Řek Zorba z Rejvízu

Sotiris Joanidis

Jako černý drahokam je do klínu Jeseníků vsazeno temné jezero, podle pověstí prý spojené s mořem. Kolem se zvedají stromy staré jako svět. A rejvízská rašelina omamně voní. V mlze u jezera téměř nelze rozeznat postavu muže, pro něhož má toto bájné místo zvláštní význam.

text Milan Švihálek, foto rodinný archiv S. Joanidise 

 

sotirisjpg.jpg

 

„Začínal jsem jako dřevorubec, ale krása přírody mi nic neříkala. Byla pro mě jen zdrojem obživy. Naštěstí je příroda moudřejší než já a zvolna se mi zadřela pod kůži. Tolik poezie, co v ní je, nelze nemilovat. Dnes si bez přírody nedovedu představit ani sebe, ani své blízké. Chtěl bych být v příštím životě stromem, květinou, keřem nebo jen rašelinou,“ vyznává se muž, jenž se narodil pod prozářenou řeckou oblohou a cestou spletitého osudu se ocitl v zemi, o níž jako malý chlapec nikdy neslyšel.
Stranou hlavní cesty stojí uprostřed nejvýše položené obce ve Slezsku hospoda, která nesla za starých časů název Zum Seehierten (U Jezerního pastýře). Počátek má už v roce 1795 a dnes se jmenuje Penzion Rejvíz. Místní hospodský se tu pietně stará o kuriozitu, která je obdivována všemi, kteří přijíždějí do zdejšího kraje. Jsou to židle se zadními opěradly v podobě portrétů štamgastů, kteří U Jezerního pastýře vysedávali před devadesáti lety. Nynější majitel ctí tradici a zasadil se o to, aby na talentované bratry Braunerovy, tímto neobvyklým způsobem zpodobivší své sousedy, navázali současní řezbáři. A tak jsou dnes ve výčepu k vidění i židle s tvářemi současných obyvatel Rejvízu. Včetně kníraté tváře téměř osmdesátiletého „českého“ Řeka Sotirise Joanidise.

Zrozen horami
Sotirovi rodiče byli zemědělci, pracovali v lese nebo zajížděli za obživou do vnitrozemí jako zedníci. Vesnice Glikoneri, v níž žili od počátku 20. století a byli přesvědčeni, že ji nikdy neopustí, leží v pohoří Gramos u řecko-albánské hranice. Ves byla po staletí přístupná jen pěšky nebo na oslu. „V roce 1946, za občanské války, se Glikoneri stala velitelskou základnou partyzánů a můj táta byl povýšen na kapitána. Sloužil u zdravotní služby. Soudy ho kvůli tomu v nepřítomnosti odsoudily k trestu smrti.“
Řecká občanská válka byla přímým dědictvím Jaltské konference. Sotir, v roce 1946 sedmiletý, nemohl nic vědět o tom, že zástupce britského premiéra Churchilla podstrčil ještě před začátkem oficiálního jednání v jednom z krymských paláců ministrovi zahraničních věcí SSSR Molotovovi papírek, na němž bylo načmáráno několik čísel – procentní vyjádření vlivu mocností na budoucí politické uspořádání v osvobozených zemích. „My devadesát procent, vy deset,“ navrhli Britové dělení vlivu v Řecku. Když si prý Molotov postěžoval Stalinovi, že přece nelze Evropu dělit škrtem pera, sovětský vůdce prohlásil: „Toho si nevšímej, to se nějak vyřeší.“
Řekové německé okupanty nenáviděli. Když ale byli nacisté v závěru druhé světové války z Peloponésu vyhnáni, vylodili se na pobřeží britští výsadkáři, kteří měli v úmyslu podpořit z káhirského exilu se navrátivší vládu vedenou premiérem Papandreem. Levicoví Řekové to považovali za další okupaci. Jejich ozbrojenou silou se již v průběhu války stala tzv. ELAS, Národní osvobozenecká armáda. Britové však byli rozhodnuti nevzdat se svého vlivu a spojili se s vládními oddíly. Řecké hory se tudíž staly dějištěm občanské války, v níž stál bratr proti bratrovi. V průběhu tří následujících let bylo na obou stranách zabito na padesát tisíc lidí.
Pro osmiletého kluka je vůně střelného prachu vzrušující. „Od rána jsem se toulal vesnicí a doma se ukázal jen občas. Věčně jsem byl mezi bojovníky, kteří mě brali na ramena a různě se mnou skotačili. Byl jsem uličník k pohledání a máma si se mnou nevěděla rady. Můj nejsilnější zážitek z dětství je střílení v noci světelnými náboji.“ Klukovské hry na vojáky však brzy skončily, protože vládní vojska začala partyzány decimovat. Situace se stávala čím dál bezvýchodnější, protože Moskva se neodvažovala do konfliktu zasáhnout. Partyzáni se rozhodli odvést ještě před koncem občanské války z horských oblastí všechny děti od tří do šestnácti let.

 

banner_predplatne_clanek

 

Exodus
„Přestože jsem byl dareba věčně utíkající z domu, při loučení s plačící mámou, která zůstávala ve vesnici, se mi roztřásla kolena. Sotva jsme se vydali k albánské hranici, začala nás v noci bombardovat vládní letadla. Vedle mě to zabilo moji pětiletou sestřenici, kterou ještě za tmy dospělý doprovod pohřbil. Na hrůzu té noci nikdy nezapomenu.“
Poté, co vyděšené děti překonaly pohraniční hory a dorazily do Albánie, byly na nějaký čas ubytovány ve městě Körce (řecky Korica). Tady zůstaly několik měsíců, a pak byly naloženy na náklaďáky dodané organizací UNRRA. Některé děti viděly automobil poprvé v životě.
„Pod plachtou nás bylo namačkáno kolem čtyřiceti dětí a jeden dospělý. Po několika minutách se jízda proměnila v prašnou, naftou smrdící pouť do pekla. Auto na kamenité silnici strašlivě drkotalo a my jsme zvraceli jako o závod. Řidič měl příkaz jet co nejrychleji. Ani dospělý průvodce nedokázal auto zastavit. Byli jsme šťastní, když večer náklaďák zastavil u jakési školy. Jakž takž nás ošetřili, každému dali čaj a kus chleba s marmeládou. Konečně jsme se mohli vyspat. Druhý den už nikdo nechtěl do auta nastoupit. Já jsem stále zvracel. Když kvečeru náklaďák opět zastavil, byl jsem v bezvědomí. Naštěstí přivolali jugoslávského partyzánského lékaře, který mě probudil. Ještě po dvaceti letech jsem měl vždycky při jízdě autobusem nebo nákladním autem nucení na zvracení. Napříč Jugoslávií jsme se kodrcali tři dny. Teprve na maďarské hranici jsme nasedli na vlak, který po delší době zastavil v jakémsi neznámém městě. Že jsme v Československu, jsme nevěděli.“

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 6. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/17 - výběr z článků

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Dědkovské rady

Dědkovské rady

Jsou lidé, kteří sbírají léčivé byliny a suší si je pro zdraví vlastní osoby a svých blízkých. Já sbírám léčivé rady, které ale nechci sušit jen pro sebe, nýbrž se hodlám o ně podělit s vámi, milé čtenářky a milí čtenáři.

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Jan Hachran je mladý umělec a výtvarník, jehož tvorba vychází zejména z mystiky a mytologie. Jedná se o jakousi kombinaci ornamentů, květin a symbolů, které se proplétají s dávnými bohy, bohyněmi, svatými i jinými mytickými postavami. Toto pojetí označuje jako magický ornamentalismus a jeho hlavní inspirací jsou velcí umělci secese.

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová je nejen herečka Dejvického divadla, ale i moderátorka, recitátorka, spisovatelka, flétnistka, ředitelka nadačního fondu. Především je ovšem matka čtyř dětí. Jak vidíte, nespokojí se s málem.

Kateřina Veselá

Kateřina Veselá

MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., žena, která pomohla za svůj dosavadní život přivést na svět přes dva tisíce dětí. Vlastní má dvě – dceru a syna. Každodenně se snaží plnit sny mnoha párům, kterým příroda neposkytla štěstí mít dítě přirozenou cestou. Když se rozhodovala, co bude v životě dělat, snila o tom, že bude úspěšnou novinářkou či dokumentaristkou. Život jí však ukázal jinou cestu, po které se rozhodla nakonec jít. Dnes vlastní jednu z největších reprodukčních klinik v Česku, brněnskou Repromedu. Jaké to je žít ve světě pipet, zkumavek, plnit lidem sny a kam směřuje dnešní reprodukční medicína, tak i na to jsme jí zeptali.

Ladislav Smoček

Ladislav Smoček

Poněkud záhadná postava dramatika, scenáristy a režiséra židovského původu Lea Birinského a jeho hra z roku 1912 o psychopatologii revolucionářství a vyžírkovství mocných vyvolala už podruhé zájem režiséra Ladislava Smočka. Na scéně pražského Činoherního klubu s hereckým ansámblem, jenž tvoří Petr Nárožný, Marika Procházková, Ondřej Vetchý, Pavel Kikinčuk, Dana Černá, Jaromír Dulava, Honza Hájek, Vladimír Kratina, Stanislav Zindulka či Nela Boudová, rozehrál šarádu blbosti a velikášství, při níž člověk chvílemi neví, může-li se jen úlevně smát, anebo se má zase začít strachovat. Neboť hrabivost je věčná a lidská hloupost nekonečná.

Tomáš Šebek

Tomáš Šebek

Letos v březnu se český chirurg Tomáš Šebek vrátil již z páté mise mezinárodní organizace Lékaři bez hranic. Své zkušenosti se zachraňováním lidských životů v mnohdy drastických podmínkách popsal se skromností i humorem sobě vlastním ve dvou úspěšných knihách. Třetí by měla vyjít letos na podzim.

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Elvis Presley

Elvis Presley

Před čtyřiceti lety 16. srpna 1977 zemřel v Memphisu hudebník, bez něhož by současná moderní populární hudba vypadala zcela jinak. Král rock-and-rollu Elvis Presley, který stál u kolébky muziky, od té doby nazývané rock.

Jeanne Moreauová

Jeanne Moreauová

Francouzský film TĚLO DIANY, který koncem roku 1968 vznikal v koprodukci s československou kinematografií, není filmovou historií zvlášť ceněn, ale díky tomu, že se částečně natáčel v Praze, poskytl mi coby novopečené redaktorce měsíčníku Film a doba neocenitelnou příležitost seznámit se s jeho hlavní představitelkou Jeanne Moreauovou a dokonce s ní udělat rozhovor, který pak vyšel v prvním čísle ročníku 1969.

Vladimír Koza

Vladimír Koza

Vladimír Koza jako první v České republice provedl v roce 1993 nepříbuzenskou transplantaci kostní dřeně s českým dárcem. Založil Český národní registr dárců dřeně a Nadaci pro transplantace kostní dřeně, díky čemuž mohly být zachráněny tisíce lidských životů. Byl to vizionář s obrovským pracovním nasazením a současně s hluboce lidským přístupem k nemocným. Člověk s bytostnou potřebou svobody, přirozenou autoritou, sebevědomý, ale zároveň pokorný. Neokázalý, se smyslem pro humor, na většině fotografií a televizních záběrů se usmívá. Lékař, jakého by si přál mít vedle sebe každý, kdo vážně onemocní. Nebyl mu vyměřen dlouhý život, zemřel před pěti roky v nedožitých osmapadesáti letech. Ale svůj čas vrchovatě naplnil. O panu primáři jsem si povídala s jeho dcerami Naděždou Lasotovou a Markétou Sobotovou.

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Před osmdesáti lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk

Do svých čtyřiaosmdesáti let se Tomáš Garrigue Masaryk těšil dobrému zdraví a obdivuhodné psychické kondici. S plným nasazením se věnoval všem státnickým povinnostem, plynoucím z výkonu jeho prezidentského úřadu, kromě toho se snažil vědecky a literárně pracovat a podílel se na reedicích svých literárních děl. Ještě při oslavě patnáctého výročí vzniku Československé republiky, 28. října 1933, projel na koni Prahou; v prosinci 1933 se v třeskutém mrazu zúčastnil v Hostivaři pohřbu bývalého ministerského předsedy Antonína Švehly. V té době prožíval i své poslední citové vzplanutí k sochařce Heleně Scholzové-Železné, s níž se sblížil v létě 1932 v Topoľčiankách, kde vytvářela jeho sochu, a až do jara 1934 s ní udržoval čilou korespondenci.

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová je nejen herečka Dejvického divadla, ale i moderátorka, recitátorka, spisovatelka, flétnistka, ředitelka nadačního fondu. Především je ovšem matka čtyř dětí. Jak vidíte, nespokojí se s málem.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne