Biolog a farář Marek Orko Vácha

Chtěl bych vidět modrý západ slunce

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

 

text Zdenka Hanyšová Celá, foto autorka, Jiřina Šmídová a archiv M. O. Váchy

 

vacha1jpg.jpg

 

Jako kluk jste se zabýval entomologií. Co vás na motýlech fascinuje?
Kdybych byl Pán Bůh, tak si blahopřeju, že jsem poslal na svět motýly. Řekl bych, že z křídel jednoho motýla se můžou učit generace umělců a malířů. Fascinuje mě, jak jsou ty barvy krásně namixované, každý motýl je skvost, drahokam, krystalická krása. Vymyslet zvířátko, které bude takto lítat jako živé malířské plátno…
Ví kukla, že bude krásným motýlem?
Podle toho, co si dnes myslíme o přírodě, tak neví. Má dar, že nemá mozek, nemusí tedy přemýšlet nad tím, co by měla být. Taky necítí úzkost, že udělá špatné rozhodnutí, nebojí se budoucnosti, protože pravděpodobně žije v té bublině „tady a teď“ a stejně jako všechna zvířata nepřemýšlí, jaký je smysl našeho přežívání na Zemi.
Překvapuje ještě příroda biologa a faráře?
Znovu a znovu mě fascinuje, jak je nečekaně a pozoruhodně krásná. O prázdninách budeme mnozí utrácet velké množství peněz a času, abychom odjeli na opačný konec planety do národních parků, ke korálovým útesům, do panenské přírody, která ještě není zničena člověkem, pozorujeme východy a západy slunce. Je to taková neuvědomovaná modlitba.
Když jsem byl kluk, cítil jsem touhu jet do Antarktidy, kde jsem pak dvakrát byl. Myslím, že v určité fázi života je tahle zkušenost nezastupitelná. Na přednáškách se mě lidé ptají, co mají dělat, aby měli stejný zážitek tady. Ale to nejde. Být v Antarktidě je napros­to nesdělitelné. Teď už jsem starší a k obdobnému prožitku mi stačí pampeliška, rozkvetlý jírovec a fialky v Lechovicích před farou.
Čím to je? Po adrenalinu objevování přichází návrat k podstatě?
Myslím, že je to stárnutím. Když jsem byl kluk, tak mě ty věci připadly normální. Po na­rození jsem byl do tohoto světa „vržen“ jako astronaut a připadlo mi normální, že jsou kolem květiny, zvířata, zázraky. Až když stárnu, tak si uvědomuji, že to vlastně vůbec normální není. Teď zažívám chvíle, kdy si připadám opravdu jako ten astronaut na dovolené, který si zaplatil drahou cestovku. Mám možnost chodit po planetě Zemi a je mi jedno, kde jsem, protože ta Země je krásná.

 

vacha2jpg.jpg
Při křtu v Lechovicích

 


Trávíte hodně času s mladými lidmi, přednášíte jim, cestujete s nimi, chodí k vám ke zpovědi a píšete pro ně knihy. Máte potřebu jim radit?
Poměrně hodně zpovídám vysokoškoláky a středoškoláky, a to jak v Lechovicích, tak v Praze v kostele u Nejsvětějšího Salvátora. Po letech jsem zjistil, že v těch zpovědích se opakují stejné problémy. Přitom si každý myslí, že přináší svůj originální příběh, svůj hřích. Stojí za to říci, že hřích je naprosto nekreativní. Říká se tomu kardiognoze (intuitivní poznávání psychiky a osobnosti druhých osob, intuitivní vhled do „srdce“ či „nitra“ druhého člověka – pozn. red.). Zpovědník dopředu ví, co mu ten člověk řekne, a Západ to považuje za obrovské charisma, zázrak. Východní pravoslavná církev říká: To je zkušenost. Určité vzorce chování se dokola opakují a já jsem najednou cítil potřebu tomu chlapci nebo dívce říci, co se mi zdá důležité. A když jsem se stále opakoval, tak jsem své rady napsal do knížky NEVYŽÁDANÉ RADY MLÁDEŽI.
Máte tedy představu, jak uvažují a přemýšlejí o životě, jak jej žijí. Jaká naše mládež je?
Jsou to lidé, kteří nejsou zlí, naopak, jsou velmi laskaví a mají obrovský cit pro spravedlnost. Ale nemají vůbec žádnou vůli. Moji medici na fakultě ano, ti jsou trénovaní a musí se učit. Když jsem se jako chlapec chtěl flákat, „ulejvat se“, musel jsem jít ven. Dnes stačí milimetrový pohyb myší, stačí se napojit na internet. Všechno je doma a na dosah, doba je velmi agresivní na rozptýlení. Ty věci nejsou z podstaty zlé, mladí lidé čtou zprávy nebo hrají počítačové hry, brouzdají po sociálních sítích. Ale pak nastane večer a člověk zjistí, že tím „virtuálním samopalem“ zabil celé své odpoledne.
To není cesta k „ponoření se“ do hlubokého tvoření a učení…
Michelangelo ve čtrnácti letech vešel do svého ateliéru a v podstatě z něj už nevyšel. Francouzský sochař Rodin v patnácti letech začal tvořit a pak už neměl žádné jiné zájmy. Totéž mystik Jan od Kříže
v 16. století ve Španělsku, ten se opravdu modlil a modlil, byla to jeho cesta, kterou šel dál a dál. Zatímco nás dnes rychlé možnosti rozptýlení strhávají někam jinam, mimo naši cestu. Už se nesoustředíme na jednu myšlenku, abychom se „do toho zakousli“ a šli dál a dál. Snad kromě skautů nejsme trénováni v tom, abychom si cvičili pevnou vůli. Neustále nás vytrhují slogany „nevaž se, odvaž se, dej si pohov, dej si sladkou tyčinku, dej si relax…“ A to já dnes u mladých vnímám jako průšvih. Protože opak je smyslem – zapálit se pro něco, vybrat si to a dělat to, studovat to, mít vůli.
Naše společnost je rozdělená, její určitá část se posmívá intelektuálům. Vy jste vyzval své kolegy, aby vycházeli od svých kateder a mluvili s lidmi…
Jsem intelektuál a nestydím se za to. Myslím si, že je dobré, když je člověk vzdělaný, když má nastudováno, načteno, což samozřejmě a pochopitelně hned neznamená, že bych byl lepší člověk. Moudrost je jedna věc a inteligence druhá. Vzdělání dá člověku důležitý základ a právě vzdělání je teď ve společnosti veliký problém. Je několik part lidí, které znám osobně, a ti se snaží něco udělat se základním školstvím, protože škola je základ. Uvědomují si, že jestli je něco opravdu ve společnosti potřeba, tak je to kritické myšlení. To znamená, aby se už na základní škole děti naučily třídit, co je pravda a co šprochy, na kterých pravdivého není nic, naučily se bránit proti lži a poznat fake news. Ukazuje se, že tohle je rozhodující a že je to úkol dneška. Najít dezinformaci, umět ji rozpoznat a rozhodnout se podle toho.
Jste také pedagog a přednášíte medikům lékařskou etiku. Oblast, v níž má kritické myšlení své místo…
Jsem původem molekulární biolog, a tak jsme se studenty ze stejného ranku. Když uděláte ve vědě dobře experiment, dostanete jednu odpověď. Máme velkou úctu k datům, faktům, ke grafům a číslům. A najednou tu máme v etice otázky: co je to důstojnost, otázky spojené s asistovanou reprodukcí, s eutanázií. Najednou je to „tekuté“, už tu není učitel, který bouchne do stolu a řekne: takhle to je, tak si to laskavě zapište. Najednou jsme v úplně jiném vesmíru. Takže se učíme, jak to funguje v neznámém prostoru včetně pravidel hry. Ve druháku je to jednoduché, to popíšu problém, například asistované reprodukce. Začneme třeba párem, kterému se nedaří počít dítě, a skončíme maminkou, která si odnáší dítě z porodnice. Napřed popíšeme technicky, co se děje, co muselo být vykomunikováno a vyjednáno, jaká vyšetření proběhla, co musí být podepsáno a s kým. A vůbec nekomentujeme, co je dobré a co špatné. Protože dobrá etika začíná s dobrými fakty.
Co se děje potom?
Pak postoupíme o krok dál. Uvedeme všechny možné argumenty, proč to udělat, proč je to správné, a všechny možné argumenty, proč to neudělat. V seminářích třeba rozdělíme studenty na dvě skupiny, jedna říká argumenty pro „ano“, druhá argumenty pro „ne“. Pak zkusí dát dohromady všechny argumenty bez ohledu na to, co si o tom myslí. Ono je velmi užitečné podívat se na věc z jiného úhlu pohledu. Studenti možná zjistí, že jejich inteligentní přemýšliví spolužáci, které mají rádi, mají na stejný problém dramaticky odlišný názor. A to je zdravé. Možná si na tom uvědomí, že by měli svůj názor revidovat. Ale je jich dvacet, existuje tedy možná dvacet různých názorů. To nemusí být špatné, nicméně na tom nemůžeme skončit. My musíme jít dál a z té tzv. deskriptivní etiky a z rozkrytí problému musíme udělat normativní etiku. Argumenty, které zazněly, zvážíme a student pak zaujme své vlastní stanovisko, ovšem již argumentačně zajištěné. Ideálně pak musím jako určitou zkoušku zvážit nejsilnější argumenty protistrany a proti nim vymyslet svůj vlastní argument. A pak mohu říci: Fajn, něco si o něčem myslím. Stejně tak je možné učit kriticky myslet už žáky na základních školách.
Jednou z mnoha etických otázek v lékařství u nás je kromě asistované reprodukce, zmražených embryí a eutanázie problema­tika takzvaných náhradních matek…
Ano, „děloha k pronajmutí“ je oblast, která je dnes velmi výbušná a zasluhovala by si debatu. V České republice je matkou žena, která dítě porodila. Ale také tu je sociální matka, která dítě vychová, matka biologická, která „dává“ geny, a matka gestační, která dítě odnosí a porodí, jak je to dopředu domluvené. Kdysi dávno to byla jedna žena, dnes to mohou být ženy tři. Bohužel, neexistují potřebné zákony – a co není zakázáno, je povoleno. Na tři kliknutí na internetu najdete ženu, která nabízí otěhotnění, samozřejmě za odměnu několika statisíců, a pár, který hledá. Muž se pak během těhotenství musí přihlásit jako biologický otec dítěte, „brigádnice“ dítě porodí, zřekne se ho, dítě je přiřknuto otci a shodou okolností ta paní, se kterou otec žije, je biologická matka dítěte.
Na počátku dohody aktéři sepíší smlouvu u právníka, která ale nejspíše nemá žádnou právní hodnotu, kdyby došlo na soud. Následně do toho vstupuje obrovská spousta různých věcí, například náhradní matka kouří, pije alkohol, rozhodne se, že půjde na potrat, nebo že si dítě nechá a otec bude platit alimenty, a nic s tím nikdo nenadělá. Příkladů je celá řada, problematika by si určitě zákon zasluhovala.

baner-clanek

A otázky spojené s prodlužováním života? Od náhrad kloubů přes transplantace po dlouhodobé napojení na nejrůznější přístroje a skonání daleko od svých blízkých…
Ano, to je dnes často řešená otázka umírání v kruhu rodinném. Ale neidealizujme si to do té podoby, že kdysi si dědeček vzal sako, zapálila se hromnička, sezval deset synů, povzbudil je, aby byli svorní, rozdělil majetek a pak umřel. Tehdy neexistovala analgetika, umírání nebylo příjemné, bylo provázenou velkými fyzickými bolestmi, které jsou nyní naštěstí vyřešeny. Dnes díky utišujícím lékům nikdo nemusí trpět nesnesitelnou bolestí. My dnes v nemocnicích neděláme nic jiného, než že prodlužujeme život pa­cientům a snažíme se, aby měli co nejkvalitnější život, než přijde smrt.
Napadá mě, co je to žít co nejkvalitnější život?
V lékařství se to dobře definuje: aby vás nic nebolelo, abyste se mohla pohybovat, sama obsluhovat. Pro mě žít kvalitní život je žít život, který má smysl. Samozřejmě, že když vás nic nebolí a postaráte se o sebe, tak je to fajn, ale to neznamená, že když tomu tak není, že ten život není kvalitní. Musím vzpomenout Stephena Hawkinga, který letos zemřel. Ten trpěl amyotrofickou laterální sklerózou, většinu života prožil na vozíčku a k závěru již komunikoval jen prostřednictvím počítače. To byl člověk, který neztrácel smysl pro humor, brilantně se vyjadřoval. Jeho STRUČNÁ HISTORIE ČASU je nejprodávanější vědecko-populární dílo 20. století. Učinil velký objev ve fyzice, týkající se černých děr, za který sice nedostal Nobelovu cenu, protože to nikdo nemohl potvrdit, ale určitě posunul poznání lidstva. On skóroval i v těch obvyklých hodnotách, vydělal peníze mnohem líp než většina z nás, a jeho život byl po všech stránkách velmi kvalitní. Pro mě je to takový život, který má smysl – a teď mluvím jako farář – a není jen biologický fakt, ale je to dar, a který i pro mě má nějaké zadání. Něco jako posunout věci do plusu.
Filozof, bioetik a židovský teolog Kass říká velmi hezky: my prodlužujeme životy pořád dál a cestou jsme vlastně zapomněli, proč jsme původně chtěli. A přidává velké poučení od řeckých bohů na Olympu, kteří mají hostiny, pijí nektary a intrikují mezi sebou, žárlí na sebe, chovají se jako výrostci, protože jsou nesmrtelní. Ale smrtelníci dole na zemi vědí, že umřou, že čas není nekonečný a že se musejí moc a moc snažit, aby za nimi něco zůstalo. Nejsme nesmrtelní, a právě proto musíme napřít síly, abychom proměnili svoji energii a svůj čas do něčeho dobrého. Když je člověk mladý, tak je mu hej, má život před sebou, stejně tak tisíce knížek a filmů – já už si je úzkostlivě vybírám. Protože už vím, že z těch dobrých knížek už všechny přečíst nestihnu a že ty dobré filmy taky všechny nestihnu. Na některé dobré projekty budu rezignovat, protože se budu věnovat jiným a lepším.
Na druhé straně při cestě životem děláme spoustu chyb, a ten někdo nad námi, říkejme mu osud, příroda, bůh, nám dá občas lekci, při které si máme uvědomit, že tudy cesta nevede. Dokážeme ještě tyhle signály vnímat?
Americký sociolog Peter Berger hezky říká: Dřív jsme dokázali mluvit s anděly. Dnes máme vědu a s anděly jsme mluvit zapomněli. A ptá se, jestli cena nebyla příliš velká, řečeno metaforicky. Řekl bych, že ne­umíme vnímat tyhle signály, znamení času, že k nim nejsme dost citliví. Je to paradoxní a zvláštní, že všichni voláme po svobodě, i politici ji slibují, strany mají dokonce svobodu ve svém názvu, stávkujeme za svobodu, a když přijde, tak ji velmi ochotně deponujeme do rukou někoho druhého.
Proč to děláme? Zbavujeme se odpovědnosti?
Existují sekty nebo extremistické politické strany, které hlásají to, co už dávno říkal Hitler: Přebírám veškerou odpovědnost. Volte mě, vstupte k nám do sekty a my vám řekneme, co je bílé, co je černé, tohle dělejte, tohle nedělejte. A máte to vyřešeno.
Což naráží na téma dospělé společnosti. Co je vlastně dospělost?
Dospělým se stanu, když se naučím dělat rozhodnutí, i ta špatná. Zároveň je potřeba, abych byl citlivý, abych dokázal číst znamení času.

 

vacha3jpg.jpg
Z cest po Jižní Americe

 

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 26. 06. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

XANTYPA 078/2018 - výběr z článků

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Barbora Hrzánová a Radek Holub

Nejen pouhý časopisecký rozhovor, ale snad celý seriál by mohl vzniknout, když takhle odpoledne zasednete s Bárou a Radkem v příjemné zahrádce. Rané odpoledne se pomalu mění v pozdní, slunce se kloní k západu a řeč jde o všem možném. Od zážitků divadelních po studentské, od historek z dětství po ty o dětech, od domácích zvířat po domácí práce. Plzeňské na chvíli zhořkne na jazyku, když dojde na politiky a úředníky, ale nálada se opět vrátí, jen co se začnete dohadovat, který z příběhů kresleného Čtyřlístku byl ten nejlepší a zda byl Čtyřlístek lepší než příběhy kocoura Vavřince nebo naopak. Ale protože léto je v plném proudu, mluví se především o něm.

Editorial

Editorial

Vážení a milí, nedávno jsem viděla inscenaci Kočka v oregánu v Di­vadle Kalich, kde excelovali manželé Bára Hrzánová a Radek Holub. Byla to čistá radost. A tak jsem se po představení domluvila s Iljou Kučerou ml., naším občasným přispěvatelem, který byl z jejich výkonu nadšený stejně jako já, aby s oběma pro letní Xantypu udělal rozhovor. Nabídku přijal s radostí, právě tak jako Matěj Třešňák, který pak za pár dní Báru s Radkem a fenkou Pepinou fotil u Vltavy. Mimochodem, přestože byl krásný červnový den, voda byla po předešlých přívalových deštích pořádně zakalená. Potřetí v krátké době jsem se se sympatickou dvojicí potkala ve Viole, kde Bára křtila svoji knihu Vinnetou naší doby, sepsal ji s ní Richard Erml. Těch několik setkání ve mně probudilo vzpomínání…

Kovy - mladý a vlivný

Kovy - mladý a vlivný

Jedenadvacetiletý Karel Kovy Kovář byl loni vyhlášen ča­sopisem Forbes sedmnáctým nejvlivnějším Čechem na so­ciál­ních sítích. V té době byl také vybrán televizí Euronews, aby jako jeden ze tří evropských youtuberů (a první Čech vůbec) absolvoval interview s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem.

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Rockový bůh Robert Plant

Rockový bůh Robert Plant

Robert Plant, jedna z ikon hardrocko­vého kvasu přelomu 60. a 70. let mi­nulého století a také majitel silného a oduševnělého tenorového vokálu, který se stal poznávacím znamením legendárních Led Zeppelin, se letos v srpnu dožívá sedmdesáti let. Časopis Hit Parader, zaměřený na heavy metal, ho v roce 2006 prohlásil za nejlepšího metalového zpěváka všech dob (mimochodem druhou příčku obsadil Rob Halford ze skupiny Judas Priest); o pět let později ho publicisté z jiného renomovaného hudebního periodika Rolling Stone vyhodnotili jako nejlepšího rockového zpěváka. To už ovšem Plant, aby se vymanil z identity stále vzývaných Led Zeppelin, působil jako osobitý a odvážně experimentující sólista. Nositel řádu Britského imperia – spolu s kolegy Pagem a Jonesem uvedený v roce 1995 do Síně slávy rock’n’rollu – toužil po dráze rockového zpěváka už od mládí. Díky svému talentu, tvrdošíjnosti a zarputilosti si tento sen splnil, ovšem nebyla to cesta nijak přímočará.

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Debashish Chaudhuri - Ind žijící v Česku

Když vešel Debashish Chaudhuri se svou ženou do jedné ze smíchovských kaváren, jako by se vše zalilo sluncem. Už dlouho jsem nepocítila takovou radost ze setkání, radost ze života, takový příval pozitivní energie… To vše je přidaná hodnota obrovské dávky talentu, umu a hlavně píle. Jen nerada jsem po hodině opouštěla tuto oázu klidu, ale zůstal mi důležitý pocit: být šťastný možná není zase taková věda…

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Fotograf Alan Pajer slaví 70

Známe se mnoho let, respektive víme o sobě. Formovaly nás stejné události, podobné zážitky i názory, a tak vím, že Alan Pajer byl a stále je naprosto výjimečný fotograf i člověk. Ovládá skvěle svoji profesi, které vtiskl punc originality, a v soukromí nikdy nesklonil hlavu. Navíc má v sobě nepřehlédnutelnou noblesu. Vydělovala ho z šedi socialistické minulosti a nyní sice z pestré, ale bohužel velice vulgární současnosti.

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková

Právo může potrestat ničemu, ale nikdy nevytvoří světce nebo hrdinu… Krom toho aktuální právní provoz je často velmi vzdálen tomu, aby se zabýval otázkami sociální spravedlnosti nebo lidských práv.

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Otec fusionismu s pověstí avantgardního muže

Předchází jej pověst velmi avantgardního muže – koneckonců jeho zjev nezapře fakt, že je umělcem tělem i duší. Přiznám se proto, že mě poněkud překvapilo, když do mých dveří vešel muž sice s fialovou kšticí, ale s tradiční kyticí a podnosem báječných českých dvojctihodných koláčků. Povídání s ním bylo velmi příjemné, ale rozkvetl teprve tehdy, když přišla řeč na jeho lásku – fusionismus. Jeho přirozená plachost byla najednou ta tam, zaníceně mi vyprávěl o všem, co se svým milovaným uměním zažil, zažívá a ještě plánuje zažít. Koneckonců, vždyť mu bylo teprve sedmdesát…

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Sovětská invaze 21. srpna 1968

Československo roku 1968. Bě­hem prvních měsíců se započal nadšený obrodný proces, jenž měl za cíl takzvaný „socialismus s lidskou tváří“, jak ho nazval Alexander Dubček, nový první tajemník ÚV KSČ. Vycházel z těžko splnitelné představy, že je možné režim, nastolený a udržovaný brutálními metodami, postupně změnit umírněnými reformami, demokratizovat a humanizovat. Optimistickou ideou byla ztráta mocenské pozice jediné strany – komunistické, nabytí politické suverenity Československa a rozpad sovětského bloku.

Lidé - výběr z článků

Erika Stárková

Erika Stárková

Mezi známé osobnosti povýšil herečku Eriku Stárkovou seriál MOST!, který už po uvedení prvního dílu začal bořit rekordy ve sledovanosti a jeho hlášky se od té doby dávají k lepšímu ve venkovských hospodách i v pražských kavárnách.

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Karla Mornstein-Zierotin

Karla Mornstein-Zierotin

Usměvavá, s životním nadhledem, ale i s nebývalou zodpovědností. Karla Mornstein-Zierotin. Zdá se vám to jméno povědomé? Karla skutečně patří ke starému významnému českému a moravskému šlechtickému rodu Žerotínů. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl markraběcím purkrabím v Přerově. Jeho přídomek z Bludova je podle vsi, kterou založil asi čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Tuto ves a zdejší panství rodina několikrát ztratila, ale vždy je získala zpět do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem tohoto rodu až do 20. století. Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin si na hraběcí titul rozhodně nepotrpí, ale trvá na dobře odvedené práci, své i druhých.

Martina Storek

Martina Storek

Před nedávnem slavili sto let – stejně jako naše republika. Osmadvacet velkoplošných černobílých portrétů obdivuhodných stoletých lidí zaplnilo v rámci výstavy NAROZENI 1918 – TVÁŘE STOLETÍ část náměstí Václava Havla. Zlaté světlo Národního divadla večer září na tyto vkusné železné panely a dodává celé výstavě noblesu a magický význam.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne