Řek Zorba z Rejvízu

Sotiris Joanidis

Jako černý drahokam je do klínu Jeseníků vsazeno temné jezero, podle pověstí prý spojené s mořem. Kolem se zvedají stromy staré jako svět. A rejvízská rašelina omamně voní. V mlze u jezera téměř nelze rozeznat postavu muže, pro něhož má toto bájné místo zvláštní význam.

text Milan Švihálek, foto rodinný archiv S. Joanidise 

 

sotirisjpg.jpg

 

„Začínal jsem jako dřevorubec, ale krása přírody mi nic neříkala. Byla pro mě jen zdrojem obživy. Naštěstí je příroda moudřejší než já a zvolna se mi zadřela pod kůži. Tolik poezie, co v ní je, nelze nemilovat. Dnes si bez přírody nedovedu představit ani sebe, ani své blízké. Chtěl bych být v příštím životě stromem, květinou, keřem nebo jen rašelinou,“ vyznává se muž, jenž se narodil pod prozářenou řeckou oblohou a cestou spletitého osudu se ocitl v zemi, o níž jako malý chlapec nikdy neslyšel.
Stranou hlavní cesty stojí uprostřed nejvýše položené obce ve Slezsku hospoda, která nesla za starých časů název Zum Seehierten (U Jezerního pastýře). Počátek má už v roce 1795 a dnes se jmenuje Penzion Rejvíz. Místní hospodský se tu pietně stará o kuriozitu, která je obdivována všemi, kteří přijíždějí do zdejšího kraje. Jsou to židle se zadními opěradly v podobě portrétů štamgastů, kteří U Jezerního pastýře vysedávali před devadesáti lety. Nynější majitel ctí tradici a zasadil se o to, aby na talentované bratry Braunerovy, tímto neobvyklým způsobem zpodobivší své sousedy, navázali současní řezbáři. A tak jsou dnes ve výčepu k vidění i židle s tvářemi současných obyvatel Rejvízu. Včetně kníraté tváře téměř osmdesátiletého „českého“ Řeka Sotirise Joanidise.

Zrozen horami
Sotirovi rodiče byli zemědělci, pracovali v lese nebo zajížděli za obživou do vnitrozemí jako zedníci. Vesnice Glikoneri, v níž žili od počátku 20. století a byli přesvědčeni, že ji nikdy neopustí, leží v pohoří Gramos u řecko-albánské hranice. Ves byla po staletí přístupná jen pěšky nebo na oslu. „V roce 1946, za občanské války, se Glikoneri stala velitelskou základnou partyzánů a můj táta byl povýšen na kapitána. Sloužil u zdravotní služby. Soudy ho kvůli tomu v nepřítomnosti odsoudily k trestu smrti.“
Řecká občanská válka byla přímým dědictvím Jaltské konference. Sotir, v roce 1946 sedmiletý, nemohl nic vědět o tom, že zástupce britského premiéra Churchilla podstrčil ještě před začátkem oficiálního jednání v jednom z krymských paláců ministrovi zahraničních věcí SSSR Molotovovi papírek, na němž bylo načmáráno několik čísel – procentní vyjádření vlivu mocností na budoucí politické uspořádání v osvobozených zemích. „My devadesát procent, vy deset,“ navrhli Britové dělení vlivu v Řecku. Když si prý Molotov postěžoval Stalinovi, že přece nelze Evropu dělit škrtem pera, sovětský vůdce prohlásil: „Toho si nevšímej, to se nějak vyřeší.“
Řekové německé okupanty nenáviděli. Když ale byli nacisté v závěru druhé světové války z Peloponésu vyhnáni, vylodili se na pobřeží britští výsadkáři, kteří měli v úmyslu podpořit z káhirského exilu se navrátivší vládu vedenou premiérem Papandreem. Levicoví Řekové to považovali za další okupaci. Jejich ozbrojenou silou se již v průběhu války stala tzv. ELAS, Národní osvobozenecká armáda. Britové však byli rozhodnuti nevzdat se svého vlivu a spojili se s vládními oddíly. Řecké hory se tudíž staly dějištěm občanské války, v níž stál bratr proti bratrovi. V průběhu tří následujících let bylo na obou stranách zabito na padesát tisíc lidí.
Pro osmiletého kluka je vůně střelného prachu vzrušující. „Od rána jsem se toulal vesnicí a doma se ukázal jen občas. Věčně jsem byl mezi bojovníky, kteří mě brali na ramena a různě se mnou skotačili. Byl jsem uličník k pohledání a máma si se mnou nevěděla rady. Můj nejsilnější zážitek z dětství je střílení v noci světelnými náboji.“ Klukovské hry na vojáky však brzy skončily, protože vládní vojska začala partyzány decimovat. Situace se stávala čím dál bezvýchodnější, protože Moskva se neodvažovala do konfliktu zasáhnout. Partyzáni se rozhodli odvést ještě před koncem občanské války z horských oblastí všechny děti od tří do šestnácti let.

 

banner_predplatne_clanek

 

Exodus
„Přestože jsem byl dareba věčně utíkající z domu, při loučení s plačící mámou, která zůstávala ve vesnici, se mi roztřásla kolena. Sotva jsme se vydali k albánské hranici, začala nás v noci bombardovat vládní letadla. Vedle mě to zabilo moji pětiletou sestřenici, kterou ještě za tmy dospělý doprovod pohřbil. Na hrůzu té noci nikdy nezapomenu.“
Poté, co vyděšené děti překonaly pohraniční hory a dorazily do Albánie, byly na nějaký čas ubytovány ve městě Körce (řecky Korica). Tady zůstaly několik měsíců, a pak byly naloženy na náklaďáky dodané organizací UNRRA. Některé děti viděly automobil poprvé v životě.
„Pod plachtou nás bylo namačkáno kolem čtyřiceti dětí a jeden dospělý. Po několika minutách se jízda proměnila v prašnou, naftou smrdící pouť do pekla. Auto na kamenité silnici strašlivě drkotalo a my jsme zvraceli jako o závod. Řidič měl příkaz jet co nejrychleji. Ani dospělý průvodce nedokázal auto zastavit. Byli jsme šťastní, když večer náklaďák zastavil u jakési školy. Jakž takž nás ošetřili, každému dali čaj a kus chleba s marmeládou. Konečně jsme se mohli vyspat. Druhý den už nikdo nechtěl do auta nastoupit. Já jsem stále zvracel. Když kvečeru náklaďák opět zastavil, byl jsem v bezvědomí. Naštěstí přivolali jugoslávského partyzánského lékaře, který mě probudil. Ještě po dvaceti letech jsem měl vždycky při jízdě autobusem nebo nákladním autem nucení na zvracení. Napříč Jugoslávií jsme se kodrcali tři dny. Teprve na maďarské hranici jsme nasedli na vlak, který po delší době zastavil v jakémsi neznámém městě. Že jsme v Československu, jsme nevěděli.“

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 6. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/17 - výběr z článků

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Dědkovské rady

Dědkovské rady

Jsou lidé, kteří sbírají léčivé byliny a suší si je pro zdraví vlastní osoby a svých blízkých. Já sbírám léčivé rady, které ale nechci sušit jen pro sebe, nýbrž se hodlám o ně podělit s vámi, milé čtenářky a milí čtenáři.

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Bohové a ornamenty Jana Hachrana

Jan Hachran je mladý umělec a výtvarník, jehož tvorba vychází zejména z mystiky a mytologie. Jedná se o jakousi kombinaci ornamentů, květin a symbolů, které se proplétají s dávnými bohy, bohyněmi, svatými i jinými mytickými postavami. Toto pojetí označuje jako magický ornamentalismus a jeho hlavní inspirací jsou velcí umělci secese.

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová

Zdeňka Žádníková Volencová je nejen herečka Dejvického divadla, ale i moderátorka, recitátorka, spisovatelka, flétnistka, ředitelka nadačního fondu. Především je ovšem matka čtyř dětí. Jak vidíte, nespokojí se s málem.

Kateřina Veselá

Kateřina Veselá

MUDr. Kateřina Veselá, Ph.D., žena, která pomohla za svůj dosavadní život přivést na svět přes dva tisíce dětí. Vlastní má dvě – dceru a syna. Každodenně se snaží plnit sny mnoha párům, kterým příroda neposkytla štěstí mít dítě přirozenou cestou. Když se rozhodovala, co bude v životě dělat, snila o tom, že bude úspěšnou novinářkou či dokumentaristkou. Život jí však ukázal jinou cestu, po které se rozhodla nakonec jít. Dnes vlastní jednu z největších reprodukčních klinik v Česku, brněnskou Repromedu. Jaké to je žít ve světě pipet, zkumavek, plnit lidem sny a kam směřuje dnešní reprodukční medicína, tak i na to jsme jí zeptali.

Ladislav Smoček

Ladislav Smoček

Poněkud záhadná postava dramatika, scenáristy a režiséra židovského původu Lea Birinského a jeho hra z roku 1912 o psychopatologii revolucionářství a vyžírkovství mocných vyvolala už podruhé zájem režiséra Ladislava Smočka. Na scéně pražského Činoherního klubu s hereckým ansámblem, jenž tvoří Petr Nárožný, Marika Procházková, Ondřej Vetchý, Pavel Kikinčuk, Dana Černá, Jaromír Dulava, Honza Hájek, Vladimír Kratina, Stanislav Zindulka či Nela Boudová, rozehrál šarádu blbosti a velikášství, při níž člověk chvílemi neví, může-li se jen úlevně smát, anebo se má zase začít strachovat. Neboť hrabivost je věčná a lidská hloupost nekonečná.

Tomáš Šebek

Tomáš Šebek

Letos v březnu se český chirurg Tomáš Šebek vrátil již z páté mise mezinárodní organizace Lékaři bez hranic. Své zkušenosti se zachraňováním lidských životů v mnohdy drastických podmínkách popsal se skromností i humorem sobě vlastním ve dvou úspěšných knihách. Třetí by měla vyjít letos na podzim.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne