Alice Flemrová

a Geniální přítelkyně

Neapolská tetralogie Eleny Ferrante GENIÁLNÍ PŘÍTELKYNĚ, jež je příběhem dvou dívek, respektive žen – Eleny a Lily a jejich přátelství, zasazeným do Itálie padesátých až osmdesátých let minulého století, se stala světovým bestsellerem. Nejde o umělou marketingovou bublinu, ty knížky lidé opravdu čtou, nadšeně o nich mluví a navzájem si je doporučují. U nás vyšly zatím dva díly, na třetí se můžeme těšit v říjnu. Přeložila je naše přední překladatelka z italštiny Alice Flemrová.

 

text Pavlína Kourová, foto Jan Tichý a gettyimages

 

 flemrovajpg.jpg

 

Tetralogie Eleny Ferrante byla přeložena nebo se překládá do čtyřiceti jazyků. Jak píší The New York Times nebo The Guardian vyvolala doslova „Ferrante fever“, tedy horečku. Mnoho čtenářů se vydává do Neapole hledat místa, kde Elena a Lila podle knížky žily. Za tímto účelem vycházejí literární průvodce, mapky, dokonce již prý existuje turistická trasa „Moje geniální Neapol“. Proč je podle vás tato knížka tak úspěšná?
Je to velmi tradiční vyprávění a od začátku je tu navázán pevný vztah mezi vypravěčem a čtenářem. Šedesátiletá Elena vzpomíná na svůj život, který je spojen s Lilou, přítelkyní, s níž vyrůstala na neapolském předměstí. Elenin hlas si nás podmaní svou autenticitou, upřímností, schopností na sebe prozradit i to, co si neradi přiznáváme. Její vyprávění nás navíc baví, jsme zvědaví, jak to bude dál. Prostě princip Šeherezády. Možná, že čtenáři jsou už přehlceni naratologickými nebo vůbec literárními experimenty a podvědomě zas touží po tradičním vyprávění. Zároveň to není oddychové čtení. Jsou tam líčeny dost závažné věci a otázka vztahu píle a talentu a také dobra a zla nás drží v napětí. Přátelství obou hrdinek je silné, ale není idylické, je v něm i řevnivost, žárlivost, věčné soupeření. Postavy Eleny a Lily přitom nejsou napsány prvoplánově sympaticky. Velmi nenásilným způsobem je tu zobrazena i celá italská poválečná historie, viděna prizmatem Neapole. Je zde zachycen vzestup camorry, neapolské mafie, kodex chování v neapolských lidových čtvrtích, ale i kontrast jihu a severu, protože Elena odejde studovat na univerzitu do Pisy, dále studentské nepokoje v šedesátých letech, pak „olověná léta“, tedy období od konce šedesátých do poloviny osmdesátých let, poznamenané teroristickými útoky ultralevicových Rudých brigád. A velkým tématem knihy je také ženská emancipace.
S knížkou jste za nakladatelem Alešem Ledererem přišla vy, nebo vám ji k překladu nabídl on?
Obvykle je to naopak, ale v tomto případě mi ji nabídl nakladatel. Já jsem předchozí tři romány Eleny Ferrante znala, ale nestala jsem se jejím fanouškem. Její román DNY OPUŠTĚNÍ, který je přeložen i do češtiny, mě dokonce něčím iritoval. A tak i když se tetralogie GENIÁLNÍ PŘÍTELKYNĚ stala v Itálii a v Americe bestsellerem a všichni o ní mluvili, držela jsem si vůči ní odstup. Až když mi i italští kamarádi, na které dám, začali říkat, ať si to přečtu, že oni se od toho nemohli odtrhnout, a tvrdili to dokonce i muži, sáhla jsem po ní. A líbila se mi. Ale nabídku z Prostoru, abych ji přeložila, jsem zvažovala, hlavně s ohledem na čas. Nakladatelství chce samozřejmě vydávat jednotlivé díly rychle po sobě, ale překlad není sprintová disciplína, když se uspěchá, tak se to většinou pozná. Celá tetralogie má skoro dva tisíce stránek a já jsem vytížená povinnostmi na fakultě. Oba díly jsem překládala v době, kdy nebyly přednášky, první díl v létě na Sicílii, druhý v zimě v Praze. Takovéhle dílo nejde překládat po večerech, tu dvě stránečky, tu tři, člověk v něm musí být ponořený, soustředit se jenom na něj, aby neztratil rytmus a tón vyprávění.
Znala jste předtím Neapol, neměla jste v průběhu překládání chuť tam odjet a vydat se po stopách Eleny a Lily?
Měla. Neapol jsem ale už znala, i když ne tak dobře jako některá jiná místa v Itálii, kde jsem žila. Při překládání jsem si nicméně dokázala podle toponym představit, kudy jdou, kde zrovna jsou a kde asi ta jejich čtvrť leží. Jen jsem netušila, jak vypadá, věděla jsem jen, že musí být modernější, než jak si ji lidé, když ten příběh čtou, obvykle představují, protože to jsou periferie, které vznikaly až ve dvacátých letech minulého století, s nástupem fašismu. Teď jsem v Neapoli byla a procházela jsem si místa, kde se to asi odehrává. Čekala jsem, že už tam podnikaví Neapolci pověsili cedulky: tady bydlela Elena, a tady Lila, ale zatím tam nejsou. Možná se to brzy změní, protože se podle tetralogie právě začal natáčet televizní seriál, a ten zájem určitě ještě zvýší. Něco podobného jsem už zažila v souvislosti s komisařem Montalbanem na Sicílii, kam se vydávaly davy lidí hledat jeho stopy. Tam už mají normální silniční ukazatele, které hlásají třeba: K Montalbanovu domu. Mimochodem, ten si můžete i pronajmout, pokud se v něm zrovna nenatáčí.

 

banner_clanek

 

My s jistotou nevíme, kdo tetralogii napsal. Elena Ferrante je pseudonym…
Ano, o tom, kdo se za tímto pseudonymem skrývá, se vedou diskuse, spekuluje se o několika jménech, ale jistotu, kdo je skutečným autorem či autorkou nemáme. Podle mě to ale není podstatné.
V knize často zazní, že hlavní hrdinky něco řekly v dialektu. Jak se liší od italštiny? Vy mu například rozumíte?
My říkáme dialekt, abychom ji odlišili od italštiny, oficiálního jazyka, ale neapolština je samostatný jazyk, který není odvozený z italštiny a který má svoji literární tradici. Fašismus tyto „dialekty“, vedle neapolštiny například romanesco (Řím a jeho okolí – pozn. red.), furlanštinu (Udine a jeho okolí – pozn. red.) nebo sardštinu a sicilštinu, hodně potlačoval. Ale udržely se. Lidé, kteří vůbec nechodili do školy, nebo jen do obecné, italštinu neovládali. Až rozhlas a televize a větší přístup ke vzdělání to začaly měnit. Ale řada umělců psala a natáčela svá díla záměrně v „dialektech“, kvůli autenticitě, i proto, že tak bojovali za udržení těchto jazyků. Např. Pasolini psal své první básně ve furlanštině, což byl „dialekt“ jeho matky, neorealistické filmy jsou často v „dialektu“, hlavně v romanescu. Visconti natočil film ZEMĚ SE CHVĚJE v sicilštině… Neapolštině rozumím, ale musím se soustředit. Mnohem víc naposlouchanou mám sicilštinu, protože na Sicílii často jezdím. Neapolštinu nemám tolik v uších, ale zase jsem v ní četla víc textů.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 6. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/17 - výběr z článků

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Dědkovské rady

Dědkovské rady

Jsou lidé, kteří sbírají léčivé byliny a suší si je pro zdraví vlastní osoby a svých blízkých. Já sbírám léčivé rady, které ale nechci sušit jen pro sebe, nýbrž se hodlám o ně podělit s vámi, milé čtenářky a milí čtenáři.

Řek Zorba z Rejvízu

Řek Zorba z Rejvízu

Jako černý drahokam je do klínu Jeseníků vsazeno temné jezero, podle pověstí prý spojené s mořem. Kolem se zvedají stromy staré jako svět. A rejvízská rašelina omamně voní. V mlze u jezera téměř nelze rozeznat postavu muže, pro něhož má toto bájné místo zvláštní význam.

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Jan Hachran je mladý umělec a výtvarník, jehož tvorba vychází zejména z mystiky a mytologie. Jedná se o jakousi kombinaci ornamentů, květin a symbolů, které se proplétají s dávnými bohy, bohyněmi, svatými i jinými mytickými postavami. Toto pojetí označuje jako magický ornamentalismus a jeho hlavní inspirací jsou velcí umělci secese.

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová je nejen herečka Dejvického divadla, ale i moderátorka, recitátorka, spisovatelka, flétnistka, ředitelka nadačního fondu. Především je ovšem matka čtyř dětí. Jak vidíte, nespokojí se s málem.

Kateřina Veselá

Kateřina Veselá

MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., žena, která pomohla za svůj dosavadní život přivést na svět přes dva tisíce dětí. Vlastní má dvě – dceru a syna. Každodenně se snaží plnit sny mnoha párům, kterým příroda neposkytla štěstí mít dítě přirozenou cestou. Když se rozhodovala, co bude v životě dělat, snila o tom, že bude úspěšnou novinářkou či dokumentaristkou. Život jí však ukázal jinou cestu, po které se rozhodla nakonec jít. Dnes vlastní jednu z největších reprodukčních klinik v Česku, brněnskou Repromedu. Jaké to je žít ve světě pipet, zkumavek, plnit lidem sny a kam směřuje dnešní reprodukční medicína, tak i na to jsme jí zeptali.

Ladislav Smoček

Ladislav Smoček

Poněkud záhadná postava dramatika, scenáristy a režiséra židovského původu Lea Birinského a jeho hra z roku 1912 o psychopatologii revolucionářství a vyžírkovství mocných vyvolala už podruhé zájem režiséra Ladislava Smočka. Na scéně pražského Činoherního klubu s hereckým ansámblem, jenž tvoří Petr Nárožný, Marika Procházková, Ondřej Vetchý, Pavel Kikinčuk, Dana Černá, Jaromír Dulava, Honza Hájek, Vladimír Kratina, Stanislav Zindulka či Nela Boudová, rozehrál šarádu blbosti a velikášství, při níž člověk chvílemi neví, může-li se jen úlevně smát, anebo se má zase začít strachovat. Neboť hrabivost je věčná a lidská hloupost nekonečná.

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Eva Turnová

Eva Turnová

Eva Turnová je veřejnosti asi nejvíce známa jako bývalá baskytaristka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People of the Universe; nyní má vlastní soubor Eturnity. Eva je ovšem ženou mnoha profesí a mimo hudební dráhu také maluje, překládá, a od roku 2011 se na stránkách týdeníků objevují její sloupky TURNOVÝ HÁJ. Ty pak každoročně vycházejí v „sebraných spisech“ pod stejným názvem. Doposud vyšlo pět dílů a na jaro se chystá vydání šestého.

Michal Hrůza

Michal Hrůza

Zpěvák, skladatel a textař Michal Hrůza slaví dvacet let hudební činnosti. K té příležitosti mu vyšlo album SÁM SE SEBOU, potěšil se třemi koncerty se symfonickým orchestrem a na jaře bude pokračovat v turné. Jelikož se s Michalem známe poměrně dlouho, tykali jsme si.

Diana Ross

Diana Ross

Na výsluní světové slávy se dostala jako členka dívčího tria Supremes, později se ovšem prosadila jako sólistka. Je považována za jednu z komerčně nejúspěšnějších osobností amerického šoubyznysu. Zároveň je filmová herečka a producentka a v neposlední řadě matka pěti dětí.

Ivana Chýlková

Ivana Chýlková

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie