Tomáš Šebek

Pořád to má smysl

Letos v březnu se český chirurg Tomáš Šebek vrátil již z páté mise mezinárodní organizace Lékaři bez hranic. Své zkušenosti se zachraňováním lidských životů v mnohdy drastických podmínkách popsal se skromností i humorem sobě vlastním ve dvou úspěšných knihách. Třetí by měla vyjít letos na podzim.

 

text Pavel Bušta, foto archiv T. Šebka

 

sebek1jpg.jpg

 

Na prvních dvou misích jste byl na Haiti, poté v Afghánistánu, nyní působíte v jihosúdánském Agoku. Podle čeho jste si mise vybíral?
První dvě mise na Haiti mi byly spíše přiděleny. Pro třetí a čtvrtou už jsem hledal projekt, který se zaměřuje na válečnou medicínu a úrazovou chirurgii, přičemž jeden z největších probíhal v severoafghánském Kundúzu. Teď jsem jel do Afriky – jednak proto, že jsem tam nikdy nebyl, jednak proto, že tam Lékaři bez hranic vznikli v roce 1971 v reakci na situaci v africké Biafře. Kolébka našich aktivit mě přirozeně zajímá.
Jak vypadá výběrové řízení do organizace?
Nejdřív se o ni začnete nenásilně zajímat. Sledujete její aktivity, máte možnost podívat se na nějaký informační večer a promluvit si s kolegy, kteří na nějaké misi byli, nebo s kolegy v pražské kanceláři. Pak vyplníte přijímací dokument a čeká vás několikakolové výběrové řízení. Pro lékaře je jiné než pro inženýry nebo logistiky. Jako lékaři dokladujeme vzdělání, to znamená absolvování vysoké školy plus určitou dobu praxe, důležité jsou také jazykové schopnosti. Později následují psychologické testy.
Zohledňoval jste bezpečnostní situaci?
Tím, že je organizace neutrální a financují ji zejména soukromí drobní dárci, nepodléhá vlivu žádných vlád. Tam, kde projekt vyjednáme se všemi stranami, nás dlouhodobě akceptují. Nepoužíváme pro vlastní bezpečnost zbraně nebo ozbrojené eskorty. Přestože se často pohybujeme ve válečných zónách, je pro nás míra nebezpečí daleko menší než pro kohokoli jiného, kdo se v oblasti vyskytuje. Každopádně si nyní odpovědně vybírám místo, abych odhadl bezpečnostní situaci. Vím, že teď bych asi nejel do blízkosti Mosulu nebo do Jemenu.

 

sebek2jpg.jpg
Operační sál nemocnice Lékařů bez hranic v Agoku disponuje zázemím, v němž je možné dělat i složitější ortopedické operace.

 


Jak si udržujete fyzickou kondici pro tak náročnou práci?
Často je hrozné vedro, vlhko nebo málo jídla. Obecně rád sportuju a sport si neodpustím ani na misi, takže si musím vybrat něco adekvátního místu. Na kole se tam neprojedete a do bazénu nezajdete, ale na většině misí je možné běhat. V Afghánistánu jsem mohl běhat v rámci základny kolem budovy, což bylo jen osmdesát metrů, takže na desetikilometrový běh docela otrava. V Súdánu byla naštěstí možnost vyběhnout i ven mimo základnu, vždy ve dvojici a s vysílačkou.
Měl jste v Agoku možnost vidět každodenní život místních?
Jako řadoví pracovníci jsme většinou zavřeni na základně. Zajít za místními lidmi do tradičního tukulu na čaj se vám nepoštěstí, to se spíš dostanete na tržiště. Na druhou stranu ale s pacienty řešíme jejich nejintimnější problémy, tedy autentickou stránku života místních, kterou žádný turista nikdy nepozná. Já měl mimo základnu vlastně jedinou možnost – šel jsem se podívat k místnímu léčiteli.
Co jste si ze setkání odnesl?
Spoustu poznatků. Tamní lidé hodně věří místním tradičním léčitelům. Pokud jsem já pacienty operoval a sešrouboval jim končetinu pomocí zevního fixatéru, oni ho chtěli další den sundat, že půjdou za léčitelem, který jim na zlomeniny nasazoval papírový karton. Vlastně jsem s ním takhle v uvozovkách bojoval. Jenže nikoho nenapadlo se s léčitelem setkat. V okolí jich bylo hodně, tenhle bydlel tři sta metrů od naší nemocnice a těšil se velké vážnosti. Byl to inteligentní člověk, jehož metody samozřejmě nijak nesouvisely se západní medicínou, ale měl určité výsledky. Hodně si zakládal třeba na fyzio­terapii, s pacienty důkladně cvičil.

 

banner_clanek


Takže dělal, co bylo v daných podmínkách možné?
Myslím, že v zásadě byla jeho léčba adek­vátní. Samozřejmě jsem slyšel i takové bizarnosti, že otevřené zlomeniny stehenní kosti léčí vytnutím čnící kosti, kterou nahradí kostí ovčí. Místní anesteziolog mi říkal, že to je reálný případ, že takového pacienta skutečně viděl. Pravděpodobně ten transplantát někde vypadl, nicméně hojivý proces nohu zacelil a ten člověk opravdu potom chodil. Odhlédnu-li od těchto zkazek, setkání s léčitelem bylo přínosné, protože jsme nabyli vzájemné důvěry, což pomohlo v práci s pacienty v naší nemocnici. Když zjistili, že respektujeme místního léčitele, tak s námi ochotněji spolupracovali.
Jak se liší vybavenost nemocnic na misích oproti západním nemocnicím?
Různí se to místo od místa. V Afghánistánu byly poměrně sofistikované přístroje. V Africe, kde v poušti musíte složitě zajistit už i elektrickou energii a čerpat vodu, si nemůžete dovolit provozovat složité přístroje. Není problém je koupit, ale dlouhodobě je udržovat. V Agoku na téměř dvousetlůžkovém prostoru nebyl ani rentgen, tudíž v podstatě chybělo základní vybavení.

 

sebek3jpg.jpg
Trakce zlomeniny stehenní kosti jednoho z pacientů chirurgického oddělení nemocnice

 


Daří se Lékařům bez hranic školit kompetentní místní doktory?
To je naším hlavním cílem. Snažíme se s využitím místních zdrojů vybudovat funkční zdravotnické zařízení nebo pokrýt chybějící zdravotní péči. Opět srovnání: zatímco v Afghánistánu jsem měl k dispozici relativně velké množství vzdělaných kolegů, v Jižním Súdánu se vyskytuje zhruba jeden doktor na sto tisíc obyvatel. To je zoufalý nedostatek. Všichni moji místní kolegové až na pár výjimek nebyli lékaři. Nejvyšší stupeň vzdělání místního člověka, kterého jsem potkal, byl tzv. clinical officer, což je licencovaný praktik, má za sebou čtyři roky studia, ale není to vystudovaný lékař. Tento nicméně v projektu zastával pozici na úrovni lékaře a jeho schopnosti a znalosti se často rovnaly našim, v mnohých ohledech nás i převyšoval – namátkou zmíním tropické a infekční nemoci, to jsou věci, se kterými se místní setkávají dnes a denně.
Lišil se ještě v něčem Agok od předchozích misí?

O tom, jak poprvé v životě trpěl hladem ("Jako redukční dieta super, ale ne pro mě.") a co na to jeho rodina si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 6. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/17 - výběr z článků

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Dědkovské rady

Dědkovské rady

Jsou lidé, kteří sbírají léčivé byliny a suší si je pro zdraví vlastní osoby a svých blízkých. Já sbírám léčivé rady, které ale nechci sušit jen pro sebe, nýbrž se hodlám o ně podělit s vámi, milé čtenářky a milí čtenáři.

Řek Zorba z Rejvízu

Řek Zorba z Rejvízu

Jako černý drahokam je do klínu Jeseníků vsazeno temné jezero, podle pověstí prý spojené s mořem. Kolem se zvedají stromy staré jako svět. A rejvízská rašelina omamně voní. V mlze u jezera téměř nelze rozeznat postavu muže, pro něhož má toto bájné místo zvláštní význam.

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Jan Hachran je mladý umělec a výtvarník, jehož tvorba vychází zejména z mystiky a mytologie. Jedná se o jakousi kombinaci ornamentů, květin a symbolů, které se proplétají s dávnými bohy, bohyněmi, svatými i jinými mytickými postavami. Toto pojetí označuje jako magický ornamentalismus a jeho hlavní inspirací jsou velcí umělci secese.

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová je nejen herečka Dejvického divadla, ale i moderátorka, recitátorka, spisovatelka, flétnistka, ředitelka nadačního fondu. Především je ovšem matka čtyř dětí. Jak vidíte, nespokojí se s málem.

Kateřina Veselá

Kateřina Veselá

MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., žena, která pomohla za svůj dosavadní život přivést na svět přes dva tisíce dětí. Vlastní má dvě – dceru a syna. Každodenně se snaží plnit sny mnoha párům, kterým příroda neposkytla štěstí mít dítě přirozenou cestou. Když se rozhodovala, co bude v životě dělat, snila o tom, že bude úspěšnou novinářkou či dokumentaristkou. Život jí však ukázal jinou cestu, po které se rozhodla nakonec jít. Dnes vlastní jednu z největších reprodukčních klinik v Česku, brněnskou Repromedu. Jaké to je žít ve světě pipet, zkumavek, plnit lidem sny a kam směřuje dnešní reprodukční medicína, tak i na to jsme jí zeptali.

Ladislav Smoček

Ladislav Smoček

Poněkud záhadná postava dramatika, scenáristy a režiséra židovského původu Lea Birinského a jeho hra z roku 1912 o psychopatologii revolucionářství a vyžírkovství mocných vyvolala už podruhé zájem režiséra Ladislava Smočka. Na scéně pražského Činoherního klubu s hereckým ansámblem, jenž tvoří Petr Nárožný, Marika Procházková, Ondřej Vetchý, Pavel Kikinčuk, Dana Černá, Jaromír Dulava, Honza Hájek, Vladimír Kratina, Stanislav Zindulka či Nela Boudová, rozehrál šarádu blbosti a velikášství, při níž člověk chvílemi neví, může-li se jen úlevně smát, anebo se má zase začít strachovat. Neboť hrabivost je věčná a lidská hloupost nekonečná.

Osobnosti - výběr z článků

Alan Pajer

Alan Pajer

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Robert Plant

Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Kovy

Kovy

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

David Cibula

David Cibula

Onkogynekolog David Cibula býval nejmladším profesorem ve svém oboru v Čechách. Zabývá se klinickým výzkumem, tedy jakýmsi mostem mezi vědou a léčbou v běžné praxi. Snaží se o to, aby se zahraniční pracoviště přidávala k českým projektům.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský

Před šestnácti lety založil dnes už kultovní divadelně experimentální seskupení Farma v jeskyni, pro které vytváří mnohovrstevnaté scénické kompozice na pomezí pohybového divadla, hudby a videa. Fascinuje ho tajemství a s ním skupiny na okraji mainstreamu: emigranti, senioři, aktivisté nebo mladí lidé, které postihl fenomén známý pod japonským termínem hikikomori. Lidským bytostem, jež ztrácejí schopnost komunikovat s okolním prostředím, se umělecký šéf a režisér, pražský Slovák Viliam Dočolomanský věnuje v inscenaci ODTRŽENÍ. Po jednom jejím uvedení v pražském Centru současného umění DOX vznikl tento rozhovor.

Jak jsem potkal a fotografoval  Jana Zrzavého

Jak jsem potkal a fotografoval Jana Zrzavého

Občas se někdo, kdo vidí některý z mých portrétů výtvarníků nebo spisovatelů, zeptá, jak jsem se k tak slavné osobnosti, jako je třeba Jan Zrzavý, dostal. Často se mi chce odpovědět podobně, jako to kdysi udělal jeden ze slavných herců Národního divadla, když mu jakási redaktorka položila „rafinovanou“ otázku: „Mistře, jak jste se dostal do Národního divadla?“ A Mistr odvětil: „To bylo jednoduché, paninko, dvaadvacítkou od Sv. Ludmily přímo do divadla!“ Já bych mohl odpovědět, že jsem šel od Hradu po Zámeckých schodech a tam jsem vešel do domu č. 6, vystoupal po prošlapaných schodech do druhého patra, zazvonil na zvonek a… a hned jsme u jedné fotografie.

Jiří Suchý

Jiří Suchý

Koncem června udělí Nadace Český literární fond ve spolupráci s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Jiřímu Suchému (* 1. 10. 1931) cenu Ars longa za trvalý přínos české kultuře. Básník, textař, prozaik, dramatik, scenárista, zpěvák, herec, divadelní a filmový režisér a výtvarník ji obdrží mj. za loňskou knihu filozofických a teologických úvah KLAUN SI POVÍDÁ S BOHEM, v níž se střetá dvojí pojetí životního pocitu a názoru. Klaunství, zosobnění nevážnosti a humorného zpochybnění jeví se tu jako nadosobní vodítko světem ustálených dogmat, návod na to, jak neustrnout, myslet a tvořit stále vlastní hlavou a citem. Možná tu vznikl jakýsi klaunský testament? A kdo je to vlastně klaun? Nemusel se k tomu pojmu i sám Jiří Suchý dost složitě propracovat?

Ladislav Špaček

Ladislav Špaček

V době, kdy mívaly pojmy prezident republiky a mluvčí hlavy státu ještě svůj původní význam, stával Ladislav Špaček po boku Václava Havla. Na Pražském hradě působil od rozdělení republiky až po ukončení Havlova druhého mandátu ve funkci prezidenta České republiky. Pak se začal plně věnovat etiketě, která ho dnes živí. Od té doby napsal třiadvacet knih. Poslední z nich nese prostý název – ETIKETA.

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Herečka Daniela Kolářová patří už padesát let ke stálicím českého divadla i filmu. Seznámili jsme se v osmdesátých letech, v roce 1989 jsme pořídili rozhovor pro tehdejší relativně svobodný časopis Scéna. Vzhledem k jejím podpisům několika protirežimních výzev (včetně slavné petice Několik vět) naše interview mohlo vyjít až po listopadu 1989. Daniela se tehdy aktivně zapojila do politiky, dva roky byla poslankyní ČNR za Občanské fórum. Po dvou letech se vrátila do divadla a pokračovala ve své pozoruhodné kariéře, v níž nikdy nesázela na pohodlné stereotypy. Letos v březnu získala na zahajovacím večeru MFF PRAHA – FEBIOFEST cenu Kristián za přínos české kinematografii. Nabitý sál Obecního domu ji ocenil potleskem vstoje. Když jsem připravoval náš současný rozhovor pro Xantypu, našel jsem naše povídání, staré bezmála třicet let. Připadlo mi natolik výstižné a nadčasové, že jsem se rozhodl použít jeho nejzajímavější pasáže.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne