Soňa & Zuzana Norisovy

Trapnost nevadí, důležité je užít si to

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

text Denisa Gura Doričová, foto Natalia Evelyn Benčičová

  norisky1jpg.jpg

 

Usadily jste se teď obě v Bratislavě?
Soňa: Žijeme tu, máme tady rodiny. Usazené asi jsme, ale poletujeme.
Zuzana: Hlavně Sonička bude za chvíli zase poletovat.
Soňa: Ty nepoletuješ, protože Julinka je ještě malá, já jsem taky moc nepoletovala, když jsem měla malého úplně malého.
Zuzana: Ty v létě poletuješ mezi Prahou a Bratislavou. Já jsem v Bratislavě od pátého měsíce těhotenství. Co to bylo za rok? 2013 jsem rodila, 2012 jsem se vrátila na Slovensko. Nejprve jsme byli v malém bytě, teď bydlíme v centru, ale stavíme dům ve Svatém Juru. Takhle se já pohybuju, stěhuju. Ale Jur, doufám, bude definitivní.
Jste dcery lékaře a učitelky. Po kom jste zdědily herecké vlohy?
Zuzana: Babičky byly ochotnické herečky.
Soňa: Obě. A naši nás k tomu vedli, umění bylo u nás stále přítomné.
Zuzana: Viděli, co nás baví, a v tom nás podporovali.
Soňa: Od začátku. Přestože já jsem neměla hned jasno. Herectví mě sice bavilo, ale nebyla jsem přesvědčena, že půjdu tím směrem. Přesvědčila mě až učitelka dramatického kroužku, jen díky ní jsem šla na školu.
Zuzana: A mě bavil i tanec. Maminka byla učitelka hudby, byla přísná, nemohly jsme si hrát na klavír, co bychom chtěly, musely jsme se podřídit drilu.
Soňa: Byly jsme pod dozorem, a i když jsem to tehdy vnímala jako nevýhodu, dnes jsem za to vděčná. 
Zuzana: Maminka zpívala i ve sboru. A já jsem včera byla na Julinčině besídce ve školce a zdá se mi, že i ona má tyhle vlohy. Není sice průbojná, ale suverénně vystoupila a zarecitovala básničku, potěšila mě. I my jsme byly takové. Sonička si s babičkou zpívala na celý autobus.
Soňa: To je pravda. Nestyděly jsme se. Když nám řekli zazpívej, tak jsme spustily.

 

norisky2jpg.jpg


Soňo, vy jste měla alternativu k herectví, chvíli jste uvažovala, že se stanete zdravotní sestrou. A vy, Zuzano?
Soňa: Vůbec nevím, co mě to napadlo.
Zuzana: Já jsem chvíli chtěla být jeptiškou. Minule jsem si povídala, tuším s Jardou Pleslem, že se chtěl také stát řeholníkem. Nakonec je z něj také herec.
Soňa: To jsi byla ještě malá.
Zuzana: Právě že to bylo už v době, kdy se pomalu rozhodovalo, kdo bude co dělat. A já jsem chtěla být jeptiškou.
A kterou řeholi jste si vybrala?
Soňa: Něco jsi četla. Co to bylo?
Zuzana: O Terezičce Ježíškově. Nemůžu tu knížku najít, ale byla moje oblíbená. Babička nás vedla ke křesťanství. Terezie zasvětila život Bohu. A já jsem asi měla chvíli pocit, že smysl má jedině modlit se a nějak ten život přežít. Velmi často jsem si připadala v tomto světě jako ufoun. Jako dítě, i v době dospívání jsem často měla představy, že mě někdo sleduje, zvláštní stavy. Ale trochu jsem řešila i módní návrhářství. V Trenčíně byla oděvní škola. Bavilo mě kreslit, vymýšlet netradiční modely.
Soňa: Byla jsi parádnice. Dokonce už jako školačka sis navrhovala oblečení a maminka ti to šila. Vlastně i později byla Zuzka velmi barevná, a občas si na sebe navlékla slušné úlety. Někteří lidé si mysleli, že se zbláznila. Norisová je blázen, psal český bulvár. Dává si ibuprofen do ucha, místo opasku nosí metr.
Zuzana: To byla pravda. Nosila jsem růžové ibuprofeny v uších.
Soňa: Mně se líbilo, že je jí jedno, co si o tom kdo myslí. Věděla jsem, že to z její strany není žádná exhibice nebo snaha za každou cenu zaujmout, jen se v tom dobře cítila. Já jsem jiný typ. Jsem míň nápadná, protože tak to vyhovuje zase mně.
Zuzana: Teď už jsem starší, trochu jsem se umírnila a velmi se mi líbí minimalismus a severský styl. Samozřejmě, s šílenými doplňky.

 

norisky3jpg.jpg


Sledujete bulvár, když ho zmiňujete?
Soňa: Nesledujeme, ale on k nám přichází. Nebo nás na něj někdo upozorní.
Zuzana: Většinou nás někdo upozorní: „Jéé, jsi tam jako strašidlo!“ Pak si to člověk prohlídne.
Soňa: Kdysi jsme se tím příliš zabývaly, trápilo nás to. Samozřejmě, i teď nás trápí, když vyjde něco nepříjemného, ale už víme, že naše okolí ví, jaká je pravda. Už to bereme jako součást povolání, které je vidět. A pokud není o čem psát, je třeba něco vytáhnout. Přitom my obě jsme v podstatě nezajímavé typy, nevyrábíme skandály.
Zuzana: A když jsme si pořádně zapařily, tak ne před bulvárními novináři.
Obě hrajete v seriálech, muzikálech. Dělíte herectví na vysoké a nízké?
Soňa: Neodsuzuju žádný žánr. Pokud je například muzikál udělaný kvalitně a dá se důraz na herectví i zpěv, na všechny složky, tak je to jeden úžasný zážitek pro mě jako diváka i interpreta. Snažíme se vybírat si, je určitá laťka, pod kterou bychom nešly. Samozřejmě, občas se může stát, že člověk vstoupí do projektu a až poté zjistí, že situa­ce je trochu jiná, než si představoval. Pak to musí nějak vydržet a dělat v rámci možností to nejlepší, aby se nemusel sám před sebou stydět. Bylo by super, kdybychom si mohly jednou za čas udělat film, potom si naplánovat čas na oddych, abychom načerpaly energii, ale takové možnosti nemáme a jsme vděčné za příležitost kvalitní práce.
Zuzana: Takový dobrý film si natočit… I Ondrík (Kovaľ, partner, herec – pozn. red.) někdy nešťastně říká: „Budeme my někdy hrát v nějakém dobrém filmu?“ Doufám, že ano, Ondríku! To se nepoštěstí často. Ale důležitý je scénář, obsazení a režisér. A kromě toho, že by to měli být profesionálové, je pro mě stále důležitější, aby byla pohoda. Vloni jsem měla tři nabídky, všechny dobré jak po scenáristické stránce, tak v obsazení, ale zvolila jsem tu, kde jsem cítila nejmenší tlak. Táhne mě to tam, kde nikdo netlačí.
Co je tou laťkou, pod kterou nejdete?
Soňa: Nešla bych třeba do scénáře, o němž od začátku vím, že je špatně napsaný. Nepůjdu do toho jen proto, abych něco dělala, protože by mi to bralo energii. Získala bych sice nějaké peníze, ale už mi to za to nestojí.
Zuzana: Nedá se dělat jen pro peníze.
A co je vysloveně zajímavá nabídka?
Zuzana: Například mě baví, když můžu pracovat s Ondrou Spišákem. Jdu už do druhého projektu s parádní sestavou milých lidí. Sonička s ním pracovala v Radošínském divadle častěji.
Soňa: Ondra Spišák je takový režisér, že kdykoli nás osloví, abychom s ním pracovaly, je nám úplně jedno, co to bude. Vím, že to bude dobré, a i kdybych tam měla jen pidiroli, bude mě to bavit a budu na to s láskou vzpomínat. Je nesmírně krea­tivní. Už zkoušení je zážitek. A myslím si, že pak je cítit i na představeních, že to hrajeme rádi.
Zuzana: Ano, je velmi tvořivý, nenápadně vás navede, vidí jednotlivé obrazy jako film a krásně je pospojuje pěknými zkratkami, že objevíme něco, co ani v textu nebylo jasné.

 

norisky4jpg.jpg


Je zkoušení zážitkem, i pokud jde o film?
Soňa: Na filmu je výborné, že má herec prostor totálně se do toho ponořit. Je na to čas, rozebírá se postava, u seriálů není tolik času, aspoň u některých, které se dělají velmi rychle.
Zuzana: Teď jsem hrála v seriálu, na který bylo málo času, ale byli tam super lidi a dobří herci, že to vlastně šlo. V BOUŘLIVÉM VÍNĚ jsem hrála zvláštní postavu, takovou mužatku, jakou jsem ještě nikdy neztvárnila. Zvažovala jsem, zda do toho jít, ale kolem mě byli fajn herci a celá produkce, takže i na to ráda vzpomínám. Rychle jsme točili i LETIŠTĚ, ale rovněž byla super partička. Ani na PŘEŠLAPY jsme neměli moc času a taky nás to bavilo. Říkáš, že u filmu jdeš poctivě do hloubky, ale záleží taky na tom, jaká je to postava. Někdy se s ní ztotožníš tak dokonale, že ani nevíš, že točíš.
Když sledujete filmy, v nichž hraje ta druhá, hodnotíte si výkony navzájem?
Soňa: Většinou se, myslím, chválíme.
Zuzana: Uznáváme jedna druhou.
Nestalo se, že byste zavolala sestře: „Proboha, jak jsi to hrála?“
Soňa: To se nestalo a myslím, že ani nestane. Ale já bych ti to určitě řekla!
Zuzana: Řekly bychom si to, jasně, naštěstí nemusíme.

 

banner_clanek


Jeden slovenský herec říkal, že divadelní herectví vnímá jako řemeslo. Zkoušky prožívá, ale během představení už myslí jen na to, jestli až skončí, bude mít jeho oblíbený bar ještě otevřeno…
Soňa: Nemám nic proti tomu, pokud to není vidět na jevišti a divák má stejný zážitek jako z herce, který se soustřeďuje jen na představení. Měla jsem kolegyni v Radošínském naivním divadle, která se běžně ptala: „Viděla jsi toho v třetí řadě, v takovém proužkovaném tričku? On se vůbec nesměje!“ Nechápala jsem, jak se může zaměřit v hledišti na konkrétního člověka, přitom hrála výborně. Ale dokázala všechno vnímat, rozdělit si pozornost na více stran. Já to neumím. 
Zuzana: Nejlepší je, když nepřemýšlím, pouze hraju a jsem tou postavou.
Soňa: Přitom se může stát, že když kolega zapomene text, uvědomím si problém a tím, že jsem v postavě, dokážu reagovat za něj. Kdybych se v té chvíli nesoustředila…
Zuzana: …tak to možná unikne. Anebo někdo hraje úplně mechanicky: už odpovídá…

 

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 6. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/17 - výběr z článků

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Dědkovské rady

Dědkovské rady

Jsou lidé, kteří sbírají léčivé byliny a suší si je pro zdraví vlastní osoby a svých blízkých. Já sbírám léčivé rady, které ale nechci sušit jen pro sebe, nýbrž se hodlám o ně podělit s vámi, milé čtenářky a milí čtenáři.

Řek Zorba z Rejvízu

Řek Zorba z Rejvízu

Jako černý drahokam je do klínu Jeseníků vsazeno temné jezero, podle pověstí prý spojené s mořem. Kolem se zvedají stromy staré jako svět. A rejvízská rašelina omamně voní. V mlze u jezera téměř nelze rozeznat postavu muže, pro něhož má toto bájné místo zvláštní význam.

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Jan Hachran je mladý umělec a výtvarník, jehož tvorba vychází zejména z mystiky a mytologie. Jedná se o jakousi kombinaci ornamentů, květin a symbolů, které se proplétají s dávnými bohy, bohyněmi, svatými i jinými mytickými postavami. Toto pojetí označuje jako magický ornamentalismus a jeho hlavní inspirací jsou velcí umělci secese.

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová je nejen herečka Dejvického divadla, ale i moderátorka, recitátorka, spisovatelka, flétnistka, ředitelka nadačního fondu. Především je ovšem matka čtyř dětí. Jak vidíte, nespokojí se s málem.

Kateřina Veselá

Kateřina Veselá

MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., žena, která pomohla za svůj dosavadní život přivést na svět přes dva tisíce dětí. Vlastní má dvě – dceru a syna. Každodenně se snaží plnit sny mnoha párům, kterým příroda neposkytla štěstí mít dítě přirozenou cestou. Když se rozhodovala, co bude v životě dělat, snila o tom, že bude úspěšnou novinářkou či dokumentaristkou. Život jí však ukázal jinou cestu, po které se rozhodla nakonec jít. Dnes vlastní jednu z největších reprodukčních klinik v Česku, brněnskou Repromedu. Jaké to je žít ve světě pipet, zkumavek, plnit lidem sny a kam směřuje dnešní reprodukční medicína, tak i na to jsme jí zeptali.

Ladislav Smoček

Ladislav Smoček

Poněkud záhadná postava dramatika, scenáristy a režiséra židovského původu Lea Birinského a jeho hra z roku 1912 o psychopatologii revolucionářství a vyžírkovství mocných vyvolala už podruhé zájem režiséra Ladislava Smočka. Na scéně pražského Činoherního klubu s hereckým ansámblem, jenž tvoří Petr Nárožný, Marika Procházková, Ondřej Vetchý, Pavel Kikinčuk, Dana Černá, Jaromír Dulava, Honza Hájek, Vladimír Kratina, Stanislav Zindulka či Nela Boudová, rozehrál šarádu blbosti a velikášství, při níž člověk chvílemi neví, může-li se jen úlevně smát, anebo se má zase začít strachovat. Neboť hrabivost je věčná a lidská hloupost nekonečná.

Tomáš Šebek

Tomáš Šebek

Letos v březnu se český chirurg Tomáš Šebek vrátil již z páté mise mezinárodní organizace Lékaři bez hranic. Své zkušenosti se zachraňováním lidských životů v mnohdy drastických podmínkách popsal se skromností i humorem sobě vlastním ve dvou úspěšných knihách. Třetí by měla vyjít letos na podzim.

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Eva Turnová

Eva Turnová

Eva Turnová je veřejnosti asi nejvíce známa jako bývalá baskytaristka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People of the Universe; nyní má vlastní soubor Eturnity. Eva je ovšem ženou mnoha profesí a mimo hudební dráhu také maluje, překládá, a od roku 2011 se na stránkách týdeníků objevují její sloupky TURNOVÝ HÁJ. Ty pak každoročně vycházejí v „sebraných spisech“ pod stejným názvem. Doposud vyšlo pět dílů a na jaro se chystá vydání šestého.

Michal Hrůza

Michal Hrůza

Zpěvák, skladatel a textař Michal Hrůza slaví dvacet let hudební činnosti. K té příležitosti mu vyšlo album SÁM SE SEBOU, potěšil se třemi koncerty se symfonickým orchestrem a na jaře bude pokračovat v turné. Jelikož se s Michalem známe poměrně dlouho, tykali jsme si.

Diana Ross

Diana Ross

Na výsluní světové slávy se dostala jako členka dívčího tria Supremes, později se ovšem prosadila jako sólistka. Je považována za jednu z komerčně nejúspěšnějších osobností amerického šoubyznysu. Zároveň je filmová herečka a producentka a v neposlední řadě matka pěti dětí.

Ivana Chýlková

Ivana Chýlková

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie