Barbora Hrzánová a Radek Holub

Než smeteme prach z prázdnin

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

 

text Ilja Kučera ml., foto Matěj Třešňák, make-up Agnieszka Przyhoda

 

 holub1jpg.jpg

 

Asi nejsem daleko od pravdy, když si myslím, že oba dva máte léto a prázdniny hodně rádi, je to tak?
Bára: Já miluju léto od dětství. Jsou prázdniny, navíc jsem teplomilný člověk, těší mě sluníčko, voda, zeleno, vyhřívám se a doplňuji sluneční energii.
Radek: Prázdniny jsou vlastně jeden z důvodů, proč jsem šel k divadlu. Herci mají v létě divadelní prázdniny jako děti. A když člověk hraje divadlo deset měsíců, měl by ctít prázdniny, jako to dělali staří herci. Když se nám skoro před jedenadvaceti lety na­rodil Toník, rozhodli jsme se napevno, že je budeme držet. Letos jsem odmítl jeden film, který se měl točit o prázdninách, a udělal jsem to vlastně už vloni s filmem, který se z května posunul až na léto. My si tyhle dva měsíce necháváme pro sebe. Chci chodit do lesa na houby, jezdit na kole, sedět na zahradě, rozdělávat oheň a vařit na něm houby, co jsem dopoledne v lese našel. To je naše představa, kterou ctíme.

Skutečně se vám daří rok co rok prázdniny držet?
Bára: Byla jedna výjimka, když jsem točila film MODRÝ TYGR, šlo sice asi o deset dní, ale i tak jsem si řekla, že to už nikdy neudělám. Stačilo jen deset dní a prázdniny byly rozkolísané. Nebyly v rovnováze. A to já nemám ráda.

 

holub2jpg.jpg

 

Báro, ty jsi vyrůstala v Českých Budějovicích. Trávila jsi v dětství na jihu Čech také prázdniny?
Bára: Ne, ne, v červnu se jezdívalo s divadlem na otáčivé hlediště v Krumlově. Tam jsem hrála jepice, mravence, čerty a všechno, co bylo potřeba. V červenci se zavřelo divadlo, máma pro nás přijela z Prahy a jeli jsme s dědečkem a babičkou na chalupu severně od Plzně, na Manětínsko. Můj děda byl herec a režisér, babička herečka, tanečnice, zpěvačka, potom nápovědka. Když byl děda někdy v letech 1946–1947 v angažmá v Plzni a jednou jel na motorce se svým kamarádem Masopustem rozvážet letáky a propagovat divadlo, objevil v jedné vysídlené vesnici po Němcích obrovský barák, který zakoupil. To ovšem netušil, že v roce 1948 ho Josef Větrovec a spol. vyhodí z plzeňského divadla, protože byl příliš oblíbený u buržoazní společnosti. Až po čase mu pan ředitel Konstantin, manžel Nataši Gollové nabídl angažmá v Budějovicích, ale dědeček už si tu chalupu natolik zamiloval, že si ji nechal. Takže vždycky na začátku divadelních prázdnin vyrazili s babičkou a tehdy už i malou mámou Pragou Piccolou z Budějic za Plzeň. Jeli celý den a hostinští po celé cestě věděli, že začaly divadelní prázdniny, pojede pan Šmíd a stáli nastoupení, každý s přehozeným ubrouskem přes ruku a natočenou plzínkou. No a to trvalo celý den, protože jakmile jel děda víc než čtyřicítkou, babička mu říkala: „Ádo, neblázni, už se ti klepou klíčky.“ A lásku k téhle chalupě jsem zdědila i já, oblíbil si ji i Radek, od dětství jsem všechny prázdniny trávila tam a pokračujeme v tom i nadále, protože tam jsem nejvíc doma.

baner-clanek

I na vás čeká na začátku divadelních prázdnin stafáž hostinských?
Bára: Bohužel, ne. Moc by se nám to líbilo, ale doba se strašně zrychlila.

Radku, prozraď, jak vypadaly tvoje dětské prázdniny?
Radek: Moje dětské prázdniny se odehrávaly u Sázavy v Uhlířských Janovicích. Vždycky nás tam bylo celé dva měsíce hrozně moc – sestry, sestřenice, bratranci… A střídali se u nás rodiče, strejdové, tety, podle toho, jak kdo měl dovolenou. Táta se strejdou přestavovali barák a my s bratrancem Tomášem jsme vždycky přes dopoledne museli pomáhat a po obědě jsme vyrazili na koupák. Později jsme měli ještě jeden úkol. Byly tam dvě hospody, U kance a U Sadílků, a ty měly otevřeno na střídačku. Padla jedenáctá hodina a táta povídá: „Tak kluci, dneska mají U kance, tady máte dvacku a tady džbánek.“ No a takhle se to točilo celý den. V Uhlířských Janovicích jsme vždycky trávili dva letní měsíce. Týden před koncem prázdnin jsme se vrátili do Prahy, aby nás odbahnili a zcivilizovali, než nastoupíme do školy.

 

holub3jpg.jpg

 

Zastavme se ještě na vaší chalupě v západních Čechách. Dům pochopitelně vyžaduje údržbu, pouštíte se do ní vlastnoručně?
Bára: Problém je v tom, že poslední chlap, který před Radkem na tomhle baráku pracoval, byl můj děda, což je hodně dávno. Radek je sice hodně šikovný, ale jsou věci, do kterých se nemůžeme vlastnoručně pustit a najímáme si řemeslníky z okolí. Prostě vždycky si deset měsíců vyděláváme divadlem, a pak za to postupně zvelebujeme barák.
Radek: Letos došlo na kadibudku. Už loni jsme se celé léto báli, že se propadneme, takže jsem na jaře zadal výrobu nové kadibudky, ale zásadní podmínka byla, že musí vypadat úplně stejně jako ta původní.
Bára: Vzhledem k tomu, že ten barák máme rádi, snažíme se spíš ho zbavit nánosů, které na něm postupně z nouze vznikly. Chceme, aby se co nejvíce vracel do původní podoby, víc se obnažil na kámen, což je dobré pro různý hmyz a netopýry, mně i Radkovi se to líbí. Navíc mám pocit, že i sám ten barák jako by se nadechl, že ho to baví, že je z toho šťastný.

Když je na dovolené muzikant, přece jenom mu to občas nedá a sáhne po nástroji, zahraje si pár stupnic, případně etud. Hercům se o prázdninách nestává něco podobného?
Oba: (vyděšeně) Ne, ne, jen to ne, proboha, jen to ne!

 

holub4jpg.jpg

 

Myslel jsem, že třeba Bára cestou ze dvorku domů utrousí úryvek z MANON, Radek hodí do větru pár vět z HAMLETA…
Radek: Hamlet, to ano, to je jediná výjimka. Každý rok se vydáváme na zříceninu hradu Preitenstein nad Nečtinami, kde jsme se s Bárou brali. Zajedeme si tam, vystoupáme nahoru, vezmeme s sebou láhev vína, připijeme si. Jednou jsme tam cestou našli obrovského vatovce, houbu, kterou jsme pak jedli celý týden jako řízky, jako „čínu“, už jsme nevěděli co s ní. Jak jsem vzal toho vatovce do ruky, připadal mi tvarem trochu jako lebka, a tak jsem s ním začal hrát monology Hamleta s lebkou komika Yoricka. Natočili jsme si to, byla to náramná sranda, ale také jediná výjimka – Hamlet s vatovcem.

Když už jsme se přece jenom dostali k di­vadlu, vaší poslední premiérou této se­zony byla KOČKA V OREGÁNU v pražském divadle Kalich od anglického dramatika Torbena Bettse. Co vás zlákalo na téhle hře?
Bára: Byl to nejen text, ale pro nás oba především osobnost režisérky Lídy Engelové. Naprosto jí důvěřujeme a moc rádi s ní pracujeme, protože málokdy se po těch všech letech, co divadlo děláme, může člověk ještě něco naučit během zkoušení. A práce ho navíc baví a těší. To, co Lída vybere, si vždycky pokorně a pozorně přečtu. Měli jsme toho na výběr víc, ale u téhle hry mě zaujalo jednak lomení komiky do tragiky, což mám ráda, jednak vyznění toho příběhu. Mnohokrát už jsem se setkala s tím, že se na někoho díváme s předsudky, rovnou si ho zaškatulkujeme, odsuneme stranou, ocejchujeme jako blbečka, a on se nakonec projeví vedle všech úžasných a krásných lidí okolo něj jako nejcharakternější a nejobětavější. Věci prostě mohou být i trochu jinak, než se původně jevily, a to se mi na téhle hře líbí.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 06. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/2018 - výběr z článků

Editorial

Editorial

Vážení a milí, nedávno jsem viděla inscenaci Kočka v oregánu v Di­vadle Kalich, kde excelovali manželé Bára Hrzánová a Radek Holub. Byla to čistá radost. A tak jsem se po představení domluvila s Iljou Kučerou ml., naším občasným přispěvatelem, který byl z jejich výkonu nadšený stejně jako já, aby s oběma pro letní Xantypu udělal rozhovor. Nabídku přijal s radostí, právě tak jako Matěj Třešňák, který pak za pár dní Báru s Radkem a fenkou Pepinou fotil u Vltavy. Mimochodem, přestože byl krásný červnový den, voda byla po předešlých přívalových deštích pořádně zakalená. Potřetí v krátké době jsem se se sympatickou dvojicí potkala ve Viole, kde Bára křtila svoji knihu Vinnetou naší doby, sepsal ji s ní Richard Erml. Těch několik setkání ve mně probudilo vzpomínání…

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Když vešel Debashish Chaudhuri se svou ženou do jedné ze smíchovských kaváren, jako by se vše zalilo sluncem. Už dlouho jsem nepocítila takovou radost ze setkání, radost ze života, takový příval pozitivní energie… To vše je přidaná hodnota obrovské dávky talentu, umu a hlavně píle. Jen nerada jsem po hodině opouštěla tuto oázu klidu, ale zůstal mi důležitý pocit: být šťastný možná není zase taková věda…

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Předchází jej pověst velmi avantgardního muže – koneckonců jeho zjev nezapře fakt, že je umělcem tělem i duší. Přiznám se proto, že mě poněkud překvapilo, když do mých dveří vešel muž sice s fialovou kšticí, ale s tradiční kyticí a podnosem báječných českých dvojctihodných koláčků. Povídání s ním bylo velmi příjemné, ale rozkvetl teprve tehdy, když přišla řeč na jeho lásku – fusionismus. Jeho přirozená plachost byla najednou ta tam, zaníceně mi vyprávěl o všem, co se svým milovaným uměním zažil, zažívá a ještě plánuje zažít. Koneckonců, vždyť mu bylo teprve sedmdesát…

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Československo roku 1968. Bě­hem prvních měsíců se započal nadšený obrodný proces, jenž měl za cíl takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, jak ho nazval Alexander Dubček, nový první tajemník ÚV KSČ. Vycházel z těžko splnitelné představy, že je možné režim, nastolený a udržovaný brutálními metodami, postupně změnit umírněnými reformami, demokratizovat a humanizovat. Optimistickou ideou byla ztráta mocenské pozice jediné strany – komunistické, nabytí politické suverenity Československa a rozpad sovětského bloku.

Osobnosti - výběr z článků

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Paul McCartney a jeho Martha

Paul McCartney a jeho Martha

„Víte, Martha byla jedinečná, my dva jsme byli pro sebe stvořeni,“ řekl Paul McCartney v roce 1999 v jednom rozhovoru. A po chvíli, očividně přemožen vzpomínkami, dodal: „S Marthou mi prostě bylo dobře.“ Takže radši hned, aby nedošlo k omylu: není řeč o žádné Paulově dvounohé ctitelce, ale o fence bobtaila neboli staroanglického ovčáka, která v té době už byla v psím nebi. Martě Paul věnoval svoji písničku MARTHA MY DEAR z dnes již legendárního BÍLÉHO ALBA Beatles, které vyšlo 22. listopadu 1968.

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne