvonit. Ale příběh mého setkání se slavným malířem začal daleko dřív, než jsem mohl u jeho dveří zazvonit… Moje první setkání s Janem Zrzavým a souborem jeho díla, veřejně vystaveným po dlouhé době zapomínání, se odehrálo v první polovině šedesátých let, kdy politická situace jevila prvotní znaky tehdy ještě falešného tání. Janu Zrzavému povolili větší výstavu, která se stala tajnou senzací. Tajnou proto, aby zase nebyl malér a zase ho nezakázali. Na vernisáži jsem se pokusil Mistra, kterého jsem obdivoval, vyfotografovat. Moje tehdejší vybavení (fotoaparát Flexaret a film o citlivosti 19 DIN) bylo vhodné asi jako dětská špuntovka na lov slona. Ale občas se dílo podaří i navzdory okolnostem. Na negativu něco bylo, tedy jsem jednu fotografii, kterou jsem si schválil, nazvětšoval a dal ji sochaři Bohumíru Koubkovi, který právě pracoval na bustě Jana Zrzavého. Tomu se fotografie líbila, ukázal ji Mistrovi, ten s ní byl kupodivu také spokojen a jednu si vyžádal. Když ji od Koubka dostal, vzkázal, že kdybych chtěl, mohu se u něj zastavit a případně udělat další. Příběh se vrací na začátek. Tentokrát jsem opravdu sešel po Zámeckých schodech, vystoupal do druhého patra domu č. 6 a zazvonil. Netřeba popisovat můj ostych před slavnou osobností, ještě umocněný pověstmi, že malíř s nikým nechce mluvit, že je nevlídný morous a že fotografování má velmi nerad.

 

zrzavy2jpg.jpg

banner_clanek


Po kratičkém čekání přišel otevřít malý mužík v teplákách a v červeném kulichu, přestože bylo léto. Cosi jsem s rozpaky zakoktal – a on odpověděl, že je dobře, že jsem přišel, a pozval mě dál. Jeho vlídnost všechny moje obavy zahnala a hned při prvním z dalších setkání vzniklo pár fotografií, které zachytily malíře v jeho milovaném a dlouhá léta dotvářeném prostředí s výhledem na malostranské paláce a střechy.

 

zrzavy3jpg.jpg


Měl jsem možnost Zrzavého navštívit ještě několikrát, dokonce mi svěřil malé fotografické úkoly, třeba udělat fotografie jeho kresbiček ze starých náčrtníků, které mi půjčil domů. Za pár černobílých fotografií mi dal k Vánocům dárek – barevnou kresbu misky s ovocem, formátu asi A 4, na kterou mi napsal hezké věnování. Ten dárek bohužel už nemám. Nikdo ho ale neukradl, zmizel. Malíř, vždy velice opatrný, pečlivý až pedantický ve výběru malířských materiálů a technik, se totiž nechal okouzlit barevností prvních fixů a před Vánoci 1967 jimi udělal řadu kreseb i novoročenek pro přátele. Z milé kresby velkého malíře, kterou jsem pečlivě uložil v hedvábném papíru do knížky, po čase nezbylo skoro nic… na papíru je jen pár hnědožlutých skvrn, tužková podkresba a pečlivě napsané věnování. Jak se s oblibou říká: „Tentokrát to soudruzi s kvalitou nějak nezvládli“ – a malíř, milovník poctivého, téměř staromistrovského zacházení s materiálem i barvou jim ošklivě naletěl.

Protože mám rád Malou Stranu, respektive měl jsem ji rád v její tehdejší, poněkud omšelé podobě s jejími obyvateli a zcela prosté turistů, s potěšením jsem se s kamerou jejími ulicemi toulal. Na těchto procházkách jsem potkával i starého malíře a většinou jsme prohodili pár slov. Jednou, na spodním konci Zámeckých schodů, jsem jej potkal před desátou hodinou, v době pro něj nezvyklé, protože dopoledne většinou dospával. Maloval totiž hlavně v noci, miloval klid a stálost umělého osvětlení. Při tomto setkání mi hned vysvětlil, proč je tak brzy venku… „Víte, oni mi chtějí dát národního umělce, a taky prý pro mě poslali auto, už čeká na Malostranském náměstí, a pak že mě odvezou do Valdštejnského paláce, kde mají tu parádu. Pěšky bych tam byl třikrát, ale to nechtěli, že prý musím přijet autem… já jim nerozumím…“
Později jsem měl možnost podívat se za Janem Zrzavým do jeho rodného, milovaného kraje. Do Okrouhlice, kde měl v budově pošty podkrovní ateliér, který byl útulností i vybavením a různými sběratelským předměty jen vzdáleným pokračováním malostranského. Tady jsem měl další příležitost udělat pár fotografií a vznikl tu i jeden velmi nezvyklý portrét Jana Zrzavého. Po skleničce červeného vína a možná i pod vlivem jakési dobré zprávy v dopise z Benátek, který mu právě pan poštmistr donesl, Mistr odložil poněkud formální chování, před návštěvami jinak pečlivě dodržované, a s ním na chviličku i čepičku, bez níž ho nikdo neznal, a dokonce mi před kamerou zapózoval.
Muzeum Kampa nyní vystavuje velice zajímavou kolekci Zrzavého obrazů, kreseb a grafik ze soukromých sbírek, z nichž některé ještě nikdy nebyly vystaveny. Kurátorka výstavu a katalog doplnila několika mými fotografiemi, které nabízejí setkání s malířem a jeho milovanou a pomalu mizející Malou Stranou.

 

Další zajímavé články najdete v Xantypě.

K předplatnému červnové Xantypy dostanete jako dárek pobyt v hodnotě ve wellness hotelu Babylon v hodnotě 3 280 Kč! Více zde http://m.predplatne.cz/mobil-detail/strana-1/tid-13127

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 06/18 - výběr z článků

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, jen namátkově z poslední doby: požár v Holešovicích, umírají lidé v Palestině, údajným důvodem je přestěhování americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, dva lidé poražení tramvají na náměstí I. P. Pavlova zemřeli, prezident obviňován z vlastizrady kvůli novičoku, vládne nám stále vláda bez důvěry… Kde jsou nějaké pozitivní zprávy? V Xantypě!

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Teheránská tabu míří do českých kin

Teheránská tabu míří do českých kin

TEHERÁNSKÁ TABU je originální animovaný film Aliho Soozandeha, íránského režiséra žijícího v Německu, který svým počinem okouzlil stovku porotců projektu SCOPE 100. Vybíralo se v sedmi evropských zemích a filmová sonda, která nahlíží pod pokličku života v Teheránu, vyšplhala na nejvyšší příčku u nás i ve Švédsku. Odměnou je vítěznému snímku distribuce do kin v obou zemích.

Svět knihy lámal rekordy

Svět knihy lámal rekordy

I když se před časem s nástupem čteček šířily obavy, že knihám v tištěné podobě odzvonilo, opak je pravdou. Vypovídají o tom nejen prodeje knihkupců, ale také návštěvnost mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, který se konal v půli května.

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Osobnosti - výběr z článků

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová

Žaneta Bandžuchová pochází z východního Slovenska. Po skončení studia na lékařské fakultě v roce 2002 odešla do Prahy. Chtěla se věnovat klasické chirurgii, proto si udělala chirurgickou atestaci. Kardiochirurgii považovala za mužskou doménu, začala proto působit na pracovišti popáleninové medicíny. Následně ale vyhrála konkursy na chirurgii pro dospělé i na dětské kardiochirurgii.

Marianne Faithfullová

Marianne Faithfullová

Z klášterní školy mezi londýnskou rockovou smetánku. Ze záře reflektorů k životu na ulici. Nesnadný, ale nakonec úspěšný návrat k dráze zpěvačky a herečky. Řada hudebních nahrávek, koncertních turné i divadelních angažmá. V roce 2007 nominace na Evropskou filmovou cenu za titulní roli ve filmu IRINA PALM. Takový je v silné zkratce životní příběh Marianne Faithfullové.

František Černý

František Černý

Spoluzakladatel, kytarista a zpěvák skupiny Čechomor (tehdy ještě Českomoravské hudební společnosti) František Černý dostal k šedesátinám možnost, aby si nahrál sólovou desku. Zrodilo se ŠEST KŘÍŽKŮ. FRANTA 2017.

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Catherine Deneuve

Catherine Deneuve

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 06/18

XANTYPA XANTYPA 06/18

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne