Ladislav Smoček

o ruské hrdosti, spasitelském objetí a českém strachu

Poněkud záhadná postava dramatika, scenáristy a režiséra židovského původu Lea Birinského a jeho hra z roku 1912 o psychopatologii revolucionářství a vyžírkovství mocných vyvolala už podruhé zájem režiséra Ladislava Smočka. Na scéně pražského Činoherního klubu s hereckým ansámblem, jenž tvoří Petr Nárožný, Marika Procházková, Ondřej Vetchý, Pavel Kikinčuk, Dana Černá, Jaromír Dulava, Honza Hájek, Vladimír Kratina, Stanislav Zindulka či Nela Boudová, rozehrál šarádu blbosti a velikášství, při níž člověk chvílemi neví, může-li se jen úlevně smát, anebo se má zase začít strachovat. Neboť hrabivost je věčná a lidská hloupost nekonečná.

 

text Jan Lukeš, foto archiv Ladislava Smočka a archiv

 

smocek1jpg.jpg
Při převzetí ceny Thálie 2013

 

 

Od Mumraje k Tanci bláznů

Co konkrétně tě přimělo k návratu k Birinského TANCI BLÁZNŮ, který jsi pod názvem MUMRAJ inscenoval v Činoherním klubu už v roce 1991?
Motivace k uvedení TANCE BLÁZNŮ byla teď vlastně silnější, než když jsme hru nasazovali po pádu komunismu. Tehdy jsme se všichni radovali, že neblahý vliv Sovětského svazu, Ruska, je definitivně pryč, radovali se z nádherných ironických postřehů autora o tom, co tvoří podstatu ruského mocenského chování jeho lidu i jeho potentátů. My se prostě soustředili hlavně na legraci. Když třeba Petr Čepek hrál generála Děrnova, tak jsem hlavně chtěl, aby jeho brigadýrka, kdyby to šlo, byla velká jako rogalovo křídlo; to měla být hyperbola na silně neesteticky předimenzované ruské brigadýrky. Celé představení byla jakási hyperbola, ale ne dostatečně ruská; i když hra vystihuje ruské prožívání emocí, tak přece jenom je cítit, že byla napsána německy.
Takže až tahle dodatečná informace, že Birinski napsal hru německy, ti otevřela nový pohled?
Ano, ta mi dala odpověď, proč ve hře dostatečně nedýchá ruská duše, i když dokonale z ní dýchají ruské gogolovsky obludné způsoby. Dnes, kdy se po Jelcinovi Rusko bohužel znovu dostalo na starou cestu imperiálního vládnutí, což dělá lidu Ruska dobře, jsem ve hře trochu posílil fakt, že Rusové jsou vášnivě hrdi na svou zem, byť jsou si vědomi strádání a nespravedlností, kterým byli a jsou vystavováni; na Rusko nedají v drtivé většině dopustit. To lze dobře vyčíst s knihy Světlany Alexijevičové, nositelky Nobelovy ceny za literaturu 2015, DOBA Z DRUHÉ RUKY.
A tak je tomu i v TANCI BLÁZNŮ: všichni ti revolucionáři se třeba i silně mezi sebou přou, ale pokud jde o slávu Rusi, prožívají její velikost až k slzám. Vůbec, ruská duše má práh „dojetí až k slzám“ vůči různým jevům života výrazně vyšší než jinde a svědčí to o mocné citovosti ruských lidí. To se odráží i ve hře, kde cit je silnější než rozum, důležitý autorův postřeh formulovaný v roce 1912, protože pak je společnost víc přístupná manipulacím moci shora. V roce 1912 nikdo neměl potuchy, že za pět let poté bude nastolen giganticky obludný režim násilí a strachu a zbloudilého nadšení pro neuskutečnitelnou myšlenku – jak historie prokázala. TANEC BLÁZNŮ je v tomto smyslu jasnozřivě prorocká hra. Fanatická víra provázená hloupostí deformuje i slušného člověka.

 

smocek2jpg.jpg
1936

 

 

Mám obavy

Tvůj text v programu ke hře končí dosti pochmurně: pesimistickým konstatováním „Mám obavy.“ Znamená to, že oproti devadesátým létům se stává Rusko znovu hrozbou?
To je přece dostatečně patrné, a to nechci mluvit o Krymu či Ukrajině. Chci spíš říci, že existovala určitá naděje, že se Rusko po demontáži represivního systému, kterou provedl prezident Jelcin, změní. Ustavil všechny potřebné atributy skutečné demokracie a dokonce zakázal komunistickou stranu, která i po Stalinovi dlouhá desetiletí vládla nad všemi. Špičkou moci byla ovšem také sovětská tajná služba KGB. Dnes funguje pod jiným názvem a už nebrání nesmyslný komunismus, který v Rusku už neexistuje, ale coby skutečně elitní organizace s těmi nejchytřejšími mozky ve svých řadách vpravdě vlastenecky přispívá tradičními prostředky vrátit velmoc k bývalé slávě a moci nad oblastmi, kde ztratila vliv a má naději, že rozhodující vliv tam znovu nabude.
A teď je bývalý agent KGB v tehdejším východním Německu ruským prezidentem…
Jistě. Zdá se, že Jelcin chtěl skutečnou změnu – ač sám komunistický vysoký činitel. Pochopil, že Rusko se musí dát jinou cestou, chce-li dohonit svobodný západní svět, ale z různých důvodů na to nestačil a u lidí to nakonec prohrál. Většina lidí byla a je zakotvena v minulosti. Dnes má Rusko prezidenta, jakého má, a když se vžiju do toho, jak si počíná, chápu, o co usiluje. Opírá se o předkomunistickou minulost a ví, že Rusové vždy chtěli schopného autokratického vládce. Stalin byl opravdová zrůda, uskutečnitel toho nejvyššího masového zla, což je fakt doložený do detailu. V tomto smyslu byl nejschopnější, dokázal vydržet u moci třicet let do konce svého života a stvořil mocný systém založený na strachu, který v jádře vydržel skoro dalších čtyřicet let. Obory jako například skvělé zbraně, které podpořily sílu jeho moci i země, vzkvétaly, ale většina v porovnání se západním světem živořila a strádala.
Pro naši zemi byl Stalin osudově nejzhoubnější a naší tisícileté civilizaci, rozvíjející se s ostatní Evropou, zasadil ničivou ránu. Nejen nám, ale i dalším státům, které po válce Rusové ovládli a vnutili jim skrze Stalina psychologicky negramotný kolektivismus. Ve skutečnosti šlo o přímou moc nad další částí Evropy, na což byl ruský lid hrdý. Všechny státy, kterým Rusko vládlo, se z toho dodnes nevzpamatovaly a jsou na tom v porovnání se sousedními státy, které se vyhnuly zlému „tanci bláznů“, špatně. Ale ruský lid je na to dodnes hrdý a nostalgicky vzpomíná, jak vládli části Evropy až k Hamburku. Že se při tom museli prodírat blátem, když pršelo, to bylo nepodstatné. U nás znamenal ten zničující zlom únor 1948, přestože jsme se celá léta měli lépe než mnozí ostatní. V lidech přetrvávala dlouho první republika. Je poněkud deprimující, že oněch čtyřicet let vlády komunismu se podvědomě chápe jako snadno překonatelná epizoda a lidé nechápou, že násilné a drastické zničení řádu, který se tříbil staletí, a jeho nahrazení nesmyslem má dodnes trvalé následky a společnost se vrací do bývalé civilizace jen materiálně.
Neposiluje dnešní ruský komplex i to, že přišli právě o své satelity a žijí nyní v jakémsi pocitu ponížení?
To lze vyčíst u Alexijevičové a z mnohých současných postojů Ruska. Co všechno Rusové museli vydržet a vydrželi, je neuvěřitelné. I hrůzy inscenovaného hladomoru a další formy kruté represe, a přesto plakali dojetím, když se na tribuně zjevil On, Stalin, vrah milionů, který ovšem povznesl moc a autoritu Ruska jako nikdo předtím. Lid se dmul pýchou na svou mocnou vlast a jakýkoli čin, kterým dnes Rusko naznačuje cestu k bývalé moci, vzbuzuje nadšení v srdcích těch, kteří se museli dívat na ponížení, že vládu nad částí světa ztratili.

 

smocek3jpg.jpg
Milovaná manželka Vlaďka, počátek 90. let

 

 

Z pocitu křivdy

Jak si vysvětluješ, že prokazatelně zkázonosná myšlenka třídního boje stále visí ve vzduchu?
Základem je přehnaná chamtivost, v minulosti vedla k pocitu křivdy a nakonec k nutnosti kapitalismus zničit, neboť je historicky odsouzen k zániku tak jako tak, a nastolit vládu spravedlnosti dělnickou třídou. Ve skutečnosti to, co nastolili, byl zločin proti lidské přirozenosti. Svobodný svět se snažil bojovat se skutečnými vykořisťovateli, protože kapitalismus ve své většině byl humánní. Ale prohlásit soukromé podnikání jako takové za zločin, s nutností vyhladit a zničit je jako celek, kdy většinou byli tito lidé vcelku slušní, úspěšní a humánně cítící, to je ten skutečný zločin aplikovaný i na zemědělce. Podobně Hitler chtěl vyhladit zase určitá etnika. To byl zase jiný „tanec bláznů“.
Považuji za štěstí, že jsem stihl brát rozum ještě za první republiky a chápal, když moje babička v Týně nad Vltavou poslouchala rádio, odkud se ozýval fanatický řev, a řekla: „Poslouchej, to je Hitler!“ Začínal jsem chápat mnohé aspekty života kolem sebe. Vím zcela určitě, že zvláště v době Mnichova se zvýšila zášť vůči Němcům. Vím zcela určitě, že neexistovala žádná obecná nenávist ke vzdělancům, ale naopak; to začalo až po válce a zvláště po únoru 1948. Třídní nenávist byla aplikována na celou společnost, a aby se neřeklo, užitečná byla takzvaná „pracující inteligence“. Bylo to čiré pokrytectví a v raných padesátých letech delirium nenávisti.
A dnes jako kdyby stejnou nenávist někdo znovu rozdmychával…
Ano, abych zůstal u tématu inteligence, venkovští lidé si vzdělaných lidí skutečně vážili, mnozí sami své děti posílali na studie za velikých obětí. Kolik našich vzdělanců, lidé v lékařství, justici a dalších oborech, je vděčno svým rodičům, že ač pocházeli z chudobných poměrů, mohli vystudovat! Chci zdůraznit, že dítě vnímá vše neunaveným mozkem.
Jiní měli stejnou zkušenost jako ty, a přesto jako by jim po únoru 1948 přeskočilo…
Nepřeskočilo jim. Lidé touží po spravedlnosti. Příkoří vnímali převážně emocio­nálně a věřili, že za to může celá třída. Nalítli a vždy nalítnou. Nalítneme, byť dočasně. Slibu změny z Východu mnozí uvěřili, i tomu, že je ideální. Také jsme se báli Němců, že se znovu zvednou proti nám. Slovanští Rusové nás před nimi ochrání, a navíc oni už mají vládu dělníků a rolníků, ne kapitalismus, a vyhráli válku. Ale v podstatě jsme Rusy vůbec neznali. Když u nás po válce znásilňovali a kradli hodinky, skoro všichni jsme je omlouvali, včetně mě. Nechtěl jsem si připustit, a to dost vášnivě, že vítězové nad zločinnými Němci byli zgruntu také takoví. Poměrně často bylo slyšet přání: Politicky k Východu, kulturně k Západu. Sám jsem ruské osvobození nezažil. Mé srdce a rozum prožily jiné osvobození. To plzeňské.
Ale k tomu pocitu či vědomí křivdy. Nepřestane existovat. A je nebezpečí, že lidé budou znovu a znovu přicházet na energická, jednoduchá, pádná řešení.

 

baner-clanek

 

Brázda za člunem

Kdo nevěděl a chce vědět, už vědět může, protože základní fakta jsou k dispozici. Přesto jsou lidé, kteří před pravdou raději zavřou oči…
Anebo se přou o detaily a pro listí nevidí strom. A pak zásadní roli hraje krátkost paměti. Krátká paměť je ten nejzásadnější problém nás všech. Paměť se podobá jízdě na motorovém člunu: vodní brázda, co se tvoří za ním, je to, co námi hýbe, podíváš--li se dál, hladina už je klidná. To je moje metafora pro paměť. Mozek většiny lidí se nehmatatelnými věcmi prostě dlouhodobě nezabývá. Opticky vzato je Česká republika dnes skvělá západní země, kterou vždy od věků byla, která se dovedla rychle vzpamatovat, natřít své omšelé fasády. Opticky ji řadím k těm lepším západním zemím. Vím to, pohybuju se po Evropě. Ale bohužel jen opticky. Některé odporné nemateriální deformace bez povšimnutí zůstaly. Proto jsme stále postkomunistická země. Ale to je jiná kapitola.
Proto tu tedy pořád vládne škarohlídství, otrávenost, naštvanost, že se nic nepovedlo? Dokonce i ve sféře umění, kde právě ty pracuješ…
To je holt asi naše povaha, ale to říkám velice lacině. Navíc si myslím, že to tak není úplně u všech a ani to není to nejhlavnější. Historicky jsme byli tolikrát zklamáni, že pořád v našich genech zůstává pocit, že věci nedopadly. A pak, zase se k tomu vracím – což mohla ta čtyřicetiletá komunistická indoktrinace a očerňování zůstat bez následků? Vždyť jsme před válkou byli dvanáctá nejbohatší země na světě, v Evropě šestá. Když dnes čtu, že jsme se nikdy neměli tak dobře jako teď, otvírá se mi kudla v kapse. To lze říci o podnikatelích, ale ti, co jsou odkázáni jen a jen na plat, byli na tom za první republiky mnohem lépe, stejně jako dnešní občané našich sousedů, kterým se ona zvrácenost „tance bláznů“ vyhnula.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 6. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/17 - výběr z článků

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Dědkovské rady

Dědkovské rady

Jsou lidé, kteří sbírají léčivé byliny a suší si je pro zdraví vlastní osoby a svých blízkých. Já sbírám léčivé rady, které ale nechci sušit jen pro sebe, nýbrž se hodlám o ně podělit s vámi, milé čtenářky a milí čtenáři.

Řek Zorba z Rejvízu

Řek Zorba z Rejvízu

Jako černý drahokam je do klínu Jeseníků vsazeno temné jezero, podle pověstí prý spojené s mořem. Kolem se zvedají stromy staré jako svět. A rejvízská rašelina omamně voní. V mlze u jezera téměř nelze rozeznat postavu muže, pro něhož má toto bájné místo zvláštní význam.

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Jan Hachran je mladý umělec a výtvarník, jehož tvorba vychází zejména z mystiky a mytologie. Jedná se o jakousi kombinaci ornamentů, květin a symbolů, které se proplétají s dávnými bohy, bohyněmi, svatými i jinými mytickými postavami. Toto pojetí označuje jako magický ornamentalismus a jeho hlavní inspirací jsou velcí umělci secese.

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová je nejen herečka Dejvického divadla, ale i moderátorka, recitátorka, spisovatelka, flétnistka, ředitelka nadačního fondu. Především je ovšem matka čtyř dětí. Jak vidíte, nespokojí se s málem.

Kateřina Veselá

Kateřina Veselá

MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., žena, která pomohla za svůj dosavadní život přivést na svět přes dva tisíce dětí. Vlastní má dvě – dceru a syna. Každodenně se snaží plnit sny mnoha párům, kterým příroda neposkytla štěstí mít dítě přirozenou cestou. Když se rozhodovala, co bude v životě dělat, snila o tom, že bude úspěšnou novinářkou či dokumentaristkou. Život jí však ukázal jinou cestu, po které se rozhodla nakonec jít. Dnes vlastní jednu z největších reprodukčních klinik v Česku, brněnskou Repromedu. Jaké to je žít ve světě pipet, zkumavek, plnit lidem sny a kam směřuje dnešní reprodukční medicína, tak i na to jsme jí zeptali.

Tomáš Šebek

Tomáš Šebek

Letos v březnu se český chirurg Tomáš Šebek vrátil již z páté mise mezinárodní organizace Lékaři bez hranic. Své zkušenosti se zachraňováním lidských životů v mnohdy drastických podmínkách popsal se skromností i humorem sobě vlastním ve dvou úspěšných knihách. Třetí by měla vyjít letos na podzim.

Osobnosti - výběr z článků

Miloš Fikejz

Miloš Fikejz

Na pultech našich knihkupectví je momentálně možné najít jedinečný počin – třídílný slovník českých filmových herců a hereček. Bez něj se neobejde žádný český filmový novinář či historik, ale ocení jej i každý filmový fanoušek. Autorem monumentálního díla, čítajícího více než dva tisíce stran, je dlouholetý pracovník Národního filmového archivu Miloš Fikejz, který se vedle životopisů českých filmových tvůrců věnuje i jejich fotografickému portrétování.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

Jakub S. Trojan

Jakub S. Trojan

Karla a Jakub Trojanovi žijí ve sborovém domě Českobratrské církve evangelické v pražské Libni. Jejich klidný a laskavý způsob komunikace, kdy si navzájem doplňují vzpomínky a formulace, je svým způsobem přírodní úkaz, který může vzniknout snad jen za více než šedesát osm let manželství a hlavně sdílením základních a upřímně žitých hodnot. Původně jsem chtěla mluvit s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, chartistou a bývalým děkanem Evangelické teologické fakulty o jeho vzpomínkách na pohřeb Jana Palacha, ale když se hovor stočil k praktickým dopadům Trojanových občanských postojů, které vedly k jeho perzekuci ze strany komunistického režimu, vzpomínky jeho ženy Karly se zcela přirozeně staly součástí našeho dialogu.

Amy Winehouse

Amy Winehouse

Příběh nevšedního talentu a zá­ro­veň nelítostné sebedestrukce. Zpěvačka, autorka a kytaristka suverénně propojující jazz, rhythm and blues a soul. Nositelka řady nejprestižnějších hudeb­ních cen, jejíž nahrávky patřily – i přes hudební náročnost a často smutné až depresivní ladění textů – k těm komerčně nejúspěšnějším. A ode dne své smrti další členka pochmurného klubu 27: Amy Winehouse.

Forman Sisters

Forman Sisters

Málokdo se může pochlubit takovou výjimečností jako Josefína, Emílie a Antonie. Jejich tatínek Petr Forman je známý divadelník, maminka Klára je scenáristka, dědeček Miloš Forman byl jeden z největších světových filmových režisérů, dědeček Jiří Stránský je věhlasný scenárista a spisovatel a babička Věra Křesadlová je známou herečkou.

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/2019

XANTYPA XANTYPA 01/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne