Ladislav Smoček

o ruské hrdosti, spasitelském objetí a českém strachu

Poněkud záhadná postava dramatika, scenáristy a režiséra židovského původu Lea Birinského a jeho hra z roku 1912 o psychopatologii revolucionářství a vyžírkovství mocných vyvolala už podruhé zájem režiséra Ladislava Smočka. Na scéně pražského Činoherního klubu s hereckým ansámblem, jenž tvoří Petr Nárožný, Marika Procházková, Ondřej Vetchý, Pavel Kikinčuk, Dana Černá, Jaromír Dulava, Honza Hájek, Vladimír Kratina, Stanislav Zindulka či Nela Boudová, rozehrál šarádu blbosti a velikášství, při níž člověk chvílemi neví, může-li se jen úlevně smát, anebo se má zase začít strachovat. Neboť hrabivost je věčná a lidská hloupost nekonečná.

 

text Jan Lukeš, foto archiv Ladislava Smočka a archiv

 

smocek1jpg.jpg
Při převzetí ceny Thálie 2013

 

 

Od Mumraje k Tanci bláznů

Co konkrétně tě přimělo k návratu k Birinského TANCI BLÁZNŮ, který jsi pod názvem MUMRAJ inscenoval v Činoherním klubu už v roce 1991?
Motivace k uvedení TANCE BLÁZNŮ byla teď vlastně silnější, než když jsme hru nasazovali po pádu komunismu. Tehdy jsme se všichni radovali, že neblahý vliv Sovětského svazu, Ruska, je definitivně pryč, radovali se z nádherných ironických postřehů autora o tom, co tvoří podstatu ruského mocenského chování jeho lidu i jeho potentátů. My se prostě soustředili hlavně na legraci. Když třeba Petr Čepek hrál generála Děrnova, tak jsem hlavně chtěl, aby jeho brigadýrka, kdyby to šlo, byla velká jako rogalovo křídlo; to měla být hyperbola na silně neesteticky předimenzované ruské brigadýrky. Celé představení byla jakási hyperbola, ale ne dostatečně ruská; i když hra vystihuje ruské prožívání emocí, tak přece jenom je cítit, že byla napsána německy.
Takže až tahle dodatečná informace, že Birinski napsal hru německy, ti otevřela nový pohled?
Ano, ta mi dala odpověď, proč ve hře dostatečně nedýchá ruská duše, i když dokonale z ní dýchají ruské gogolovsky obludné způsoby. Dnes, kdy se po Jelcinovi Rusko bohužel znovu dostalo na starou cestu imperiálního vládnutí, což dělá lidu Ruska dobře, jsem ve hře trochu posílil fakt, že Rusové jsou vášnivě hrdi na svou zem, byť jsou si vědomi strádání a nespravedlností, kterým byli a jsou vystavováni; na Rusko nedají v drtivé většině dopustit. To lze dobře vyčíst s knihy Světlany Alexijevičové, nositelky Nobelovy ceny za literaturu 2015, DOBA Z DRUHÉ RUKY.
A tak je tomu i v TANCI BLÁZNŮ: všichni ti revolucionáři se třeba i silně mezi sebou přou, ale pokud jde o slávu Rusi, prožívají její velikost až k slzám. Vůbec, ruská duše má práh „dojetí až k slzám“ vůči různým jevům života výrazně vyšší než jinde a svědčí to o mocné citovosti ruských lidí. To se odráží i ve hře, kde cit je silnější než rozum, důležitý autorův postřeh formulovaný v roce 1912, protože pak je společnost víc přístupná manipulacím moci shora. V roce 1912 nikdo neměl potuchy, že za pět let poté bude nastolen giganticky obludný režim násilí a strachu a zbloudilého nadšení pro neuskutečnitelnou myšlenku – jak historie prokázala. TANEC BLÁZNŮ je v tomto smyslu jasnozřivě prorocká hra. Fanatická víra provázená hloupostí deformuje i slušného člověka.

 

smocek2jpg.jpg
1936

 

 

Mám obavy

Tvůj text v programu ke hře končí dosti pochmurně: pesimistickým konstatováním „Mám obavy.“ Znamená to, že oproti devadesátým létům se stává Rusko znovu hrozbou?
To je přece dostatečně patrné, a to nechci mluvit o Krymu či Ukrajině. Chci spíš říci, že existovala určitá naděje, že se Rusko po demontáži represivního systému, kterou provedl prezident Jelcin, změní. Ustavil všechny potřebné atributy skutečné demokracie a dokonce zakázal komunistickou stranu, která i po Stalinovi dlouhá desetiletí vládla nad všemi. Špičkou moci byla ovšem také sovětská tajná služba KGB. Dnes funguje pod jiným názvem a už nebrání nesmyslný komunismus, který v Rusku už neexistuje, ale coby skutečně elitní organizace s těmi nejchytřejšími mozky ve svých řadách vpravdě vlastenecky přispívá tradičními prostředky vrátit velmoc k bývalé slávě a moci nad oblastmi, kde ztratila vliv a má naději, že rozhodující vliv tam znovu nabude.
A teď je bývalý agent KGB v tehdejším východním Německu ruským prezidentem…
Jistě. Zdá se, že Jelcin chtěl skutečnou změnu – ač sám komunistický vysoký činitel. Pochopil, že Rusko se musí dát jinou cestou, chce-li dohonit svobodný západní svět, ale z různých důvodů na to nestačil a u lidí to nakonec prohrál. Většina lidí byla a je zakotvena v minulosti. Dnes má Rusko prezidenta, jakého má, a když se vžiju do toho, jak si počíná, chápu, o co usiluje. Opírá se o předkomunistickou minulost a ví, že Rusové vždy chtěli schopného autokratického vládce. Stalin byl opravdová zrůda, uskutečnitel toho nejvyššího masového zla, což je fakt doložený do detailu. V tomto smyslu byl nejschopnější, dokázal vydržet u moci třicet let do konce svého života a stvořil mocný systém založený na strachu, který v jádře vydržel skoro dalších čtyřicet let. Obory jako například skvělé zbraně, které podpořily sílu jeho moci i země, vzkvétaly, ale většina v porovnání se západním světem živořila a strádala.
Pro naši zemi byl Stalin osudově nejzhoubnější a naší tisícileté civilizaci, rozvíjející se s ostatní Evropou, zasadil ničivou ránu. Nejen nám, ale i dalším státům, které po válce Rusové ovládli a vnutili jim skrze Stalina psychologicky negramotný kolektivismus. Ve skutečnosti šlo o přímou moc nad další částí Evropy, na což byl ruský lid hrdý. Všechny státy, kterým Rusko vládlo, se z toho dodnes nevzpamatovaly a jsou na tom v porovnání se sousedními státy, které se vyhnuly zlému „tanci bláznů“, špatně. Ale ruský lid je na to dodnes hrdý a nostalgicky vzpomíná, jak vládli části Evropy až k Hamburku. Že se při tom museli prodírat blátem, když pršelo, to bylo nepodstatné. U nás znamenal ten zničující zlom únor 1948, přestože jsme se celá léta měli lépe než mnozí ostatní. V lidech přetrvávala dlouho první republika. Je poněkud deprimující, že oněch čtyřicet let vlády komunismu se podvědomě chápe jako snadno překonatelná epizoda a lidé nechápou, že násilné a drastické zničení řádu, který se tříbil staletí, a jeho nahrazení nesmyslem má dodnes trvalé následky a společnost se vrací do bývalé civilizace jen materiálně.
Neposiluje dnešní ruský komplex i to, že přišli právě o své satelity a žijí nyní v jakémsi pocitu ponížení?
To lze vyčíst u Alexijevičové a z mnohých současných postojů Ruska. Co všechno Rusové museli vydržet a vydrželi, je neuvěřitelné. I hrůzy inscenovaného hladomoru a další formy kruté represe, a přesto plakali dojetím, když se na tribuně zjevil On, Stalin, vrah milionů, který ovšem povznesl moc a autoritu Ruska jako nikdo předtím. Lid se dmul pýchou na svou mocnou vlast a jakýkoli čin, kterým dnes Rusko naznačuje cestu k bývalé moci, vzbuzuje nadšení v srdcích těch, kteří se museli dívat na ponížení, že vládu nad částí světa ztratili.

 

smocek3jpg.jpg
Milovaná manželka Vlaďka, počátek 90. let

 

 

Z pocitu křivdy

Jak si vysvětluješ, že prokazatelně zkázonosná myšlenka třídního boje stále visí ve vzduchu?
Základem je přehnaná chamtivost, v minulosti vedla k pocitu křivdy a nakonec k nutnosti kapitalismus zničit, neboť je historicky odsouzen k zániku tak jako tak, a nastolit vládu spravedlnosti dělnickou třídou. Ve skutečnosti to, co nastolili, byl zločin proti lidské přirozenosti. Svobodný svět se snažil bojovat se skutečnými vykořisťovateli, protože kapitalismus ve své většině byl humánní. Ale prohlásit soukromé podnikání jako takové za zločin, s nutností vyhladit a zničit je jako celek, kdy většinou byli tito lidé vcelku slušní, úspěšní a humánně cítící, to je ten skutečný zločin aplikovaný i na zemědělce. Podobně Hitler chtěl vyhladit zase určitá etnika. To byl zase jiný „tanec bláznů“.
Považuji za štěstí, že jsem stihl brát rozum ještě za první republiky a chápal, když moje babička v Týně nad Vltavou poslouchala rádio, odkud se ozýval fanatický řev, a řekla: „Poslouchej, to je Hitler!“ Začínal jsem chápat mnohé aspekty života kolem sebe. Vím zcela určitě, že zvláště v době Mnichova se zvýšila zášť vůči Němcům. Vím zcela určitě, že neexistovala žádná obecná nenávist ke vzdělancům, ale naopak; to začalo až po válce a zvláště po únoru 1948. Třídní nenávist byla aplikována na celou společnost, a aby se neřeklo, užitečná byla takzvaná „pracující inteligence“. Bylo to čiré pokrytectví a v raných padesátých letech delirium nenávisti.
A dnes jako kdyby stejnou nenávist někdo znovu rozdmychával…
Ano, abych zůstal u tématu inteligence, venkovští lidé si vzdělaných lidí skutečně vážili, mnozí sami své děti posílali na studie za velikých obětí. Kolik našich vzdělanců, lidé v lékařství, justici a dalších oborech, je vděčno svým rodičům, že ač pocházeli z chudobných poměrů, mohli vystudovat! Chci zdůraznit, že dítě vnímá vše neunaveným mozkem.
Jiní měli stejnou zkušenost jako ty, a přesto jako by jim po únoru 1948 přeskočilo…
Nepřeskočilo jim. Lidé touží po spravedlnosti. Příkoří vnímali převážně emocio­nálně a věřili, že za to může celá třída. Nalítli a vždy nalítnou. Nalítneme, byť dočasně. Slibu změny z Východu mnozí uvěřili, i tomu, že je ideální. Také jsme se báli Němců, že se znovu zvednou proti nám. Slovanští Rusové nás před nimi ochrání, a navíc oni už mají vládu dělníků a rolníků, ne kapitalismus, a vyhráli válku. Ale v podstatě jsme Rusy vůbec neznali. Když u nás po válce znásilňovali a kradli hodinky, skoro všichni jsme je omlouvali, včetně mě. Nechtěl jsem si připustit, a to dost vášnivě, že vítězové nad zločinnými Němci byli zgruntu také takoví. Poměrně často bylo slyšet přání: Politicky k Východu, kulturně k Západu. Sám jsem ruské osvobození nezažil. Mé srdce a rozum prožily jiné osvobození. To plzeňské.
Ale k tomu pocitu či vědomí křivdy. Nepřestane existovat. A je nebezpečí, že lidé budou znovu a znovu přicházet na energická, jednoduchá, pádná řešení.

 

banner_clanek

 

Brázda za člunem

Kdo nevěděl a chce vědět, už vědět může, protože základní fakta jsou k dispozici. Přesto jsou lidé, kteří před pravdou raději zavřou oči…
Anebo se přou o detaily a pro listí nevidí strom. A pak zásadní roli hraje krátkost paměti. Krátká paměť je ten nejzásadnější problém nás všech. Paměť se podobá jízdě na motorovém člunu: vodní brázda, co se tvoří za ním, je to, co námi hýbe, podíváš--li se dál, hladina už je klidná. To je moje metafora pro paměť. Mozek většiny lidí se nehmatatelnými věcmi prostě dlouhodobě nezabývá. Opticky vzato je Česká republika dnes skvělá západní země, kterou vždy od věků byla, která se dovedla rychle vzpamatovat, natřít své omšelé fasády. Opticky ji řadím k těm lepším západním zemím. Vím to, pohybuju se po Evropě. Ale bohužel jen opticky. Některé odporné nemateriální deformace bez povšimnutí zůstaly. Proto jsme stále postkomunistická země. Ale to je jiná kapitola.
Proto tu tedy pořád vládne škarohlídství, otrávenost, naštvanost, že se nic nepovedlo? Dokonce i ve sféře umění, kde právě ty pracuješ…
To je holt asi naše povaha, ale to říkám velice lacině. Navíc si myslím, že to tak není úplně u všech a ani to není to nejhlavnější. Historicky jsme byli tolikrát zklamáni, že pořád v našich genech zůstává pocit, že věci nedopadly. A pak, zase se k tomu vracím – což mohla ta čtyřicetiletá komunistická indoktrinace a očerňování zůstat bez následků? Vždyť jsme před válkou byli dvanáctá nejbohatší země na světě, v Evropě šestá. Když dnes čtu, že jsme se nikdy neměli tak dobře jako teď, otvírá se mi kudla v kapse. To lze říci o podnikatelích, ale ti, co jsou odkázáni jen a jen na plat, byli na tom za první republiky mnohem lépe, stejně jako dnešní občané našich sousedů, kterým se ona zvrácenost „tance bláznů“ vyhnula.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 6. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/17 - výběr z článků

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Dědkovské rady

Dědkovské rady

Jsou lidé, kteří sbírají léčivé byliny a suší si je pro zdraví vlastní osoby a svých blízkých. Já sbírám léčivé rady, které ale nechci sušit jen pro sebe, nýbrž se hodlám o ně podělit s vámi, milé čtenářky a milí čtenáři.

Řek Zorba z Rejvízu

Řek Zorba z Rejvízu

Jako černý drahokam je do klínu Jeseníků vsazeno temné jezero, podle pověstí prý spojené s mořem. Kolem se zvedají stromy staré jako svět. A rejvízská rašelina omamně voní. V mlze u jezera téměř nelze rozeznat postavu muže, pro něhož má toto bájné místo zvláštní význam.

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Jan Hachran je mladý umělec a výtvarník, jehož tvorba vychází zejména z mystiky a mytologie. Jedná se o jakousi kombinaci ornamentů, květin a symbolů, které se proplétají s dávnými bohy, bohyněmi, svatými i jinými mytickými postavami. Toto pojetí označuje jako magický ornamentalismus a jeho hlavní inspirací jsou velcí umělci secese.

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová je nejen herečka Dejvického divadla, ale i moderátorka, recitátorka, spisovatelka, flétnistka, ředitelka nadačního fondu. Především je ovšem matka čtyř dětí. Jak vidíte, nespokojí se s málem.

Kateřina Veselá

Kateřina Veselá

MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., žena, která pomohla za svůj dosavadní život přivést na svět přes dva tisíce dětí. Vlastní má dvě – dceru a syna. Každodenně se snaží plnit sny mnoha párům, kterým příroda neposkytla štěstí mít dítě přirozenou cestou. Když se rozhodovala, co bude v životě dělat, snila o tom, že bude úspěšnou novinářkou či dokumentaristkou. Život jí však ukázal jinou cestu, po které se rozhodla nakonec jít. Dnes vlastní jednu z největších reprodukčních klinik v Česku, brněnskou Repromedu. Jaké to je žít ve světě pipet, zkumavek, plnit lidem sny a kam směřuje dnešní reprodukční medicína, tak i na to jsme jí zeptali.

Tomáš Šebek

Tomáš Šebek

Letos v březnu se český chirurg Tomáš Šebek vrátil již z páté mise mezinárodní organizace Lékaři bez hranic. Své zkušenosti se zachraňováním lidských životů v mnohdy drastických podmínkách popsal se skromností i humorem sobě vlastním ve dvou úspěšných knihách. Třetí by měla vyjít letos na podzim.

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Eva Turnová

Eva Turnová

Eva Turnová je veřejnosti asi nejvíce známa jako bývalá baskytaristka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People of the Universe; nyní má vlastní soubor Eturnity. Eva je ovšem ženou mnoha profesí a mimo hudební dráhu také maluje, překládá, a od roku 2011 se na stránkách týdeníků objevují její sloupky TURNOVÝ HÁJ. Ty pak každoročně vycházejí v „sebraných spisech“ pod stejným názvem. Doposud vyšlo pět dílů a na jaro se chystá vydání šestého.

Michal Hrůza

Michal Hrůza

Zpěvák, skladatel a textař Michal Hrůza slaví dvacet let hudební činnosti. K té příležitosti mu vyšlo album SÁM SE SEBOU, potěšil se třemi koncerty se symfonickým orchestrem a na jaře bude pokračovat v turné. Jelikož se s Michalem známe poměrně dlouho, tykali jsme si.

Diana Ross

Diana Ross

Na výsluní světové slávy se dostala jako členka dívčího tria Supremes, později se ovšem prosadila jako sólistka. Je považována za jednu z komerčně nejúspěšnějších osobností amerického šoubyznysu. Zároveň je filmová herečka a producentka a v neposlední řadě matka pěti dětí.

Ivana Chýlková

Ivana Chýlková

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie