Aretha Franklin

Divy, divoženky, dračice, dámy

Královna soulu, zároveň první žena uvedená do rokenrolové síně slávy – to je Aretha Franklin. Letos pětasedmdesátiletá umělkyně ověnčená předlouhou řadou ocenění a titulů svou kariéru zvolna uzavírá. Poslední album vydala v roce 2014, koncertních vystoupení plánuje jen velmi omezený počet. Šanci vidět ji naživo však mají pouze na severoamerickém kontinentu. Po dramatickém zážitku v roce 1984 totiž odmítá nastoupit do letadla.

 

text Leoš Šedo, foto gettyimages

 

franklinjpg.jpg

 

 

Zpěv ku chvále Hospodina
Narodila se 25. března 1942 v Memphisu v Tennessee. Když jí bylo pět let, rodina přesídlila do „automobilového města“ Detroitu. Aretha měla ještě tři sourozence, obě sestry, Erma a Carolyn, se také prosadily jako zpěvačky. Jistě v tom hrálo roli rodinné prostředí a příklad obou rodičů: matky – klavíristky a zpěvačky a otce, kazatele, pro něhož byl zpěv nedílnou součástí jeho duchovního působení. Mezi rodinné přátele patřily také slavné zpěvačky Dinah Washington či Mahalie Jackson, které byly Aretě vzorem.
Hudba a zpěv mají v prostředí černošských kostelních komunit nezastupitelnou roli, afroamerický smysl pro rytmus, sborový zpěv a schopnost propadat kolektivně prožívanému vytržení činí z bohoslužeb a shromáždění svérázné hudební události, k jejichž strhující atmosféře přispívají všichni přítomní. Arethin otec C. L. Franklin byl pastorem v detroitském Novém domě Božím: proslul nejen sugestivní atmosférou svých kázání, ale i krásným hlasem a pěveckými schopnostmi. Právem nosil lichotivou přezdívku hlas za milion dolarů.
Aretha začala pod jeho vedením v deseti letech zpívat sóla na shromážděních, o čtyři roky později jí otec, už v roli manažera, vyjednal nahrávací smlouvu, je­jímž výsledkem bylo Arethino první album gospelů – duchovních písní – s příznačným názvem SONGS OF FAITH (Písně víry).
Spolupracovala s několika go­s­pelovými sbory a účastnila se s nimi turné. Její oddanost duchovní hudbě poněkud polevila v osmnácti letech, kdy otci oznámila, že se hodlá věnovat „světskému“ žánru pop-music. Svou roli v tom hrál i příklad jejího přítele Sama Cooka, který úspěšně přešel od gospelu k popu. O jedenáct let starší Cooke, zpěvák, autor a později i hudební organizátor a podnikatel, patřil k průkopníkům stylu, který sdružoval vlivy duchovního gospelu a světského rhythm and blues a dostal později označení soul. Tato černošská „hudba duše“ měla další skvělé interprety – Solomona Burkeho, Jamese Browna, Raye Charlese či Otise Reddinga – a mezi zpěvačkami se později stala její královnou právě Aretha Franklin. Sam Cooke nešťastně zahynul ve věku pouhých třiatřiceti let v roce 1964.
Je třeba dodat, že rodinné prostředí Franklinových bylo sice múzické a otcovo poslání duchovní, ale mělo i svou odvrácenou stranu. C. L. Franklin neúnavně vyhledával náruč jiných žen a Arethina matka nakonec se synem odešla. Sama Aretha porodila ještě před dosažením plnoletosti dva syny, jejichž otcové zůstali neznámí.
Pro její rozhodnutí stát se zpěvačkou populární hudby však měl otec Franklin poro­zumění, podporoval ji ve všestranné pří­­pra­vě a dál řídil její záležitosti jako manažer.
I přes jiné nabídky uzavřela nakonec nahrávací smlouvu s firmou Columbia Re­cords, která v lednu 1961 vydala její první album.
Styl nahrávek Arethy Franklinové v le­tech 1961–1966 byl značně eklektický: pop lehce ovlivněný jazzem s uhlazenými orchestrálními aranžmá. Desítka alb (po jejím odchodu vydala Columbia ještě několik kompilací) obsahuje hudbu sice dokonale profesionálně propracovanou, ale stále ještě ne úplně využívající všech možností jejího umění. Pro zpěvačku ovšem nahrávky znamenaly první kroky k širší popularitě v USA i v dalších anglofonních teritoriích – Austrálii a Kanadě, zároveň se jí dostalo pozornosti a uznání odborníků. Významný producent Columbie a objevitel mnoha slavných osobností John Hammond později litoval, že jeho firma Arethu příliš přizpůsobovala komerčním šablonám a vlastně nedokázala vytěžit vzrušující gospelovou prapodstatu jejího projevu.

 

banner_clanek

 

Hity z Mušlových mělčin
V roce 1967 Aretha podepisuje smlouvu se společností Atlantic Records, což její kariéru přímo ra­ketově urychlí. Zakladatel Atlantiku, turecký podnikatel Ahmet Ertegün společně s producentem Jerry Wexlerem a nahrávacím režisérem Tomem Dowdem vybudovali a po několik let úspěšně rozvíjeli firmu, která se významně podílela na růstu popularity černošské hudby v USA.
Jerry Wexler, původně hudební publicista, začátkem padesátých let prosadil užívání termínu rhythm and blues pro nahrávky černých umělců. Ty byly do té doby distribuovány pod označe­ním „rasové desky“, což bylo z dnešního politicky hyperkorektního pohledu neúnosné. Wex­ler vzal Arethu do Alabamy, do malého městečka Muscle Shoals (Mušlové mělčiny), kde jistý Rick Hall provozoval nahrávací studio a místní „rytmickou sekci“. Chvíli trvalo, než si se členy zmíněné studiové skupiny vzájemně vysvětlili pojetí budoucích nahrávek, Aretha se za klavírem snažila co nejvěrněji předvést svou představu. Byť všichni ostatní byli bílé pleti, měli neselhávající cit pro černou hudbu a hned první singl, který tu Franklinová nahrála – I NEVER LOVED A MAN (THE WAY I LOVE YOU) (Nikdy jsem žádného nemilovala tak jako tebe) – se stal hitem.
Ještě větší úspěch pak zaznamenal následující titul, skladba Otise Reddinga RESPECT, která se svým poselstvím dokonce stala jakousi bojovou písní hnutí za občanská práva. V Arethině živočišném podání později představovalo zároveň hudební manifest feministického hnutí.
Jen na okraj je dobré poznamenat, že studio Muscle Shoals se stalo během let v hudební branži velkým pojmem a dnes je to – po jistých proměnách – značka rovnající se třeba slavnému londýnskému studiu Abbey Road.
Konec šedesátých let znamenal pro Arethu vrcholné období její kariéry. V roce 1968 vydala dvě ze svých nejúspěšnějších alb LADY SOUL a ARETHA NOW, získala první dvě ceny Grammy a z rukou Martina Luthera Kinga, dva měsíce před jeho násilnou smrtí, převzala ocenění za svůj přínos hnutí za občanská práva. V červnu 1968 byla její fotografie na titulní stránce časopisu TIME, což je všeobecně uznávaný důkaz nejvyšší mediální pozornosti v USA.
Čas, po který se zpěvačka těšila vrcholné popularitě, trval zhruba do poloviny sedmdesátých let. I když se v žádném případě nedá mluvit o nějakém ústupu do zapomnění, čísla rekordních prodejů a první místa v hitparádách se pomalu stávala minulostí. V roce 1980 přešla od Atlantiku k firmě Arista a až později, zhruba v polovině osmdesátých let, se její nahrávky znovu objevily na čelných místech žebříčků prodejnosti. V osmdesátém vystupovala v londýnské Royal Albert Hall před královnou Alžbětou II. a ve stejném roce sklízela úspěchy v roli servírky ve filmové hudební komedii BLUES BROTHERS.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 6. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/17 - výběr z článků

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Dědkovské rady

Dědkovské rady

Jsou lidé, kteří sbírají léčivé byliny a suší si je pro zdraví vlastní osoby a svých blízkých. Já sbírám léčivé rady, které ale nechci sušit jen pro sebe, nýbrž se hodlám o ně podělit s vámi, milé čtenářky a milí čtenáři.

Řek Zorba z Rejvízu

Řek Zorba z Rejvízu

Jako černý drahokam je do klínu Jeseníků vsazeno temné jezero, podle pověstí prý spojené s mořem. Kolem se zvedají stromy staré jako svět. A rejvízská rašelina omamně voní. V mlze u jezera téměř nelze rozeznat postavu muže, pro něhož má toto bájné místo zvláštní význam.

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Jan Hachran je mladý umělec a výtvarník, jehož tvorba vychází zejména z mystiky a mytologie. Jedná se o jakousi kombinaci ornamentů, květin a symbolů, které se proplétají s dávnými bohy, bohyněmi, svatými i jinými mytickými postavami. Toto pojetí označuje jako magický ornamentalismus a jeho hlavní inspirací jsou velcí umělci secese.

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová je nejen herečka Dejvického divadla, ale i moderátorka, recitátorka, spisovatelka, flétnistka, ředitelka nadačního fondu. Především je ovšem matka čtyř dětí. Jak vidíte, nespokojí se s málem.

Kateřina Veselá

Kateřina Veselá

MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., žena, která pomohla za svůj dosavadní život přivést na svět přes dva tisíce dětí. Vlastní má dvě – dceru a syna. Každodenně se snaží plnit sny mnoha párům, kterým příroda neposkytla štěstí mít dítě přirozenou cestou. Když se rozhodovala, co bude v životě dělat, snila o tom, že bude úspěšnou novinářkou či dokumentaristkou. Život jí však ukázal jinou cestu, po které se rozhodla nakonec jít. Dnes vlastní jednu z největších reprodukčních klinik v Česku, brněnskou Repromedu. Jaké to je žít ve světě pipet, zkumavek, plnit lidem sny a kam směřuje dnešní reprodukční medicína, tak i na to jsme jí zeptali.

Ladislav Smoček

Ladislav Smoček

Poněkud záhadná postava dramatika, scenáristy a režiséra židovského původu Lea Birinského a jeho hra z roku 1912 o psychopatologii revolucionářství a vyžírkovství mocných vyvolala už podruhé zájem režiséra Ladislava Smočka. Na scéně pražského Činoherního klubu s hereckým ansámblem, jenž tvoří Petr Nárožný, Marika Procházková, Ondřej Vetchý, Pavel Kikinčuk, Dana Černá, Jaromír Dulava, Honza Hájek, Vladimír Kratina, Stanislav Zindulka či Nela Boudová, rozehrál šarádu blbosti a velikášství, při níž člověk chvílemi neví, může-li se jen úlevně smát, anebo se má zase začít strachovat. Neboť hrabivost je věčná a lidská hloupost nekonečná.

Osobnosti - výběr z článků

Alan Pajer

Alan Pajer

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Robert Plant

Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy

Kovy

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne