Alice Flemrová

a Geniální přítelkyně

Neapolská tetralogie Eleny Ferrante GENIÁLNÍ PŘÍTELKYNĚ, jež je příběhem dvou dívek, respektive žen – Eleny a Lily a jejich přátelství, zasazeným do Itálie padesátých až osmdesátých let minulého století, se stala světovým bestsellerem. Nejde o umělou marketingovou bublinu, ty knížky lidé opravdu čtou, nadšeně o nich mluví a navzájem si je doporučují. U nás vyšly zatím dva díly, na třetí se můžeme těšit v říjnu. Přeložila je naše přední překladatelka z italštiny Alice Flemrová.

 

text Pavlína Kourová, foto Jan Tichý a gettyimages

 

 flemrovajpg.jpg

 

Tetralogie Eleny Ferrante byla přeložena nebo se překládá do čtyřiceti jazyků. Jak píší The New York Times nebo The Guardian vyvolala doslova „Ferrante fever“, tedy horečku. Mnoho čtenářů se vydává do Neapole hledat místa, kde Elena a Lila podle knížky žily. Za tímto účelem vycházejí literární průvodce, mapky, dokonce již prý existuje turistická trasa „Moje geniální Neapol“. Proč je podle vás tato knížka tak úspěšná?
Je to velmi tradiční vyprávění a od začátku je tu navázán pevný vztah mezi vypravěčem a čtenářem. Šedesátiletá Elena vzpomíná na svůj život, který je spojen s Lilou, přítelkyní, s níž vyrůstala na neapolském předměstí. Elenin hlas si nás podmaní svou autenticitou, upřímností, schopností na sebe prozradit i to, co si neradi přiznáváme. Její vyprávění nás navíc baví, jsme zvědaví, jak to bude dál. Prostě princip Šeherezády. Možná, že čtenáři jsou už přehlceni naratologickými nebo vůbec literárními experimenty a podvědomě zas touží po tradičním vyprávění. Zároveň to není oddychové čtení. Jsou tam líčeny dost závažné věci a otázka vztahu píle a talentu a také dobra a zla nás drží v napětí. Přátelství obou hrdinek je silné, ale není idylické, je v něm i řevnivost, žárlivost, věčné soupeření. Postavy Eleny a Lily přitom nejsou napsány prvoplánově sympaticky. Velmi nenásilným způsobem je tu zobrazena i celá italská poválečná historie, viděna prizmatem Neapole. Je zde zachycen vzestup camorry, neapolské mafie, kodex chování v neapolských lidových čtvrtích, ale i kontrast jihu a severu, protože Elena odejde studovat na univerzitu do Pisy, dále studentské nepokoje v šedesátých letech, pak „olověná léta“, tedy období od konce šedesátých do poloviny osmdesátých let, poznamenané teroristickými útoky ultralevicových Rudých brigád. A velkým tématem knihy je také ženská emancipace.
S knížkou jste za nakladatelem Alešem Ledererem přišla vy, nebo vám ji k překladu nabídl on?
Obvykle je to naopak, ale v tomto případě mi ji nabídl nakladatel. Já jsem předchozí tři romány Eleny Ferrante znala, ale nestala jsem se jejím fanouškem. Její román DNY OPUŠTĚNÍ, který je přeložen i do češtiny, mě dokonce něčím iritoval. A tak i když se tetralogie GENIÁLNÍ PŘÍTELKYNĚ stala v Itálii a v Americe bestsellerem a všichni o ní mluvili, držela jsem si vůči ní odstup. Až když mi i italští kamarádi, na které dám, začali říkat, ať si to přečtu, že oni se od toho nemohli odtrhnout, a tvrdili to dokonce i muži, sáhla jsem po ní. A líbila se mi. Ale nabídku z Prostoru, abych ji přeložila, jsem zvažovala, hlavně s ohledem na čas. Nakladatelství chce samozřejmě vydávat jednotlivé díly rychle po sobě, ale překlad není sprintová disciplína, když se uspěchá, tak se to většinou pozná. Celá tetralogie má skoro dva tisíce stránek a já jsem vytížená povinnostmi na fakultě. Oba díly jsem překládala v době, kdy nebyly přednášky, první díl v létě na Sicílii, druhý v zimě v Praze. Takovéhle dílo nejde překládat po večerech, tu dvě stránečky, tu tři, člověk v něm musí být ponořený, soustředit se jenom na něj, aby neztratil rytmus a tón vyprávění.
Znala jste předtím Neapol, neměla jste v průběhu překládání chuť tam odjet a vydat se po stopách Eleny a Lily?
Měla. Neapol jsem ale už znala, i když ne tak dobře jako některá jiná místa v Itálii, kde jsem žila. Při překládání jsem si nicméně dokázala podle toponym představit, kudy jdou, kde zrovna jsou a kde asi ta jejich čtvrť leží. Jen jsem netušila, jak vypadá, věděla jsem jen, že musí být modernější, než jak si ji lidé, když ten příběh čtou, obvykle představují, protože to jsou periferie, které vznikaly až ve dvacátých letech minulého století, s nástupem fašismu. Teď jsem v Neapoli byla a procházela jsem si místa, kde se to asi odehrává. Čekala jsem, že už tam podnikaví Neapolci pověsili cedulky: tady bydlela Elena, a tady Lila, ale zatím tam nejsou. Možná se to brzy změní, protože se podle tetralogie právě začal natáčet televizní seriál, a ten zájem určitě ještě zvýší. Něco podobného jsem už zažila v souvislosti s komisařem Montalbanem na Sicílii, kam se vydávaly davy lidí hledat jeho stopy. Tam už mají normální silniční ukazatele, které hlásají třeba: K Montalbanovu domu. Mimochodem, ten si můžete i pronajmout, pokud se v něm zrovna nenatáčí.

 

baner-clanek

 

My s jistotou nevíme, kdo tetralogii napsal. Elena Ferrante je pseudonym…
Ano, o tom, kdo se za tímto pseudonymem skrývá, se vedou diskuse, spekuluje se o několika jménech, ale jistotu, kdo je skutečným autorem či autorkou nemáme. Podle mě to ale není podstatné.
V knize často zazní, že hlavní hrdinky něco řekly v dialektu. Jak se liší od italštiny? Vy mu například rozumíte?
My říkáme dialekt, abychom ji odlišili od italštiny, oficiálního jazyka, ale neapolština je samostatný jazyk, který není odvozený z italštiny a který má svoji literární tradici. Fašismus tyto „dialekty“, vedle neapolštiny například romanesco (Řím a jeho okolí – pozn. red.), furlanštinu (Udine a jeho okolí – pozn. red.) nebo sardštinu a sicilštinu, hodně potlačoval. Ale udržely se. Lidé, kteří vůbec nechodili do školy, nebo jen do obecné, italštinu neovládali. Až rozhlas a televize a větší přístup ke vzdělání to začaly měnit. Ale řada umělců psala a natáčela svá díla záměrně v „dialektech“, kvůli autenticitě, i proto, že tak bojovali za udržení těchto jazyků. Např. Pasolini psal své první básně ve furlanštině, což byl „dialekt“ jeho matky, neorealistické filmy jsou často v „dialektu“, hlavně v romanescu. Visconti natočil film ZEMĚ SE CHVĚJE v sicilštině… Neapolštině rozumím, ale musím se soustředit. Mnohem víc naposlouchanou mám sicilštinu, protože na Sicílii často jezdím. Neapolštinu nemám tolik v uších, ale zase jsem v ní četla víc textů.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 6. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/17 - výběr z článků

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Dědkovské rady

Dědkovské rady

Jsou lidé, kteří sbírají léčivé byliny a suší si je pro zdraví vlastní osoby a svých blízkých. Já sbírám léčivé rady, které ale nechci sušit jen pro sebe, nýbrž se hodlám o ně podělit s vámi, milé čtenářky a milí čtenáři.

Řek Zorba z Rejvízu

Řek Zorba z Rejvízu

Jako černý drahokam je do klínu Jeseníků vsazeno temné jezero, podle pověstí prý spojené s mořem. Kolem se zvedají stromy staré jako svět. A rejvízská rašelina omamně voní. V mlze u jezera téměř nelze rozeznat postavu muže, pro něhož má toto bájné místo zvláštní význam.

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Jan Hachran je mladý umělec a výtvarník, jehož tvorba vychází zejména z mystiky a mytologie. Jedná se o jakousi kombinaci ornamentů, květin a symbolů, které se proplétají s dávnými bohy, bohyněmi, svatými i jinými mytickými postavami. Toto pojetí označuje jako magický ornamentalismus a jeho hlavní inspirací jsou velcí umělci secese.

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová je nejen herečka Dejvického divadla, ale i moderátorka, recitátorka, spisovatelka, flétnistka, ředitelka nadačního fondu. Především je ovšem matka čtyř dětí. Jak vidíte, nespokojí se s málem.

Kateřina Veselá

Kateřina Veselá

MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., žena, která pomohla za svůj dosavadní život přivést na svět přes dva tisíce dětí. Vlastní má dvě – dceru a syna. Každodenně se snaží plnit sny mnoha párům, kterým příroda neposkytla štěstí mít dítě přirozenou cestou. Když se rozhodovala, co bude v životě dělat, snila o tom, že bude úspěšnou novinářkou či dokumentaristkou. Život jí však ukázal jinou cestu, po které se rozhodla nakonec jít. Dnes vlastní jednu z největších reprodukčních klinik v Česku, brněnskou Repromedu. Jaké to je žít ve světě pipet, zkumavek, plnit lidem sny a kam směřuje dnešní reprodukční medicína, tak i na to jsme jí zeptali.

Ladislav Smoček

Ladislav Smoček

Poněkud záhadná postava dramatika, scenáristy a režiséra židovského původu Lea Birinského a jeho hra z roku 1912 o psychopatologii revolucionářství a vyžírkovství mocných vyvolala už podruhé zájem režiséra Ladislava Smočka. Na scéně pražského Činoherního klubu s hereckým ansámblem, jenž tvoří Petr Nárožný, Marika Procházková, Ondřej Vetchý, Pavel Kikinčuk, Dana Černá, Jaromír Dulava, Honza Hájek, Vladimír Kratina, Stanislav Zindulka či Nela Boudová, rozehrál šarádu blbosti a velikášství, při níž člověk chvílemi neví, může-li se jen úlevně smát, anebo se má zase začít strachovat. Neboť hrabivost je věčná a lidská hloupost nekonečná.

Osobnosti - výběr z článků

Miloš Fikejz

Miloš Fikejz

Na pultech našich knihkupectví je momentálně možné najít jedinečný počin – třídílný slovník českých filmových herců a hereček. Bez něj se neobejde žádný český filmový novinář či historik, ale ocení jej i každý filmový fanoušek. Autorem monumentálního díla, čítajícího více než dva tisíce stran, je dlouholetý pracovník Národního filmového archivu Miloš Fikejz, který se vedle životopisů českých filmových tvůrců věnuje i jejich fotografickému portrétování.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

Jakub S. Trojan

Jakub S. Trojan

Karla a Jakub Trojanovi žijí ve sborovém domě Českobratrské církve evangelické v pražské Libni. Jejich klidný a laskavý způsob komunikace, kdy si navzájem doplňují vzpomínky a formulace, je svým způsobem přírodní úkaz, který může vzniknout snad jen za více než šedesát osm let manželství a hlavně sdílením základních a upřímně žitých hodnot. Původně jsem chtěla mluvit s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, chartistou a bývalým děkanem Evangelické teologické fakulty o jeho vzpomínkách na pohřeb Jana Palacha, ale když se hovor stočil k praktickým dopadům Trojanových občanských postojů, které vedly k jeho perzekuci ze strany komunistického režimu, vzpomínky jeho ženy Karly se zcela přirozeně staly součástí našeho dialogu.

Amy Winehouse

Amy Winehouse

Příběh nevšedního talentu a zá­ro­veň nelítostné sebedestrukce. Zpěvačka, autorka a kytaristka suverénně propojující jazz, rhythm and blues a soul. Nositelka řady nejprestižnějších hudeb­ních cen, jejíž nahrávky patřily – i přes hudební náročnost a často smutné až depresivní ladění textů – k těm komerčně nejúspěšnějším. A ode dne své smrti další členka pochmurného klubu 27: Amy Winehouse.

Forman Sisters

Forman Sisters

Málokdo se může pochlubit takovou výjimečností jako Josefína, Emílie a Antonie. Jejich tatínek Petr Forman je známý divadelník, maminka Klára je scenáristka, dědeček Miloš Forman byl jeden z největších světových filmových režisérů, dědeček Jiří Stránský je věhlasný scenárista a spisovatel a babička Věra Křesadlová je známou herečkou.

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/2019

XANTYPA XANTYPA 01/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne